Vycházím z paneláku, kde jsem vyrostl. Sousedi mě tu dodnes oslovují jako Vítka nebo Vítečka — podle jejich věku a míry náklonnosti. Je ošklivo. Mám nový kabát, nové boty, sako, které jsem zatím nosil jen na plesy. Jestlipak se v domě ví, že jsem už asi šestnáct hodin starostou…

Mě osobně ta myšlenka docela děsí. Jako už kolikrát, hlavou se mi honí vzpomínky, jak jsem před rokem s několika přáteli zakládal sdružení Změna pro Kolín. Měli jsme pocit, že už se konečně něco změnit musí. Jenže, sakra, mělo se stát právě tohle?

Koukám na hodinky. Do osmi je spousta času. Nechal jsem si rezervu. Chci si koupit cigarety. Jako hospodský kuřák to obvykle dělám až večer a ještě jen ve společnosti. Ale teď je potřebuju. Jsem nervózní, nesoustředěný. Myšlenkami se vracím k našemu volebnímu programu. Kdybych to někomu řekl, neuvěří. Jenže já bych ho chtěl splnit. Nejraději ještě dneska. A vůbec nevím, jak se to dělá.

Naproti Barborce si u stánku kupuju krabičku Marlborek. Nikdo z ostatních ve frontě mě nepoznává. Vypadají, že jim je celkem ukradený, kam jdu. A já jdu na radnici. Do té velké pracovny. Pro mě až moc velké. Jsem zvyklý na společný život s kolegy v učitelském kabinetu. Co udělám? Nechám si uvařit kafe. Vyzkouším telefon, zapnu počítač, prohlédnu si věci zapomenuté v zásuvkách? Každopádně všem podám ruku. A budu zdravit první. A nebudu se tvářit vyděšeně. A povýšeně. A nervózně… Jenže já jsem nervózní!

V parčíku nedaleko soudu si zapaluju první cigaretu. Sedím na lavičce a tupě koukám. Jsem starosta. Včera v hospodě se to všem kamarádům líbilo. Gratulovali mi, měli radost, věřili mi. Chci si taky věřit…

Po druhém cigáru se mi trochu motá hlava. Za chvíli mi můj předchůdce Jiří Buřič oficiálně předá úřad. Jak se bude chovat? Jak se asi ten chlap cítí? Potom, co předváděl, k němu nechovám žádné vřelé city, ale najednou je mi ho líto. Proč, krucinál? Nevím. Jako bych se styděl, že jsem ve svém věku vyhrál volby a jdu starého matadora vystřídat. Nechci se chovat poníženě nebo ustrašeně, ale neumím nasadit výraz vítěze. Vyfouknu kouř a vzpomenu na kamaráda Honzu Soukupa. Včera mi řekl: „Hlavně se z toho neposer. Neposer se z nikoho a z ničeho. Ani ze sebe samýho.“

Dávám si posledního šluka a zvedám se z lavičky. Je pondělí, jedenáctého října 2010, a já jdu poprvé na radnici do práce. Jsem starosta a nezblázním se z toho…

Advent s cynikem

Sněží. Je první prosincový pátek. Advent. Na náměstí tají vločky pod nohama několika stovek lidí. Dávám si u stánku svařák a koukám na nevzhledný kamión s reproduktory, který je tu jako improvizované pódium. Vadí mi od prvního pohledu, a to ještě ani nevím, že aparatura je nekvalitní a zvuk řečníků dolehne sotva ke kašně.

Ve středu náměstí se má rozsvítit vánoční strom. Prostředí je nevalné, provinční, nevzhledné odpadkové koše jsou po okraj naplněné plastovými kelímky. I tohle se musí změnit. Možná jsem měl víc pohlídat přípravy.

Snažím se uklidnit, ale marně. Mám trému. Po měsíci starostování mám před sebou první veřejné vystoupení před docela plným náměstím. Budu mluvit o podstatě Vánoc, o rozjímání, klidu, nepodlehnutí komerčnímu běsu, o radosti dětí… A mé první se má narodit každým dnem. Holčička. Další nová role v mém životě. Ten se zatím mění víc než město, kterému jsme to slíbili.

Procházím náměstí, dopíjím svařák a pozoruju lidi. Zatím mě až na výjimky nepoznávají. Logicky. Zvolili si Změnu, ne mě osobně. „Jdeš si taky poslechnout Buřiče?“ ozývá se mi za zády. Otáčím se. Mladší z dvojice mužů je rád, že může staršího poučit: „Jakýho Buřiče, prosím tě? Rakušana, ten je teď novej!“

Vida, byl jsem optimista. Nejenže mě lidé nepoznávají, někteří ani nezaznamenali, že je na radnici někdo nový. To abych doufal, že mě moderátor náležitě představí…

Přede mnou mluví pan farář. Hlas má slabší, nicméně řeč má myšlenku. On přináší do Kolína advent, skutečné poselství. On je tím nejdůležitějším na pódiu, já jsem až ten druhý. Paradoxně mě to uklidňuje. Navážu na jeho slova a pokouším se vytěžit co nejvíc ze zkušenosti kantora. Mluvím nahlas, pomalu, pevně. Snad to jde. Ti, co mě slyší, poslouchají. Odpočítávám rozsvícení stromu — a ten se skutečně rozsvítí. Sláva. Mám to za sebou.

Při odchodu z pódia zahlédnu svého předchůdce. Když mi předával funkci, choval se jako alfa samec k telátku, které jen čirou náhodou proniklo na jeho teritorium. Dával najevo převahu, znalost prostředí. I teď mám pocit, že stále dokazuje svou nenahraditelnost. Rozmáchlá gesta, na hlavě převeliký klobouk, okolo něj lidi, které neznám, ale jistě bych je znát měl…

Moc se mi k němu nechce, svým způsobem ve mně budí respekt. Ale potřebuju s ním mluvit. Při předávce úřadu vzletně mluvil o filozofii rozpočtu města, pravicové politice a zbytečné panice. Přitom město dlužilo skoro miliardu a na radnici ležely nesplacené faktury za padesát miliónů. Teď se ho ještě musím zeptat, proč mi tehdy neřekl všechno. Konkrétně, že ani neplní úvěrové podmínky Komerční banky. Proč mi neřekl, že jí týden před mým nástupem napsal, ať si v Kolíně vybere další domy do zástavy? Dá se to řešit jinak?

Když k němu dojdu, slušně pozdravím. Podáváme si ruce. Oslovuje mě s ironií v obličeji i hlase „pane starosto“. Popisuji mu problém a ptám se, jak chtěl dál postupovat, co měl v plánu.

Dlouze na mě kouká a přemýšlí. Potom se rádoby přátelsky dotkne mého ramene a řekne jedinou větu. „Bojujte, mladíku, bojujte!“ Tečka. Konec. Nic víc. Pod vánočním stromem, v atmosféře počínajícího adventu, se právě dva lidé fatálně lidsky rozešli. Paradoxně cítím úlevu. Je dobře, že už tenhle chlap není starostou. Budu lepší. Aniž by to tušil a zamýšlel, moc mi pomohl. Bojovat určitě budu! Především proti tomu, aby osud města určovali takoví, jako on.

Vyhazov

Únor 2011. Tři měsíce a jeden den od příchodu na radnici. Čtvrt roku plného dobrodružství. Těžko bych ve svém životě hledal větší. Snad, když jsem se jako devatenáctiletý vydal stopem na Gibraltar. Jenže to bylo korunované pocitem vítězství, čisté radosti.

Nad spojením dobrodružství a úředničiny by se asi leckdo zasmál, ale ono to dobrodružství je. A velké. Učím se pochopit vztahy, zorientovat se, poznat, kdo s kým a proti komu hraje. Kdo je důvěryhodný a kdo nemá na úřadě co dělat.

Dnes chci vyhodit vedoucího odboru, člověka se špatnou pověstí, spojovaného se spoustou podivných rozhodnutí. Při předvolebních mítincích mi lidé říkali, že ho stejně nevyhodíme. Že na každého něco ví. Že přežil všechna vedení a přežije i naše. Na mě neví nic, mám výhodu. Zároveň ale cítím, že mi chybí zkušenost. Proti mně dnes bude stát ostřílený hráč, jeden z vůbec nejzkušenějších. Tři měsíce se mě snaží svým absolutně loajálním chováním a úslužným přístupem přesvědčit, že je nepostradatelný. Že s ním a jeho zkušenostmi bude můj život na radnici lehčí. Nenechávám se zlákat. Jmenujeme se Změna pro Kolín a slibovali jsme změnit i pověst úřadu.

Jeho zaměstnanci jsou většinou poctiví. Od mnohých vím, že se jim dřív nepracovalo dobře a zadání mnohdy plnili s odporem. Teď čekají, co já a radní uděláme. Začali jsme už vypovězením nevýhodných smluv. Peníze, které minulé vedení platilo za úklid radnice, klesly na méně než polovinu, náklady na právní služby na čtvrtinu. Jednoduché počty. Jenže teď je nejvyšší čas rozloučit se i s lidmi, kteří byli nositeli a symboly korupční doby.

Zvu k sobě do pracovny celé vedení. Krátce se radíme, připravuji si argumenty. Pak přichází on. Obraz, který nezapomenu. Vchází loajální úředník s obvyklým poníženým úsměvem, drobně přihrbený, připravený splnit každičké přání. Při pohledu na nás mu ale okamžitě dochází, že se bude hrát o hodně. Rysy v obličeji mu tvrdnou, oči se mění na malé přísné štěrbinky, drobně se narovnává, zpomaluje ve všech svých pohybech. Sedá si na opačnou stranu jednacího stolu, čímž mezi námi vytváří téměř třímetrový odstup.

Mluvím pomalu, snažím se o rozhodný tón. Myšlenky formuluji úsporně a jasně. Nejsme spokojeni, kauzy z minulosti, bude odvolán z funkce vedoucího odboru, navrhuji rozvázání pracovního poměru dohodou… Vstává. Prý se jde poradit se svým právním zástupcem. Musím zasáhnout. Sám jsem překvapený, jak mluvím nahlas a důrazně: „Jste stále zaměstnancem úřadu. Proto budete respektovat začátek a konec naší schůzky. Ten jako starosta určuji já. Dostatek času na rozmyšlenou budete mít pak.“

Překvapeně se na mě dívá, ale sedá si zpátky. Poslouchá, dokud nedomluvím. Pak beze slova odchází. Mám za sebou první ze schůzek, kdy jsem někomu oznámil, že na úřadě skončil. Ještě jich pár bude.

V nemilosti

Tohle ráno se mi vstává obzvlášť těžce. Řeči rodičů o rostoucích zubech a probdělých nocích jsem nikdy nebral moc vážně. Zpětně se kaju. Obdivuju všechny rodiče světa, že první rok vývoje svých dětí přežili.

Manželka mi něco říká, ale jen vrčím. Od tří ráno, kdy jsem opustil ložnici se řvoucí Agátou, jen těkám od lednice k televizi a pracovnímu stolu, kde se pokouším číst cosi do práce. Jediné, na co se dnes těším, je večerní volejbal s kolegy z gymplu. Ještě předtím mě čeká spousta jednání a především setkání s hejtmanem Rathem. Samozřejmě ne u kafíčka, tak to mezi námi nechodí. Po volbách se u nás marně pokoušel vnutit sociální demokraty do koalice na radnici a tohle fiasko mi asi nikdy neodpustí.

Dnes to bude setkání téměř po roce. V místní nemocnici se slavnostně zahajuje provoz nové magnetické rezonance. Pozvánku na radnici poslali na poslední chvíli, asi v naději, že nepřijdu. A zrovna půjdu! Je v tom trocha vzdoru, ale také potřeba ukázat, že i přes nešťastný začátek s Krajem válčit nechci. Při pohledu do zrcadla na své opuchlé nevyspalé oči však svého rozhodnutí trochu lituju. Chtěl jsem působit sebejistě, jinak se s Rathem mluvit nedá, a vypadám jako po flámu…

Nemocnice je vzorně uklizená, sestřičky zvědavě koukají z oken. Zaměstnanci, kteří dostali požehnání být u té slávy, se v úzké chodbě před plicním oddělením tlačí spolu s řediteli různých firem a institucí. Poznávám spoustu lidí, oba moji rodiče jsou doktoři a otec tu deset let řediteloval. Zdravím vždy jako první a u mnohých čekám, že zapředeme krátký hovor. To se ale pletu. „To víš, támhle je hlídá Semerád, a oni se s nepřítelem bavit nesmějí. Taková je teď doba…“ říká mi nakonec jediný statečný, primář, kterého s ohledem na mstivé nadřízené raději ani nebudu jmenovat. Nevěřím. „Ty jseš ještě tak krásně naivní,“ usmívá se trpce. „Vždyť tady se staví Potěmkin a čeká se na požehnání velkého vůdce. A oni se budou bavit s  nepřítelem pod přímým dohledem jeho špicla? Neblbni…“

Asi naivní jsem. A taky naštvaný. Neměl jsem sem chodit.

Dav se rozestupuje. S dvacetiminutovým zpožděním přichází pan hejtman. Když jde kolem mě, pozdraví, ale ruku nepodá. Slušně odpovídám a tím naše komunikace končí. Stříhá se páska, beze mě. Pořizuje se společná fotografie, beze mě. Po oficialitách hejtman odchází v doprovodu věrných, shromáždění se rozpouští. Nevěřícně koukám na všechny ty lidi, které znám od dětství, některé i z našeho obýváku. Vzpomínám, jak mě vždycky zdravili a přátelsky klábosili, když byl otec ředitelem. Teď mě ignorují. Tohle si musím zapamatovat. Ne z pomstychtivosti. Spíš proto, abych od lidí nečekal moc.

Na sekretariátu radnice důrazně oznamuju, ať veškeré pozvánky z nemocnice házejí do koše. Od asistentky se pak dozvídám další nepříjemnou zprávu. Státní fond životního prostředí oznamuje, že dotační akce na rekonstrukce čističek odpadních vod se dočasně pozastavují. To snad není pravda. Půl roku jednání a leštění klik na ministerstvu k ničemu. Přitom staveniště připravené k předání.

Svolávám poradu vedení. Nic nevymyslíme. Volám na fond, nikdo to nebere. Sedám k počítači a píšu mail. Je zbytečně ostrý. Zase ho mažu.

Večer na volejbalu konečně vyplavuju endorfiny. Hraju špatně, hůř než obvykle. Smeče končí v síti, kazím podání. V poli jsem podle bývalého kolegy Romana „pomalej jak starej papaláš“. Prohráváme. Ale stejně mi to pomohlo. Dávám si s klukama pivo. A potom další. Líčím jim svůj den. Některým momentům se smějou. A ono to vlastně všechno trochu směšný je. Ještě že ty kluky mám.

Před soudem

Je po šesté ráno, dělám si čaj. Lednici otevírám zbytečně. Není tam nic, co by se dalo nazvat jídlem. Nestihl jsem včera nakoupit, zdržel jsem se na vánočním koncertě v divadle, i když letos jsem poslouchal koledy spíš z povinnosti.

Žehlím si košili a nejde mi to. Ještě jsem si nezvykl na staromládenecký život. Rukávy se vzpouzejí. Na jedné straně vypadají rovně, na druhé se zmuchlají. Po třetím pokusu na to kašlu. Mám se vůbec slavnostně strojit k rozvodu? Neměl by tam člověk přijít nahý, aby si ten pocit hanby vychutnal se vším všudy?

Přemýšlím o blbostech, abych nemusel myslet. Diář mám plný. V osm porada vedení, pak bezpečnostní rada, pak odbor regionálního rozvoje. Jedenáct hodin — okresní soud. Od půl druhé rada města. Ranní maratón zahájím jako ženatý člověk, večer půjdu z práce jako rozvedený.

V kanceláři je dobře. Většina kolegů o mém soukromém životě nic neví a naše myšlenky jsou u témat ryze pracovních. Nejdůležitější je rozpočet na další rok. Dluh města konečně klesá, ale mohl by víc, kdybychom dokázali splatit především ty neméně výhodné půjčky. Hrabeme se v tabulkách a grafech, hádáme se. Určujeme priority: čistička, domov důchodců, školy a školky… Když končíme, na spoustu věcí nezbývají peníze a ještě je nutné škrtat.

Volám k sobě inženýra Tichého, vedoucího odboru regionálního rozvoje. „Pane inženýre, musíme najít v rozpočtu odboru osm milionů úspor. A máme na to hodinu, potom jdu k soudu. A potom jsou Vánoce.“ Hledáme řešení. Školy neškrtneme, kanalizace se po dvaceti letech nicnedělání opravovat musí. Alespoň to nejnutnější.

Nakonec odpadají nové autobusové zastávky, jedna kompletní oprava ulice, propojovací cesta na sídlišti… Pět miliónů dole. „Sakra, mě to škrtání nebaví!“ ulevuju si. „No jo, v Teplicích mají šest set miliónů na účtu a my jich ještě osm set padesát dlužíme,“ usmívá se muž proti mně. „Musíte se, pane starosto, přestěhovat tam.“

Bude tři čtvrtě. „Tak toho necháme. Máte domácí úkol přes svátky,“ navazuju v lehkém tónu. „Ořežte plány ještě o tři milióny. A hezký Vánoce…“

Cestou k soudu je to pár minut. Procházím kontrolním rámem, ukazuju občanku. Na chodbě ani nemusím sledovat čísla na dveřích. Kláru a našeho společného právníka vidím už z dálky. Než nás soudkyně zavolá, chvíli se bavíme. Klára vypadá celkem v klidu. Mě pálí žáha, mám sevřený žaludek, potím se. Mám výčitky vůči Agátě, strach z reakce lidí, obavy z mediální masáže. A vím, že úplně dobré už to nebude nikdy. Jako když někdo umře. Za čas to tak nebolí, ale zůstává to v nás. I když jsem zásadní bolest našeho manželství nezpůsobil já, nezachránil jsem ho. Měl jsem svou práci. Měl jsem vztah s Kolínem. A často náladu pod psa. Někdy jsem dělal, že nevidím, co bych vidět měl.

Výraz soudkyně v jednací síni budí respekt, mladá zapisovatelka mi připadá zvědavá. Posazují mě naproti Kláře, dělí nás celá místnost. Jako ve filmu. Vyměníme si krátký úsměv. Vím, že nám hlavou proběhlo totéž. Tak dobře se známe, nemusí nás přece oddělovat. Nic si neuděláme. Ani křičet na sebe nebudeme. Jsme dohodnutí. Máme domluvenou společnou výchovu Agáty i majetkové vypořádání. Klára s Agátou zůstává v mém bytě, sám jsem už dva měsíce v nájmu u kamaráda. Čeká nás takzvaný bezesporný rozvod. Žádné scény, dohodu garantuje společný advokát.

Soudkyně je profesionálně věcná. Jsem jí za to vděčný. Netrvá to dlouho a vynáší rozsudek. Manželství Víta a Kláry Rakušanových se rozvádí… Před budovou se loučíme. Slibuju, že večer přijdu uspávat Agátu a vracím se na radnici. Život běží dál…

Před neplodnými myšlenkami a pocity mě zachraňuje práce, která nepočká. Ještě musím s kolegy řešit, že končí smlouva mezi Kolínem a Středočeským krajem o pronájmu budovy gymnázia. Když vidím, jak nás Rath a jeho parta berou neustále u huby, cítím ve vzduchu malér. Jak rád bych se mýlil.

Špína místo politiky

„Už jsi četl ty semerádovský zvratky, co na tebe vyblil?“ Hezká otázka na přivítanou. Je po svátcích a ptá se místostarosta Honza Pospíšil. Na radnici se dostal za TOP 09. Nehrajeme si na politiku a slušně spolupracujeme, nemyslí to zle. „Víš, že bulvár nečtu, ani když se týká mě,“ usmívám se, ale budu muset udělat výjimku. „Nečti to, je to svinstvo,“ varuje mě asistentka Jiřina. Je pobledlá a vypadá, jako že brečela. Sekretářky raději zírají do počítače.

Mám se tvářit, že se nic neděje? Možná se neděje. Uvidím, až si to přečtu. Nechávám si nadiktovat adresu webu, který se tváří jako nezávislý zpravodajský portál. No… graficky umějí zpracovat stránky třeťáci na gymplu. Velké písmo, divoké barvy… A tady bude mít někdo problém. Nevěřícně se dívám na fotografii své dcery. Je z archivu Kolínského deníku, někdo ji bez souhlasu poskytl dál. Vedle obrázku Agáty je vyfocený babybox a celé stránce vévodí titulek: ROZVOD — STAROSTA RAKUŠAN OPUSTIL SVOU MALOU DCERU. JAKÝ JE DŮVOD? ZJIŠŤUJEME PODROBNOSTI. Článek plný frází a špatné češtiny líčí můj rozvod jako důsledek vztahu s asistentkou. Tak proto Jiřina brečela.

Vracím se na sekretariát a chci po ní číslo na vedení novin, které bez mého souhlasu a vědomí poskytly k publikaci fotku. Kouká překvapeně, pak poslechne. „Tady je to číslo, ale vykašli se na to,“ říká. „Když to budeme vyvracet, jen to zhoršíme. Už teď abych se bála jít v Kolíně ven. Lidi na mě budou koukat jako na někoho, kdo rozbil manželství…“

Mě opustí žena a může za to úřednice, se kterou jsem nikdy neměl jiný vztah než pracovní? Proč by lidi měli věřit takovým kecům! Snažím se Jiřinu uklidnit, ale sám klidný nejsem. Jako politik musím vydržet hodně. Ale ona je normální zaměstnanec radnice. Rozvedená matka s dcerou. Kdo může mít drzost takhle o ní lhát?

Dívám se na jméno autorky článku. Po chvíli hledání bližších informací na internetu zjišťuji, že jde o kadeřnici z Cerhenic. Dívám se na složení redakční rady. Marek Semerád, žádné překvapení. Další jména jsou zajímavější. Lubomír Nymburský — kolínský zastupitel. Mladý sociální demokrat, který nedostudoval žádnou z několika započatých vysokých škol, ale ve svých třiadvaceti jezdí v bavoráku. Jeho kvalifikace? Přítel Semerádův — vhodný na jakoukoliv pozici. Údajně ho ČSSD připravuje jako kandidáta na starostu Kolína. Dalším členem redakční rady je kolínský sociální demokrat v adolescentním věku, jakýsi Dukay. A na závěr eso. Senátor Parlamentu ČR za ČSSD MUDr. Pavel Lebeda. Tak tohle je politika. Jejich politika.

Domlouvám schůzku s právníkem. Jako učitel jsem musel žádat rodiče o zveřejnění každé civilní fotky studentů. A tohle? To si někdo odskáče. Jiřina by také měla podat trestní oznámení o spáchání trestného činu pomluvy. Ale ať se rozhodne sama. Objednávám si kafe a zkouším pracovat. Moc mi to nejde.

Právo pro všechny

„Dobrý den.“ Ve dveřích kanceláře stojí ošuntělý chlap. Zarostlý, přihrbený, v oblečení, které na roční období moc ohledů nebralo. Podává mi ruku. Kdy si ji asi myl naposled… Kávu odmítá, dal by si čaj s rumem. Lituju, nemám. Chce vodu? Nechce. „Vody je všude dost.“

Docela vtipná odpověď. Začínám být na nezvyklou návštěvu zvědavý. Ministra už jsem v pracovně měl, poslance a senátory taky. Bezdomovec je tu poprvé. Objednal se s tím, že si chce stěžovat na šikanu a zároveň nás chce pochválit. Prý se musí setkat přímo se mnou. Vypadá, jak jsem čekal, ale vyjadřuje se nad očekávání. Líčí příběh. Kradl občas železo, přiznává. Podle toho mu říkají. Fanda Železo. Jezdí po Kolíně s kárkou, sebere, co se kde válí. Dřív občas i za plotem… ale tentokrát ne!

„Vezl jsem věci, který mi lidi sami dali, ze svý zahrádky, aby se toho zbavili. Někdo mě pak asi udal. Než jsem dojel do sběrny, přijeli strážníci. Říkal jsem, ať se jdou zeptat těch lidí, ale marně.“

Strážníci mu prý nevěřili. Předali ho kolegům ze státní policie. Ti s ním sepsali protokol a také nevěřili. “Platí teda spravedlnost pro všechny? Nebo jenom pro ty, co se slušně oblíknou? Když jsem jednou kradl, musím už krást vždycky?“

No jo. Možná má recht. Nechám si předložit úřední záznam a budu to se strážníky řešit, když už jsem jejich velitel. I když je to někdy těžký, musejí prověřit i variantu na první pohled málo pravděpodobnou. Ptám se Fandy, jak se dostal na ulici. Připadá mi fakt chytrý. „To je starej příběh. Jsem venku už přes dvacet let…“

Stručně převyprávěno, Fanda jezdil před Listopadem po montážích. Jednou se vrátil domů ve špatný čas a manželka nebyla sama. „Trochu jsem je srovnal a dostal jsem jedenáct let natvrdo. Návrat domů mi už pak nevyšel. Byla jiná doba.“

Jedenáct let za to, že někoho trochu srovnal? To bych se zasmál. Ale krotím se. Nechtěl bych Fandu rozčílit. Aby třeba nesrovnal i mě. Místo toho naopak přichází slibovaná pochvala. Že radnice zorganizovala polévku a teplé jídlo pro lidi na ulici. Ať poděkuju té paní, co se o ně zajímá.

Mám radost. Ta paní je MUDr. Fabiánová, členka našeho sdružení, která bez pozvaných fotoaparátů zorganizovala v mrazech pomoc pro potřebné. Vloni obešla místní podnikatele a poprosila je o darování přebytků. Rohlíky, chleba, jídlo, které se neprodalo ve vývařovnách. Lidem bez domova to udělalo vánoce. Veronika Fabiánová neřeční na zastupitelstvu, ale navštívila všechna sociální zařízení v Kolíně. Dřív než já. Z vlastního zájmu. Tohle je politika!

Pád diktátora

Na tuhle poradu se těším. Jdu sice od zubařky, ale po schodech spíš běžím. Včera jsem si byl pro inspiraci u kolegy Salvetra, starosty v Klatovech. Uspořádal úžasnou soutěž pro mladé architekty, která by se jistě dala s úspěchem realizovat i u nás.

Starosta Salvetr je sympaťák, absolutně nepovýšený a kolegiální typ. Ovlivněn Kolínem, úplně jsem zapomněl, že i chlapík z ODS může být fajn. Prohodili jsme pár slov o basketu, který jsme dřív hrávali oba, a společně si zanadávali na kolínskou modrou partičku. Její pověst dosáhla i na západ Čech. Nešetřili jsme ani oranžové vedení krajů. Ale byl tam rozdíl — Klatovy i přes modrého starostu alespoň tu a tam dosáhnou na nějaké krajské peníze. My za Ratha ne.

Přes všechnu snahu přibíhám s malým zpožděním. Kolegové už sedí nad kávou. „Vážení, omlouvám se.“ Ústa mám ještě ztuhlá po umrtvení a špatně artikuluju. „Nad obvyklou dochvilností zvítězil bolavý zub.“ Honza Pospíšil reaguje okamžitě. „S uslintaným starostou se odmítám bavit.“ Nálada je příjemná. Lidsky jsme si sedli, na partaje si nehrajeme a děláme.

Porada by měla mít pevný řád, jako obvykle. Materiály do Rady města, kontrola plnění rozpočtu, každý informuje o zásadních věcech z odborů, za které odpovídá, paní tajemnice přidá novinky z úřadu. Pak chci přijít s tou architektonickou soutěží.

Všechno je ale jinak. Sotva usednu, zacinká mi zpráva v mobilu. Mám nový, ještě na něj neumím automaticky sáhnout, ťuknout a číst. Nemotorně tápu po dotykovém displeji. Zlatá tlačítka. Píše kolega Salvetr. Že bych u něj něco zapomněl? Kdepak. Mám kouknout na internet. „Policajti vám sebrali Ratha!“

Místostarosta Růžička něco říká, ale nevnímám. Opouštím jednací stůl a jdu zapnout počítač. Nabíhá neskutečně pomalu. Hledám doporučený zpravodajský portál Mladé fronty. Je to tam. „David Rath zadržen policií“. Nechce se mi věřit. Před týdnem přijel do Kolína na konferenci, kterou pořádala vysoká škola. Tématem byla „Politická kultura mocenských elit v éře globalizace“ a hejtman tam státnicky mluvil o nutnosti morálky a zásadovosti v politice. Teď ho chytli se sedmi milióny v krabici od vína.

Čtu kolegům podrobnosti a vzápětí volají první novináři. S Rathem jsme se rádi neměli, to se dost ví. Odpovídám spíš stroze. Nevím víc než oni, ctím presumpci neviny, ale imunita nesmí chránit zločince.

Po poradě sedám k počítači a píšu mail krajské radní Moravčíkové. Podle zpráv by mohla být zastupující hejtmankou. Učil jsem její dceru, známe se. Trochu jiná socanka. A na Kraji nám leží nepodepsané dotace. Půjdou ze státního, ale bez souhlasu Kraje se to nepohne. Teď tam vypukne chaos a budou se přeskupovat síly. Kolín to musí využít. Politika už je taková.

Znovu, v novém a jinak

Je to zvláštní, probouzet se na jiné adrese, v jiném bytě. Poloprázdné pokoje, místo postele matrace. V hlavě mi zní Hapkova písnička: „První noc v novém bytě…co se ti asi zdálo?“

Nezdálo se mi nic. Poslední dobou moc snů nemám. Několik měsíců jsem se strachoval o sestru, kterou našli kousek od Peček ležet u silnice s krvavou hlavou. Matka tří dětí a vyjede si na kole bez helmy. Mnohočetná krvácení do mozku, málem to nepřežila. Pak odvezli mámu, našli jí nádory na mozku. Šest! Operaci naštěstí přežila, ale bylo to prý padesát na padesát. Příšerný půlrok. Někdy si to všechno zapíšu, ale zatím nemám sílu.

Tahle noc, i když bezesná, byla příjemná. Po dlouhém vegetování v podnájmu, kdy jsem se nemohl odhodlat k zásadnímu kroku, mám zase domov. Po více než roce jsem se odhodlal a koupil jsem byt. Na inzerát. Realitní makléř byl překvapený, že mu volám. Nejdřív prý myslel, že jde o shodu jmen. Asi měl dojem, že na radnici dostáváme nemovitosti darem. To možná bývávalo, ale teď už ne.

Byt je hezký, podkrovní, ve starém cihlovém činžáku. Financováno hypotékou. Jak já nemám rád dluhy. Ve městě ani doma. Představa, že tenhle bejvák bude opravdu můj až v roce 2040, tedy skoro před důchodem, mě děsí. Jsem na tom hůř než Kolín. Tomu se definitivně uleví, pokud ho zase někdo nezadluží, mnohem dřív. Ale bydlím. Tady budu doma. A třeba i budeme… S partnerkou, která se o mě zajímá…

Radost mám i z dalších bytů. Pro město. Zpočátku jsem tomu moc nevěřil, ale pozval jsem si pány z TPCA a hovořil rázně. Byty v lokalitách Kasárna a Vodárna udržujeme a opravujeme, ale nemůžeme tam ubytovat žadatele z městského pořadníku. Zájemců přitom máme spoustu. A víme, že TPCA byty zdaleka všechny nevyužívá. Je zbytečné trvat na starých dohodách. „Upřímně, takhle to dál nejde. Pokud máme být dobří sousedé, potřebujeme od vás vstřícný krok. Část těch bytů nám uvolněte. Jinak zase já neumím v Radě zdůvodnit žádnou vstřícnost vůči vám. Nevidím jediný racionální důvod, proč by to nešlo… snad jen ten, že nám záměrně nechcete pomoci.“ Jednání mělo spád, přímost odzbrojuje. Odešli s tím, že to budou tlumočit nejvyššímu vedení a detaily projednají s mým zástupcem Tomášem Růžičkou. Ani pak jsem ještě úplně nevěřil. Až nedávno přišli s dohodou. Vyšlo to!

Dopíjím čaj a smetám drobky chleba z lejster na stole. Dole už čeká řidič. Jedeme s městským právníkem Tomášem Kasalem do Prahy. K soudu. Vykutálený podnikatel, který od bývalého vedení dostával zakázky jako na běžícím pásu, žaluje město. Chce peníze za vícepráce, o kterých nic nevíme. Objednávky ani faktury se nenašly, odborné posudky nic takového nepotvrdily. Podklady máme neprůstřelné, snad to neprojedem.

Už se těším na cestu zpátky. Pojedu s Agátou k rodičům a spát bude u mě, v novém bytě. A přítelkyně Maruška možná taky.

Velká voda

Už dlouho jsem se necítil takhle unavený. Šest nocí za sebou spím maximálně čtyři hodiny. Telefony, textovky, maily, sledování radaru a pohybu dešťových mraků. Dávám si obrovské kafe, dvě koblihy a banán. Hodně cukru, ať funguje hlava. Máme zasedání krizového štábu, asi už asi dvacáté. Policie, hasiči, hygiena, náš odbor krizového řízení a životního prostředí, místostarostové, tajemnice, přizvaní externisté.

Dneska už naštěstí vím, co mě čeká. A co se očekává ode mě. Před týdnem to byl šok. Z minuty na minutu jsem se musel začít chovat jako vůdce. S kompetencemi, které zákon starostovi přiznává jen v krizové době. Začalo to nenápadně. Kvůli dešti jsme nemohli jít s Agátou ven. Pak přišla zpráva, že v Sendražicích asi přeteče potok. A po ní další a další jobovky. V Zibohlavech teče voda přes hráz. Ve Štítarech pod viaduktem plavou zahrady i sklepy. K tomu záplava zpráv od lidí, kteří spoléhají, že jim někdo pomůže. Ze Svojšic bude nutné evakuovat klienty sociálního zařízení. Mlékovice jsou pod vodou a hrozí prasknutí hráze rybníka. Není dost pytlů. Chybí lopaty. Je potřeba objednat písek…

Co mě nejvíc překvapilo, že mě i profesionální zachránci lidských životů a statků vzali jako šéfa. Předseda krizového štábu obce s rozšířenou působností Kolín. Tak se teď jmenuje moje funkce. Tohle nezažili Buřič, Kaisler ani Majerová. Dnes rekapitulujeme celý týden. Padesát evakuovaných. Zničené domy, nervová zhroucení, infarkt. Materiální škody v desítkách milionů. Lidé bez domova…

Na všech přítomných je vidět únava. Přesčasy neexistují, zákoník práce neplatí. Zákony vůbec platí tak nějak omezeně. Třeba zákon o zadávání veřejných zakázek. Je třeba něco opravit nebo zbourat? Zavolá se firma a je to. Bourali jsme stavby, u nichž jsme si nebyli jistí vlastnictvím, v Kolíně i mimo něj. Pod vším je můj podpis. Když jsem řekl starostovi blízké obce, že musíme „jménem obecného blaha“ zničit hráz jeho rybníku, brečel.

Někteří ale nebrečí a umějí vytlouct zisk ze všeho. Stavitel, který s námi nedávno prohrál spor o nepodložené platby, požádal o opravu hráze svého rybníka. Jinak prý zaplaví pět vesnic pod ním. Odborníci to potvrzují a obec, kde rybník leží, dostává peníze na jeho opravu. Stavbou je pověřen, světe div se, přímo pan stavitel-majitel. Za státní peníze si opraví svůj rybník a ještě dostane zaplaceno za práci.

Nevítaný budíček

Je noc. Probouzí mě řev. Nejdřív jen těžko srozumitelné zvuky, pod oknem je umocnil obsah opilcova sdělení. „Vylez ven, ty sráči. Vylez z toho bejváku, já ti ukážu. Dostaneš, co si zasloužíš. Jste všichni stejný hajzlové, jenom kradete!“

Koukám do stropu, v náručí držím Agátu, která jak z udělání zrovna spí u mě. Snad se nevzbudí. Mám na chlapa zavolat policii? Nebo vyjít ve svém pyžamu s medvídkem před bytovku a nechat se zmlátit? Nakonec otevírám okno. Po vzoru souseda, který už ožralu napomíná, posílám opilce do háje a ještě dál. „Nebuď tady lidi a přijď mi to říct do kanceláře, hrdino!“ Překvapivě zmlknul. Možná usnul. Zajímalo by mě, jestli takhle chodí řvát i před vily mých předchůdců, nebo se pochlapil jen na sídlišti, kde bydlím já.

Na radnici mám hned po příchodu před rozespalýma očima hromádku dokumentů k podpisu. Jako skoro vždycky. Dívám se, jestli všechny papíry kontroloval jeden či druhý městský právník. Oba jsou noví, pracují za mnohem menší peníze a hlavně jim důvěřuju. Teoreticky vzato, za jediný unáhlený podpis můžu jít sedět. A někteří na to netrpělivě čekají. Ať se pak někdo diví, že jsme nenechali pracovat pro radnici Buřičovy hochy. Copak bych mohl důvěřovat podpisům doktorů Janouška nebo Zvolského? Nebo snad parafě doktora Jaroše, dvorního advokáta Marka Semeráda?

Procházím papíry. Po odchodu bývalého vedení na mě vykukují kostlivci, kam se podívám. AVE například odmítá bez příplatku uklízet v neděli. Že je o víkendu občas ve městě nějaká akce a neměl by po ní zůstat nepořádek? Připlaťte si. Jako by nestačilo, že mají od Buřičova vedení smlouvu, která jim zajišťuje tučný zisk na čtvrt století. Jediné, co jsem s nimi svedl, bylo prodloužení lhůty splatnosti fakturované práce, abychom stačili zkontrolovat, jestli ji vůbec provedli a jak. A někdy nepomůže ani to. Za úklid sněhu je tam třeba paušál, který platí, i kdyby celou zimu nesněžilo.

Tahle smlouva je tak nevýhodná, že to bije do očí. A není jediná. Doktor Zvolský si pro změnu před Buřičovým odchodem nechal schválit dodatek, že mu město zaplatí milióny i za pohledávky, které nevymohl. Když jsem mu řekl, že končí, ještě honem běžel na finanční odbor a vyzvedl si další. Podali jsme trestní oznámení, ale kdepak. Pan státní zástupce Pavel Neruda nám napsal, že v tom trestný čin nespatřuje. Hlavně, že naše smlouvy s novými právníky policie na jeho pokyn prošetřovala třikrát. Mě i všechny radní vyslýchali jako kriminálníky. A pak na pokyn stejného pána přišli s další kauzou. A další. Po každém vyšetřování zjistí, že se nic nestalo, ale pan státní zástupce nařizuje pokračovat. Pak mají ti kluci mít čas na skutečné zločince.

Odpoledne přichází Tomáš Kasal. Probíráme poslední vývoj. Podali jsme námitku proti podjatosti. Když upozorníme na zjevné tunely, smete se to se stolu, a naše úsporné kroky se zkoumají s lupou v ruce? Takhle si rovnost před zákonem nepředstavujeme. Kromě podivného výběru, co se bude prošetřovat, je tu navíc i jeden písemný dokument, ve kterém se pan Neruda nechal strhnout k vážnému a nepodloženému obvinění radnice. Jak má potom bdít nad nestranným vyšetřováním kauz, kde město figuruje?

K námitce, jak už to chodí, se nejdříve vyjádřil dotyčný státní zástupce a prohlásil, že podjatý není. Teď před sebou máme odpověď na stížnost, kterou vyřídila krajská státní zástupkyně. Vysvětluje v ní, že se pan Neruda jen nešťastně vyjádřil, ale podjatý není, protože tvrdí, že podjatý není.

Ještě není hotovo

Léto končí. Dny se krátí, seznam úkolů, které přibývají k běžné agendě, naopak roste. Nutno říci, že příjemných úkolů. Dnes jdu stříhat pásku. Paní ředitelka se stavbaři čeká před opravenou, zateplenou fasádou Domova důchodců, z oken kouká pár seniorů, pro které je naše hemžení vítaným vytržením ze stereotypu. Focení, úsměvy, tupé nůžky. Přestřiženo, hotovo. Dvacet pět let se o tom mluvilo, teď to je.

Nad chlebíčky plánujeme s Tomášem Růžičkou další stříhání. Mateřské školky, základní školy, lapidárium. Čistička! Vzpomínám, jak nám Státní fond životního prostředí suše oznámil, že peníze na rekonstrukce čističek nebudou. To bylo jaro 2011. To byla velká zkušenost. Rozhodl jsem se tehdy dotaci vybojovat. S aktualizovanou žádostí jsem se objednal na ministerstvo i státní fond. Snad poprvé jsem tehdy na úředníky křičel: „Ne, vážená slečno, vy mi nebudete říkat, že mi sdělíte termín schůzky s panem ministrem mailem… vy mi ho sdělíte dnes, počkám si tu na něj!“ Kombinoval jsem lobbing, prosby, výhrůžky, tlak skrze média… A vyšlo to. U největší investice v Kolíně od roku 1990 za pár dní naběhne zkušební provoz.

Pozdě odpoledne, jako v posledních týdnech už několikrát, mám sraz s týmem lidí ze Změny. Připravujeme prezentaci do voleb. Je to jednoduché, na nic velkorysého nemáme. Když člověk neslíbí protislužbu, bohatí sponzoři se k němu moc nehrnou. Zbude pár vlastenců, kterým stačí, že už se na radnici nekrade a nemusejí dávat úplatky. Pár příznivců nám možná zaplatí billboard a malé plakáty s informací o kandidátech, do schránek vhodíme brožuru o všem, co považujeme za podstatné. Štěstí v neštěstí je pro nás krize, která v typografickém průmyslu ještě zdaleka neodezněla. Tiskárny berou zakázky i pod výrobními náklady, jen aby udržely lidi.

Informuju naše sdružení o setkáních s konkurencí. Zástupci některých stran chtějí konzultovat postup po volbách. Vytvářejí modely, rozdělují mandáty, mají pocit, že dělají politiku. V tom našem malém Kolíně, kde si vidíme do talíře, si budeme hrát na politiky? Někdy je to až komické. Třeba schůzka s panem inženýrem Horou. Donedávna člen týmu TOP 09, našeho koaličního spojence, teď jako utajený lídr za ANO chce dělat mého nástupce. Podle něj proběhne ten pravý střet letošních voleb mezi rakušanovskou koalicí a protirakušanovskou opozicí. „Kam patříte Vy, pane inženýre?“ zeptal jsem se. „To se ukáže teprve po volbách, pane starosto…“

Když se vracím na radnici pro věci, je večer. Koukám z okna na náměstí a myslím na další konkurenty. O některých už mám jasno dávno. K těm patří třeba Lubomír Nymburský, Semerádův kamarád z byznysu. Nedávno dostal od Středočeského kraje výnosný flek v Bruselu. Co na tom, že ostatní uchazeči měli na rozdíl od pana Nymburského i vysokoškolské vzdělání. Zásluhy se musí odměnit. Na druhé místo kandidátky pak ČSSD nominovala paní Mandovcovou. Pražačku, tchýni Marka Semeráda. „Myslíš, že musel? Že je tak pod pantoflem, že musel dát tchyni na kandidátku?“ ptal se mě před chvílí na schůzce Změny kamarád Radim. Nevím. Ale jedno vím jistě. Vítězství téhle semerádovské partičky by Kolín přišlo draho.

Tentýž kamarád se mě také zeptal, proč do toho vlastně chci jít znovu. Tohle vím taky jistě. Chci pokračovat v tom, co jsme nastartovali. Mám za sebou čtyři roky, které byly asi nejzajímavější a nejintenzivnější v mém životě. Během starostování jsem zažil pády i kotrmelce, ale mám tu práci už ohmatanou, znám postupy, chápu, jak to na radnici i na úřadech v Praze chodí.

Před čtyřmi lety jsem byl amatér s nadšením. Mladej Rakušan ve stínu protřelého otce. Spousta lidí věřila, že si mě jednoduše namažou na chleba. Neplatilo to tehdy, tím méně dnes.