Když jsem si na počátku devadesátých let koupila a přečetla knihu Hany Librové Pestří a zelení (Brno, Veronica a Duha, 1994), našla jsem v ní své životní otázky, postoje i peripetie. Objevila jsem v ní i vysvětlení svých pohnutek a nástin komplikací. Zásadně důležité ovšem bylo potvrzení, že podobně jako já uvažují i další lidé, kteří v životě v přírodě a v dobrovolné skromnosti hledají svobodu a inspiraci.

V létech našeho pobývání na venkově (osmdesátá a devadesátá léta minulého století) jsme s životním stylem „pestrých“, jak je Hana Librová označuje, sobě podobných mnoho nepotkali. Obyvatelé vesnic, kde jsme žili, nejen že měli jiný životní styl a zásady, ale hlavně nás vesměs neměli rádi. Nebo si s námi přinejmenším nerozuměli — a ani my s nimi.

My jsme se jim jevili jako nepořádní, oni nám většinou jako hamižní a — za časů reálného socialismu — prostě nepoctiví, neboť jsme viděli, jak zvelebují své vlastní majetky, zahrady a domácí chovy s přispěním mocného přikrádání. Měli jsme tak odlišná témata k hovoru a tak různý vkus, že jsme se sblížit nedokázali.

Poslouchat u ohně dechovku z kazeťáku postaveného v okně jsme vydrželi jednou, pohrdavé výroky o Jiřím Suchém jsem poslouchat nevydržela vůbec. V mládí jsem neměla dost moudrosti ani vnitřního klidu, abych našla v hovoru cestu, jak klidně a bez urážky obhájit svoji věc a do patřičných mezí odkázat tu jejich, vesničané naopak oplývali sebevědomými soudy, opřenými o autoritu jejich majetku. Do hospody jsme tudíž nechodili, s vesničany se nekamarádili, s místní komunitou nesplynuli. Obdivuji ty, kteří to dokázali.

Sestra Chudoba

V mém životě v době po převratu v roce 1989 zavládly dvě iluze: iluze genderové spravedlnosti a iluze ekologická. Nějak (svatá prostoto!) jsem si myslela, že v radosti ze svobody začneme budovat spravedlivější a ohleduplnější společnost, lhostejnou ke konzumu nad naplněnou potřebu normálního dostatku. Měla jsem vědět a vlastně nechápu, jak to, že jsem potlačila či vytěsnila vědomí, že potřeba dostatku není naplněná nikdy.

Pokud člověk touží po věcech, nepřestane v momentě, kdy je získá. Věci jsou to, co stojí mezi námi. Náš „pestrý“ životní styl jsme obrátili v zábavnou (byť namáhavou) hru. Naše dcery se asi tak v osmé třídě prohlásily vegetariánkami a já jsem rozvinula kreativní kuchyni, v níž se pracovalo s kopřivami, rebarborou, houbami, šťovíkem a všemi dary lesa a zahrady (na kompostě spontánně rostly brambory, mezi řádky zeleniny z koňského hnoje žampióny, bylo zábavné vařit polévku jen z toho, co člověk po zahradě posbíral).