Vcházím do podniku po schodech dolů. S kamarádem si sedáme do zadní, klidnější části. Objednáváme si polední menu i s polévkou za devětaosmdesát korun, což je cena, za kterou ho nabízí jen málo míst v Brně.

V břiše mi kručí, a tak si snažím vybrat rychle. Nejradši bych si dala všechno. „Jedny robi karbanátky,“ poprosím. Dále je na výběr „tofu dynamit“ s brokolicí a pórková omáčka s knedlíkem.

Z hlavní místnosti restaurace, jíž dominuje barevnou mozaikou zdobený bar, se line elektronická hudba. V nočních hodinách se Vegalité často mění v klub, kde hrávají české i zahraniční nezávislé kapely D.I.Y. scény.

Vegalité zahájilo provoz před deseti lety. Podnik je oblíbený v prostředí občanských aktivistů. Naproti dveřím od toalety visí na zdi korková tabule se spoustou letáčků. Jeden z nich zve na druhý ročník Klimakempu, další informuje o kampani Jsme fér, která lobbuje za přijetí zákona o manželství pro všechny. O pár kroků dál leží na stolku podpisový arch.

Stěny a dveře na toaletách jsou oblepené samolepkami, agitujícími za práva kožešinových a hospodářských zvířat. Ke stolu se vracím, když servírka s dlouhými vlasy přináší fazolovou polévku se smetanou a tymiánem. Samozřejmě veganskou.

Vegalité funguje i jako kulturní a diskusní prostor. Nedávno se zde konalo setkání k náboru nových dobrovolníků organizace Obraz — obránci zvířat, která se svou kampaní zasadila o zákaz kožešinových farem v České republice. Zákon začne platit od příštího roku. Nyní Obraz svou pozornost zaměřil na psí množírny.

Restaurace bez masa jsou stále častější

Jen v Brně se za posledních pár let otevřelo více než deset nových rostlinných či vegetariánských restaurací či bister. Brňané mají v centru u Jakubského náměstí k dispozici restauraci Forky’s. Když spěchají, mohou popadnout do ruky pořádný hamburger či bagetu z nedávno otevřeného hladového okénka na České „pod hodinama“ Fryends. K němu patří také partnerský podnik Vegan Sweet Bar, jenž vyrábí obří veganské koblihy a zmrzlinu.

Nejnovějším podnikem je nedávno otevřené Ovegano, kde za sympatických sto korun dostanete celé menu. Nevýhodou pro citlivější vyznavače veganství může být, že se v nově vybudované kryté tržnici na Zelném trhu nachází hned vedle stánku s masem.

Déle než Vegalité v Brně funguje laciné a mezi studenty oblíbené bistro Oáza, kde se jí na stojáka. Mezi studenty je populární také aktivistické prostředí kavárny u Tří Ocásků, která mívá veganské polední menu a krom toho připravuje veganské burgery a provozuje veganskou kavárnu.

Pamětníci si vybaví vegetariánskou restauraci v ulici Na Baštách, kterou provozovala cestovní kancelář Kudrna. Oblíbené a úspěšné, ne však ryze veganské pobočky, tu má síť samoobslužných restaurací Rebio. Najdou se i makrobiotické restaurace či podniky ve stylu kuchyně Hare Kršna, například Haribol.

Brno zkrátka lidem, kteří nechtějí jíst zvířata, přeje.

Ať je to ekologičtější, i když je to dražší

Podle majitele Vegalité, Jiřího Malenovského jeho restauraci nenavštěvují jen vegani. „Chodí k nám i masožrouti. Dokonce bych řekl, že skupinu našich zákazníků tvoří převážně oni,“ říká. Pozoruje také nárůst zájmu o veganské stravování u lidí, kteří se takto nestravují „na plný úvazek“.

„Už není potřeba devadesáti devíti procentům lidí vysvětlovat, co je to tofu, poněvadž veganská strava se dostává do celkového společenského povědomí,“ dokresluje. Věková skupina navštěvující Vegalité je podle Jiřího Malenovského velmi pestrá, s drobnou převahou mezi pětadvaceti až pětatřiceti lety. „Večer převládají mladší, ale na polední menu chodí běžně hosté mezi pětadvaceti až pětašedesáti lety,“ dodává Malenovský.

Přestože se v Brně v poslední době otevřelo množství různých veganských restaurací či bister, Vegalité si udržuje klientelu stále stejnou. Počet prodaných porcí je dle Malenovského srovnatelný s počtem před třemi lety. Na návštěvnosti se však mírně projevil plošný zákaz kouření — dříve totiž byla v podniku i kuřácká část. „Asi šedesát procent našich návštěvníků jsou mileniálové,“ dodává majitel.

Ve Vegalité dbají na ekologii provozu, a tak si vyrábějí některé suroviny sami. „Děláme si bezpočet směsí určených k dalšímu víceúčelovému použití, jako jsou třeba lepek či seitan fix, které slouží jako pojivo do sekaných. Dále různá ochucovadla a omáčky. Snažíme se rovněž vařit z lokálních surovin, pokud to zrovna jde,“ vysvětluje.

Rovněž se snaží produkovat méně odpadu. „Odpad třídíme a vyhledáváme gastrobalení s co nejmenším obsahem obalového materiálu — i když nás to občas vychází dráž,“ uzavírá.

Nejdůležitější je nevypadnout kvůli jídlu z kolektivu

Podle socioložky, která vyučuje Animals Studies na Masarykově a Karlově univerzitě a University of New York in Prague Terezy Vandrovcové je veganství vzrůstajícím trendem. „Ačkoliv nejsou k dispozici sociologická data, na základě obrovské vlny zájmu, které si všímám v médiích, počtu specializovaných restaurací, množství veganských produktů v běžných obchodech, ale též sledování trendů vyhledávání na Googlu či facebookových statistik, soudím, že zájem o veganství setrvale narůstá,“ říká Vandrovcová.

V České republice dosud neexistují žádná oficiální ani neoficiální data ohledně počtu vegetariánů a veganů v populaci. Podle Vandrovcové, která je mimo jiné zakladatelkou informačního portálu pro vegany a vegetariány Soucitně.cz a spoluzakladatelkou České veganské společnosti, to může být tři až pět procent.

Podle americké studie z roku 2014 provedené výzkumnou organizací Human Research Council, která výzkum dělala v rámci projektu na podporu bezmasé stravy, je nejčastějším důvodem přechodu na vegetariánskou či veganskou stravu zdraví. O jedno procento méně, tedy šedesát osm, má ochrana zvířat. Následují pocity nechutenství z živočišných produktů, devětapadesát procent má ochrana životního prostředí. Naopak nejmenším důvodem pro radikální změny stravování je následování momentálního výživového trendu.

Rovněž podle Vandrovcové není veganství čistě móda. „Existuje sice početná skupina lidí, kteří s tímto životním stylem experimentují a po čase se vracejí ke konvenční stravě, nicméně odhaduji, že celkové počty i tak narůstají,“ dodává.

Podle zmíněné americké studie jsou nejčastějšími důvody opuštění veganské stravy nedostatečná socializace s ostatními skupinami, jež se takto stravovaly, nebo naopak pocit, že právě vinou veganství člověk vyčnívá ze svého prostředí. Více než třetina bývalých vegetariánů či veganů má pak zájem či velmi vážný zájem o návrat — pakliže by se to podařilo polovině této skupiny, počet vegetariánů a veganů v USA by se zdvojnásobil.

Studie se zabývá i náboženstvím a politickou orientací bývalých a současných vegetariánů a veganů. Průměrný věk bývalých vegetariánů a veganů je osmačtyřicet let, u současných je to dle studie dvaačtyřicet. V obou kategoriích převažují liberálové nad konzervativci.

Pokud jde o náboženskou orientaci, na prvním místě jsou mezi vegetariány lidé bez vyznání, následují křesťané. Nejméně veganů a vegetariánů je podle studie mezi vyznavači judaismu.

Vegani mileniálové

S několika dnešními mladými vegany jsem se sešla, vesměs nad jídlem ve Vegalité. Martin Čech přichází na setkání včas, je hodně vytáhlý, celý v černém. Nejprve si povídáme o domácích mazlíčcích, tedy o zvířatech, která naše kultura považuje za „nejedlá“.

Martinova rodina vždy chovala psy, obzvlášť na jednu fenku Martin rád vzpomíná: „Líbilo se mi na ní, jak byla mazaná. Jednou skočila na stůl pro řízek v nestřeženou chvíli, a pak předstírala, že nic neudělala,“ usmívá se.

Martin je veganem tři roky. O návratu ke konvenční, tedy masové stravě neuvažuje. Před čtyřmi lety se dostal k veganství a k argumentům, které ho přesvědčily, že pro zdravé stravování není maso nutností. Postupně se dopracoval i k ekologickým důvodům.

„Původním impulsem tedy byly emoce, až poté se přidaly racionální argumenty. Když jsem se dozvěděl, že maso jíst nemusím, neviděl jsem důvod, proč v tom pokračovat,“ stojí si za svým Martin.

Důležitá jsou pro Martina i ekologická hlediska. Připomíná britskou studii, podle níž by k nasycení všech Britů namísto současných téměř devatenácti milionů hektarů půdy stačily pouze tři, pokud bychom se všichni stravovali vegansky. Při přechodu na ekologické zemědělství by to bylo milionů sedm.

Dvaadvacetiletou Michaelu Špringlovou, studentku sociologie a environmentálních studií, motivují k veganství především soucit a morální důvody. Podmínky ve velkochovech podle ní nejlépe reflektuje dokument Earthlings, který napoprvé nezvládla zhlédnout do konce. „Úplně jsem se u toho zhroutila. Nemohla jsem pak asi dva týdny spát,“ vysvětluje a kroutí hlavou.

Dokument představuje různé oblasti zneužívání zvířat. Jsou zde drsné autentické záběry z velkochovů, cirkusů, kožešinových farem či útulků.

Michaela však vidí v souvislosti s velkochovy i problémy environmentální a sociální. „Zvířata v nich dostávají krmné směsi z kukuřice a sóji, které rostou v rozvojových zemích na úkor tamějších obyvatel a deštných lesů,“ říká.

Vyzpovídala jsem i svého kamaráda, který je z Holandska. Jednadvacetiletý Rick Van Hoen strávil v Brně minulý semestr v rámci programu Erasmus. Setkáváme se v klidné místnosti studovny na Fakultě sociálních studií. Rick pochází z malého města z farmářské rodiny.

„Odmala jsem byl zvyklý na to, že jsme si vše doma vypěstovali sami, měli jsme i slepice na vajíčka. Maso jsme dostávali od sousedů, kteří chovali jiná zvířata,“ vypráví se Rick. Fungovala tedy mezi nimi sdílená ekonomika.

Sám podle svých slov nikdy neměl problém zvíře usmrtit. „Několikrát jsem zabil kuře tím způsobem, že jsem mu zakroutil krkem. Sice se ještě pár vteřin poté hýbou, což je dost divný, ale musíš si na to zvyknout,“ vysvětluje svou perfektní angličtinou.

Když mu bylo dvanáct nechtěně zapříčinil smrt sousedovy kočky. „Chtěl jsem ji chytit, protože utekla, jenže se lekla a vběhla do silnice, kde zrovna jelo auto,“ připomíná nešťastnou událost. Dnes už si z toho prý nic nedělá.

Maso omezil zhruba před rokem. Ke změně ho vedly jednak chuťové preference, ale i ochrana životního prostředí. „Je dokázáno, že ryby a mořské plody neničí životní prostředí tak jako masná produkce. Navíc jsou zdravé a pak mi taky dost chutnají. Doma v Holandsku si je kupuji od místních rybářů. Na tom mi nepřijde nic špatného,“ uzavírá Rick.

Když masožrout s vegankou snídá

Dvaadvacetiletá Anna Vrecníková se už tři roky stravuje vegansky. Mimo jiné studuje obor nutriční terapeut, což jí umožňuje fundovaně vyvracet všemožné mýty o veganství. „B12 je jediný vitamín, který si lidské tělo nedovede samo nahradit, ale pokud jste vegetariáni a pravidelně jíte živočišné produkty, máte ho stále dostatek,“ vysvětluje Anna.

Sama přešla na veganskou stravu z etických důvodů. Po tom, co začala bydlet s přítelem-masožravcem, však občas udělá výjimku. „Když vím, že by se nějaký živočišný produkt zkazil, raději ho sním. Nejčastěji se jedná o vajíčka,“ zamýšlí se Anna a pohrává si se svými dlouhými, zářivě červenými vlasy.

Anna už je se svým přítelem pět let. „Když se spolu bavíme o environmentálních a etických dopadech konzumace masa a živočišných produktů, ve všem se mnou souhlasí. Jenže maso mu prostě chutná. Navíc zastává názor, že jeden člověk nic nezmění. Nechci ho k ničemu nutit, i když bych samozřejmě byla ráda, kdyby maso alespoň omezil,“ krčí rameny.

Všichni, s nimž jsem se sešla, se shodují, že se v budoucnu nechtějí navrátit ke konzumaci masa. Věřím, že veganství, či v případě Ricka pestaciariánství, pro ně není sezónní módní hit. Je to pro ně životní styl, přesvědčení, filozifie...

Dá se však předpokládat, že všichni mají před sebou mnoho dalších životních etap a výzev — i takových, kdy je způsob stravování může začít vydělovat z kolektivu, anebo jim prostě jinak komplikovat život. Znamenají případné budoucí ústupky selhání?

Záleží samozřejmě na sebepojetí, ale sníst občas kousek sýra, jogurt nebo dokonce steak svět nezboří. Jisté ale je, že z hlediska budoucnosti lidstva platí, čím více bude veganů, tím lépe.