Když jsem si na počátku devadesátých let koupila a přečetla knihu Hany Librové Pestří a zelení (Brno, Veronica a Duha, 1994), našla jsem v ní své životní otázky, postoje i peripetie. Objevila jsem v ní i vysvětlení svých pohnutek a nástin komplikací. Zásadně důležité ovšem bylo potvrzení, že podobně jako já uvažují i další lidé, kteří v životě v přírodě a v dobrovolné skromnosti hledají svobodu a inspiraci.

V létech našeho pobývání na venkově (osmdesátá a devadesátá léta minulého století) jsme s životním stylem „pestrých“, jak je Hana Librová označuje, sobě podobných mnoho nepotkali. Obyvatelé vesnic, kde jsme žili, nejen že měli jiný životní styl a zásady, ale hlavně nás vesměs neměli rádi. Nebo si s námi přinejmenším nerozuměli — a ani my s nimi.

My jsme se jim jevili jako nepořádní, oni nám většinou jako hamižní a — za časů reálného socialismu — prostě nepoctiví, neboť jsme viděli, jak zvelebují své vlastní majetky, zahrady a domácí chovy s přispěním mocného přikrádání. Měli jsme tak odlišná témata k hovoru a tak různý vkus, že jsme se sblížit nedokázali.

Poslouchat u ohně dechovku z kazeťáku postaveného v okně jsme vydrželi jednou, pohrdavé výroky o Jiřím Suchém jsem poslouchat nevydržela vůbec. V mládí jsem neměla dost moudrosti ani vnitřního klidu, abych našla v hovoru cestu, jak klidně a bez urážky obhájit svoji věc a do patřičných mezí odkázat tu jejich, vesničané naopak oplývali sebevědomými soudy, opřenými o autoritu jejich majetku. Do hospody jsme tudíž nechodili, s vesničany se nekamarádili, s místní komunitou nesplynuli. Obdivuji ty, kteří to dokázali.

Sestra Chudoba

V mém životě v době po převratu v roce 1989 zavládly dvě iluze: iluze genderové spravedlnosti a iluze ekologická. Nějak (svatá prostoto!) jsem si myslela, že v radosti ze svobody začneme budovat spravedlivější a ohleduplnější společnost, lhostejnou ke konzumu nad naplněnou potřebu normálního dostatku. Měla jsem vědět a vlastně nechápu, jak to, že jsem potlačila či vytěsnila vědomí, že potřeba dostatku není naplněná nikdy.

Pokud člověk touží po věcech, nepřestane v momentě, kdy je získá. Věci jsou to, co stojí mezi námi. Náš „pestrý“ životní styl jsme obrátili v zábavnou (byť namáhavou) hru. Naše dcery se asi tak v osmé třídě prohlásily vegetariánkami a já jsem rozvinula kreativní kuchyni, v níž se pracovalo s kopřivami, rebarborou, houbami, šťovíkem a všemi dary lesa a zahrady (na kompostě spontánně rostly brambory, mezi řádky zeleniny z koňského hnoje žampióny, bylo zábavné vařit polévku jen z toho, co člověk po zahradě posbíral).

Zrušili jsme auto, koupili si kola (konečně začala být slušná kola k dostání), trávu na krmení i na seno pro naši kobylu jsme sekali kosou snadno a rychle. Inspirována knihou Hany Librové jsem napsala scénář Hry o bratru Františku a jeho sestře Chudobě pro herečku Alenu Svatošovou a toto divadlo jednoho herce jsme jako řádné představení Západočeského divadla v Chebu hráli několik let ve všech možných prostředích. Rozdat majetek chudým, kázat ptákům, zpívat bratru Slunci, žít v jednom domě se sestrou Chudobou a nakonec pohlédnout do tváře sestře Smrti a spatřit v ní svou vlastní tvář — tohle poselství jsme úplně civilně hráli ve školách i v kostelech a často někde v zahradě nebo i v lese. Nejméně diváků na ni přišlo přímo do divadla.

V západních Čechách byla založena nová diecéze, biskup František Radovský reprezentoval novou dobu s její svobodou a kreativními příležitostmi, s Hrou o Františku jsme byli vítáni v prostředích sekulárních i náboženských. Dnes bychom s takovou inscenací už neuspěli, chudoba pozbyla cti a stala se společnosti břemenem, které nechce nést nikdo.

Věrní a rozumní 

Dvaadvacet let po Pestrých a zelených vydává Hana Librová knížku Věrní a rozumní (Masarykova univerzita, 2016), která byla představena na letošním Světě knihy v Praze. (Mezitím vyšli v roce 2003 Vlažní a váhaví, kapitoly o ekologickém luxusu jako prostřední díl trilogie). V zatím poslední knize autorka otázky k přírodě šetrného a s přírodou spojeného životního způsobu staví na filozofický základ zejména tím, že uvádí výkladové klíče, teoretické koncepty vztahu k přírodě: univerzální, ontologický, psychologický, motivační a teologický.

Na jednotlivých případech zkoumaných osobností a rodin se setkáme s různými typy a možnostmi setrvání, ale také pochybností a nástrah, spojených s dospíváním dětí, změnami v ekonomických podmínkách třeba pro zemědělské podnikání, dočteme se, jak jednotliví „pestří“ své postoje a názory přehodnocují, podrobují zkouškám v zátěžových situacích, nakonec ale neopouštějí.

Z výzkumu vyplývá ztráta vztahu k církvi (kterou jsme si prožili s naším Bratrem Františkem) i skeptické posouzení ochoty společnosti ke skromnosti. Optimisticky vyznívá vývoj situace „pestrých“ žen, které se z pozice matek, hospodyň a domácích učitelek v (až moc) tradičních rolích během pětadvaceti let posunuly k roli emancipovaných a odborně kvalifikovaných veřejných pracovnic, komunálních političek, podnikatelek či zaměstnankyň. Hana Librová píše, že „ženy jsou hrdinkami jejího výzkumu“.

Z vlastní zkušenosti musím připomenout, že zatěžkávacím momentem v životě „pestrých“ je dospívání dětí. Moje děti, vždy samostatné, v jistém období byly samostatné až moc, příliš brzy na sebe vzaly odpovědnost, která patří dospělým, a zkomplikovaly si život přinejmenším pokud jde o studium.

V šestnácti letech se člověku může zdát, že škola života je důležitější než školní informace, a v domnění, že bere život do svých rukou, utíkají mu mezi prsty jeho možnosti. Moje děti tím prošly nikoli beze ztrát a dnes, kdy už samy mají děti, pozoruji míru jejich ponaučení.

Životní skromnost

Hmotně jsou na tom lépe, než jsme byli my v době jejich dětství. Moji vnuci mají ke splnění svých materiálních přání blíž, než měli jejich rodiče. S postoji a stylem spolužáků a kamarádů se vnuci konformují až okázale, cítím v tom, jak nás testují. Alespoň se s nimi snažím cestovat nezávisle na turistickém průmyslu, dobrodružně, na vlastní pěst. Ale z čeho mám radost: moje dospělé děti žijí jak dovedou, naše vzory převzaly jen částečně. Ale nejsou to žádní otroci konzumu, mají vztah k přírodě a žijí v přiměřené skromnosti, otevřeny světu.

Chov domácích zvířat člověka připoutává, neumožňuje společné rodinné cestování a může být vážnou komplikací při péči o staré rodiče, pokud žijí jinde. Přehlédnutí přes plot vlastního hospodářství je důležité a i to si účastníci výzkumu Hany Librové uvědomují (i já si pamatuji, jak jsem to připoutání pociťovala jako zátěž až nesnesitelnou).

Pro některé je ovšem soužití se zvířaty tak vysokou hodnotou, že stojí za to pro ni rezignovat na jiné. Můj muž, který měl koně „proti režimu“, si poté, co naše kobylka zestárla a zemřela, už dalšího nepořídil, i když říkával, že si život bez koně představit nedovede. Naše děti chovají jen kočky, ale jedna jejich kamarádka, s níž jsme společně vandrovali, koně má a ačkoliv působí na Západočeské univerzitě, bydlí na venkovské usedlosti.

Pokud jde o vzdělání, mají ve zkoumaných rodinách rodiče zemědělské nebo přírodovědné, pokud technické, pak ho v profesi nevyužívají (nejblíže technice je výpravčí na lokální trati). Děti mají sklon spíše k humanitním oborům, přírodovědné a odborné zemědělské vzdělání není pro zkoumaný životní způsob podmínkou ani samozřejmostí a při studiu bývá zklamáním pro přílišný důraz na exaktní a technické předměty.

A ještě jedna věc mě zaujala a připomněla mi zkušenost z venkovského způsobu života. Je to zdánlivě paradox, ale člověk, žijící mimo metropoli, si nejen více váží kulturních příležitostí, ale dokonce si jich i více užije. Každodenní samozřejmá kulturní nabídka ve velkých městech vede k tomu, že člověk většinu věcí zmešká, věci malé se mezi velkými ztrácejí (například výstavy výtvarných umělců), zážitky z koncertů zevšední, velkoměstský člověk je přehnaně kritický. Ano, také si vzpomínám na touhu občas „jít mezi lidi.“ A raduji se, že dnes už na venkově není jedinou formou kultury dechovka, že dnes i tehdejší dechovkáři přijdou na varhanní koncert do kostela.

Jak dokazuje tento článek, při četbě knihy Věrní a rozumní Hany Librové se nemůžu ubránit bilancování vlastního života. Titul knihy mi lichotí, můžu se s ním ztotožnit. Často musím četbu přerušit a zamyslet se, jak jsme jen před těmi dvaceti a více lety toho dokázali tolik udělat? Kde se vzal tenkrát čas, který dnes nemáme? Bylo to v tom, že jsme víc setrvávali na místě, neztráceli čas v dopravních prostředcích? Že jsme racionálně nakupovali v malém vesnickém obchodě? Že chvíle strávená v lese si nevynucovala celodenní výpravu?

Nevím, uspokojivou odpověď nenacházím, snad nám i věci šly lépe od ruky, byli jsme šikovnější (cítím, jak jsem pozbyla zručnosti i síly). A ještě jedna věc, o níž kniha nepojednává: neobešli jsme se bez dluhů, ale nikdy nepřesáhly naše možnosti je splatit. Úvěr mířil k opravám a důležitým investicím (patřilo do nich i zakoupení hudebního nástroje pro dítě), spotřeba byla možná jen do výše hotovosti.

Věrnost životní skromnosti se mnohým lidem jako rozumná nejeví. A pochopitelně se vůbec nehodí do krámu finančním ústavům, reklamnímu průmyslu a produkci všeho možného. Ale je to velmi rozumný přístup k životu.