Učinit Zemi znovu posvátnou

Josef Šmajs

Lidé musí najít nový vztah k planetě Zemi. Nejedná se totiž o jakýsi objekt, ale o sféru, která lidstvo stvořila a díky níž může existovat. Zájmy lidí a Země jsou totožné.

Deník Referendum přinesl v dubnu 2017 následující zprávu. „Přibližně půl roku poté, co byla na Novém Zélandu přiřknuta řece Whanganui zvláštní právní subjektivita, přiznal na začátku měsíce nejvyšší soud indického státu Uttarákhand podobný status i himálajským ledovcům Gangotri a Yamunotri. Stejný soud přitom rozhodl před měsícem obdobně i o posvátných řekách Ganze a Jamuně. Himalájské ledovce živí právě tyto dva slavné toky.“

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Také některé články ústavy Ekvádoru, podobně jako některé zákony Bolívie, které přiznávají omezenou subjektivitu vybranému území, jsou konstruovány ve stejném duchu. I když jsou namířeny proti rostoucímu komerčnímu využívání přírodního bohatství cizími těžařskými firmami, jde o pozoruhodný posun práva od subjektivity fyzické či právnické osoby k subjektivitě území. Rovněž naše domácí formy ochrany některých krajinných oblastí — Krkonoš, Šumavy, Jeseníků, Podyjí — jsou stydlivým přiznáním subjektivity vybranému přírodnímu útvaru.

Přestože vítám taková dílčí opatření, současně mnoho let ukazuji, že Zemi nelze před zkázou ze strany globální kultury chránit pouze po částech. Je totiž planetárním vnitřně integrovaným celkem všech svých živých a neživých systémů. Pouze planeta jako celek, je nejmenším relativně autonomním systémem schopným dlouhodobého vzestupného vývoje v čase. Všechny její subsystémy, jedinci, populace, biocenózy i kultura jsou dočasné a nesamostatné, závislé na prosperitě planetárního celku.

Problém subjektivity

Subjektivita ve smyslu uspořádanosti, vnitřní integrity a svébytnosti systému, tj. jako schopnost poznávat prostředí a jeho prvky převtělovat do vlastní struktury, je vlastností vysoce složitých otevřených systémů. A protože k takovým systémům patří také některé systémy kulturní, zdá se být současné přiznání právní subjektivity podnikům a korporacím v souladu s realitou. Ale je uznání takové umělé subjektivity věcně správné?

Domnívám se, že nikoli. Antropocentrické myšlení tu účelově nepřihlíží k tomu, že kulturní subjektivita předpokládá destruktivitu. Preferuje tvorbu kulturních výtvorů, ale ignoruje fakt, že kultura musí vznikat na vysoce uspořádané Zemi, že — na rozdíl od živé přírody — nemá vlastní teritoriální, látkovou ani energetickou základnu. Proto vše, co pro svůj vznik a růst potřebuje, krade jinému systému — Zemi. Rozbíjí tedy jedinečné přirozené struktury, s nimiž je člověk sourodý, a z nichž mnohé už nikdy nevzniknou.

Proč však právo dosud neuznalo subjektivitu Země? Proč Země, kolébka i hrob lidského druhu, je stále ještě chápána jen jako velké těleso obíhající kolem Slunce? Proč příroda téměř zmizela z teoretických úvah? Snad také proto, že řecký pojem „fýsis“ se vlivem přijetí antického predátorského duchovního paradigmatu v novověku transformoval na pojem hmoty. A pojem hmoty dosud vyhovuje politice, technickým i ekonomickým vědám. Není nositelem hodnoty, a proto nepřekáží v rabování Země.

Planetu, která je téměř od počátku oživená, musíme konečně uznat jako výsledek přirozené evoluce. Podle Jamese Lovelocka si sama regulovala příznivé podmínky pro rozvoj života, a to už dávno před vznikem člověka. Je proto arogantní ji pojímat jen jako energii a hmotu, jako ekonomické zdroje, které nám patří a kterých se kultura může zmocnit. V novém biofilním paradigmatu ji musíme pochopit správně, jako nadřazený systém, který nás zahrnuje, ale který nám nepatří. Je čas ji uznat za největší a nejmocnější subjektivitu.

Přiznání právní subjektivity Zemi neznamená, že se vzdáme kultury. Nezahrnuje však ani předpoklad, že Země má vůli a vědomí, že může mluvit a morálně jednat. K tomuto uznání postačuje, že zrodila biosféru i člověka, že člověka bezchybně reprodukuje a živí, a dnes také — poškozena kulturou — existenčně ohrožuje. Pro uznání subjektivity Země je dostatečným důvodem, že z její širší a mocnější subjektivity je odvozena jak částečná a dočasná subjektivita lidská, tak i umělá (dnes ovšem krajně protipřírodní) subjektivita kulturní.

V minulosti zákonodárci prohlašovali lid té které země za konečného, nikomu nepodléhajícího suveréna. I když chápu osvobozující účinek této formulace, jejímž smyslem bylo zabránit návratu středověkých monarchií, připomínám její historickou omezenost. Formulace, že lid je nejvyšším suverénem té které kultury mohla plně platit jen v období, kdy lidstvo ještě nevytvořilo protipřírodní globální ekonomiku a technosféru a kdy tyto umělé subjektivity ještě neohrožovaly přirozenou rovnováhou a obnovu planety Země.

Zemi musíme rehabilitovat, znovu ji učinit posvátnou. Foto amygarner.co.uk

Přiznáváme-li subjektivitu, tedy schopnost aktivity a ontické tvořivosti, individuu nebo některým lidským výtvorům, jak ji současně můžeme upírat systému, který spontánně vytvořil život, člověka i předpoklady jeho subjektivity?

Shodneme-li se v názoru, že dnešní globalizovaná kultura a technosféra jsou předmětnými produkty lidské druhové subjektivity, co nám brání přijmout myšlenku, že biosféra včetně člověka je analogickým vnějším projevem subjektivity Země? Umělost a účelovost, které charakterizují kulturu, nemohou stát výš než přirozenost a spontánnost, které jsou vlastní přírodě a které v evoluci optimalizovaly Zemi.

Ovšem dnešní důraz na spontánnost a lidskou svobodu v evoluci kultury, může optimalizační roli sehrávat jen v případě kultury duchovně biofilně nastavené. V kultuře nastavené predátorsky (protipřírodně) spontánnost bohužel samovolně vyhledává dráhu její nebezpečné sebezáhubné expanze.

Predátorské duchovní paradigma

Konzervativní lidský genom není jedinou příčinou dnešní predátorské orientace kultury. Kulturní příčinou tohoto nastavení, příčinou, kterou na rozdíl od lidského genomu můžeme změnit, je kdysi přijaté duchovní nastavení. Predátorským nastavením rozumím ideový náboj geometrických, matematických a filosofických abstrakcí, jimiž se už řecké filosofii a vědě podařilo nadřadit abioticky pojaté ideje nad reálný svět.

Řekové totiž neznali ani podstatu živých systémů (neměli ještě biologii), ani jednotu života s neživými jsoucny. Nechápali evoluci, kreativitu, rovnováhu a uspořádanost pozemské přírody. Vytvořili však pojmy a postuláty, které vyvolaly vznik novověké vědy a které určily obsah teoretického chápání světa na řadu staletí. Ale nejen to. Technologické pojmy vědeckého jazyka sice umožnily globální technickou civilizaci, ale deformovaným pojetím přírody dodnes matou žáky a studenty většiny škol.

I když k vytvoření základu skrytého duchovního paradigmatu kultury došlo už v antickém Řecku, teprve dnes, po dvou a půl tisíci letech, si konečně uvědomujeme váhu ideového klamu spočívajícího v záměně pojmových ideálů klasické vědy za onticky tvořivou a jemně uspořádanou přírodu. Právě tento omyl, kdysi jistě oprávněný, přivádí vysoce sofistikovanou technickou kulturu na pokraj jejího zániku.

Ukazuje se, že ani dnešní nejvyšší úroveň rozvoje přírodních věd přírodě plně neodpovídá. Příroda takový výklad nepotřebuje, je soběstačná, na lidském poznání a aktivitách nezávislá. Adekvátní přírodovědeckou interpretaci bude pro své zachování potřebovat pouze dlouhodobě možná kultura.

Predátorské duchovní paradigma, rozvinuté a posílené novověkou galileovsko-newtonovskou vědou, se stalo hlavní ideovou oporou nynějších antropocentrických ústav, obecným rámcem dnešního zákonodárství. Toto duchovní paradigma dodnes dvojím způsobem ovládá politiku, podnikání, média i vzdělávací systém. Za prvé ve formě expanze umělé kulturní předmětnosti způsobuje zkázu evolučně vytvořených živých i neživých systémů Země. A za druhé ve vzdělávání a v působení médií se prosazuje jako každá jiná ideologie — nasazuje lidem falešné brýle antropocentricky zkreslené interpretace přírody.

Biofilní duchovní paradigma

Jakoby v rozporu s nynějším technickým pokrokem zjišťujeme, že závisíme na zdravé nezamořené Zemi každým nadechnutím, každým douškem vody, každým soustem. Zemi proto musíme rehabilitovat, znovu ji učinit posvátnou, vrátit se k jejímu původnímu uctívání. Naši víru v nadpřirozená jsoucna bychom měli znovu navrátit jsoucnům přirozeným, hodnotě a přehlížené subjektivitě Země.

Dnes už konečně rozpoznáváme, že umělé kulturní subjektivity, podporované hlavními médii, si vynucují vysoce sofistikované způsoby zakrývání svých parciálních mocenských zájmů zájmy obecně lidskými. Je smutné, že také právo se propojilo s mocí, oslabilo morálku a přijalo účast na rafinovaném klamání veřejnosti.

Proto je čas v souladu s pravdou lidem povědět, že celá dnešní planetární kultura stojí na špatných základech a že zájem na zachování nynějšího kulturního samopohybu mají hlavně velké korporace a banky, pravicové politické reprezentace, hlavní média, některé dílčí vědy a bohužel i konzervativní vzdělávací systém.

Teprve z potřeby lidského přežití na Zemi, můžeme srozumitelně formulovat lidský druhový zájem. Můžeme ukázat, že je identický se zájmy zdravé nepoškozené Země. Protože tento zájem nebyl nikdy uspokojivě definován, ani státy a jejich ústavy jej nikdy dostatečně silně nehájily. Počínaje osvícenstvím se zdálo, že zájem lidstva na přežití, který po celou dobu existence starší kultury garantovala příroda, přebírá nyní věda, vzdělání, technika a instituce garantující svobodu a lidská práva.

Dílčími vědami, právem, politikou i médii je dnes lidem namlouváno, že jejich bytostným zájmem je ekonomický růst, technický pokrok, zvyšování spotřeby, vzestup svobody a demokracie. Ovšem v situaci, kdy nelze doložit, že vysoká osobní spotřeba a blahobyt mají pozitivní vliv na lidské myšlení, zdraví a štěstí, jde o záměrné klamání.

Místo predátorské logiky je třeba biofilní duchovní obrat. Foto lightgalleries.net

Nositelem dobyvačného způsobu myšlení se vedle části vědy stává zužující se společenská menšina. Protože má hospodářskou i politickou moc, ovládá hlavní média a jejich prostřednictvím dovedně vydává svůj dílčí sobecký zájem za dlouhodobý zájem lidský. Jako by tušila, že v atmosféře politických konfliktů, osočování protivníků, zbrojení a lokálních válek ztrácí veřejnost zájem o to, co se děje se světem v jeho celku, co ohrožuje budoucnost lidského rodu.

I když jsme do značné míry sevřeni přirozeným jazykem, jehož kód a výrazové prostředky opustit nemůžeme, musíme se vzdát přehnané úcty k řeckým i novověkým autoritám. Tito velcí myslitelé žili v době, kdy lidstvo bylo chudé, vědy nerozvinuté, a kdy kultura přírodu poškozovala jen lokálně. Neobhajovali proto život a Zemi, ale hledali cesty rychlého lidského vzestupu a hospodářského využívání přírody. Ale obojího jsme dnes dosáhli.

Nelze už nekriticky důvěřovat ani novověké vědě a filosofii, například velkému Descartovi. Protože nevěděl, že příroda je onticky tvořivou aktivitou, při vymezování vztahu subjektu a objektu, tedy duality res cogitansres extensa ještě tušil, že oba tyto zdánlivě protikladné póly světa (člověk a příroda) patří k sobě, že jsou produktem téže přirozené evoluce Země.

Pod tíhou empirických faktů musíme dnes uznat, že Zemi charakterizuje zcela jiná dualita: hluboká existenciální opozice starší a širší evoluce přirozené, a parciální, člověkem zapálené protipřírodní evoluce kulturní.

Protože nynější kulturní evoluce je namířena proti dlouhodobým zájmům lidstva, nelze její orientaci vkládat do rukou ani jen voleným, ani jen nevoleným (majetným) zástupcům veřejnosti. S pomocí nové filosofie bude nezbytné provést biofilní duchovní obrat, opřít se o evolučně ontologickou teorii skutečnosti. Zdá se, že zájmy našeho druhu, jakkoli to může znít intelektuálsky, mohou v tak komplikované situaci hájit jen nezávislí a neúplatní znalci podstaty globálního konfliktu.

Ale touto podstatou nejsou odlišné zájmy dvou nebo více mocenských uskupení, jak se nám snaží namluvit účelové interpretace dnešních politologů a hlavních médií. Příčinou krize je vzácně jednotný predátorský postup technologicky nejvyspělejší části kultury k vykořisťování planety. Zájmy Země, totožné se zájmy našeho druhu, mohou proto zastupovat a hájit jen nově biofilně kompetentní mluvčí její subjektivity.

Věřím, že již dnes probíhají v dílčích vědách, v umění i ve vzdělávacím systému procesy, které generují zrod osobností s takovou nezištnou globálně altruistickou orientací. Úctě k životu, k uznání hodnoty Země, však zatím úspěšně brání dožívající dobyvačný duch doby: nelítostná, vědou i právem podporovaná soutěž v rabování planety. Zahájení biofilního duchovního obratu, přijetí subjektivity Země a hlediska spolupráce kultury se Zemí, je totiž otázkou života a smrti dnešní krizové technické civilizace.

    Diskuse
    JP
    April 30, 2017 v 12.9
    Biofilní duchovní obrat
    Od obvyklých (pro)ekologických textů se tento velmi pozitivně odlišuje snahou jeho autora nalézt nějakou střední cestu mezi moderní civilizací a mezi až naivně romantizujícím přístupem považujícím třeba řeky či hory za "živé" ve víceméně doslovném smyslu.

    I J. Šmajs chce přírodě vrátit její "subjektivitu" - ovšem tato subjektivita je u něj solidně a v zásadě střízlivě odůvodněná, příroda je u něj chápána jako primární, globální metasystém, jehož je člověk sám jenom sekundární součástí. Ten vlastní subjekt veškerého dění na této planetě je tedy příroda sama a její evoluce; člověk je jenom jedním z produktů této evoluce, a je tedy už čistě logicky protismyslné, aby on - produkt - se stavěl výše nežli jeho tvůrce, samotná příroda.

    Potud tedy dobře, v tomto ohledu je úvaha J. Šmajse zajímavá a inspirativní.

    (Jeho téze směřující k tomu, že o zásadních rozhodnutích týkajících se přírody by měly rozhodovat výjimečně kompetentní osobnosti, má samozřejmě antidemokratický náboj, a proto bude zřejmě nemálo kontroverzní; ale tento moment teď ponechme stranou. V každém případě má pravdu v tom, že ty demokratické struktury ohledně účinné ochrany přírody naprosto evidentně selhávají.)

    Věnujme se teď naprosto zásadním slabinám Šmajsova konceptu. Za prvé, on sice dosti logicky dokládá, p r o č by bylo zapotřebí přírodu respektive biosféru vybavit vlastní subjektivitou; ale sotva dokáže nějakým přesvědčivým způsobem ukázat, j a k toho dosáhnout., Ten jeho argument, že člověk je jenom součástí, podsystémem metasystému biosféry respektive přírody je sice logicky přesvědčivý - ale logika je asi tak to poslední, co by v reálném světě mohlo mít nějaký skutečný potenciál cokoli změnit.

    Šmajs ovšem operuje i s nutností provést jakýsi "biofilní duchovní obrat" - což je samozřejmě záležitost nikoli logická, nýbrž pocitová a mentální. Ale ani tady neuvádí žádný konkrétní faktor, který by v reálu k takovémuto zásadnímu obratu v mentalitě celého lidstva mohl vést.

    A přitom se jednoho takového faktoru či momentu sám dotýká; ale vzápětí ho zavrhuje, jako prý naopak příčinu všeho zla; jako prapříčinu soudobého "predátorského vztahu k přírodě".

    Připomeňme si jeho klíčovou větu: "Predátorským nastavením rozumím ideový náboj geometrických, matematických a filosofických abstrakcí, jimiž se už řecké filosofii a vědě podařilo nadřadit abioticky pojaté ideje nad reálný svět."

    Toto konstatování je stejně tak naprosto správné, jako zcela zavádějící.

    Zjednodušme si teď ten složitý svět antické filozofie na Platónovy "ideje" (vycházející z pythagoreismu, čili skutečně z "geometrických, matematických a filozofických abstrakcí").

    Nicméně: na straně druhé nelze nevidět, že u starých Řeků by c e l ý k o s m o s principiálně ž i v ý; byl celý prolnut duchem, logosem, a byl oživen celým světem bohů, vyjadřujících a garantujících přítomnost božské dokonalosti v celém jsoucím světě, a tedy i ve světě lidském.

    V tomto antickém konceptu tedy naprosto v žádném případě nebyl dán člověku jakýsi blanko šek počínat si s přírodou, co se mu jenom zlíbí. Přesně naopak, primární povinností antického člověka bylo dosahovat té božsko-kosmické dokonalosti, řídit se jí a přibližovat se jí. Největší hřích ze všeho byl, právě tuto božsko-kosmickou dokonalost destruovat, či vůbec jenom stavět v potaz.

    Když si jenom vezmeme zcela konkrétní moment (který Šmajs také uvádí), totiž současnou ze řetězu utrženou nadprodukci (která ovšem nevyhnutelně vede k ničení přírody): tak pro takového Aristotela například sice řádný občan má mít své vlastní (autarktní, samozásobitelské) hospodářství, a o jeho chod se řádně starat - ale na straně druhé tento řádný občan nemá produkovat a n i o k o u s e k v í c e materiálního bohatství, nežli kolik je nezbytně zapotřebí k materiálnímu zabezpečení jeho samého, jeho rodiny a jeho čeledi. Jakákoli nadprodukce je pro Aristotela znamením narušení správné míry věcí, kdy se člověk dostává do zásadního rozporu jak se sebou samým, tak i s celým jsoucím světem. (A konzervativní Platón byl v tomto ohledu ještě mnohem striktnější.)

    Proč je tento rozbor antického myšlení a jeho pojetí světa a přírody natolik důležitý? - Právě proto, že nám umožňuje pochopit člověka a jeho svět (a tedy i přírodu) jako součást jednoho s p o l e č n é h o, nadřazeného celku.

    Daleko spíše nežli obecný poukaz na to, že člověk je součástí evoluce přírody, a pro moderního člověka daleko přijatelněji nežli mysticko-animistické snahy přisuzovat řekám a horám jejich vlastní "subjektivitu" je to právě tato antická kosmologie, která umožňuje člověku mnohem přesvědčivěji nahlédnout jeho bytostné spojení se základní strukturou, symetrií, harmonií a dokonalostí veškerého bytí. A která člověku umožňuje nahlédnout a pochopit, že j a k ý m k o l i narušením této kosmické symetrie a harmonie, jakýmkoli narušením "správné míry věcí" bezprostředně a okamžitě poškozuje a deformuje i sám sebe - nejen jako bytost přírodní, ale i jako bytost kulturní a duchovní.
    April 30, 2017 v 13.35
    Pokud si autor přeje, abychom provedli "biofilní obrat", jímž bychom provedli nadřazení vyšší subjektivity nad naši vlastní subjektivitu, předpokládá zřejmě, že už všichni těmi subjekty jsme. Protože ten, kdo není subjektem, může těžko nějaký takový obrat provést.
    Já totiž nevidím subjektivitu v právním slova smyslu jako vlastnost, kterou nám někdo buď přizná nebo nepřizná, ale ona musí mít reálný základ. Autor ji chápe jako "uspořádanost, vnitřní integritu a svébytnost systému, tj. jako schopnost poznávat prostředí a jeho prvky převtělovat do vlastní struktury".
    Podle mých představ právní subjektivita, která je potvrzením schopností být nositelem a vykonavatelem práv a povinností, s sebou nese určitý potenciál k jednání, určitou reálnou subjektivitu, spojenou se schopností dávat najevo svou vůli. Musí se k té své subjektivitě nějak přihlásit.
    Proto je dost zvláštní, když je právní subjektivita přiznávána řekám či zemi, u kterých lze takovou schopnost těžko předpokládat. Neznamená to nic jiného, než že se někdo prohlásí za vykonavatele právní subjektivity řek nebo rovnou celé planety. Kdo to asi bude?
    No ano, paní Hájková, to je jeden z dalších problémů s tímto konceptem J. Šmajse spojených.

    Právní subjektivita - to není vůbec tak jednoduchá záležitost jak by se napohled může zdát, například u mezinárodních organizací je to vlastně neřešitelný problém (od kterého okamžiku jsou natolik osamostatnělé od států které je založily, aby je bylo možno považovat za samostatný právní subjekt?...).

    Ta "právní subjektivita" - to prostě není něco co by příroda mohla mít sama apriori, nýbrž je to něco, co jí může přiznat, nebo také nepřiznat jenom a výhradně sám člověk. Vznikl by zde tedy dost paradoxní stav, kdy by člověk jako původní tvůrce té právní normy která by přírodě připisovala vlastní subjektivitu předstíral, že tím původcem není on sám, nýbrž že prvotní byla právě ta příroda.

    ------------------------------------

    Ten koncept J. Šmajse trpí ještě jednou čistě filozofickou slabinou: na jedné straně sice argumentuje samozřejmě správně, že člověk je produktem přírody, a příroda je tedy vůči němu prioritní; ale na straně druhé, když na celou záležitost pohlédneme z hlediska teleologického, tak celá příroda má za svůj finální účel a produkt vytvoření inteligentní bytosti, tedy v pozemských podmínkách vytvoření člověka. V tomto smyslu tedy příroda není prvotní, nýbrž je jenom východiskem - sice nutným, ale kvalitativně podřízeným.

    May 1, 2017 v 13.38
    Tuhle mi někdo poslal e-mail s krásným pps pod názvem „Matka Příroda“. Nádherné fotky. Název zřejmě vymyslel někdo jako autor článku, který předpokládá, že Země (nadřazený systém) nás jaksi z vlastní vůle sama zrodila a tedy je naší matkou. Už nerozebírá, kde se tady ta Země vzala, a proč zrovna na ní se vytvořily podmínky příznivé pro vznik života atd. Nezkoumá její poměr k Vesmíru, případně k nějakému Tvůrci. Tak například křesťané ( k nimž se hlásím) nemohou Zemi ani přírodu brát jako matku, protože by to bylo proti jejich víře v Boha - Stvořitele nebe i země. Pro ně jsou příroda, Země i všechny bytosti žijící na zemi stvořeními, která nemohou uctívat. Svatý František z Assisi - křesťan, který měl k přírodě nejblíž, nazýval zvířata sestřičkami a bratříčky člověka (ten je rovněž stvořením). Možná tak nazýval i řeky (nevím, jestli ho něco takového napadlo). Možná by jim byl přiznal i tu právní subjektivitu, těžko říct. Ale spíš by to asi nepokládal za smysluplné.
    Autor v textu píše: „Zemi proto musíme rehabilitovat, znovu ji učinit posvátnou, vrátit se k jejímu původnímu uctívání. Naši víru v nadpřirozená jsoucna bychom měli znovu navrátit jsoucnům přirozeným, hodnotě a přehlížené subjektivitě Země“.
    Z toho soudím, že by chtěl stará náboženství nahradit novým náboženstvím – uctíváním Země (vlastně podle jeho představ „původním“ náboženstvím, protože píše „vrátit se k jejímu původnímu uctívání“). Tím by se podle jeho představ zajistilo ze strany člověka dobré nakládání se Zemí. V tom s ním ovšem nemohu souhlasit. A myslím si, že to ani nejde realizovat. Jak by chtěl někoho přimět k tomu, aby se pro něj stalo něco posvátným? Myslím, že na takových věcech se nelze nijak domluvit: „pojďte, budeme pokládat za posvátné to a to“. K tomu, aby pokládal něco za posvátné, musí každý člověk dojít sám. Posvátnost nemůže být uzákoněna. Jde totiž o cit, který k té či oné skutečnosti někdo má a někdo nemá. Uzákonění posvátnosti by znamenalo, že ji pak někdo musí předstírat.
    Ale pokud je autorem ta posvátnost míněna jen jako nutnost mít důvod ke zvýšené ochraně, pokud pomocí zákonů o subjektivitě řek či Země hodlá nějak brzdit kapitalistické vykořisťování přírody, pak nemám nic proti. Ovšem pak je tím Země stavěna spíš do role někoho, kdo potřebuje ochranu, nikoli do role nadřazeného systému.
    Mně se prostě ta posvátnost nelíbí. Jeví se mi to tak, že přírodu, tvorstvo, Zemi je jistě zapotřebí chránit. Ale především z toho důvodu, že je to - vzhledem k budoucnosti lidstva - nanejvýš rozumné.
    Že by J. Šmajs chtěl zavést nějaké nové náboženství uctívající "matku Zemi", bych si nebyl tak jistý. Spíše bych řekl že ne. Ono to sice tak může působit, ale myslím že se mu jedná jenom o "uctívání" spíše ve smyslu "mít úctu", mít respekt, být si vědom své závislosti na přírodě.

    Totiž, zřejmě ten jeho koncept obsahuje i určitý mystický či spirituální moment, já jsem napsal že on se zřejmě snaží o nějakou střední cestu, takže je tam obojí, jak racionální odůvodnění tak i ta mysticko-spirituální složka, ale podle mého názoru mu jde daleko spíše o vnitřní pocitový vztah člověka k přírodě, než aby se snažil zakládat nějaké "náboženství" v klasickém slova smyslu.
    Souhlasím, že s tou právní subjektivitou je to velmi složité.
    Ale i složité věci se dají vyřešit.
    Pokud je důvod, je řešit.

    Možná, že není úplně reálné, aby z "posvátnosti" řek povstala jejich právní subjektivita.
    Ale bylo by velmi dobré, kdyby alespoň měly své vědecky a mediálně silné přímluvce, ombudsmany s nezávislým financováním.

    Proč zrovna řeky a ne třeba hory? (nebo přesněji řečeno povodí řek)::
    a/ celá pevnina se dá jednoznačně rozdělit na jednotlivá povodí, jméno řeky je pak sjednocující prvek
    b/ jsou to z enviromentálního hlediska smysluplné celky.

    Státy, jejichž území v povodí leží, by měly vůči ombudsmanům povinnost být otevřené, financování zřejmě OSN(?).
    Mezinárodní týmy pro jednotlivá povodí by neměly právní sílu, ale dokumentaristickou, vědeckou, mediální, přesvědčovací, burcující.
    A taky by nešlo o fanatickou ekologii, o volání po proměnění krajiny zpět v divočinu, ale o rozumné využívání přírodních darů. Rozhodné ne ovšem pro zneužívání a drancování.

    Ale jak říkám, aby to fungovalo, bylo by nezbytně zapotřebí porozumění a podpora všech států v oblasti......
    May 2, 2017 v 16.51
    Trvalo 200 000 let než lidská populace dosáhla jedné miliardy a jen dalších 200 let, než dosáhla 7 miliard
    https://www.youtube.com/watch?v=PUwmA3Q0_OE

    doporučuji vidět celé - od roku 1 až do cca 1750 se se světovou populací skoro nic neděje, pak ovšem...
    Ostatně, není mi tak docela jasné, paní Hájková, co vlastně J. Šmajsovi vytýkáte.

    On zavádí do našeho vztahu k okolnímu jsoucnu mystický prvek - ale Vy s Vaším křesťanstvím přece nečiníte vůbec nic jiného. Jediný rozdíl je v tom, že křesťanství tento mystický prvek usazuje tak řečeno "o patro výš", někam do nadzemských výšin, zatímco Šmajs ho vkládá přímo do nás obklopující přírody.
    K té populaci: ano, na straně jedné planetární populace v současné době narůstá přímo explozivně.

    Na straně druhé ovšem nelze přehlédnout, že ve vyspělých průmyslových státech klesá - a to stejně dramatickým tempem - porodnost.

    Takže je docela dobře možné, že pokud lidstvo přežije tuto fázi populační exploze, a dostane se celé do stadia průmyslové civilizace, pak se naopak jeho základním problémem stane vymírání světové populace. A její stárnutí (viz už v současné době Japonsko).
    PM
    May 3, 2017 v 13.59
    Přechod z nekrofilní periody lidské civilizace do biofilní
    není patrný ani v tom přelidněném a postindustriálním Japonsku......bych defétisticky poznamenal.
    Mám k tomu nevyvratitelný důvod - jeden majitel japonské továrny je velmi draze vzdělaný a i spirituálně osvíceným spoluobčanem
    a z jeho vůle jsou globální populaci nabízeny motorky, jejichž výbušný motor ničí nervy uondaných pracujících a nejen těch.
    Ani ten neklade sebemenší odpor nekrofilnímu statu quo .......bych dodal.
    + Další komentáře