Ministerstvo zemědělství minulý týden zveřejnilo návrh jednatřiceti dodatečných lokalit, kde by prý mohly být vybudovány přehrady. Údajně aby naši zemi zachránily před suchem.

Je zjevné, že zastánci vodních nádrží se snaží využít oprávněných obav veřejnosti z pokračujícího dlouhodobého sucha. Cítí také příležitosti, které se jim nyní otevírají v souvislosti s nadcházející vlnou investic, jimiž se náš stát — s podporou Evropské unie — bude snažit v příštích letech oživit ekonomiku. Pokud by se podařilo jejich projekty natřít nazeleno a dát jim punc něčeho, co pomáhá budovat ekologicky šetrnou budoucnost, měli by dokonce šanci dosáhnout na evropské dotační programy.

Není to ale žádný nový návrh. Ve skutečnosti jde o oprášené socialistické plány ze 60. let minulého století, z nichž většina byla už před pár lety na základě odporu obcí, veřejnosti i odborníků ze státních koncepcí vyřazena. Oprávněné obavy vzbuzuje také způsob, jakým se je přehradní lobby nyní snaží dostat zpět. O co tedy jde?

Historie plánů přehrad a boje proti nim

Po druhé světové válce a převzetí moci komunistickou stranou začalo Československo podrobně plánovat prakticky všechny oblasti ekonomiky, vodní hospodářství nevyjímaje. V letech 1949—1953 vznikl tzv. Státní vodohospodářský plán (SVP), který stanovil vodohospodářskou koncepci i opatření u nás.

Následně byl koncem 60. let přepracován do nové, podrobnější verze, která mimo jiné identifikovala 286 konkrétních lokalit po celé republice, jež se jevily jako perspektivní pro stavbu přehrad. Ke každé z nich pak vznikly návrhy konkrétních projektů, které stanovily výšky hrází, plochy zatopených území a objemy zadržené vody.

Daná území se pak dostala pod speciální územní ochranu, která na jedné straně bránila stavbě infrastruktury, jež by je znehodnotila (například dálnice, továrny nebo jiné znečišťující průmyslové aktivity), ale na straně druhé se na ně vztahovala územní uzávěra, která stála v cestě rozvoje dotčených obcí. Především nad všemi ale visel Damoklův meč budoucího zatopení.

Když jsem v 90. letech v krásném a klidném údolí říčky Libochůvky poblíž města Tišnova na jižní Moravě koupil starý domek, netušil jsem, že jsem se stal majitelem nemovitosti na dně plánované přehrady. Občasnou zmínku některého z místních obyvatel, že tam komunisté plánovali přehradu, jsem pochopitelně nebral vážně — doba komunistické megalomanie a betonování už přece skončila!

Bohužel se ukázalo, že tyhle projekty mají hodně tuhý kořínek. To, že je nelze brát na lehkou váhu, začalo být zřejmé v roce 2006, kdy vodohospodáři z ministerstva zemědělství představili novodobého následníka socialistických hospodářských plánů — tzv. Plánu hlavních povodí.

Do něj prakticky beze změny převzali 201 z někdejších 286 budoucích přehrad a snažili se je tak začlenit do rozvojové strategie českého státu pro 21. století. V některých případech šlo o vyloženě absurdní návrhy. Už tehdy bylo jasné, že by se nádrže na malých tocích nenaplnily ani za řadu let; v mnoha dalších případech by přehrady zatopily celé obce nebo vzácné lokality v přírodních rezervacích či národních parcích.

Strategický dokument sice musel projít veřejným projednáním, ministerstvo se to ale snažilo udělat co nejpokoutnějším způsobem. Správně totiž odhadlo, že jde o hodně kontroverzní návrh. Když jsem zjistil, že návrh Plánu hlavních povodí visí na úřadech k připomínkování, obrátil jsem se na starosty v našem regionu. Nikdo z nich o tom, co se chystá, netušil.

Začal jsem proto s několika známými organizovat veřejnost, varovali jsme desítky dotčených obcí a zapojili nezávislé odborníky na hydrologii a ekologii. Odborné připomínky a nesouhlasná stanoviska jsme podpořili několika protesty a hromadnou účastí na jednáních v Praze. Nakonec se nám podařilo dosáhnout výrazného úspěchu.

Plán hlavních povodí byl v roce 2007 schválen jako koncepce, aniž by ale konkrétně diktoval, kde a jaké přehrady mají vzniknout. Na základě našich připomínek stanovil podmínky územní ochrany tak, aby sice nadále vylučovaly velké zásahy do krajiny, ale zároveň umožňovaly fungování a rozvoj obcí (například se upustilo od absolutní stavební uzávěry, která znemožňovala nejen výstavbu, ale i rozsáhlejší rekonstrukce rodinných domů).

Seznam konkrétních lokalit pak byl vypracován ve spolupráci ministerstev zemědělství a životního prostředí až v následném dokumentu, tzv. Generelu území chráněných pro akumulaci povrchových vod (ve zkratce Generel LAPV) - ten byl přijat roku 2011.

Dostalo se do něj nakonec „jen” 65 z původně navržených 201 lokalit nových přehrad. Vypadly ty, které byly zjevně nesmyslné, které neúměrně zasahovaly do života obyvatel nebo by zatopily unikátní a zákonem chráněná místa. A i ty z přehrad, které se nakonec do Generelu LPAV dostaly, měly často upravené parametry tak, aby se jejich negativní dopad omezil.

Ačkoliv náš dům i nadále zůstal na dně jedné ze zvažovaných přehrad, považovali jsme to tehdy se starosty za celkem dobrý kompromis a ve srovnání s původními zběsilými návrhy za velké vítězství rozumu.

Zastánci přehrad a vodohospodáři na ministerstvu si to ale nenechali líbit a jen čekali na příležitost, jak situaci zvrátit. Věděli, že kvůli postupujícím klimatickým změnám čas hraje pro ně a je jen otázkou času, kdy dostanou novou šanci. Zdá se, že ji právě ucítili.

Těch jednatřicet staronových lokalit oznámených ministrem Tomanem není totiž — s jednou či dvěma výjimkami — nic jiného, než návrat části plánů, které byly ministerstvem pro nesouhlas obcí a veřejnosti vyloučeny před deseti lety. Smyslem Tomanova návrhu je přidat těchto jednatřicet budoucích nádrží k pětašedesáti již zaneseným do platného Generelu LAPV.

Souhlas nesouhlas, budou nebudou

Ministerstvo zemědělství na svém webu uvádí, že všechny oprášené lokality byly výslovně odsouhlaseny obcemi. Vzhledem ke zkušenosti z let 2006 až 2011 se to jevilo jako přinejmenším překvapující.

Těžko říct, jestli za tím stojí pouhý šlendrián úředníků, jejich sebeklam, nebo prostě drzá sázka na to, že jim podvod projde. Každopádně se už po několika dnech ukazuje, že ani teď to nepůjde tak snadno a že onen pompézně prezentovaný souhlas obcí vlastně neexistuje.

Rychle se objevily protestní hlasy, že například navržená přehrada Holštejn by nevratně poškodila unikátní jeskynní systém Moravského krasu; podobně by přehrada Chlum zatopila nádherný a oblíbený kaňon řeky Malše.