Řídit stát jako Kolín
Jakub PatočkaKrach koalice starostů a lidovců mohou obě strany vzít jako příležitost k projasnění vlastní totožnosti. STAN měl od počátku smysl jako instituce volně navazující na Občanské fórum. A přesně tuhle úlohu může letos ještě sehrát.
Výjimečně začnu osobně. Turné Žlutého barona, na němž představujeme naši investigativní práci o tom, co doopravdy chce s naší vlastí provést Andrej Babiš, se chýlí ke konci. Je před námi poslední týden cestování, promítání filmu Selský rozum a besed nad knihou, která se prodává jak splašená. Od začátku května jsem takových akcí absolvoval dvaašedesát, zbývá jich ještě šest. Zkušenost v řadě ohledů překonává nejsmělejší očekávání.
Chodí desítky skvělých lidí, kteří by chtěli, aby se tu žilo líp, ale vesměs všichni chápou, že Andrej Babiš to tu lidem slibuje jen jako podvodník. Koho ale volit, že? Občas, tak jednou týdně, padne na našich besedách dotaz, zda známe nějakého politika, který získal moc a nezkazil se. Protože patříme k obhájcům politiky před antipolitickými iniciativami typu Rekonstrukce státu, vždy říkáme, že takových příkladů je víc a ve všech stranách. Ale definitivním argumentem, který přesvědčí i největšího skeptika, je až jméno, jež tu lidé zatím příliš neznají. Je jím starosta Kolína Vít Rakušan.
V Deníku Referendum jsme jej vyhlásili osobností roku 2014. Stalo se to i na základě reportáže, kterou v Kolíně napsala Zuzana Vlasatá, a na základě textu, kterým se s žádostí o podporu před komunálními volbami 2014 na své spoluobčany sám obrátil poté, co čtyři roky jejich město spravoval. Fascinující vyprávění, dlouhé skoro šest tisíc slov, zapůsobilo v součtu s jeho prací tak, že jím vedená kandidátka v Kolíně dostala neuvěřitelných čtyřiašedesát procent hlasů. Vít Rakušan se nám od té doby jeví jako jeden z největších politických talentů své generace, člověk s potenciálem státníka, jakých se v žádné generaci, zvlášť u nás, nerodí mnoho.
Jsou věci, v nichž se rozcházíme. Pokládáme za hořký omyl, který stál jeho kandidátku ve středočeských krajských volbách vítězství, pakt s Danou Drábovou — roli obecně známé, profesně zdatné ženy měl na jeho kandidátce sehrát někdo jiný, nepoznamenaný temnou minulostí; i ve středních Čechách takových žije spousta.
Podruhé jsme spolu nesouhlasili, když nadšeně vydával za projev politické odvahy uzavření koalice STAN s KDU-ČSL. Jedná se o takový typ odvahy, jako když mladé dívky jedou ve vypůjčeném autě bezhlavě rychle a promítají živý přenos na sociální sítě až do hořkého konce. Spíše nežli odvaha je to hazardérství, které si bere rukojmí, poprvé voliče, podruhé blízké a nejbližší.
Skutečná odvaha se v politice projevuje jinde. V situacích, kde riziko není spjato s nástrahami pokřiveného volebního systému, který nezasluhuje respekt, nýbrž reformu. Nefalšovaná odvaha se v politice prokazuje tam, kde je třeba chránit slabé proti silným, správné menšinové stanovisko proti většinové zvůli.
Za STAN není žádná ideová základna. Být starostou znamená maximálně dobře spravovat obec, ale stát a společnost se někdy rozvíjí tak, že některý starosta musí se svým obecním zastupitelstvem ustoupit většímu funkčnímu celku. Všichni víme, že současné kraje takovými celky nejsou a nikdy být nebudou.
Pokud chce STAN do budoucna uspět i na celostátní úrovni, potřebuje kvalitní ideovou základnu. Odmítlo křesťanskou demokracii nebo křesťanský socialismus západoevropského typu. Zbývá tedy regionalismus (zde může být blízko i Zeleným, nýbrž bez fanatického pražského centralisty v čele) a k tomu je potřeba mít dobrou koncepci reformy státní správy a samosprávy, jasnou představu kolik daní odkud a na jakou úroveň bude putovat. To je zatím v hnutí STAN v nedohlednu.
Česká republika tím ztratila šanci na to mít silné křesťansko-demokratické hnutí. Ale možná by to stejně nešlo a obě strany by šly po volbách svou cestou. Možná v Česku silná křesťanská středopravice ani být nemůže, zvláště v době, kdy se zmítá v těžké krizi sociální demokracie.