↗

Všichni umíme bědovat nad kolektivizací zemědělství v padesátých letech minulého století a s tím spojeným spojováním polí ve velké lány. Už si tolik nevšímáme, že privatizace nepřinesla obnovu idylických políček. Gigantické zemědělské firmy na velkých lánech pokračují. Například koncern Agrofert využívá kolem sta tisíce hektarů. Foto Jakub Patočka, DR

Debaty o počasí, hlavně o tom, jak je zase hnusně a jak je počasí úplně jiné než před léty, pokládáme za probírání nouzového tématu. Máme dojem, že bychom měli něco říct, mlčení s druhým nezvládneme, ale hlava je prázdná, smysluplný námět se nedostavuje. Nebo, a to ještě horší, jsme zakleti každý v sobě, nevnímáme partnera rozhovoru, co s ním můžeme znovu sdílet a co nás rozděluje a co by stálo za řešení.

Když jsem začal připravovat těchto pár reflexí, téma počasí a klimatu se tak trochu vnutilo. Propršel celý den a na další dny meteorologové ohlásili také déšť nebo aspoň přeháňky. Musíme vytáhnout deštníky, pokud jsme je zrovna minule, když před týdny zapršelo, někde nenechali. Jsme trochu nevrlí, když musíme chodit mezi loužemi a snášet navlhlé oblečení.

Pro národy v suchých oblastech je déšť symbolem požehnání, které splývá z božských světů v nebeských výšinách. Tak jako my, když se zdravíme, si přejeme zdraví, tak si prý někde na potkání přejí déšť. Samo to slovo je pozdravem.

Pro předvánoční období má katolická liturgie zpěv s názvem Roráty podle prvního slova latinského originálu: „Rosu dejte, nebesa shůry a Spravedlivého dštěte oblakové. Otevři se země a vydej Spasitele.“ Je to „pouhá“ metafora? Možná duchovní a přírodní není od sebe tak odděleno, jak bychom si mysleli.

I běžná zkušenost nás poučuje, že jen vyrovnané působení dvou ze čtyř tradičních živlů, ohně a vody zaručuje úrodu, a to někde i přes dnešní ekonomickou provázanost znamená přežití. Svět bohužel není zas natolik globalizován, aby dokázal zabránit přehlížené katastrofě, že denně umírá na světě hlady kolem pětadvaceti tisíc lidí.