↗

Prolévání betonu nejenže není řešením problémů vodohospodářství či energetiky z důvodů odborných, ale je také nutné je odmítnout z důvodů politických. Foto Honza Groh, WmC

Vláda se v posledních týdnech rozhodla řešit klimatickou krizi a sucho svérázným způsobem. Podle hesla nefunguje to, zalij to betonem, chce sucho vyřešit stavbou desítek přehrad a emise snížit stavbou nových bloků jaderné elektrárny Dukovany. O tom, proč jsou oba plány technologicky, ekonomicky i hydrologicky nesmyslné, už bylo a jistě ještě bude napsáno dost.

Oba plány jsou však také znakem systémové nespravedlnosti. Přehrady fixují nespravedlivý přístup k vodě, nové bloky v Dukovanech dláždí cestu  k ovládnutí energetiky jadernou lobby. Oba plány nejtíživěji dopadnou na chudé, a naopak hrstce privilegovaných, bohatých a mocných dávají možnost ovládat zbytek společnosti. Právě mocenský aspekt obou projektů je přitom v celé diskuzi až nestoudně přehlížený.

V případě energetiky je to poměrně jednoznačné. Máme možnost vydat se cestou decentralizace pomocí podpory komunitních obnovitelných zdrojů, které budou ve vlastnictví obcí, lokálních družstev a malých firem. Jinými slovy stát může podpořit obyčejné lidi, aby převzali kontrolu nad energetikou a mohli si větší část své energetické spotřeby pokrýt sami. Tomu se říká energetická demokracie.

Namísto toho chce nalít nesmyslné stovky miliard do projektu, který dodávky elektřiny centralizuje ve prospěch manažerů ČEZu. A to i přesto, že i podle dat této energetické společnosti je solární energie levnější a to i po započítání státních garancí za nové bloky Dukovan. Přitom už nyní je jasné, kdo to celé zaplatí.

Ministerstvo průmyslu a obchodu chystá speciální fixní poplatek za jadernou energii, který nebude zohledňovat množství spotřebované elektřiny, ale velikost jističe. Drahá elektřina z jádra tak nepadne na velkoodběratele nebo ty, kteří s elektřinou nejvíce plýtvají. Zaplatí ji příležitostní odběratelé nebo domácnosti, které spotřebují elektřiny nejméně. Chataři, matky samoživitelky, důchodci.

A samozřejmě lidé, kteří si vyrábějí elektřinu sami například pomocí solárních panelů na střeše. Pokud se vám vybavuje, že podobným způsobem chtěly energetické společnosti před čtyřmi lety protlačit novou tarifní strukturu plateb za elektřinu, která by stejným způsobem zatížila chudé a zranitelné, máte pravdu.

Jen tentokrát je to ještě řádově horší. Jaderná lobby vytlačuje jakoukoliv alternativu a její ekonomickou zhýralost a lačnost po moci zaplatí ti nejslabší.

Nejinak je tomu v případě stavby nových přehrad, pro které ministerstvo zemědělství vyčlenilo jednatřicet lokalit. Mohli bychom se dát cestou postupného navrácení vody do přírody pomocí drobných pozemkových úprav, obnov mokřadů, odstraňování meliorací, rozčleňováním velkých polí s monokulturami nebo podpořit drobné zemědělce hospodařící ekologicky na úkor koncernů, jako je Agrofert.

To vše by mohlo zajistit také rovný přístup k vodním zdrojům pro lidi i obce. Místo toho chce vláda centralizovat vodu do několika míst, odkud o její distribuci bude rozhodovat opět pouze několik vybraných. Jak lze přehrady využívat mocensky můžeme vidět v zemích, kde je problém sucha mnohem palčivější než u nás.

Na Blízkém východě teroristé pomocí ovládnutí přehradních nádrží vydírají žíznivé místní obyvatele. Erdogan chce stavbou nových přehrad na Eufratu odříznout vzpurné regiony obývané Kurdy. Velká vodní díla jsou předmětem mezinárodních sporů i v asijských státech.

U nás takto vyhrocená situace zatím není, nicméně přehrady stavíme na desítky let a vzhledem k rychlému postupu klimatické krize není možné predikovat, jaká situace u nás bude za dvě či tři desetiletí. Je přitom jisté, že stát by musel stavbu přehrad na mnoha místech prosazovat i přes odpor místních, kteří z podobných projektů většinou nemají nic, jen zaplavené domovy.

Nenechme si proto namluvit, že stavba nových přehrad nebo jaderných bloků v Dukovanech jsou technologickou a hydrologickou otázkou, o které mají rozhodovat experti. Kdo bude v budoucnu ovládat energetiku nebo vodní zdroje je naopak klíčová politická otázka, která určuje rozdělení moci ve společnosti.

Buď necháme stát, aby za peníze těch nejchudších a nejzranitelnějších daroval naší energii a vodu několika mocipánům, nebo se vzepřeme a prosadíme energetickou demokracii a rovný přístup k vodě. Jiná cesta není.