↗

Bylo by bláhové vyloučit možnost, že rostliny mají nějaký fyzický základ vědomí — byť o něm zatím nevíme. Foto Wiki Commons

„Dnes a denně vegetariáni zabíjejí tisíce nevinných rostlin. Pomozte toto násilí ukončit. Jezte maso.“ Slova, která napsal v lednu na tabuli před svůj obchod řezník z Edinburghu, a následně se sdílela ve facebookové skupině veganů, vyvolala v online prostoru vzrušenou debatu. Někteří diskutující řezníka odsoudili. Prý záměrně smazává hranici mezi organismy schopnými prožívat utrpení a těmi, které bolest necítí.

Jiní jeho slova brali jako vtip — právě o ten mu dle jeho vlastního vyjádření šlo. Vtipy však mohou mít vážnou pointu.

„Jak víte, že rostliny necítí bolest?“ ptávali se mě lidé, když jsem přestal jíst maso. Ve své knize Osvobození zvířat, která poprvé vyšla již v roce 1975, nabízím hned dvě odpovědi. Zaprvé jsem tehdy tvrdil, že máme tři přesvědčivé důvody věřit, že živočichové, a zejména obratlovci, mohou cíti bolest. Jejich nervová soustava se podobá té naší. Na podněty, které způsobují bolest, reagují podobně jako my. A schopnost pociťovat bolest jim propůjčuje zjevnou evoluční výhodu, protože jim umožňuje vzdálit se od jejího zdroje. Ani jeden z těchto důvodů se rostlin netýká. Přesvědčení, že rostliny pociťují bolest, tedy není ničím podložené.

Moje druhá odpověď zněla následovně: i kdyby rostliny cítily bolest, ba dokonce i kdyby vůči ní měli stejnou citlivost jako živočichové, stále by bylo lepší jíst rostliny. Systém produkce masa je neefektivní: jeho pojídání nás tedy činí zodpovědnými nejen za utrpení zvířat, ale i za obrovské — řádově větší — množství rostlin, které zkonzumují.

Má druhá odpověď evidentně stále platí. Odhady poměru výživové hodnoty rostlin, jimiž krmíme zvířata, k výživové hodnotě vyprodukovaného masa se pohybují od 3:1 v případě kuřat po 25:1 v případě skotu. Nevím, zda se kdy někdo pokusil vypočítat, kolik rostlin spase kráva, než je poslána na trh, ale zřejmě to bude velmi vysoké číslo.

Rostoucí zájem o vnímavost rostlin však vrhá jisté pochybnosti na moji první odpověď. Pozornost k tématu přitáhl v roce 2015 světový bestseller Petera Wohllebena Tajný život stromů. Německý lesník Wohlleben v knize píše, že stromy dokážou milovat, cítit strach, plánovat, obávat se věcí budoucích a křičet, když mají žízeň. Jeho tvrzení mezitím řada vědců odmítla — někteří z nich dokonce podepsali petici s názvem „Dokonce i v lese chceme fakta místo pohádek“. Sám Wohlleben po kritice ze svých názorů na duševní stav rostlin slevil.

Že jsou rostliny vnímavé v doslovném slova smyslu — tedy že dokážou něco cítit —, je zřejmé už z toho, že se při růstu upínájí ke slunci. Některé z nich mají i jiný typ citlivosti. Jako kluka mě bavilo dotýkat se listů polokeře Mimosa pudica neboli citlivky stydlivé, kterou otec vysadil na zahradě, a sledovat, jak se listy v reakci na dotek zavírají. Masožravá mucholapka podivná má zase citlivé chloupky, které po doteku hmyzu aktivují past.

Existuje však svébytný pocit, že jste rostlinou, ve stejném smyslu, jako existuje svébytný pocit, že jste kuřetem, rybou nebo (možná) včelou? Anebo je bytí rostlinou stejné jako bytí kamenen? Jinými slovy existencí, která není spojena s žádným prožitkem?

V knize Osvobození zvířat jsem napsal, že rostliny jsou jako kameny, nikoliv jako kuřata nebo ryby (v případě včel jsem byl na pochybách, ačkoliv jsem v této otázce otevřený debatě). Co když se ovšem moje tehdejší argumenty — totiž že často podceňujeme vědomí, potřeby a kognitivní schopnosti živočichů, zejména těch, které chceme využívat k vlastním záměrům — týkají i rostlin?

Zamysleme se znovu nad třemi důvody, na nichž jsem zakládal své přesvědčení, že zvířata dokážou cítit bolest — a které, jak jsem tehdy tvrdil, neplatí pro rostliny.

Skutečnost, že rostliny nevykazují chování typické pro reakci na bolest, i skutečnost, že u nepohyblivých organismů zjevně schází evoluční výhoda plynoucí ze schopnosti vnímat, lze vysvětlit tvrzením, že rostliny sice na stresové podněty reagují, avšak v mnohem delším časovém měřítku než živočichové. Nemají sice centrální nervovou soustavu ani neurony, které u živočichů tvoří fyzický základ vědomí, avšak obsahují látky jako dopamin a serotonin, jež u živočichů fungují jako neuropřenašeče.

O rostlinách a vědomí se stále máme mnoho co naučit. V této fázi procesu učení by bylo bláhové vyloučit možnost, že rostliny mají nějaký fyzický základ vědomí — byť o něm zatím nevíme.

Nic z toho ovšem neopodstatňuje argumenty skotského řezníka propagujícího konzumaci masa. Nejenže moje druhá odpověď z knihy Osvobození zvířat stále platí, ale dnes už i víme, že konzumace rostlinné stravy značně snižuje náš příspěvek ke klimatickým změnám.

Jeho slova jsou však podnětem k tomu, abychom o rostlinách přemýšleli trochu jinak, a měli na paměti možnost, že o některých procesech zatím nevíme. S ohledem na to bychom se měli snažit minimalizovat újmu, kterou rostlinám způsobujeme, zvlášť pokud nás změna chování téměř nic nestojí. V širším měřítku bychom si samozřejmě také měli uvědomit, že lesy a jiné formy vegetace jsou nezbytné pro zachování biodiverzity. A to nejen pro nás, ale i pro jiné živočichy.

Z anglického originálu „Plant Liberation?” publikovaného na webu Project Syndicate přeložil Jiří Kobělka.