Přehrady? Některé možná ano, ale rozhodně ne takto

Jan Beránek

Autor, který byl v letech 2007—2011 koordinátorem úspěšné iniciativy Stop přehradě, odhaluje pozadí návrhu ministerstva zemědělství na nové přehrady. Formuluje také související dilemata, která budeme muset vyřešit.

Vyschlá přehrada Les království ve východních Čechách v říjnu 2018. Pokud stát okamžitě nezačne podnikat kroky k zadržení vody v krajině, což obnáší systémové změny v lesním i zemědělském hospodaření, neslučitelné s extrakčním korporátním modelem, nemají přehrady smysl. Foto Jiří Malík

Ministerstvo zemědělství minulý týden zveřejnilo návrh jednatřiceti dodatečných lokalit, kde by prý mohly být vybudovány přehrady. Údajně aby naši zemi zachránily před suchem.

Je zjevné, že zastánci vodních nádrží se snaží využít oprávněných obav veřejnosti z pokračujícího dlouhodobého sucha. Cítí také příležitosti, které se jim nyní otevírají v souvislosti s nadcházející vlnou investic, jimiž se náš stát — s podporou Evropské unie — bude snažit v příštích letech oživit ekonomiku. Pokud by se podařilo jejich projekty natřít nazeleno a dát jim punc něčeho, co pomáhá budovat ekologicky šetrnou budoucnost, měli by dokonce šanci dosáhnout na evropské dotační programy.

Není to ale žádný nový návrh. Ve skutečnosti jde o oprášené socialistické plány ze 60. let minulého století, z nichž většina byla už před pár lety na základě odporu obcí, veřejnosti i odborníků ze státních koncepcí vyřazena. Oprávněné obavy vzbuzuje také způsob, jakým se je přehradní lobby nyní snaží dostat zpět. O co tedy jde?

Historie plánů přehrad a boje proti nim

Po druhé světové válce a převzetí moci komunistickou stranou začalo Československo podrobně plánovat prakticky všechny oblasti ekonomiky, vodní hospodářství nevyjímaje. V letech 1949—1953 vznikl tzv. Státní vodohospodářský plán (SVP), který stanovil vodohospodářskou koncepci i opatření u nás.

Následně byl koncem 60. let přepracován do nové, podrobnější verze, která mimo jiné identifikovala 286 konkrétních lokalit po celé republice, jež se jevily jako perspektivní pro stavbu přehrad. Ke každé z nich pak vznikly návrhy konkrétních projektů, které stanovily výšky hrází, plochy zatopených území a objemy zadržené vody.

Daná území se pak dostala pod speciální územní ochranu, která na jedné straně bránila stavbě infrastruktury, jež by je znehodnotila (například dálnice, továrny nebo jiné znečišťující průmyslové aktivity), ale na straně druhé se na ně vztahovala územní uzávěra, která stála v cestě rozvoje dotčených obcí. Především nad všemi ale visel Damoklův meč budoucího zatopení.

Když jsem v 90. letech v krásném a klidném údolí říčky Libochůvky poblíž města Tišnova na jižní Moravě koupil starý domek, netušil jsem, že jsem se stal majitelem nemovitosti na dně plánované přehrady. Občasnou zmínku některého z místních obyvatel, že tam komunisté plánovali přehradu, jsem pochopitelně nebral vážně — doba komunistické megalomanie a betonování už přece skončila!

Bohužel se ukázalo, že tyhle projekty mají hodně tuhý kořínek. To, že je nelze brát na lehkou váhu, začalo být zřejmé v roce 2006, kdy vodohospodáři z ministerstva zemědělství představili novodobého následníka socialistických hospodářských plánů — tzv. Plánu hlavních povodí.

Do něj prakticky beze změny převzali 201 z někdejších 286 budoucích přehrad a snažili se je tak začlenit do rozvojové strategie českého státu pro 21. století. V některých případech šlo o vyloženě absurdní návrhy. Už tehdy bylo jasné, že by se nádrže na malých tocích nenaplnily ani za řadu let; v mnoha dalších případech by přehrady zatopily celé obce nebo vzácné lokality v přírodních rezervacích či národních parcích.

Strategický dokument sice musel projít veřejným projednáním, ministerstvo se to ale snažilo udělat co nejpokoutnějším způsobem. Správně totiž odhadlo, že jde o hodně kontroverzní návrh. Když jsem zjistil, že návrh Plánu hlavních povodí visí na úřadech k připomínkování, obrátil jsem se na starosty v našem regionu. Nikdo z nich o tom, co se chystá, netušil.

Začal jsem proto s několika známými organizovat veřejnost, varovali jsme desítky dotčených obcí a zapojili nezávislé odborníky na hydrologii a ekologii. Odborné připomínky a nesouhlasná stanoviska jsme podpořili několika protesty a hromadnou účastí na jednáních v Praze. Nakonec se nám podařilo dosáhnout výrazného úspěchu.

Plán hlavních povodí byl v roce 2007 schválen jako koncepce, aniž by ale konkrétně diktoval, kde a jaké přehrady mají vzniknout. Na základě našich připomínek stanovil podmínky územní ochrany tak, aby sice nadále vylučovaly velké zásahy do krajiny, ale zároveň umožňovaly fungování a rozvoj obcí (například se upustilo od absolutní stavební uzávěry, která znemožňovala nejen výstavbu, ale i rozsáhlejší rekonstrukce rodinných domů).

Seznam konkrétních lokalit pak byl vypracován ve spolupráci ministerstev zemědělství a životního prostředí až v následném dokumentu, tzv. Generelu území chráněných pro akumulaci povrchových vod (ve zkratce Generel LAPV) - ten byl přijat roku 2011.

Dostalo se do něj nakonec „jen” 65 z původně navržených 201 lokalit nových přehrad. Vypadly ty, které byly zjevně nesmyslné, které neúměrně zasahovaly do života obyvatel nebo by zatopily unikátní a zákonem chráněná místa. A i ty z přehrad, které se nakonec do Generelu LPAV dostaly, měly často upravené parametry tak, aby se jejich negativní dopad omezil.

Ačkoliv náš dům i nadále zůstal na dně jedné ze zvažovaných přehrad, považovali jsme to tehdy se starosty za celkem dobrý kompromis a ve srovnání s původními zběsilými návrhy za velké vítězství rozumu.

Zastánci přehrad a vodohospodáři na ministerstvu si to ale nenechali líbit a jen čekali na příležitost, jak situaci zvrátit. Věděli, že kvůli postupujícím klimatickým změnám čas hraje pro ně a je jen otázkou času, kdy dostanou novou šanci. Zdá se, že ji právě ucítili.

Těch jednatřicet staronových lokalit oznámených ministrem Tomanem není totiž — s jednou či dvěma výjimkami — nic jiného, než návrat části plánů, které byly ministerstvem pro nesouhlas obcí a veřejnosti vyloučeny před deseti lety. Smyslem Tomanova návrhu je přidat těchto jednatřicet budoucích nádrží k pětašedesáti již zaneseným do platného Generelu LAPV.

Souhlas nesouhlas, budou nebudou

Ministerstvo zemědělství na svém webu uvádí, že všechny oprášené lokality byly výslovně odsouhlaseny obcemi. Vzhledem ke zkušenosti z let 2006 až 2011 se to jevilo jako přinejmenším překvapující.

Těžko říct, jestli za tím stojí pouhý šlendrián úředníků, jejich sebeklam, nebo prostě drzá sázka na to, že jim podvod projde. Každopádně se už po několika dnech ukazuje, že ani teď to nepůjde tak snadno a že onen pompézně prezentovaný souhlas obcí vlastně neexistuje.

Rychle se objevily protestní hlasy, že například navržená přehrada Holštejn by nevratně poškodila unikátní jeskynní systém Moravského krasu; podobně by přehrada Chlum zatopila nádherný a oblíbený kaňon řeky Malše.

Přehled lokalit pro nové přehrady, jak je prosazuje ministerstvo zemědělství. Graf Archiv JB

Starosta Holštejna pan Mynařík veřejně upozornil, že se vloni létě skutečně konalo setkání pracovníků Povodí Moravy se zástupci obcí, na kterém vodohospodáři představili záměr dalších vodních nádrží — starostové ale na onom jednání žádný souhlas nedali. Brali to prostě jako prezentaci pro informaci a záhy po skončení jednání ji pustili z hlavy. Obce o žádné oficiální stanovisko nebyly požádány, žádné tím pádem ani nevydaly.

Podle seznamu zveřejněných jednatřiceti lokalit jsem zkusil namátkově oslovit dalších asi tucet starostů, jejich reakce byly většinou podobné. Ano, před rokem bylo jakési setkání se zaměstnanci povodí. Ne, žádná diskuse se nekonala, natožpak aby tam po obcích někdo chtěl vyjádření oficiálního souhlasu. 

Pan Procházka, starosta obce Javorníku, mi dokonce napsal, že se na loňském jednání úředníkům vysmál, že se snad zbláznili. U jeho obce je přesto ministerstvem zemědělství uvedeno „Stanovisko obcí: Ano.“ S protestem vystoupila i paní Štěrbová, starostka městyse Pecka u nádrže na potoku Zlatnice; souhlasu si není vědom ani pan Bárta, starosta Skuhrova nad Bělou.

Jediný starosta, který mi odpověděl s tím, že s lokalitou plánované přehrady vydal předběžný souhlas, je pan Hrubý z obce Borek: nádrž u jeho obce je oproti starším plánům navržená na jiném, vhodnějším místě, kde nikomu moc nevadí. I on byl ale překvapen, když jsem ho na čerstvý seznam ministra Tomana upozornil: měl totiž za to, že jednání byla mezitím zastavena pro nesouhlas ministerstva životního prostředí.

Když byl s nesouhlasem starostů konfrontován mluvčí ministerstva zemědělství pan Bílý, odpověděl, že lidé si generel chybně vykládají jako plán výstavby přehrad. V tom prý tkví problém. Naprostá většina zúčastněných starostů na loňských jednáních podle něj ale prý pochopila předběžnou opatrnost pro zajištění dostatku vody v budoucnu a také to, že zatím nezačala žádná příprava příslušné dokumentace, která by znamenala rozhodnutí o výstavbě.

„Zařazení lokality do generelu v žádném případě neznamená, že k realizaci nádrže dojde. Bude záležet na budoucnosti, tedy na dostupnosti našich vodních zdrojů,“ cituje Bílého Český rozhlas.

To je klasický trik, na který jsme naráželi už v roce 2006: o nic prý nejde, o přehradách se zatím vůbec nerozhoduje, jde jen o hájení území vhodných pro potenciální přehrady. Ta pěkná údolí to prý ochrání před škodlivým rozvojem, za což bychom vlastně měli být vděční.

Jenže je taková ochrana opravdu dobrá věc? Spíš se to podobá situaci z pohádky o Perníkové chaloupce poté, co ježibaba chytí Jeníčka a začne jej vykrmovat lahodnými perníčky.

Přece si nemá na co stěžovat, ne? Je pod střechou v teple, chutného jídla má tolik, kolik si jen může přát — žádné jiné dítě z jeho vesnice se tak dobře nemá! Ovšem stejně jako ježibabě nešlo o blaho Jeníčka, ale o to, aby ho záhy sežrala, tak vodohospodářům nejde o ochranu zachovalých údolí, ale o to, aby je mohli zatopit.

Jde tady o ukázkovou salámovou metodu: prý nejde o schvalování přehrad samých, ale „jen“ o vyznačení a ochranu potenciálních lokalit s tím, že teprve v budoucnu se uvidí, kdy a jestli vůbec se tam nádrž postaví. Jenže jakmile se území v rámci generelu oficiálně schválí, jsou kraje a obce ze zákona povinny vyznačovat budoucí přehrady v zásadách územního rozvoje a v na ně navazujících územních plánech obcí, a jako takové je hájit.

A je to také klíčový instrument k tomu, aby byla taková přehrada označena za veřejný zájem. To pak usnadní případné vyvlastnění pozemků a zbourání obydlí lidí, kteří na daném území žijí a hospodaří.

Ačkoliv tedy třeba starosta obce Malá Morava znepokojené občany chlácholil tím, že „v nejbližších padesáti letech ke stavbě přehrady určitě nedojde”, je to jen nebezpečná a záměrně vyvolávaná iluze. Připomněl nám to, patrně nechtěně, i sám ministr Toman, který v rozhovoru pro Český rozhlas prezentoval přehrady jako hotovou věc: „Přehrady budou po celém území. Nejvíce jich bude na Vysočině, Zlínském kraji a na jižní Moravě, kde si lidé nejvíce uvědomují nedostatek vody. Původně jsme měli 47 vytipovaných lokalit, teď jsme na čísle 31, o dalších nádržích ale chci jednat.“

Květnové prohlášení ministra Tomana není pouhým impulzivním činem. Ministerstvo si jím nepochybně připravuje půdu pro nadcházející revizi Generelu LPAV, která má začít příští rok.

Kdo stojí za přehradami

Nabízí se populární zkratka, že za plány na desítky a stovky nových přehrad stojí betonáři a jejich lobby. Aniž bych podceňoval míru vlivu stavebních firem na rozhodování i míru korupce našeho státu, myslím si, že věc je složitější. Významnou roli tady totiž, podobně jako v mnoha dalších sektorech, také hraje zastaralé myšlení a nekompetence těch, kteří mají rozhodující slovo — ačkoliv oni sami pochopitelně věří v opak.

Zodpovědnost za vodu u nás spadá pod ministerstvo zemědělství. Myšlení a přístupy jeho sekce vodního hospodářství ilustrují výmluvně stránky „voda“ na webu ministerstva. Hrdě se tady hlásí k tradici vodního hospodaření ve staré Babylónii a k akvaduktům římské říše, u nás pak vyzdvihují zakládání rybníků za časů Karla IV. a ovšem i nesmrtelný kanál Dunaj—Odra—Labe, projektovaný — považte! — už za císaře Ferdinanda III.

V souladu s poválečnou budovatelskou tradicí a technokratickým myšlením na rozhodujících místech stále převládá dávno překonaný názor, že jediné správné toky jsou regulované toky, že s vodou umíme hospodařit lépe než příroda a že jí v každé situaci musíme umět poručit. Hustá síť hrází, přehrad, potrubí a vodovodů je pak vizí, které jedině rozumí — protože pomocí těchto tak zvaných technických opatření pak mohou vodu v krajině maximálně kontrolovat.

Někteří zapřisáhlí vodohospodáři — ač by to na kameru asi nepřiznali — se v osobních rozhovorech dokonce svěřují, že považují třeba stromy za „škodnou“: vysají a odpaří vodu, která by měla raději stéct do nádrže v údolí, ale kvůli lesům na svazích nám potom chybí. Nechápou význam zadržování vody v krajině, protože na mokřad přece nemáme napojený vodovod.

A mluví—li ministerstvo životního prostředí o užitečnosti zadržování dešťové vody, myšlenkové pochody vodohospodářské sekce chtě nechtě zase skončí u přehrad coby největší nádrže na „dešťovku“. Nevymýšlím si, najdeme to v loňské prezentaci doktora Punčocháře, který sveřepě prosazoval dvě stě přehrad už v době přípravy Plánu hlavních povodí, tehdy v roli náměstka pro vodní hospodářství.

Nyní funguje v pozadí coby odborný referent vodohospodářské sekce ministerstva. Ve skutečnosti je ale nadále jednou z nejvlivnějších postav přehradní lobby.

Obrázek z prezentace dr. Punčocháře o vodě a přehradách. Foto Archiv JB

Řada z nich podle mě upřímně věří, že přehrady jsou naprosto nezbytné a musí je prosadit za každou cenu, protože tak byli vzděláni a vychování, a to po několik generací; nic jiného nepoznali. A i když v se posledních letech naučili používat trochu jiný slovník a verbálně uznávat i význam jiných, přírodě šetrnějších vodohospodářských opatření, v hloubi duše jsou k nim stále skeptičtí.

Fakt, že nic nepochopili, vyčnívá také na mnoha místech z brožury „Sucho — vážná hrozba pro Českou republiku“ z roku 2015. Vodohospodáři z ministerstva zemědělství si v ní stěžují na to, jak jejich nejlepší úmysly připravit výstavbu dvou stovek nových přehrad narazily v roce 2006 na „nepochopení či dokonce odpor ochránců přírody, ministerstva životního prostředí a zastupitelstev některých měst a obcí“. A protože u nových přehrad je složité získat pozemky nutné k budování potřebných přehrad, „v současné době už nazrává situace, která povede státní správu k vyvlastnění“.

V téže publikaci se píše, že opatření v zemědělské krajině, stejně jako rybníky, mokřady a tůně „nebudou zásadním přínosem, neboť neumožňují nadlepšování průtoků“. A dospívá se tak k nevyhnutelnému závěru, že „rozhodující bude výstavba velkých nádrží s potřebným zásobním objemem“. 

Není divu, když jedním z jejich explicitních předpokladů je, že i ve výrazně změněném podnebí, jež se bude podobat spíš polopouštní krajině Středomoří, budeme pomocí přehrad udržovat stálé průtoky v řekách a díky mnohonásobně rozšířenému umělému zavlažování pokračovat ve stejné struktuře zemědělské produkce, jakou jsme tu měli v minulosti (sic!). To se pak ani nelze divit, že cítí nutnost stavět přehradu za přehradou.

Je to jako v onom přísloví, že když dáte člověku do ruky kladivo, budou mu všechny problémy připadat jako hřebíky. Stejně tak pro naše vodohospodáře — jsou tu samozřejmě výjimky, bohužel zatím nemají na rozhodování velký vliv — existuje jenom jedno správné řešení: přehrady a technické regulace. A ty tedy sveřepě prosazují.

Klíčové je řešit problém, nikoliv následek

Ačkoliv hlavním argumentem pro stavbu nových přehrad v roce 2006 byla ochrana proti povodním, nyní jsou nám tytéž nádrže prezentovány jako nezbytná součást boje se suchem.

Právě v tomto ohledu nepochybně čas pracuje pro vodohospodáře, protože s postupujícími klimatickými změnami se bude dostupnost vody čím dál víc zhoršovat.

Jenže pokud nebudeme účinně řešit příčiny probíhajících změn klimatu, nakonec nám žádná opatření nepomohou. Ani ta přírodní v podobě obnovy retenční schopnosti krajiny, ani technická v podobě libovolného počtu a objemu přehrad.

Právě v tomto se ale náš stát chová zcela schizofrenicky. Na jedné straně obrazně i doslova přikládá pod kotlem klimatických změn: podporuje těžbu a spalování uhlí, rozhoduje v zájmu majitelů špinavých elektráren, usnadňuje jim jejich další provoz, zatímco už řadu let prakticky zmrazil rozvoj obnovitelných zdrojů.

Emise skleníkových plynů na osobu u nás patří k nejvyšším v Evropě a na státní úrovni už více než dvacet let stagnují — nijak významně neklesají, protože se o to ani nesnažíme. Naopak ještě okopáváme kotníky těm, kdo se v Evropě snaží o účinnější opatření, ať už jde o Německo s jeho Energiewende nebo Evropská unie se Zelenou dohodou pro Evropu.

Vývoj emisí skleníkových plynů v ČR od roku 1990. Po propadu v letech 1990-1995 způsobeným kolapsem těžkého průmyslu se naše emise téměř nedaří dále snižovat. V důsledku toho patří Česká republika mezi největší evropské znečišťovatele v přepočtu na počet obyvatel. Graf Archiv JB

Na straně druhé se pak vláda pod záminkou ochrany před důsledky jí neřešených klimatických změn chystá vyvlastňovat, aby mohla postavit desítky nových přehrad, a zničit tak mnohá ze zbývajících zachovalých údolí. Ta by přitom namísto toho mohla a měla hrát důležitou úlohu v obnově přirozených a přírodě blízkých opatřeních k zadržování vláhy a posilování odolnosti naší krajiny.

Ukazuje se tak znovu, že příčiny sucha náš stát řešit nechce nebo neumí. Stejně tak se pramálo daří uplatňovat ty části státních koncepcí, které se zabývají nutnou zásadní změnou v hospodaření na polích a v lesích. Sama státní koncepce ochrany před následkem sucha na území České republiky schválená vládou v roce 2017 například konstatuje:

„Potenciální retence zemědělských půd v ČR je značná a odpovídá přibližně hodnotě 8,4 mld. m3. Podle hydrologických a pedologických analýz je však tento objem přibližně o 40 % menší, než by odpovídalo stavu půdy před rokem 1950 — tedy v době, kdy ještě půda nebyla systematicky odvodňována, zcelována do velkých půdních bloků a obdělávána s uplatněním těžké zemědělské mechanizace. Rozdíl mezi stávajícím stavem a potenciální retenční kapacitou půdy činí přibližně 3 mld. m3, což odpovídá objemu všech přehradních nádrží v ČR a přibližně 2,5 násobku objemu přehrad na Vltavské kaskádě.“

Na papíře se už řadu let píše o potřebě rozdělení velkolánů na menší a pestřejší celky, budování remízků, rušení melioračních opatření nadále odvodňujících krajinu, osvobození toků z rovných betonových koryt nebo o nutnosti návratu organické hmoty do orné půdy. Totéž zaznívá z úst odborníků i politiků.

Ale skutek utek. Eroze, zhutnění a sycení půdy umělými hnojivy a pesticidy se dál rok od roku zhoršují. Vymlouvat se na dědictví komunismu je trapný alibismus, protože už třicet let — tedy už skoro stejně tak dlouho, jako o našich lesích, polích a lánech rozhodovala komunistická vláda — máme situaci zpět ve svých rukách. A za tu dobu už mohlo být všechno jinak.

Zopakujme si ještě jednou, co píše vládou schválená koncepce: náprava zemědělské půdy by — kromě jiných mnoha pozitivních efektů — zvýšila retenční schopnost naší krajiny o tři miliardy kubíků vody ročně. Co v tomto směru vláda skutečně dokázala? Nic. Mimo jiné proto, že by to nevyhnutelně znamenalo výrazný zásah do modelu hospodaření firmy Agrofert.

Srovnejme si uvedený potenciál vodní retence polí s celkovým objemem všech jednatřiceti znovu navržených přehrad, který činí 0,27 miliardy kubíků — pokud by byly všechny naplněné po okraj, o čemž lze samozřejmě pochybovat. Mluvíme o dvanáctinásobném rozdílu, přičemž obnovení vodozádržné schopnosti krajiny by mělo i řadu dalších příznivých účinků — na rozdíl od budování přehrad.

Stát tedy ve skutečnosti neřeší ani ono jím (spolu)způsobené sucho. Snahu o to jen předstírá tím, že prosazuje krajní opatření v podobě přehrad, protože tak může znepokojeným občanům vykázat aspoň zdání nějaké činnosti.

Přehrada přece zachycuje vodu — a vodu potřebujeme. Kdo zůstává u takové primitivní úvahy, tomu to v tuto chvíli snad i stačí. Ve skutečnosti nám tím ale vláda do budoucna připravuje ještě větší peklo.

Takový stát pak ovšem nemá žádnou legitimitu požadovat po občanech, aby obětovali své domovy i vzácná zákoutí dosud živé krajiny v zájmu výstavby málo smysluplných přehrad. Z toho důvodu jsem připraven nadále proti takovým plánům bojovat ze všech sil.

Co když přehrady budeme přece jen potřebovat?

Je to tedy jen zdánlivý paradox, že se počítám mezi lidi, kteří na problém klimatických změn upozorňují už třicet let, a zároveň vystupuji proti plánům na nové přehrady v podobě, jak se je opakovaně snaží předkládat česká vláda. Je pro mě osobně mimořádně bolestné vidět, že nyní, po dekádách nečinnosti státu, si argument klimatických změn účelově přivlastnili vodohospodáři jen proto, aby tak znovu prosazovali své staré plány na stovky nových přehrad.

Faktem nicméně je, že změny klimatu nás zasáhnou rychleji a zásadněji, než jsem si i já dříve uměl představit. Vinou naší letité nečinnosti a neochoty omezit včas spalování fosilních paliv nám teď hrozí scénáře, kdy dopady klimatických změn budou zvladatelné jen s největším vypětím, pokud vůbec.

Může se tedy opravdu přihodit, že pak ani všechna řádově účinnější a důležitější opatření proti suchu — počínaje razantním omezením skleníkových emisí, přes transformaci zemědělství od chemicko-průmyslové výroby k poctivému a šetrnému hospodaření, až po návrat krajiny k přirozenější podobě — prostě nebudou stačit.

V takovém případě bude nutné uznat vyšší zájem společnosti a výstavbu některých přehrad, budou—li prokazatelně vhodné a nezbytné k zajištění dodávek pitné vody, nejen umožnit, ale i podpořit. Osobně jsem na takový krok připraven.

Nejdříve ale bude muset stát ukázat, že dělá upřímně vše proto, aby zamezil dalšímu zhoršování klimatických změn a aby v prvé řadě uplatnil všechna přírodě blízká opatření, která mají násobně vyšší kapacitu pro zadržování vláhy.

Teprve potom můžeme začít s vládou věcně diskutovat o tom, kde a jaké přehrady jako dodatečná opatření proti suchu může mít možná smysl vybudovat. Než stát začne dělat vše pro předcházení klimatickým změnám a pro udržení vody v krajině, nemá ovšem sebemenší nárok chtít stavět byť jen jedinou přehradu.

    Diskuse