Ráno se probudím a jsem zmatený. Kamkoliv se pohnu, do nečeho narazím, do zdi nebo jiných šupinatých postav. Furt do mě někdo vráží a po hodinách strachu na mě z ničeho nic začne sahat upocený smraďoch. Proč má v ruce tu palici?

Kdyby vánoční kapři mohli psát vlastní deník, jejich poslední zápis by vypadal asi takto. Každoročně podobný osud zažijí přibližně dva miliony kaprů, na cestách a v přecpaných kádích stráví i několik dní. Jejich utrpení často ospravedlňujeme povídáním o starých tradicích, na které musíme navazovat a které je potřeba dodržovat. Jak se to však má se starobylými zvyky ve skutečnosti?

Britský historik Eric Hobsbawm přišel na začátku osmdesátých let s pojmem vynalezená tradice, kterým popisoval proces znovuvynalézání zvyků a vyhledávání jejich opory v minulosti. Vynalézání tradice pro něj znamená „proces formalizace a ritualizace skrze znovuobjevování starých symbolů, historických linií a příkladů“. Zkrátka vymyslíte nějakou hloupost, označíte ji za tradici a začnete vyhledávat příklady historických osobností, které se chovaly podobným způsobem.

↗

Při pročítání článků o historii naší vánoční tradice se nelze ubránit pocitu, že vánoční kapr je bezpochyby jednou z vynalezených tradic, o kterých píše Hobsbawm. Pokud bychom chtěli skutečně navazovat na vánoční tradice, které sahají do středověkých českých zemí, musely by naše středrovečerní tabule vypadat jinak.

Hrách, kroupy a rybníkářství

Můžeme se dočíst, že nejstarší zmínka o kaprovi na štědrovečerním stole pochází už z roku 1253, kdy jej vlámský mnich Vilém z Rubruku jedl na dvoře mongolského chána Möngkeho. V českých zemích je poprvé doloženo až v sedmnáctém století, ačkoliv se jednalo pouze o avantýru bohaté šlechty.

Vánočním pokrmem nižších vrstev, tedy většiny obyvatelstva tehdejší střední Evropy, byl po staletí houbový kuba, naklíčený hrách, sušené ovoce a vánočka.

Recept na smaženého kapra se poprvé objevuje až v roce 1826 v knize Domáci kuchařka Magdalény Dobromily Rettigové. Oblibu mezi nižšími vrstvami pak vánoční ryba získala až v půlce minulého století, přičemž do druhé světové války se připravovala ve sladké omáčce z povidel a perníku.

Smažené kapří řízky se tak pravidelně na našich štědrovečerních tabulích objevují ani ne šedesát let. Nutnost vynalézt tradici vánočniho kapra tudíž nevyplynula z historické národní zkušenosti, ale souvisí spíše s rozvojem rybníkářství na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Odvěká tradice se tak na náš stůl nedostala přes opakované praktikování jdoucí skrze generace, ale kvůli posílení specifického segmentu zemědělství.

Pokud si tedy letos podobně jako já z etických důvodů kapra na Štědrý večer nedopřejete, nemusíte zpytovat svědomí, že jdete proti národním tradicím a zvyklostem. Vánoční večeři skládající se ze smaženého robi, ovesného nekapra nebo sójového řízku s bramborovým salátem se sojanézou můžete rovněž jednoduše ospravedlňovat tradicí založenou vegetariány Pythágorasem a Ježíšem. Naše evropská civilizace přece stojí na řeckých a křesťanských základech, ne?

A proto nechme kapra v rybníce, ať, jak zpívá Nohavica, „se tam schová, ať se tam skryje, ať si tam v klidu celý rok žije.“