Pod okny mi kuňkají žáby. Přitom bydlím stále ještě v Praze, byť na jejím předměstí. Naštěstí se však konšelé rozhodli investovat do úpravy údolí potoka Rokytka, čehož součástí jsou jeho meandry, tůně a miniaturní rybníčky. Před léty jsme tu měli vinou povodní malé moře, nyní to vypadá na zelený a relativně vlahý ráj, jemuž člověk odpustí i drzé letky komárů.

Na větším počtu míst v republice ale mají problém s citelným nedostatkem vody, některé lokality na jižní Moravě mohou brzy připomínat malou Saharu. Už šestým rokem se v České republice hovoří o paralyzujícím suchu.

Minulý týden se rozsah tak zvaného zemědělského sucha zvětšil na osmadevadesát procent území. Dokonce již máme i Národní koalici pro boj se suchem, která zahrnuje odborníky, politiky, úředníky i praktiky. V úterý se po čase potkala a přišla s „překvapivým“ řešením: je nezbytné zadržovat vodu v půdě.

To si můžeme opakovat donekonečna. Jaký je ale správný recept? Jak přesně na to? Ministerstvo životního prostředí například usiluje o zelené střechy budov a vypisuje program Dešťovka na využití vody, jež na nás prší. Také zajišťuje hloubkové vrty a podzemní vodu obcím „na suchu“. Kroky sice drobné, leč vedoucí správným směrem.

Experti za jednu z vážných potíží pokládají zhutnělou zemědělskou půdu. Zdravá by dokázala zadržet 8,4 miliardy metrů krychlových vody. Dnes zadržuje jen něco málo před pět miliard.

Ministerstvo zemědělství prosazuje snižování výměry jednotlivých plodin na polích maximálně na 30 hektarů. Je to málo, ale aspoň něco. Pole by měla být pestrá, s plodinami, jež se střídají a pomáhají se zadržováním vody, a se zelenými remízky. Zkrátka méně řepky a více jetele.

Jak říká ředitelka Hnutí DUHA Anna Kárníková: „Letošní historické sucho nám jasně signalizuje, že naše krajina potřebuje nápravu, právě teď je potřeba do ní vracet život. Jen zcela zásadní změna hospodaření v lesích a na zemědělské půdě zajistí spolehlivé dodávky místních potravin a dřeva i práci pro živnostníky a malé firmy, ale hlavně to nejdůležitější — zadržování vody a uchování životodárné půdy.“

Šéf zemědělského resortu Miroslav Toman oznámil, že bude letos chtít navýšení rozpočtu o dvě až 2,5 miliardy korun na vodohospodářské stavby a pozemkové úpravy. Úřad loni dal na opatření proti suchu 13,7 miliardy korun. Podpořil například obnovu 387 rybníků za 1,25 miliardy korun, vznikl tak zásobní prostor na 2,5 milionu metrů krychlových vody.

Pes je ale zakopaný v projektech, které má ministr Toman, ale i prezident Zeman za prioritní — ve velkých přehradách. Plánuje se jednatřicet nových přehrad, s výjimkou Liberecka v každém kraji jedna až šest. „Není možné zaměřit se jen na zadržování vody v krajině. Je nutné orientovat se i na zadržení srážkových vod jejich zachycením v dalších přehradních nádržích s kapacitami, které se stačí v průběhu zimy a jara doplnit,“ tvrdí Toman a slibuje, že nové projekty zadrží 273 milionů metrů krychlových vody.

Mnozí ekologové jsou k těmto záměrům skeptičtí. Poukazují například na to, že i četné stávající přehrady vysychají. Toky jsou regulovány víc než před sto lety — a sucho se šíří dál. Kromě toho, jak dlouho se staví taková přehrada? Deset let minimálně. Nechtělo by to řešení poněkud rychlejší?

Fanoušky monstrózních přehrad napříč stranickým spektrem však námitky neodrazují. Jejich argumentem je nutnost zajistit pitnou vodu pro obyvatelstvo. Kritici se však obávají, zda spíš nejde o zájmy lobby „Atom-beton“, která od komunistických dob ráda utrácí státní peníze za drahé megalomanské stavby, z nichž je též větší šance tu a tam něco ulít do privátních kapes.

Jak už předloni v Ekolistu poznamenal Dalibor Dostál z organizace Česká krajina: „Přehrady nejsou řešením problému, ale jeho součástí.“ Například do sebe — a to i umělými betonovými koryty — svádějí vodu, která je potřebnější v půdě. „Voda v přehradě či rybníce je krajině platná asi jako sklenice vody v pražské hospodě člověku žijícímu uprostřed Sahary,“ přispěl dalším barvitým přirovnáním Miloslav Jirků z Biologického centra AV ČR.

Další odborníci připouštějí, že smysl má uvažovat ne o velkých vodních dílech, ale drobnějších přehradách na horních tocích řek nebo o malých rybnících. Jejich výstavba by mohla být též impulsem pro postkoronavirovou ekonomiku a trh práce. Známý je ale nedostatek projektantů, kteří by dokázali podobné projekty rychle načrtnout.

Ze všeho nejdůležitější však je udržet vláhu v lesích, na loukách a polích. Má smysl vysazovat listnaté stromy místo jehličnatých, rozšiřovat mokřady a vytvářet meandry. S tím musí jít ruku v ruce šetření s vodou a omezování technologií poškozujících klima.

Profesionálové i aktivisté chránící přírodu by to dokázali popsat lépe a přesněji. Politolog vyhodnocující zájmy a jejich soutěž v rámci politiky ale nemůže přehlédnout, že lobby prosazující více menších projektů je slabší a hlavně na peníze chudší než velcí betonáři a další „obchodníci s deštěm“. Ti mají vliv na banky a ministerstva i politické strany, jimž se hodí otevření i skrytí sponzoři v centrále i regionech. Dvojnásob když se blíží volby.

Nezbývá, než aby si své řekla občanská společnost nejen na celostátní, ale i lokální úrovni. Nestane-li se tak, hrozí, že nejvášnivějšími bojovníky se suchem budou bojovníci za tunelování veřejných rozpočtů.