První místopředseda STAN Jan Farský v závěrečném slovu vaší brožury Klima se mění: po nás sucho uvádí, že se kvůli změnám klimatu nacházíme ve zlomovém bodě, kdy všichni musíme pomoct tento problém vyřešit. Jakým způsobem klimatickou krizi řeší Starostové a nezávislí?

My jsme praktici. Nečekáme na to až vláda přijde s řešením, protože s žádným nepřichází. Když vidíte například společné tiskové konference mezi ministry zemědělství a životního prostředí tak zaznívají věty jako „Musíme se dohodnout“ a tak dále. To ale nefunguje.

Musíme hned dělat potřebné věci pro záchranu krajiny, nepotřebujeme se dohadovat. Nečekáme a realizujeme například pro zvládání sucha vlastní projekty.

Jaké to jsou?

Máme projekt Tisíc a jedna cesta, který je zaměřený na návrat starých cest do krajiny, což napomáhá zadržování vody. Dále krajinotvorná opatření, která na komunální úrovni realizujeme. Propagujeme návrhy nových pachtovních smluv, které poskytujeme všem našim starostům po celé České republice.

V nich totiž musí jasně stát, že pokud si někdo pronajímá obecní půdu, tak se zároveň zavazuje k obnovování remízků, mezí a dalších opatření pro zadržení vody. Stejně tak se musí zavázat k zodpovědné obměně plodin na poli.

Nový projekt, se kterým chceme přijít, se jmenuje Zelená, nikoliv žlutá planeta. Už tím názvem narážíme na problém s řepkou a trochu odkazujeme i na pana Václava Klause staršího. Chceme starostům poskytnout sadu opatření, která mohou pro řešení klimatické krize realizovat okamžitě, aniž by museli čekat na vládní koncepce.

Stejně tak chceme podobné materiály dostat i k lidem ve městech a obcích, poskytnout jim návody jak zachytávat dešťovku, jak recyklovat vodu již jednou použitou v domácnosti, aby nesplachovali pitnou a jiná jednoduchá doporučení. Přišli jsme také s návrhem na ústavní ochranu vody, který přebrala vláda, ačkoliv nejsme úplně spokojeni se všemi detaily. V tom je podle mě naše strana unikátní.

Vláda oprášila plán na výstavbu desítek nových přehrad. Jaký máte na ně názor vy?

Je to špatný začátek celé debaty o suchu. My máme zásadní problém se zadržováním hluboké vody, což vláda neřeší vůbec. Vládní plán na stavbu přehrad, který mimochodem ještě nikdo pořádně neviděl, je zaměřený jenom na ochranu povrchové vody, což je méně palčivý problém.

Každopádně jako strana dlouhodobě říkáme, že zadržovat povrchovou vodu je smysluplné, ale vycházíme ze studií, podle kterých malé rybníčky jsou mnohokrát účinnější než velké kaskádovité přehrady. Navíc je možné je stavět z přírodních materiálů, čímž se vyhneme zanášení krajiny betonem. Čekáme na přesný plán vlády, ale je nám jasné, že vůči přehradám existují lepší alternativy.

Podle vědců jednou z příčin sucha je také průmyslové zemědělství, a proto podporují přechod na ekologické farmaření. Jaké kroky byste zavedli v oblasti zemědělství?

Úzce spolupracujeme s asociacemi, které zastupují drobné zemědělce. Nepatříme k politickým silám podporujícím monopolní agroholdingy, které u nás zemědělství ovládají. S tím souvisí i státní podpora, která vyhovuje velkým zemědělským podnikům a podporuje je k rozšiřování lánů místo toho, aby vedly k zodpovědnému farmaření na menších polích.

Hodně stojíme o to, aby zemědělci pronajímající si půdu od obcí a států museli hospodařit udržitelně a zodpovědně. Konečným cílem ale je změna dotační politiky. Nejvyšší kontrolní úřad dlouhodobě vyčítá ministerstvu zemědělství, že není schopné upravit dotace do souladu s politikami na ochranu před suchem.

Nesmyslem jsou i protichůdné dotační programy, kdy ministerstvo zemědělství podporuje technickou úpravu koryt toků a ministerstvo životního prostředí zase vypisuje programy pro odstraňování technických úprav koryt toků a jejich návrat k přírodě blízkému stavu. Neuvěřitelné.

Na to klademe velký důraz, protože dotace musí podporovat zadržování vody v krajině a udržitelné zemědělství. S tím souvisí i náš provokativní návrh spojit ministerstvo zemědělství a životního prostředí. My víme, že ve stávající sestavě Toman Brabec a jejich pohledu na ekologickou politiku to nemůže fungovat. Nicméně finálně zemědělství má být v souladu s životním prostředí.

Zároveň ale tady máme Agrofert vlastněný premiérem Babišem, který je založený na průmyslovém zemědělství, produkci chemických přípravků a zabírá velkou část zemědělské půdy v České republice. Jak chcete řešit tento podnik, který snahám o transformaci zemědělství brání?

My na to jdeme z evropské úrovně. Měli jsme ambiciózní ekologický program do evropských voleb a náš europoslanec Stanislav Polčák zasedá ve Výboru pro životní prostředí, kde navrhoval změnu systému evropských dotací pro zemědělské firmy. Naší podmínkou bylo, aby nárok na dotace byl spojený s podmínkami ekologického zemědělství. Na evropské úrovni je to velký boj, ale může mít velký dopad i na situaci u nás.

Vy jste byl oblíbeným starostou Kolína, mimo jiné jste také prováděl úspěšnou ekologickou politiku. Dá se tato zkušenost přenést na celostátní úroveň?

Pokud sedíte na radnici, tak vnímáte, že základním parametrem uvažování o společnosti jsou hodnoty štěstí, komfortu nebo krásna. Ne vždy jsou ale tyhle hodnoty v souladu s rychlým ekonomickým růstem. Lidé chtějí žít příjemný život ve městě, které dává logiku, je hezké na pohled, kam můžou jít s dětmi a užijí si zeleně.

Zkušenost z Kolína mi ukázala, že lidem záleží na možnosti sami rozhodovat o svém životě a je potřeba jim dát prostor. Na celostátní úroveň si beru pochopení, že kvalita života jednotlivce je mnohdy důležitější než v tabulce viditelný ekonomický růst.

Česká republika patří ke čtyřem zemím EU, které v přepočtu na počet obyvatel vypustí nejvíce emisí skleníkových plynů oteplujících planetu. Lví podíl na tom má těžba a spalování uhlí. Odborníci se shodují, že pokud chceme klimatickou krizi vyřešit, musíme se rychle zbavit uhlí. Kdy a jak by podle vás Česká republika měla skončit s uhlím?

V současnosti se projednávají tři varianty — rychlá, střední a pomalá. Pomalá pro nás nepřipadá v úvahu vůbec. Střední, což podporuje i ministr průmyslu a obchodu Havlíček, je pro nás krajní limit. Skutečně si myslím, že v současné době, i ve spojení s evropskou Zelenou dohodou, musíme být výrazně ambicióznější. Měli bychom alespoň zkusit tu rychlou cestu.

Zásadní problém ale je, že vláda nemá jasnou energetickou koncepci. Bavíme se o jaderných elektrárnách, alternativních zdrojích a konci uhlí, ale jasnou vizi kam v energetice směřujeme nemáme.

Vláda chce jít cestou stavby nových bloků jaderných elektráren. Nedávno schválila smlouvy s ČEZem, podle kterých budou občané dotovat a ručit celý projekt i cenu elektřiny, a to klidně do výše desítek miliard. MPO představilo návrh zákona o přechodu k nízkouhlíkové energetice kde navrhuje v případě vysoké výkupní ceny rozpočítat rozdíl prostřednictvím speciálního síťového tarifu, jinými slovy případné předražení zaplatíme na ceně elektřiny všichni. Riziko za případné zdražení a zdržení tedy ponese veřejný rozpočet a obyčejní lidé. Dává takový projekt vůbec smysl?

Řeknu svůj osobní názor. Nejsem jásavým příznivcem jaderné energetiky a kdybychom měli výraznější možnosti u alternativních zdrojů energie, tak bych je maximálně podpořil. Samozřejmě bych byl rád, kdyby v energetické koncepci obnovitelné zdroje měly výrazný podíl. Predikce vývoje energetiky na dvacet let dopředu nebude nikdy přesná.

My nevíme, jaký bude technologický pokrok a jak například budeme moct za třicet let akumulovat čistou energii. Vidíme, co se stalo za posledních deset let, kdy obnovitelné zdroje šly jednoznačně dopředu, a to tempo změny už nikdy nebude tak pomalé jako doteď. Proto bychom v energetické koncepci měli nechávat variantu pro to, že podíl čistých zdrojů bude výrazně vyšší.

Na druhou stranu je třeba otevřeně říct, že uhlí a s ním spojené znečištění a emise jsou natolik závažným problémem, že si musíme vybrat. Jadernou energii vidím jako menší zlo než setrvání u uhelné energetiky. Rozumný projekt dostavby Dukovan podporovat budeme, ale samozřejmě s analýzou potenciálních bezpečnostních rizik včetně toho, v čím zájmu se ten projekt bude realizovat.

Zkušenost se stavbou nových bloků v jiných evropských státech není nijak příznivá. Ať už mluvíme o Mochovcích na Slovensku, Flamenville ve Francii nebo Olkiluotu ve Finsku, všechny stavby provází masivní předražení a několikaleté zpoždění. Nemáte z podobného scénáře strach i v České republice?

Jsem pro komplexní projekt, který bude počítat i s velkými investicemi do alternativních zdrojů. Česká republika se zase nemůže stát jaderným superstátem, i z těch důvodů, které jsem uvedl. Prodloužení a předražení se samozřejmě bojím, zejména proto, že se to může promítnout do konečných cen energie. Stát by se měl stoprocentně zaručit, aby to nedopadlo na nejslabší a nejpotřebnější. To je otázka ekonomické rozvahy celého projektu.

Kromě zemědělství a energetiky je doprava dalším důležitým sektorem, kde vznikají emise skleníkových plánů. Jaká opatření pro snižování emisí v tomto sektoru byste zavedli?

Opět už na těchto otázkách pracujeme na úrovni měst a obcí, kde máme starosty. Instalujeme dobíjecí stanice pro elektromobily, které nakupujeme pro naše referenty. Mnozí starostové přicházejí s nápady na významné snížení ceny hromadné dopravy, kterou musíme do budoucna poskytovat za v podstatě symbolickou cenu, abychom lidi motivovali přepravovat se hromadně. Osvědčilo se nám jednat s lokálními investory a firmami, se kterými vymýšlíme jízdní řády autobusů tak, aby je pracující mohli pohodlně využívat.

Na státní úrovni musíme podpořit maximálně železniční dopravu, stavět například rychlokoridory. V některých případech je možné vrátit se k lodní dopravě, máme spousty nevyužitých přístavů, které mohou snížit množství kamionů.

Napadá mě aktuální kauza rozšiřování pražského Letiště Václava Havla, kde ministerstvo financí chce do jeho rozvoje investovat 55 miliard. Celou situaci může ovlivnit i magistrát, kde jste ve vládnoucí koalici. Váš radní Petr Hlubuček je jako jediný zatím otevřeně proti tomu projektu. Jaký máte názor na rozšiřování letiště vy?

U nás by se našly různé pohledy a názory. Nicméně v tomhle Petrovi Hlubučkovi věřím, protože se v té Praze snaží k životnímu prostředí stavět racionálně a chytře bez ideologických proklamací. Věřím jeho odbornému pohledu na věc, tudíž bych rozšiřování letiště nepodpořil.

Řešení klimatické krize není představitelné bez mezinárodní spolupráce. Česká vláda útočí na evropskou Zelenou dohodu s argumentem, že si při blížící se ekonomické krizi spojené s pandemií investice do ekologizace nemůžeme dovolit. Co říkáte na tento vládní argument?

Vláda má pocit, že je potřeba se navrátit ke stavu před krizí. Nicméně pandemie nám ukázala, že žijeme ve státě nastaveném na potřeby lidí v devadesátých letech. Cestou není návrat k zakonzervovanému stavu před krizí, ale naopak cesta vpřed. Musíme se zaměřit na nové typy ekonomiky, včetně té zelené, ale i digitalizace a změny vzdělávacího systému tak, abychom začali jinak přemýšlet o nakládání s krajinou a životním prostředím.

Vláda má firemní uvažování o světě, nicméně nyní je naopak nejlepší čas pro otevřenou debatu o udržitelném rozvoji. Byli jsme vzbuzeni z komfortu, životní úroveň mnohých vrstev půjde dolů a my se potřebujeme zamyslet, jak být konkurenceschopní v prostředí 21. století. Témata jako životní prostředí k tomu každopádně patří.

Zároveň v evropské debatě o Zelené dohodě se ozývá i kritika z druhé strany, že sama o sobě nestačí, je pomalá a nemá ambiciózní cíle. Evropská komise navrhuje zvýšit cíl pro snižování emisí do roku 2030 ze 40 na 50-55 %, ekologické organizace jako Greenpeace chtějí přinejmenším 65 %, někteří i více. Česká vláda jakékoliv zvyšování odmítá. Jaký je váš názor?

Naši zástupci v Evropském parlamentu prosazují ambicióznější cíle Evropské unie a rádi bychom tuto debatu přenesli i do České republiky. Nechci si hrát na odborníka a říkat, jak moc jsou splnitelné cíle Greenpeace, ale myslím si, že pohled Evropské unie je ambicióznější než České republiky. U nás bychom se proto měli začít alespoň bavit o představách, které má Evropská unie.

Důležitá otázka taky je, kdo za celou transformaci zaplatí. Známe příklad z Francie, kde zvýšení ceny pohonných hmot vyvolalo sociální napětí a vznik hnutí Žlutých vest. Kde na tu transformaci vzít peníze a jaké opatření zavádět, aby ekologická politika nevyvolávala sociální napětí?

Ekologická politika je často redukována na diskuze o stavbě přehrad, jaderných elektráren, zdražení cen energií a podobně. Nicméně my ji musíme představovat jako něco, co lidem v místě bydliště zaručí právo na pitnou vodu, kvalitní život, čistý vzduch a možnost volného pohybu v příjemném veřejném prostoru. Pokud budeme muset zdražit náklady, tak k tomu musíme jasně vysvětlovat, jaké důvody to má a že dopad na jejich zdraví a kvalitu života jednoznačně převáží.

Kdo jsou vaši případní partneři pro prosazování klimatické politiky?

V evropských volbách jsme spolupracovali se Stranou zelených, se kterou nyní kandidujeme společně v Moravskoslezském kraji. V Poslanecké sněmovně si na tohle téma máme co říct s Piráty. Stejně tak s TOP 09, s nimiž jsme formulovali program do Evropských voleb, který byl mimochodem vyhodnocený ekologickými organizacemi jako jeden z nejlepších.

Hnutí ANO je pro mě nepostihnutelné, protože mají jednotlivce s protichůdnými názory, ale nakonec stejně o všem rozhodne Babiš. Takže s nimi se moc spolupracovat nedá.

Bohužel je pro mě stejně neidentifikovatelná ČSSD. Moderní sociální demokracie v západním světě smýšlí ekologicky, nicméně u nás mám spíš pocit, že to je strana pro průmysl starého střihu. U ODS je rétorika jejich politiků zdánlivě zásadně antizelená, nicméně se občas střetnu se starosty a krajskými politiky z této strany, kteří dělají racionální a přírodě blízká opatření.

Vaše strana se v posledních průzkumech pohybuje okolo pěti procent. Se stranami, o kterých jste mluvil, se často ucházíte o podobné voliče. V čem se chcete mezi nimi odlišit?

Zkušeností a výsledky. My můžeme jednoduše ukazovat projekty, které nám na komunální úrovni fungují, jako je už zmiňovaný projekt Tisíc a jedna cesta našeho Pavla Čížka z Plzeňského kraje. Naší obrovskou výhodou je, že prosazujeme praktická řešení a můžeme se prokázat příkladnými projekty.

RADEK KUBALA