Polentový koláč s jáhlovo-kuskusovým korpusem a dýňovo-cuketovou oblohou, bramboráčky, celozrnná zeleninová pizza, humusová pomazánka, jablečný pudink s kokosem a veganskou šlehačkou, čokoládový dort s tofu náplní a banánovou oblohou. Pokrmy na olomoucké komunitní večeři vskutku lahodí všem smyslům. „Je to jak Den díkůvzdání,“ nechává se slyšet jedna z účastnic srpnového posezení. Pobízet jsem se věru nenechala…

Každá poslední středa v měsíci je v hanácké metropoli vyhrazena příznivcům veganského gurmánství, kteří se setkávají v Galerii U Mloka. O půl sedmé postává či posedává před domem na Lafayettově ulici hlouček mladých lidí. Oficiální začátek akce totiž pravidelně osciluje mezi půl a sedmou. V příjemném suterénním prostoru již mezitím probíhají poslední přípravy hodovní tabule a též úprava pokrmů. Platí, že jídlo musí především lahodit oku, vše je třeba esteticky naaranžovat, dorty dozdobit šlehačkou. Pak už jen stačí posadit se k velkému stolu a čekat, kolik lidí na dnešní večeři vlastně přijde a jaké dobroty s sebou přinesou.

Velká část kouzla těchto neformálních setkání se skrývá právě v překvapení. Na komunitní večeři může bez předchozího ohlášení přijít kdokoli (s výjimkou lidí pod vlivem alkoholu či drog, kteří zde nejsou vítaní), počet ani skladba strávníků se tak nedá předvídat. Večeře také nemají žádného oficiálního organizátora — nemůže tedy nastat situace, že po případném odchodu jediného organizátora by se celý „večírek“ rozpadl — „starost“ o zábavu a hladký průběh akce spočívá na samotných účastnících, kteří se tím samovolně přesouvají z pozice pasivního příjemce na místo aktivního moderátora či scénáristy daného večera.

Sdílet veganské jídlo

Jedním ze zakladatelů olomouckých setkání je Vašek, usměvavý mladý vegan, neúnavný propagátor bezživočišného stravování, stále připravený odpovídat na všetečné otázky „jedlíků“ a „jedlic“. Historie olomouckých komunitních večeří sahá do prosince roku 2010. „Pokud si správně pamatuju, první večeře v tomto duchu se uskutečnila před dvěma lety jako předvánoční setkání,“ vzpomíná Vašek. Hned první akce přilákala tolik hodovníků, že vznikl nápad zahájit tradici pravidelných večeří. „Inspirací nám byl organizační model Critical Mass (pravidelné cyklojízdy v různých městech světa konající se vždy ve stejný den a čas; olomoucká cyklojízda kupříkladu probíhá každý poslední čtvrtek v měsíci v 18:00 — pozn. red.), čímž nám odpadla nutnost vyrábět každý měsíc leták s pozvánkou,“ vysvětluje Vašek a mlsně se poohlíží po bramboráčcích. Od února 2011 se tak olomoučtí vege-filové setkávají pravidelně každý měsíc ve stejnou dobu. Nespornou výhodou pro návštěvníky je právě snadná zapamatovatelnost dne, hodiny i místa konání — v diářích si mohou snadno vyhradit prostor a počítat s účastí na měsíce dopředu.

Jak už jsem naznačila, leitmotivem komunitních večeří je bezmasé stravování — téměř sto procent přineseného jídla je vyrobeno bez živočišných produktů (včetně medu) a zakladatelé akce takový přístup účastníků preferují. „Přinesené vegetariánské jídlo by vegani nejedli, což by byl opak našeho cíle, sdílet jídlo mezi všemi,“ vysvětluje Vašek. Většina jídla na hodovním stole na první pohled sestává ze sezonních potravin — často přímo ze zahrádek kuchařů, což večeři dodává i druhý rozměr v podobě lokálnosti surovin.

Banánové ozdoby na dortech a část použité zeleniny jsou freeganského původu (freeganství neboli dumpster diving — antikonzumní způsob nejen stravování, při kterém freegani hledají převážně v kontejnerech supermarketů potraviny a ty pak spotřebovávají; velké řetězce se totiž často zbavují jídla ještě před datem spotřeby, kvůli poškození jeho obalu či menší vábnosti pečiva, zeleniny či ovoce; freegani tak fakticky recyklují ještě použitelné jídlo, viz 7.G 2/2009).

Hlad, radost, étos

Ke stolu se pomalu začínají usazovat další spolustolovníci, většina z nich přináší v plastové krabičce, na plechu či v hrnci nějaký vlastnoručně vyrobený pokrm. Slaná jídla se na tabuli vkusně doplňují se sladkými, celé kompozici vévodí několik dortů. Někteří svá kulinářská díla evidentně chystali několik hodin, jiní přinesli pár „mňamek“ a ti, kteří nestihli nic uvařit či upéct, alespoň koupili něco k zakousnutí v obchodě. Vítaní jsou však i lidé, kteří vůbec nevaří, respektive neumí vařit vegansky nebo s sebou prostě nic nepřinesou.

„Chodím sem každý měsíc, mám z večeří velkou radost, přicházím tu do styku s lidmi stejné krevní skupiny,“ svěřuje se se svou zkušeností Američanka Jessica. Většina spolustolovníků se hrdě hlásí k veganství či vegetariánství, večeře ale (pro někoho možná překvapivě) nejsou o přesvědčování přesvědčených, jak by se mohlo na první poslech zdát.