Debaty o počasí, hlavně o tom, jak je zase hnusně a jak je počasí úplně jiné než před léty, pokládáme za probírání nouzového tématu. Máme dojem, že bychom měli něco říct, mlčení s druhým nezvládneme, ale hlava je prázdná, smysluplný námět se nedostavuje. Nebo, a to ještě horší, jsme zakleti každý v sobě, nevnímáme partnera rozhovoru, co s ním můžeme znovu sdílet a co nás rozděluje a co by stálo za řešení.

Když jsem začal připravovat těchto pár reflexí, téma počasí a klimatu se tak trochu vnutilo. Propršel celý den a na další dny meteorologové ohlásili také déšť nebo aspoň přeháňky. Musíme vytáhnout deštníky, pokud jsme je zrovna minule, když před týdny zapršelo, někde nenechali. Jsme trochu nevrlí, když musíme chodit mezi loužemi a snášet navlhlé oblečení.

Pro národy v suchých oblastech je déšť symbolem požehnání, které splývá z božských světů v nebeských výšinách. Tak jako my, když se zdravíme, si přejeme zdraví, tak si prý někde na potkání přejí déšť. Samo to slovo je pozdravem.

Pro předvánoční období má katolická liturgie zpěv s názvem Roráty podle prvního slova latinského originálu: „Rosu dejte, nebesa shůry a Spravedlivého dštěte oblakové. Otevři se země a vydej Spasitele.“ Je to „pouhá“ metafora? Možná duchovní a přírodní není od sebe tak odděleno, jak bychom si mysleli.

I běžná zkušenost nás poučuje, že jen vyrovnané působení dvou ze čtyř tradičních živlů, ohně a vody zaručuje úrodu, a to někde i přes dnešní ekonomickou provázanost znamená přežití. Svět bohužel není zas natolik globalizován, aby dokázal zabránit přehlížené katastrofě, že denně umírá na světě hlady kolem pětadvaceti tisíc lidí.

Nedostatečné srážky nás čím dál tím víc připodobňují k suchým regionům. Snad neradi, ale začínáme uznávat, že je to skutečný problém. Že planeta hodně modrá a málo zelená je planeta smrti. Déšť pozvolna přestáváme hodnotit jako nepříjemnou okolnost. Sneseme ho, protože víme, jak zoufale příroda potřebuje vláhu. Jak na ni všichni závisíme.

Můžeme se utěšovat, že neúroda by se kompenzovala dovozem chybějících potravin. Není však už tak uspokojivé, že bychom je dostali odněkud, kde jich také není přebytek. A to už ani není řeč o tom, že bychom se museli vzhledem k jejích cenám uskromnit v jiné spotřebě. Donutí nás k tomu okolnosti, nebo na to přistoupíme dobrovolně?

Asi nevidíme do přírodních procesů tolik, abychom nejen pochopili, proč někdy nastávají suchá období nebo abychom to dokonce vědomě ovlivnili. Roku 1540 zasáhlo Evropu takřečené sucho tisíciletí. O dvě století později postihlo část našeho světadílu sucho, o kterém se uvádí, že třeba v Irsku vyvolalo hladomor, který zahubil až 38 % obyvatel.

V českých zemích ještě nejstarší pamatují sucho v roce 1947 se značnou neúrodou a mnozí další bezvodý rok 2003, hned rok po velkých záplavách. Před sedmnácti lety prý byly na některých tocích zaznamenány nejnižší stavy vody za celou dobu sledování a menší potoky zcela vyschly. 

V jednotlivých případech už snad dnes technicky dokážeme přimět vodu vypadnout z mraků v podobě, jak říkají meteorologové, kapalných hydrometeorů, ve velkém bychom však asi zamořili krajinu chemikáliemi, které jsou k tomu potřebné. Něco však snad dokážeme udělat pro udržení té vody, která přirozeně naprší. Dnes významnou část vody z vydatnějšího deště krajina nepojme. Steče po povrchu do vodních toků a odplyne do moře.

Musím nechat agronomům, hydrogeologům a dalším odborníkům, jak by bylo možné způsobit, aby se více vody dopadlé na zem vsáklo a zvětšily se zásoby hlubší podzemní vody a půdní vlhkost. Čteme a slyšíme v této souvislosti o žádoucí členitosti půdy. Je třeba zvážit, nakolik je reálnou možností obnova remízků, o kterých bývá řeč.

Všichni umíme bědovat nad kolektivizací zemědělství v padesátých letech minulého století a s tím spojeným spojováním polí ve velké lány. Už si tolik nevšímáme, že privatizace nepřinesla obnovu idylických políček. Gigantické zemědělské firmy na velkých lánech pokračují. Například koncern Agrofert využívá kolem sta tisíce hektarů.

Zemědělské půdy a lesů u nás ubývá. Pozemky jsou užívány pro jiné účely. Krom toho podniky s více než padesáti hektary obdělávají 92,2 % z celkové výměry zemědělské půdy. Ve zbytku Evropské unie je poměr menších soukromých hospodářství příznivější.

Podnebí se mění vlivem ne zcela zřejmých faktorů. Je však téměř obecně uznáván vliv stále rostoucího počtu obyvatel světa a uspokojování stále rostoucích potřeb jeho bohatší části. Působení jednostranné zemědělské produkce, několika odvětví energetiky a průmyslu a rovněž dopravy na klima včetně charakteru a množství vodních srážek je nepochybné.

Nestačí volat po dobrovolné skromnosti. Je asi dobré redukovat a třídit odpad, zbytečně netopit a nesvítit, avšak změna bude muset být radikální.

Pozvolna končící redukce spotřeby v souvislosti s pandemií, bankrot množství firem, které ještě neumíme odhadnout, to jsou ukázky, že vnější okolnosti nás dokážou přimět ke změně způsobu života. Snad z toho vzejde poučení takové, že podobný program nebude pro politický subjekt sebevražedný, jak se to bohužel přihodilo u nás i jinde v západním světě stranám zelených.

Nasměrujeme-li účinnou společnou vůli směrem k uskromnění svobodně, nebudou na místě výtky údajného ekofašismu. Budeme-li ochotní myslet globálně a jednat lokálně, máme ještě jakousi šanci jako civilizace přežít.

Mám radost, že teď zapršelo a má pár dalších dní pršet. Déšť nebude trvat tak dlouho, aby vyrovnal deficit vody v přírodě, ale snad ho trochu zmírní. Mám radost z toho, jak déšť omývá zaprášený povrch, jak půda po dešti svěže voní, jak se po dešti svěže zazelená a skleslé listy a květy se napřimují.

Déšť, když nás nezaplaví a slunce, když nás nesežehne, jsou krásné. Zkusme být, nakolik na to máme sílu, mezi rozporuplnými ději v přírodě rozumnými prostředníky.