↗

Ať bude organizace zemědělství ve službách civilizace zvládající klimatickou a ekologickou krizi vypadat jakkoli, jedno je jisté: korporace jako Agrofert při tom nebudou. Foto Jakub Deml, Archiv DR

Dlouhodobé a drastické sucho, degradace půdy masivním užíváním chemických látek a rozpad ekosystémů způsobených úbytkem biodiverzity patří k problémům, které jsou spojené se současným modelem zemědělství. Vědci navíc upozorňují, že intenzivní obhospodařování půdy založené na průmyslových principech vede k vypouštění emisí, ničí ekosystémy, druhovou rozmanitost a oslabuje schopnost krajiny čelit nedostatku živin i zadržovat vodu.

↗

Covering Climate Now je akce světových médií, která si klade za cíl zvýšit kvalitu i četnost psaní o klimatické krizi. Jejími iniciátory jsou američtí novináři Kyle Pope, šéfredaktor Columbia Journalism Review a Mark Hertsgaard, klimatický reportér magazínu The Nation. Vlajkovou lodí projektu je britský deník The Guardian, jehož psaní o klimatické krizi slouží jako obecně respektovaný standard. Po úspěchu týdenní loňské akce se v dubnu 2020 k padesátému výročí prvního velkého Dne Země koná další týden zaměřený na možná řešení klimatické krize. Akce se účastní mimo jiné agentury AFP či Reuters, televize Al Jazeera, CBS či švédská veřejnoprávní televize, deníky jako San Francisco Chronicle, The Hindustan Times, Asahi Shimbun, The Mail & Guardian, El Pais, Libération, La Repubblica, TAZ, Gazeta Wyborcza či magazíny jako The Intercept, Mother Jones či The Rolling Stone. V České republice je jediným partnerem projektu Deník Referendum. Během týdne vydáme soubor textů našich autorů a vybrané překlady textů našich partnerů.

Podle zprávy Mezivládního panelu OSN pro změny klimatu (IPCC) o půdě a krajině zodpovídá zemědělství za třiadvacet procent světových emisí skleníkových plynů. Někteří vědci přitom zprávu kritizují, že dopady zemědělství podhodnocuje. Stejně jako jiné sféry společnosti musí i sektor zemědělství projít rozsáhlou sociálně-ekologickou transformací, máme-li klimatickou krizi zvládnout.

Jednou ze základních charakteristických nevýhod českého zemědělství je skutečnost, že tu ve srovnání s jinými zeměmi mají výraznou převahu velké podniky. Podle statistik ministerstva zemědělství disponujeme největší průměrnou výměrou zemědělského podniku mezi ostatními členskými státy Evropské unie. A to výrazně. Průměrná výměra mezi evropskými státy je šestnáct hektarů, v České republice je to sto třiatřicet hektarů.

Zatímco páteří zemědělství v Evropě jsou tedy malé a střední zemědělské podniky, u nás výrazně převládají velké agropodniky hospodařící na velkých lánech. V České republice podniky s více než padesáti hektary obdělávané zemědělské půdy obhospodařují dvaadevadesát procent z celkové výměry zemědělské půdy.

Mezi těmito podniky navíc jasně vyčnívá Agrofert premiéra Andreje Babiše, který obhospodařuje přes sto tisíc hektarů polí a je zároveň jedním z největších evropských producentů pesticidů a umělých hnojiv. Právě Agrofert založený na intenzivním zemědělství průmyslovými způsoby, preferenci krátkodobých zisků, masivním užíváním chemických přípravků a na bezohlednosti vůči krajině ztělesňuje principy, od kterých se potřebujeme odvrátit, máme-li nástrahy klimatické krize a rozpadu ekosystémů zvládnout.

Od Agrofertu k rodinné farmě

Odborníci, zástupci zemědělských svazů se shodují s ekology v tom, že sektor zemědělství je pro budoucnost planety klíčový. Transformace ovšem musí jít ruku v ruce s hlubšími změnami ve společnosti. Základním cílem zemědělství by už neměla být snaha o co největší produkci a ekonomický zisk, které vedou k devastaci životního prostředí a rozpadu místních vazeb.

Celosvětové hnutí rolníků La Via Campesina přišlo se strategií takzvané potravinové suverenity. Je to odpověď na koncepci potravinové bezpečnosti, se kterou operuje OSN od sedmdesátých let minulého století a jejímž hlavním deklarovaným cílem je zajistit dostupnost potravin a zamezit hladu.

Hnutí za potravinovou suverenitu kritizuje, že přístup OSN nebere do úvahy otázky vlastnictví půdy a přístupu k ní. Rolníci argumentují, že bere-li se zemědělství jen jako nástroj k zajištění dostupnosti jídla, nahrává to velkým podnikům, agrokorporacím a průmyslovému zemědělství orientovanému na vývoz či tlaku na produktivitu bez ohledu na životní prostředí. K významným důsledkem koncepce prosazované OSN patří také rostoucí závislost na fosilních palivech, monopoly na produkci a prodej osiva či koncentrace zemědělské půdy v rukou úzké vrstvy lidí.

Myšlenka potravinové suverenity je pravým opakem popsaného přístupu. „Do ohniska veřejných politik a potravinových systémů neklade požadavky trhu a nadnárodních společností, nýbrž potřeby těch, kdo potraviny produkují, distribuují a spotřebovávají. Přitom hájí i zájmy příštích generací,“ píše se v deklaraci Fóra pro potravinovou suverenitu. Vychází se z ideálu demokratizace systémů produkce, distribuce a spotřeby potravin. Rozhodující slovo by mělo patřit malým producentům a spotřebitelům, nikoliv velkým korporacím, jakou je v případě České republiky Agrofert.

V podobném duchu hovoří i Jan Valeška z Asociace místních potravinových iniciativ (AMPI). Ten Deníku Referendum řekl, že zemědělství musíme začít vnímat jako aktivitu pečující o veřejné statky, jejíž přidanou hodnotou je produkce jídla. „Naší vizí je decentralizovaná síť malých farem s rozmanitou produkcí, obhospodařujících přibližně dvacet hektarů půdy. Malé farmy ukotvené v komunitních vazbách jsou i společenskými centry venkova a přinášejí významné sociální benefity. Můžete na nich například zaměstnat lidi s postižením či sociálně slabé, nepracuje se tu s nebezpečnými látkami jako v průmyslovém zemědělství,“ řekl Valeška.

Předseda Asociace soukromých zemědělců Jaroslav Šebek k tomu dodává, že právě z uvedených důvodu je potřeba proměnit vlastnickou strukturu i u českých zemědělských podniků. „Firmy jako Agrofert o desítkách tisíc hektarů hospodaří především na pronajaté půdě. Jejich centrály nesídlí v místě zemědělského podnikání a mají takové způsoby řízení a rozhodování, které primárně směřují ke zvládnutí logistických nebo jiných organizačních potřeb. Zemědělství ale není fabrika. Odehrává se ve volné krajině a zde je potřeba co nejvíce vycházet z podmínek každého konkrétního místa,“ vysvětluje Šebek.

Specifické ekologické požadavky každého zemědělského pozemku podle něj mnohem lépe a efektivněji zajistí odpovědnější způsoby zemědělského podnikání, které obvykle staví na generačních vazbách a poutu ke konkrétnímu místu. Proto jeho asociace podporuje rozvoj rodinných farem.

„Významně to pomůže zvýšení pestrosti krajiny, která je pak odolnější vůči klimatickým, ale i lidským zásahům či případně expanzi škůdců. U rodinných farem není zásadním hlediskem okamžitý zisk, ale především udržení farmy a zákonitě i jejího okolí v přijatelném stavu pro další generaci. Model založený na možnosti uplatňovat vlastní selský rozum hospodářem podle místních podmínek je ideální pro velmi rozmanitou českou krajinu,“ řekl také v konverzaci s Deníkem Referendum Šebek.

Ekologizace a lokalizace produkce

Odborníci mají za to, že stěžejními principy nezbytné transformace zemědělství jsou ekologizace a lokalizace hospodaření. Kateřina Urbánková ze Svazu ekologických zemědělců Pro-Bio v rozhovoru s Deníkem Referendum upozornila, že nutnost transformace podtrhuje i současná pandemie, která ohrožuje dodávky některých potravin a může vést i k jejich zdražování.

„Myslím, že řada z nás si právě v současné situaci uvědomila, jak je naše příroda a krajina pro nás cenná. Ekologické zemědělství je cestou, jak produkovat kvalitní regionální biopotraviny, při jejichž produkci dbáme na kvalitu půdy, pestrý osevní postup, vyrovnanou bilanci živin či důstojný život zvířat, stejně jako i na zaměstnanost a rozvoj venkova,“ doplnila Kateřina Urbánková.

Ideálem by podle ní měla být silná regionální bio produkce, ale uznává, že k tomu vede zejména v našich podmínkách ještě dlouhá cesta. „Ekologické farmy fungují na principu uzavřeného koloběhu živin. Když něco podceníte, nemáte si jak pomoci umělými hnojivy nebo pesticidy. Musíte přemýšlet, jak sestavit osevní postup, aby se vše doplňovalo, abyste půdu neošidili, rostlinám dali potřebné živiny a nepřilákali škůdce. Je to náročný postup, ke kterému u nás chybí specializované poradenství, výzkum a hlavně opravdová podpora státu,“ dodala Urbánková.

Jan Freidinger z české pobočky Greenpeace navrhuje, aby si vláda stanovila jako minimální cíl dosáhnout toho, že alespoň čtvrtina zemědělské půdy bude obdělávána v režimu ekologického zemědělství. I pro ekology je aspekt vazby k místu důležitý. „Vnímáme riziko, že značka bio může zákazníky ukonejšit a dát jim pocit, že vše je v pořádku. To platí o lokální bioprodukci, ale ne o výpěstcích, které k nám putují z druhého konce planety. Upřednostňujeme proto nejen ekologické, ale zároveň domácí plodiny,“ řekl Freidinger Deníku Referendum.

Jaroslav Šebek z Asociace soukromých zemědělců však vidí v ekologickém zemědělství i zápory. „Výhodou je určitě lepší stav krajiny, nevýhodou je pak obvykle nižší produktivita a bez podpory státu i vyšší cena. Tu bohužel zejména spotřebitelé v České republice zatím nejsou ochotní zaplatit,“ řekl Šebek.

Podpora ekologického zemědělství je od roku 1994 jedním z principů trvale udržitelného rozvoje zemědělské politiky Evropské unie. Nicméně podle zemědělců i ekologů v tom není důsledná a dotační systém je nastavený nespravedlivě. Podle Freidingera by měl mnohem více podporovat malé rolníky produkující ekologicky a s ohledem na krajinu.

„Každoročně putuje do evropského zemědělství skoro šedesát miliard euro, což je největší část unijního rozpočtu. Podle našeho názoru by minimálně polovina měla jít na ochranu klimatu, podporu biodiverzity a hospodaření podporující zachování cenných biotopů. To by motivovalo farmáře i majitele zemědělské půdy k udržitelné praxi a kompenzovalo ekonomické nevýhody, které mají ve srovnání s průmyslově-kořistnickými firmami,“ dodal Freidinger.

Šebek i Urbánková však zároveň dodávají, že přenastavení systému dotací nemusí vyřešit všechny problémy, pokud sedláci budou příliš svázáni byrokracií a nedostanou potřebnou míru svobody. „Co farma, to jiné podmínky. Nejde nastavit stejná pravidla pro Šumavu i Bílé Karpaty, nechme sedláky hospodařit a podpořme je společenskou objednávkou po lokálních bio produktech,“ říká Urbánková.

Ekologické a lokální zemědělství se neobejde bez většího množství lidské síly, což předpokládá aktivní politiku zaměstnanosti. „Například zdanění práce je vyšší než zdanění fosilních paliv. Je proto lacinější zaplatit si traktor než partu lidí. Krajina přitom potřebuje lidi, aby tam žili a pracovali spíše než stroje řízené GPS navigací,“ popsal Jan Valeška z Asociace místních potravinových iniciativ jednu ze základních překážek v nastavení současného ekonomického systému.