Po rozhodnutí širšího vedení KDU-ČSL nabídnout Starostům a nezávislým předvolební koalici mnozí komentátoři oceňovali „odvahu“, s níž lidovci vybízejí svého potenciálního partnera k tomu, aby se společně zavázali, že budou kandidovat způsobem, který jim zaručí vstup do Sněmovny pouze v případě překonání hranice deseti procent. Tak totiž český volební zákon upravuje podmínky pro předvolební koalice: nestačí překonat pět procent jako u samostatně kandidujících stran, bariéry se sčítají podle počtu subjektů v koalici.

Je to perfidní vynález Klause a Zemana z časů opoziční smlouvy, jímž chtěli diskriminovat tehdejší Čtyřkoalici. Ale není nic odvážného na tom, že člověk poskakuje do rytmu, který mu vytleskávají Klaus se Zemanem. Je sympatické dávat najevo sebevědomí. Ale pokud tak člověk činí za cenu přijetí zbytečných rizik, neříká se tomu odvaha, nýbrž avanturismus. Záleží-li STAN na blahu země, měli by tuto část nabídky KDU-ČSL odmítnout a trvat na způsobu společné kandidatury, který pokřivenost českého volebního zákona obejde.

↗

Gazdíkův plán volební strany byl zodpovědnější. Záleží-li STAN na blahu země, měl by trvat na způsobu společné kandidatury s KDU-ČSL, který pokřivenost českého volebního zákona obejde. Foto STAN

Co totiž mnozí popisují jako „odvahu“, je ve skutečnosti vrcholně nezodpovědným hazardem s hlasy voličů. Do voleb zbývá ještě mnoho času a může se ukázat, že věci sympatické alianci lidovců a straostů nevycházejí, jak si plánovali. Z boje o deset procent se stane zápas o holý parlamentní život.

Sama představa, že ochota politických subjektů respektovat ducha i literu českého volebního zákona má být nějakou jejich ctností, čímsi hodným obdivu, je přitom zhola nemístná. Český volební zákon je paskvil, zhmotněnou neúctou k demokracii i hlasům voličů, je to produkt přízemních utilitárních zájmů velkých stran a jejich krajských mafií, jež odmítají napravit i nejzjevnější neduhy.

Není nic morálního na tom jej doslovně respektovat. Naopak morální je, v zájmu legitimní reprezentace svých vlastních voličů a potřeb republiky, stávající volební zákon obcházet; a také se ho pokoušet změnit. Různým nedostatkům českého volebního systému jsme se tu věnovali opakovaně, shrňme ty základní:

• Pětiprocentní hranice reálně platí pouze na polovině území republiky. Voliči tedy nemají rovnou šanci být zastupováni. To je podstatné. V Karlovarském kraji je reálná uzavírací klauzule nad patnácti procenty, v Libereckém nad deseti, v mnoha dalších nad sedmi. Pět procent s jistotou postačuje k mandátu pouze ve čtyřech krajích ze čtrnácti. Lze si představit i extrémní situaci, kdy strana sice celorepublikově překročí pět procent, ale přitom nezíská ani mandát. Je nepochopitelné, že se do této věci ještě nevložil Ústavní soud.
• Volební kraje jsou tak malé, že se deformuje přepočet mandátů: známy jsou situace, kdy v jednom kraji získaly totožný počet mandátů strany, které získaly takřka o polovinu rozdílný počet hlasů.
• Pětiprocentí uzavírací klauzule dává absurdní sílu průzkumům předvolebních preferencí tím, že strany dopředu dělí na takzvaně „zvolitelné“ a takzvaně „nezvolitelné“. Průzkumy u nás takto v mnohem větší míře realitu spíš konstruují než popisují.
• Přepočítávání hlasů na mandáty je záměrně nastaveno tak, aby diskriminovalo malé strany.

Tkví přitom v lidské nátuře, že lidé berou takovéto technické otázky jako cosi předem daného, neměnného jako počasí, jemuž je třeba se přizpůsobit. Málokdy se domýšlí, jak velkou může mít taková věc vliv na celkový stav politické kultury.

Než se shromáždí ve sněmovně vůle špatný český volební zákon změnit, je nutné obratně si počínat v prostředí, jež vytváří. Správným a ocenění zasluhujícím přístupem je chovat se tak, aby hlas voličů získal co největší váhu, a to zajisté i navzdory volebnímu systému. Smyslem a posláním parlamentní politiky je totiž reprezentace volícího občana, nikoli uctívání špatného volebního systému.

Proto ve skutečnosti postoj křesťanských demokratů zasluhuje podobnou kritiku jako postoj pirátů. V obou případech rozhodnutí konfrontovat se s limity, které vypočítavě stanovili doboví — povýtce problematičtí — političtí hegemoni není projevem odvahy, ale k vlastním voličům bezohledného furiantství. Kromě bezbřehých optimistů každý uzná, že stejně tak jako piráti nemusejí dosáhnout na pět procent, tak také — při souhře zvláště nepříznivých okolností — nemusí KDU-ČSL a STAN dosáhnout na procent deset.

Co by to znamenalo pro ně, by pak bylo tím menším problémem. Jistě by se trápili, vyčítali si pýchu předcházející pád, měnili předsedy či celá vedení, ale skutečnou cenu za jejich dnešní pošetilost by po volbách platili jejich příznivci a voliči. Platili by ji podobou poslanecké sněmovny postrádající jejich přítomnost; jejich hlasy se totiž přepočítají a v příslušných poměrech přičtou stranám, jež pravidla obskurního českého volebního systému nediskriminují.

Může se tedy v krajním případě stát, že ve Sněmovně budeme mít pouze ANO, ČSSD, ODS a KSČM. A to vše vinou dobrodruhů, jejichž domnělou odvahu nyní mnozí tak pošetile obdivují.

Přitom — a to je paradox — pokud by se dokázaly dohodnout úplně všechny strany reprezentující legitimní a početné společenské skupiny, jež přitom jsou pětiprocentní hranicí ohroženy, mohly by skutečně usilovat o volební vítězství. Jedná se o pětici stran: TOP 09, KDU-ČSL, Zelené, Piráty a STAN.

To se samozřejmě nestane, ale čistě pro vědomí slibné možnosti, jež zůstala zmařena, to za připomínku stojí. Pokud by se dokázali dohodnout na vytvoření společné pětičlenné aliance, jakéhosi Občanského fóra 2017, přičemž by deklarovali, že všech pět subjektů bude posléze ve sněmovně operovat samostatně, až na to, že společně změní volební systém, aby takovéto manévry propříště již nebyly nutné, opravdu by se rázem takové spojenectví stalo možným favoritem voleb. Bohužel mezi předsedy oněch stran je více politiků nežli státníků.

Studuje-li člověk politiku meziválečné československé republiky, nemůže neobdivovat, jak strany tak různorodé jako agrárníci, lidovci, národní demokraté, národní socialisté a sociální demokraté dokázali dát své odlišnosti stranou, šlo-li o zájem státu, a znovu a znovu nacházeli shodu v mnohem komplikovanějších otázkách. Jako občané máme ale právo předpokládat, že hledisko zájmu republiky bude úběžníkem úvah politických stran i dnes.

A právě z takového hlediska prostě musí STAN návrh KDU-ČSL odmítnout. Je jeho povinností k zájmu republiky trvat na společné kandidátce provedené způsobem, při němž ke zvolení bude postačovat pět procent. A TOP 09 a Zelení, nebudou-li mít jinou možnost, protože na sebe zbudou, mají rovněž povinnost — ke svým voličům i k zájmům státu — se spolu na nějaké předvolební alianci dohodnout.

Pirátům by pak měl někdo, kdo to dokáže, někdo, jako byl Václav Havel, vysvětlit, že ač je jejich smělost sympatická, sami pět procent prostě překročit nemusí, a mají-li tedy jen špetku odpovědnosti ke státu a k vlastním voličům, s někým se ještě spojí. Politici, kteří svým hazardérským předvolebním chováním prozrazují nepochopení faktu, že ještě nikdy od roku 1992 nebylo ve sněmovních volbách v sázce tolik jako letos, nezasluhují být označováni za odvážné, ale za nezodpovědné. A ze všeho nejmíň zasluhují hlas ve volbách.