Učinit Zemi znovu posvátnou
Josef ŠmajsLidé musí najít nový vztah k planetě Zemi. Nejedná se totiž o jakýsi objekt, ale o sféru, která lidstvo stvořila a díky níž může existovat. Zájmy lidí a Země jsou totožné.
Deník Referendum přinesl v dubnu 2017 následující zprávu. „Přibližně půl roku poté, co byla na Novém Zélandu přiřknuta řece Whanganui zvláštní právní subjektivita, přiznal na začátku měsíce nejvyšší soud indického státu Uttarákhand podobný status i himálajským ledovcům Gangotri a Yamunotri. Stejný soud přitom rozhodl před měsícem obdobně i o posvátných řekách Ganze a Jamuně. Himalájské ledovce živí právě tyto dva slavné toky.“
Také některé články ústavy Ekvádoru, podobně jako některé zákony Bolívie, které přiznávají omezenou subjektivitu vybranému území, jsou konstruovány ve stejném duchu. I když jsou namířeny proti rostoucímu komerčnímu využívání přírodního bohatství cizími těžařskými firmami, jde o pozoruhodný posun práva od subjektivity fyzické či právnické osoby k subjektivitě území. Rovněž naše domácí formy ochrany některých krajinných oblastí — Krkonoš, Šumavy, Jeseníků, Podyjí — jsou stydlivým přiznáním subjektivity vybranému přírodnímu útvaru.
Přestože vítám taková dílčí opatření, současně mnoho let ukazuji, že Zemi nelze před zkázou ze strany globální kultury chránit pouze po částech. Je totiž planetárním vnitřně integrovaným celkem všech svých živých a neživých systémů. Pouze planeta jako celek, je nejmenším relativně autonomním systémem schopným dlouhodobého vzestupného vývoje v čase. Všechny její subsystémy, jedinci, populace, biocenózy i kultura jsou dočasné a nesamostatné, závislé na prosperitě planetárního celku.
Problém subjektivity
Subjektivita ve smyslu uspořádanosti, vnitřní integrity a svébytnosti systému, tj. jako schopnost poznávat prostředí a jeho prvky převtělovat do vlastní struktury, je vlastností vysoce složitých otevřených systémů. A protože k takovým systémům patří také některé systémy kulturní, zdá se být současné přiznání právní subjektivity podnikům a korporacím v souladu s realitou. Ale je uznání takové umělé subjektivity věcně správné?
Domnívám se, že nikoli. Antropocentrické myšlení tu účelově nepřihlíží k tomu, že kulturní subjektivita předpokládá destruktivitu. Preferuje tvorbu kulturních výtvorů, ale ignoruje fakt, že kultura musí vznikat na vysoce uspořádané Zemi, že — na rozdíl od živé přírody — nemá vlastní teritoriální, látkovou ani energetickou základnu. Proto vše, co pro svůj vznik a růst potřebuje, krade jinému systému — Zemi. Rozbíjí tedy jedinečné přirozené struktury, s nimiž je člověk sourodý, a z nichž mnohé už nikdy nevzniknou.
Proč však právo dosud neuznalo subjektivitu Země? Proč Země, kolébka i hrob lidského druhu, je stále ještě chápána jen jako velké těleso obíhající kolem Slunce? Proč příroda téměř zmizela z teoretických úvah? Snad také proto, že řecký pojem „fýsis“ se vlivem přijetí antického predátorského duchovního paradigmatu v novověku transformoval na pojem hmoty. A pojem hmoty dosud vyhovuje politice, technickým i ekonomickým vědám. Není nositelem hodnoty, a proto nepřekáží v rabování Země.
Planetu, která je téměř od počátku oživená, musíme konečně uznat jako výsledek přirozené evoluce. Podle Jamese Lovelocka si sama regulovala příznivé podmínky pro rozvoj života, a to už dávno před vznikem člověka. Je proto arogantní ji pojímat jen jako energii a hmotu, jako ekonomické zdroje, které nám patří a kterých se kultura může zmocnit. V novém biofilním paradigmatu ji musíme pochopit správně, jako nadřazený systém, který nás zahrnuje, ale který nám nepatří. Je čas ji uznat za největší a nejmocnější subjektivitu.
Přiznání právní subjektivity Zemi neznamená, že se vzdáme kultury. Nezahrnuje však ani předpoklad, že Země má vůli a vědomí, že může mluvit a morálně jednat. K tomuto uznání postačuje, že zrodila biosféru i člověka, že člověka bezchybně reprodukuje a živí, a dnes také — poškozena kulturou — existenčně ohrožuje. Pro uznání subjektivity Země je dostatečným důvodem, že z její širší a mocnější subjektivity je odvozena jak částečná a dočasná subjektivita lidská, tak i umělá (dnes ovšem krajně protipřírodní) subjektivita kulturní.
V minulosti zákonodárci prohlašovali lid té které země za konečného, nikomu nepodléhajícího suveréna. I když chápu osvobozující účinek této formulace, jejímž smyslem bylo zabránit návratu středověkých monarchií, připomínám její historickou omezenost. Formulace, že lid je nejvyšším suverénem té které kultury mohla plně platit jen v období, kdy lidstvo ještě nevytvořilo protipřírodní globální ekonomiku a technosféru a kdy tyto umělé subjektivity ještě neohrožovaly přirozenou rovnováhou a obnovu planety Země.
Přiznáváme-li subjektivitu, tedy schopnost aktivity a ontické tvořivosti, individuu nebo některým lidským výtvorům, jak ji současně můžeme upírat systému, který spontánně vytvořil život, člověka i předpoklady jeho subjektivity?
Shodneme-li se v názoru, že dnešní globalizovaná kultura a technosféra jsou předmětnými produkty lidské druhové subjektivity, co nám brání přijmout myšlenku, že biosféra včetně člověka je analogickým vnějším projevem subjektivity Země? Umělost a účelovost, které charakterizují kulturu, nemohou stát výš než přirozenost a spontánnost, které jsou vlastní přírodě a které v evoluci optimalizovaly Zemi.
Ovšem dnešní důraz na spontánnost a lidskou svobodu v evoluci kultury, může optimalizační roli sehrávat jen v případě kultury duchovně biofilně nastavené. V kultuře nastavené predátorsky (protipřírodně) spontánnost bohužel samovolně vyhledává dráhu její nebezpečné sebezáhubné expanze.
Predátorské duchovní paradigma
Konzervativní lidský genom není jedinou příčinou dnešní predátorské orientace kultury. Kulturní příčinou tohoto nastavení, příčinou, kterou na rozdíl od lidského genomu můžeme změnit, je kdysi přijaté duchovní nastavení. Predátorským nastavením rozumím ideový náboj geometrických, matematických a filosofických abstrakcí, jimiž se už řecké filosofii a vědě podařilo nadřadit abioticky pojaté ideje nad reálný svět.
Řekové totiž neznali ani podstatu živých systémů (neměli ještě biologii), ani jednotu života s neživými jsoucny. Nechápali evoluci, kreativitu, rovnováhu a uspořádanost pozemské přírody. Vytvořili však pojmy a postuláty, které vyvolaly vznik novověké vědy a které určily obsah teoretického chápání světa na řadu staletí. Ale nejen to. Technologické pojmy vědeckého jazyka sice umožnily globální technickou civilizaci, ale deformovaným pojetím přírody dodnes matou žáky a studenty většiny škol.
I když k vytvoření základu skrytého duchovního paradigmatu kultury došlo už v antickém Řecku, teprve dnes, po dvou a půl tisíci letech, si konečně uvědomujeme váhu ideového klamu spočívajícího v záměně pojmových ideálů klasické vědy za onticky tvořivou a jemně uspořádanou přírodu. Právě tento omyl, kdysi jistě oprávněný, přivádí vysoce sofistikovanou technickou kulturu na pokraj jejího zániku.
Ukazuje se, že ani dnešní nejvyšší úroveň rozvoje přírodních věd přírodě plně neodpovídá. Příroda takový výklad nepotřebuje, je soběstačná, na lidském poznání a aktivitách nezávislá. Adekvátní přírodovědeckou interpretaci bude pro své zachování potřebovat pouze dlouhodobě možná kultura.
Predátorské duchovní paradigma, rozvinuté a posílené novověkou galileovsko-newtonovskou vědou, se stalo hlavní ideovou oporou nynějších antropocentrických ústav, obecným rámcem dnešního zákonodárství. Toto duchovní paradigma dodnes dvojím způsobem ovládá politiku, podnikání, média i vzdělávací systém. Za prvé ve formě expanze umělé kulturní předmětnosti způsobuje zkázu evolučně vytvořených živých i neživých systémů Země. A za druhé ve vzdělávání a v působení médií se prosazuje jako každá jiná ideologie — nasazuje lidem falešné brýle antropocentricky zkreslené interpretace přírody.
Biofilní duchovní paradigma
Jakoby v rozporu s nynějším technickým pokrokem zjišťujeme, že závisíme na zdravé nezamořené Zemi každým nadechnutím, každým douškem vody, každým soustem. Zemi proto musíme rehabilitovat, znovu ji učinit posvátnou, vrátit se k jejímu původnímu uctívání. Naši víru v nadpřirozená jsoucna bychom měli znovu navrátit jsoucnům přirozeným, hodnotě a přehlížené subjektivitě Země.
Dnes už konečně rozpoznáváme, že umělé kulturní subjektivity, podporované hlavními médii, si vynucují vysoce sofistikované způsoby zakrývání svých parciálních mocenských zájmů zájmy obecně lidskými. Je smutné, že také právo se propojilo s mocí, oslabilo morálku a přijalo účast na rafinovaném klamání veřejnosti.
Proto je čas v souladu s pravdou lidem povědět, že celá dnešní planetární kultura stojí na špatných základech a že zájem na zachování nynějšího kulturního samopohybu mají hlavně velké korporace a banky, pravicové politické reprezentace, hlavní média, některé dílčí vědy a bohužel i konzervativní vzdělávací systém.
Teprve z potřeby lidského přežití na Zemi, můžeme srozumitelně formulovat lidský druhový zájem. Můžeme ukázat, že je identický se zájmy zdravé nepoškozené Země. Protože tento zájem nebyl nikdy uspokojivě definován, ani státy a jejich ústavy jej nikdy dostatečně silně nehájily. Počínaje osvícenstvím se zdálo, že zájem lidstva na přežití, který po celou dobu existence starší kultury garantovala příroda, přebírá nyní věda, vzdělání, technika a instituce garantující svobodu a lidská práva.
Dílčími vědami, právem, politikou i médii je dnes lidem namlouváno, že jejich bytostným zájmem je ekonomický růst, technický pokrok, zvyšování spotřeby, vzestup svobody a demokracie. Ovšem v situaci, kdy nelze doložit, že vysoká osobní spotřeba a blahobyt mají pozitivní vliv na lidské myšlení, zdraví a štěstí, jde o záměrné klamání.
Nositelem dobyvačného způsobu myšlení se vedle části vědy stává zužující se společenská menšina. Protože má hospodářskou i politickou moc, ovládá hlavní média a jejich prostřednictvím dovedně vydává svůj dílčí sobecký zájem za dlouhodobý zájem lidský. Jako by tušila, že v atmosféře politických konfliktů, osočování protivníků, zbrojení a lokálních válek ztrácí veřejnost zájem o to, co se děje se světem v jeho celku, co ohrožuje budoucnost lidského rodu.
I když jsme do značné míry sevřeni přirozeným jazykem, jehož kód a výrazové prostředky opustit nemůžeme, musíme se vzdát přehnané úcty k řeckým i novověkým autoritám. Tito velcí myslitelé žili v době, kdy lidstvo bylo chudé, vědy nerozvinuté, a kdy kultura přírodu poškozovala jen lokálně. Neobhajovali proto život a Zemi, ale hledali cesty rychlého lidského vzestupu a hospodářského využívání přírody. Ale obojího jsme dnes dosáhli.
Nelze už nekriticky důvěřovat ani novověké vědě a filosofii, například velkému Descartovi. Protože nevěděl, že příroda je onticky tvořivou aktivitou, při vymezování vztahu subjektu a objektu, tedy duality res cogitans a res extensa ještě tušil, že oba tyto zdánlivě protikladné póly světa (člověk a příroda) patří k sobě, že jsou produktem téže přirozené evoluce Země.
Pod tíhou empirických faktů musíme dnes uznat, že Zemi charakterizuje zcela jiná dualita: hluboká existenciální opozice starší a širší evoluce přirozené, a parciální, člověkem zapálené protipřírodní evoluce kulturní.
Protože nynější kulturní evoluce je namířena proti dlouhodobým zájmům lidstva, nelze její orientaci vkládat do rukou ani jen voleným, ani jen nevoleným (majetným) zástupcům veřejnosti. S pomocí nové filosofie bude nezbytné provést biofilní duchovní obrat, opřít se o evolučně ontologickou teorii skutečnosti. Zdá se, že zájmy našeho druhu, jakkoli to může znít intelektuálsky, mohou v tak komplikované situaci hájit jen nezávislí a neúplatní znalci podstaty globálního konfliktu.
Ale touto podstatou nejsou odlišné zájmy dvou nebo více mocenských uskupení, jak se nám snaží namluvit účelové interpretace dnešních politologů a hlavních médií. Příčinou krize je vzácně jednotný predátorský postup technologicky nejvyspělejší části kultury k vykořisťování planety. Zájmy Země, totožné se zájmy našeho druhu, mohou proto zastupovat a hájit jen nově biofilně kompetentní mluvčí její subjektivity.
Věřím, že již dnes probíhají v dílčích vědách, v umění i ve vzdělávacím systému procesy, které generují zrod osobností s takovou nezištnou globálně altruistickou orientací. Úctě k životu, k uznání hodnoty Země, však zatím úspěšně brání dožívající dobyvačný duch doby: nelítostná, vědou i právem podporovaná soutěž v rabování planety. Zahájení biofilního duchovního obratu, přijetí subjektivity Země a hlediska spolupráce kultury se Zemí, je totiž otázkou života a smrti dnešní krizové technické civilizace.
I J. Šmajs chce přírodě vrátit její "subjektivitu" - ovšem tato subjektivita je u něj solidně a v zásadě střízlivě odůvodněná, příroda je u něj chápána jako primární, globální metasystém, jehož je člověk sám jenom sekundární součástí. Ten vlastní subjekt veškerého dění na této planetě je tedy příroda sama a její evoluce; člověk je jenom jedním z produktů této evoluce, a je tedy už čistě logicky protismyslné, aby on - produkt - se stavěl výše nežli jeho tvůrce, samotná příroda.
Potud tedy dobře, v tomto ohledu je úvaha J. Šmajse zajímavá a inspirativní.
(Jeho téze směřující k tomu, že o zásadních rozhodnutích týkajících se přírody by měly rozhodovat výjimečně kompetentní osobnosti, má samozřejmě antidemokratický náboj, a proto bude zřejmě nemálo kontroverzní; ale tento moment teď ponechme stranou. V každém případě má pravdu v tom, že ty demokratické struktury ohledně účinné ochrany přírody naprosto evidentně selhávají.)
Věnujme se teď naprosto zásadním slabinám Šmajsova konceptu. Za prvé, on sice dosti logicky dokládá, p r o č by bylo zapotřebí přírodu respektive biosféru vybavit vlastní subjektivitou; ale sotva dokáže nějakým přesvědčivým způsobem ukázat, j a k toho dosáhnout., Ten jeho argument, že člověk je jenom součástí, podsystémem metasystému biosféry respektive přírody je sice logicky přesvědčivý - ale logika je asi tak to poslední, co by v reálném světě mohlo mít nějaký skutečný potenciál cokoli změnit.
Šmajs ovšem operuje i s nutností provést jakýsi "biofilní duchovní obrat" - což je samozřejmě záležitost nikoli logická, nýbrž pocitová a mentální. Ale ani tady neuvádí žádný konkrétní faktor, který by v reálu k takovémuto zásadnímu obratu v mentalitě celého lidstva mohl vést.
A přitom se jednoho takového faktoru či momentu sám dotýká; ale vzápětí ho zavrhuje, jako prý naopak příčinu všeho zla; jako prapříčinu soudobého "predátorského vztahu k přírodě".
Připomeňme si jeho klíčovou větu: "Predátorským nastavením rozumím ideový náboj geometrických, matematických a filosofických abstrakcí, jimiž se už řecké filosofii a vědě podařilo nadřadit abioticky pojaté ideje nad reálný svět."
Toto konstatování je stejně tak naprosto správné, jako zcela zavádějící.
Zjednodušme si teď ten složitý svět antické filozofie na Platónovy "ideje" (vycházející z pythagoreismu, čili skutečně z "geometrických, matematických a filozofických abstrakcí").
Nicméně: na straně druhé nelze nevidět, že u starých Řeků by c e l ý k o s m o s principiálně ž i v ý; byl celý prolnut duchem, logosem, a byl oživen celým světem bohů, vyjadřujících a garantujících přítomnost božské dokonalosti v celém jsoucím světě, a tedy i ve světě lidském.
V tomto antickém konceptu tedy naprosto v žádném případě nebyl dán člověku jakýsi blanko šek počínat si s přírodou, co se mu jenom zlíbí. Přesně naopak, primární povinností antického člověka bylo dosahovat té božsko-kosmické dokonalosti, řídit se jí a přibližovat se jí. Největší hřích ze všeho byl, právě tuto božsko-kosmickou dokonalost destruovat, či vůbec jenom stavět v potaz.
Když si jenom vezmeme zcela konkrétní moment (který Šmajs také uvádí), totiž současnou ze řetězu utrženou nadprodukci (která ovšem nevyhnutelně vede k ničení přírody): tak pro takového Aristotela například sice řádný občan má mít své vlastní (autarktní, samozásobitelské) hospodářství, a o jeho chod se řádně starat - ale na straně druhé tento řádný občan nemá produkovat a n i o k o u s e k v í c e materiálního bohatství, nežli kolik je nezbytně zapotřebí k materiálnímu zabezpečení jeho samého, jeho rodiny a jeho čeledi. Jakákoli nadprodukce je pro Aristotela znamením narušení správné míry věcí, kdy se člověk dostává do zásadního rozporu jak se sebou samým, tak i s celým jsoucím světem. (A konzervativní Platón byl v tomto ohledu ještě mnohem striktnější.)
Proč je tento rozbor antického myšlení a jeho pojetí světa a přírody natolik důležitý? - Právě proto, že nám umožňuje pochopit člověka a jeho svět (a tedy i přírodu) jako součást jednoho s p o l e č n é h o, nadřazeného celku.
Daleko spíše nežli obecný poukaz na to, že člověk je součástí evoluce přírody, a pro moderního člověka daleko přijatelněji nežli mysticko-animistické snahy přisuzovat řekám a horám jejich vlastní "subjektivitu" je to právě tato antická kosmologie, která umožňuje člověku mnohem přesvědčivěji nahlédnout jeho bytostné spojení se základní strukturou, symetrií, harmonií a dokonalostí veškerého bytí. A která člověku umožňuje nahlédnout a pochopit, že j a k ý m k o l i narušením této kosmické symetrie a harmonie, jakýmkoli narušením "správné míry věcí" bezprostředně a okamžitě poškozuje a deformuje i sám sebe - nejen jako bytost přírodní, ale i jako bytost kulturní a duchovní.
Já totiž nevidím subjektivitu v právním slova smyslu jako vlastnost, kterou nám někdo buď přizná nebo nepřizná, ale ona musí mít reálný základ. Autor ji chápe jako "uspořádanost, vnitřní integritu a svébytnost systému, tj. jako schopnost poznávat prostředí a jeho prvky převtělovat do vlastní struktury".
Podle mých představ právní subjektivita, která je potvrzením schopností být nositelem a vykonavatelem práv a povinností, s sebou nese určitý potenciál k jednání, určitou reálnou subjektivitu, spojenou se schopností dávat najevo svou vůli. Musí se k té své subjektivitě nějak přihlásit.
Proto je dost zvláštní, když je právní subjektivita přiznávána řekám či zemi, u kterých lze takovou schopnost těžko předpokládat. Neznamená to nic jiného, než že se někdo prohlásí za vykonavatele právní subjektivity řek nebo rovnou celé planety. Kdo to asi bude?
Právní subjektivita - to není vůbec tak jednoduchá záležitost jak by se napohled může zdát, například u mezinárodních organizací je to vlastně neřešitelný problém (od kterého okamžiku jsou natolik osamostatnělé od států které je založily, aby je bylo možno považovat za samostatný právní subjekt?...).
Ta "právní subjektivita" - to prostě není něco co by příroda mohla mít sama apriori, nýbrž je to něco, co jí může přiznat, nebo také nepřiznat jenom a výhradně sám člověk. Vznikl by zde tedy dost paradoxní stav, kdy by člověk jako původní tvůrce té právní normy která by přírodě připisovala vlastní subjektivitu předstíral, že tím původcem není on sám, nýbrž že prvotní byla právě ta příroda.
------------------------------------
Ten koncept J. Šmajse trpí ještě jednou čistě filozofickou slabinou: na jedné straně sice argumentuje samozřejmě správně, že člověk je produktem přírody, a příroda je tedy vůči němu prioritní; ale na straně druhé, když na celou záležitost pohlédneme z hlediska teleologického, tak celá příroda má za svůj finální účel a produkt vytvoření inteligentní bytosti, tedy v pozemských podmínkách vytvoření člověka. V tomto smyslu tedy příroda není prvotní, nýbrž je jenom východiskem - sice nutným, ale kvalitativně podřízeným.
Autor v textu píše: „Zemi proto musíme rehabilitovat, znovu ji učinit posvátnou, vrátit se k jejímu původnímu uctívání. Naši víru v nadpřirozená jsoucna bychom měli znovu navrátit jsoucnům přirozeným, hodnotě a přehlížené subjektivitě Země“.
Z toho soudím, že by chtěl stará náboženství nahradit novým náboženstvím – uctíváním Země (vlastně podle jeho představ „původním“ náboženstvím, protože píše „vrátit se k jejímu původnímu uctívání“). Tím by se podle jeho představ zajistilo ze strany člověka dobré nakládání se Zemí. V tom s ním ovšem nemohu souhlasit. A myslím si, že to ani nejde realizovat. Jak by chtěl někoho přimět k tomu, aby se pro něj stalo něco posvátným? Myslím, že na takových věcech se nelze nijak domluvit: „pojďte, budeme pokládat za posvátné to a to“. K tomu, aby pokládal něco za posvátné, musí každý člověk dojít sám. Posvátnost nemůže být uzákoněna. Jde totiž o cit, který k té či oné skutečnosti někdo má a někdo nemá. Uzákonění posvátnosti by znamenalo, že ji pak někdo musí předstírat.
Ale pokud je autorem ta posvátnost míněna jen jako nutnost mít důvod ke zvýšené ochraně, pokud pomocí zákonů o subjektivitě řek či Země hodlá nějak brzdit kapitalistické vykořisťování přírody, pak nemám nic proti. Ovšem pak je tím Země stavěna spíš do role někoho, kdo potřebuje ochranu, nikoli do role nadřazeného systému.
Mně se prostě ta posvátnost nelíbí. Jeví se mi to tak, že přírodu, tvorstvo, Zemi je jistě zapotřebí chránit. Ale především z toho důvodu, že je to - vzhledem k budoucnosti lidstva - nanejvýš rozumné.
Totiž, zřejmě ten jeho koncept obsahuje i určitý mystický či spirituální moment, já jsem napsal že on se zřejmě snaží o nějakou střední cestu, takže je tam obojí, jak racionální odůvodnění tak i ta mysticko-spirituální složka, ale podle mého názoru mu jde daleko spíše o vnitřní pocitový vztah člověka k přírodě, než aby se snažil zakládat nějaké "náboženství" v klasickém slova smyslu.
Ale i složité věci se dají vyřešit.
Pokud je důvod, je řešit.
Možná, že není úplně reálné, aby z "posvátnosti" řek povstala jejich právní subjektivita.
Ale bylo by velmi dobré, kdyby alespoň měly své vědecky a mediálně silné přímluvce, ombudsmany s nezávislým financováním.
Proč zrovna řeky a ne třeba hory? (nebo přesněji řečeno povodí řek)::
a/ celá pevnina se dá jednoznačně rozdělit na jednotlivá povodí, jméno řeky je pak sjednocující prvek
b/ jsou to z enviromentálního hlediska smysluplné celky.
Státy, jejichž území v povodí leží, by měly vůči ombudsmanům povinnost být otevřené, financování zřejmě OSN(?).
Mezinárodní týmy pro jednotlivá povodí by neměly právní sílu, ale dokumentaristickou, vědeckou, mediální, přesvědčovací, burcující.
A taky by nešlo o fanatickou ekologii, o volání po proměnění krajiny zpět v divočinu, ale o rozumné využívání přírodních darů. Rozhodné ne ovšem pro zneužívání a drancování.
Ale jak říkám, aby to fungovalo, bylo by nezbytně zapotřebí porozumění a podpora všech států v oblasti......
doporučuji vidět celé - od roku 1 až do cca 1750 se se světovou populací skoro nic neděje, pak ovšem...
On zavádí do našeho vztahu k okolnímu jsoucnu mystický prvek - ale Vy s Vaším křesťanstvím přece nečiníte vůbec nic jiného. Jediný rozdíl je v tom, že křesťanství tento mystický prvek usazuje tak řečeno "o patro výš", někam do nadzemských výšin, zatímco Šmajs ho vkládá přímo do nás obklopující přírody.
Na straně druhé ovšem nelze přehlédnout, že ve vyspělých průmyslových státech klesá - a to stejně dramatickým tempem - porodnost.
Takže je docela dobře možné, že pokud lidstvo přežije tuto fázi populační exploze, a dostane se celé do stadia průmyslové civilizace, pak se naopak jeho základním problémem stane vymírání světové populace. A její stárnutí (viz už v současné době Japonsko).
Mám k tomu nevyvratitelný důvod - jeden majitel japonské továrny je velmi draze vzdělaný a i spirituálně osvíceným spoluobčanem
a z jeho vůle jsou globální populaci nabízeny motorky, jejichž výbušný motor ničí nervy uondaných pracujících a nejen těch.
Ani ten neklade sebemenší odpor nekrofilnímu statu quo .......bych dodal.
"Je čas ji uznat za největší a nejmocnější subjektivitu".
To já nemůžu. Ani jako křesťanka ani jako marxistka (jakože jsem stále obojí). Pro křesťana je nejvyšší subjektivitou Bůh (nikoliv Země nebo příroda) a pro marxistu člověk. Ať tak nebo tak, jsem tedy oproti němu výrazně antropocentrická, neboť i křesťanství se přisuzuje antropocentrismus. Já se prostě nepokládám za produkt přírody.
Jestliže Šmajs vkládá mystický prvek do vztahu člověka k planetě Zemi, pak je možná panteista. Já ne. Pokud je křesťan mystikem, pak touží spíš po sjednocení s Bohem, než s přírodou.
Podle Šmajse je člověk produktem "Matky přírody", podle křesťanství je člověk produktem Otce Boha.
A tragédie všech dosavadních spirituálních modelů spočívá právě v tom, že tuto svou skutečně pozitivní úlohu či působnost si dokáží udržet jenom po určitý čas; poté se ale stanou jenom mechanickou rutinou, která je těmi kteří ji praktikují zcela naopak používána/zneužívána k potvrzení respektive exkulpování ohledně jejich krajně málo spirituální činnosti praktické a pragmatické.
V Mnichovské "Staré Pinakothece" visí jeden obraz od Lucase Cranacha staršího, který je skutečně dokonalý ve svém jedinečném vystižení tohoto fenoménu.
Je zde Ježíš visící na kříži, ze sinalého obličeje svým mrtvým, ale stále jakoby vidoucím pohledem shlíží pod sebe dolů.
Pod křížem klečí církevní hodnostář oděný v purpuru, s masivními zlatými prsteny na blahobytně ztučnělých prstech.
Tento církevní hodnostář se modlí; ke svému Pánu Ježíši Kristu, ovšem. Ale - v dokonalém uměleckém vystižení L. Cranacha je naprosto jednoznačně znát, že myšlenky tohoto blahobytného h o d n o s t á ř e církve jsou všude jinde, nežli u přímo nad ním visícího Ježíše. Jsou u jeho funkcí, u jeho prebend, u jeho sinekur. Pohledy těch dvou se nikdy nesetkají; ten "duchovní" dole je už někde naprosto jinde, nežli Ten, ke kterému se stále ještě naoko modlí.
Mimochodem, ten výjev je možno shlédnout tady: https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/1/12/Albrecht-v-Brandenburg-1520.jpg
Lepší zásobování potravinami, lepší hygienické podmínky a lékařská péče vedou k tomu, že umírá méně dětí a populace roste. Války v posledních dvou stoletích nemají na populační vývoj žádný vliv.
Populační růst se zastavuje při dalším zbohatnutí společnosti, protože se rodí méně dětí. V důsledku toho, že rodiny mají méně dětí, ne že by přibývalo bezdětných. Je nadsazené říkat tomu vymírání, jde o změnu věkové struktury populace v nejbohatších zemích jako jsme my či Japonsko.
Lokální destrukce životního prostředí existovala už ve starověku, v místech s nejvyspělejší civilizací a největší hustotou populace. Například intenzivní zemědělství na dolním povodí Eufratu a Tigridu proměnilo území, kde vzkvétal Sumer, v neplodnou bažinu v důsledku zasolování půdy zavlažováním. To bylo před víc než tři tisíce lety.
Lesy v Řecku byl vykáceny už kolem poloviny prvního tisíciletí před Kristem. Co si asi mysleli obyvatelé Velikonočního ostrova, když káceli poslední strom? Možná nic, asi jako lovec, který zastřelil posledního medvěda na Šumavě.
Takováto "spiritualita" vydaná napospas libovůli toho či onoho konzumenta pak nevyhnutelně ztrácí právě ten základní minule zmíněný rys: totiž schopnost a potenciál lidskou bytost pohnout k jednání, které přesahuje okruh její pohodlnosti a její vlastní osobní výhodnosti.
Já jsem ale tu věc teď hodnotil z jejího celospolečenského kontextu: a tam zase jednou platí ta nepřímá úměra, že čím víc něco ponechám libovůli jednotlivce, tím více to ztrácí na závaznosti, a tedy i na významu.
Ústava v liberálně demokratickém režimu vystavuje instituty spirituality jejich zneužití. Dokonce i ideologií konzumismu.....bych dodal.
Na jedné straně samozřejmě liberálně-demokratická ústava z a b r a ň u j e zneužíváni spirituality - zneužívání ve smyslu totalitní nadvlády.
A dokonce v liberální společnosti dochází k určitému očištění spirituality - protože zde z jejího praktikování neplynou už zdaleka takové výhody a prebendy jako dříve (v dobách spojení se státní mocí), pak se k té spiritualitě hlásí víceméně už jenom ti, kteří jí skutečně vnitřně žijí.
Na straně druhé za podmínek liberalismu nevyhnutelně dochází k zásadní destrukci samotného jádra jakékoli (skutečné) spirituality.
Jde o to (a už jsem na to v minulosti opakovaně poukázal), že spiritualita se principiálně dotýká Absolutna. Spiritualita se dotýká těch nejzásadnějších, naprosto výchozích principů existence jak světa vůbec, tak i člověka. Čili Absolutna. A Absolutno může být principiálně jenom jedno.
"Relativní absolutno" - tady může každý okamžitě nahlédnout, to je naprosté kontradictio in adiecto.
Takže my máme principiálně jenom dvě možnosti: buďto prohlásíme, že právě a jedině ta naše vlastní spiritualita je ta jediná pravá cesta k Absolutnu; a pak jsme fakticky p o v i n n i vyloučit všechny ostatní cesty, protože jsou evidentně falešné.
Anebo zaujmeme ten liberalistický postoj, že duchovní vyznání je výhradně věcí každého jednotlivce - ale pak spiritualitu okamžitě zbavujeme toho, co tvoří její nejvlastnější základ - totiž právě jejího nároku na Absolutno.
Takže, tohle je to základní dilema spirituality, z kterého vlastně vůbec není úniku. V každém případě ten liberalistický postoj není v žádném případě řešením tohoto dilematu; to je pouze (velice alibistický) úhyb před jeho řešením.
Křesťané mají ovšem tu výhodu, že jim cestu k dokonalosti ukazuje Ježíš.
Zcela konkrétní příklad: viděl jsem svého času jednu televizní reportáž z nějakého ostrůvku někde v Tichomoří. Uprostřed toho ostrůvku je vulkán, který je ještě aktivní - a tím tedy má velice určující přítomnost pro život tamějších (domorodých) obyvatel.
A v této reportáži bylo vidět, jak tito místní lidé tento vulkán(!) uctívají jako svého boha, vypravují se na svatou pouť k jeho vrcholu, a tam mu obětují nějakého kohouta.
Asi z našeho pohledu budeme dosti skeptičtí, do jaké míry je tento prapůvodní, nereflektovaný způsob praktikování religiozity skutečně způsobilý jeho vyznavače přivést k pravému vnímání a pochopení toho, co jsme si označili termínem "Absolutno".
Takže: cesty jsou různé - ale v žádném případě nejsou všechny rovnocenné.
V zásadě je možno říci: čím více se daná cesta dokázala osvobodit od těch "přirozených" smyslově-mystických představ a obrazů, tím vyspělejší je tato cesta, tím způsobilejší dovést ke skutečnému pochopení onoho Absolutna.
Co se pak toho týče, že "křesťané mají tu výhodu, že jim cestu k dokonalosti ukazuje Ježíš" - to by mohla být nezpochybnitelná výhoda jenom potud, pokud by se současné křesťanství dokázalo osvobodit právě od všech těch smyslově-mysticky zatížených obrazů, legend a mýtů, které se na něj v průběhu dob (především působením evangelistů) nabalily.
---------------------------------
Kromě jiného není možno zaujmout ten liberalistický postoj ke všem možným cestám k duchovnosti proto, že - s výjimkou některých východních učení - za těmito cestami pravidelně stojí nějaký mýtus o stvoření světa. S tím, že to byl nějaký bůh, který prý stvořil tento svět.
A jestliže tu tedy - jenom na této planetě - máme asi pět tisíc různých náboženství, tedy pět tisíc různých bohů, a každý z nich vznáší nárok, že to byl zrovna on, kdo stvořil tento svět - pak je na první pohled jasné, že tady něco nesouhlasí. A že prohlásit všechny tyto bohy za stejně legitimní, když ve skutečnosti může být "ten pravý" jenom jediný z nich, prostě nejde.
Právě to je zcela konkrétní výraz toho, že "Absolutno je jenom jedno" - a principiálně jich nemůže být libovolně mnoho.
Věřícím ukazuje cestu skutečný Ježíš, který není totožný s obrazem Ježíše z evangelií, který věřícím vykládají církve. Vůbec netvrdím, že ten církevní obraz Ježíše je nesprávný, ale každý obraz, ať už ho vytvořil kdokoliv, je nutně závislý na tom, jak ho jednotliví lidé (kteří jsou na různých stupních duševního či duchovního vývoje) chápou a přijímají. Čili v konečném smyslu si to každý vykládá sám, i když je přitom více nebo méně závislý na nějakých autoritách, vzorech atd. Lze věřit buď výkladu konkrétní církve a konkrétního kněze (a třeba o tom ani nepřemýšlet, ale řídit se jejich pokyny) nebo lze věřit samotnému Ježíšovi, který žije a můžeme mu naslouchat. Což vy nám, křesťanům, pochopitelně nemusíte věřit a my vám to zas nemůžeme dokázat jinak než svým životem. Protože duchovní život, který se neodrazí v praktickém životě, je k ničemu. Teprve tak se stává duchovní cestou.
Terezie z Avily ostatně tvrdila, že na člověku se snadno pozná, jak je daleko na své duchovní cestě.
Předběžně je možno si ujasnit alespoň ten základní, výchozí stav. Jako pravidelně v takových případech, stojí nám tu téze proti antitézi; jeden vyhraněný postoj proti opačnému vyhraněnému postoji.
Na straně jedné stojí ten - o sobě naprosto oprávněný - postulát, že moderní stát prostě už n e s m í člověku přikazovat jakákoli závazná dogmata. Ať už jakéhokoli druhu.
Na straně druhé stojí právě to konstatování které jsme učinili tady: ten libertinistický stát, který všechny vyšší (duchovní) hodnoty hodí bez rozdílu na jednu hromadu pouze ryze privátních libůstek a přesvědčení - tak takovýto stát tyto hodnoty, které dozajista právem pokládáme za nejvyšší, fakticky d e g r a d u j e.
Ten stát tedy vůbec nemá reálnou možnost zaujmout nějaký opravdu neutrální postoj: on má před sebou jenom tu alternativu, buďto zavést princip dogmatismu, anebo princip relativismu a nihilismu. Pokud se tedy současný liberální stát staví do pozice nezúčastněného neutrála, je to ve skutečnosti jenom hra, či spíše klam: on fakticky stojí na té pozici toho relativismu a nihilismu.
Je vůbec nějaké východisko z tohoto dilematu? - Jak už řečeno, v tuto chvíli zřejmě ještě nejsme tak daleko, abychom se mohli zabývat pokusy o nějaké pozitivní řešení.
A tak jenom ze zcela obecných principů učení o protikladech můžeme vyvozovat, že zde nějaká ta "střední cesta" přece jenom musí být.
Neboť oba ty původní počáteční protiklady mají svou pravdu - ale zároveň jsou jenom dílčí a omezené, neboť každému z nich chybí ta pravda, kterou má jeho protipól. Pokud tedy lidstvo vůbec má nějak dokázat překonat tuto patovou situaci, pak právě jedině tou cestou, že se překoná ten původní protiklad téze - antitéze, a najde se cesta, která dokáže spojit obě ty původní, dílčí pravdy.
Ještě k tomu, proč se stát sám takovému řešení nemůže vyhnout (totiž jak míníte, že stát má jenom "zajišťovat spravedlnost, bezpečnost a podobné věci").
Přesně touto otázkou se ve své "Politice" zabýval už Aristoteles. A už někde za samotném začátku, kde projednává prapůvodní moment vzniku států, tedy kdy původně samostatná kmenová společenství se spojí ve skutečnou státní organizaci, tak už tady Aristoteles argumentuje: kdyby se těm - původně samostatným - kmenům nejednalo opravdu o nic jiného nežli o tyto ryze pragmatické záležitosti, pak by spolu prostě mohly jenom uzavřít smlouvy o obchodu, vzájemné obraně atd.atd. Ale místo toho všeho se tyto kmeny spojily v pravý, skutečný stát; a z tohoto faktu Aristoteles dovozoje, že stát jako takový je skutečně něčím více, nežli jenom technokratickým správcem záležitostí společného zájmu.
Aristoteles toto téma na tom místě už nerozvíjí, nekonkretizuje dále; ale z celého jeho pojetí státu zcela jednoznačně vyplývá, že stát (pravý) skutečně není jenom nějakým tím bezduchým správcem, nýbrž že stát je právě tím místem, kde člověk (zoon politikon) je domovem, kde teprve nabývá a rozvíjí své autenticky lidské schopnosti a možnosti.
(Krátce řečeno: "stát" v tomto Aristotelově pojetí je prakticky to samé, co pro Marxe "společnost". Stát je v daném smyslu prostě organizované lidské společenství.)
Závěrem se pokusme přece jenom alespoň trochu nastínit, jak by ta syntéza mezi státem dogmatickým a státem liberalisticko-nihilistickým měla vypadat.
V každém případě: tato "třetí cesta" bude neustálým balancováním mezi těmi oběma protiklady. Znovu a znovu bude nutno - velice citlivě a velice prozíravě - nacházet tu správnou míru, správnou vyváženost mezi oběma protipóly.
Takovýto stát musí učinit zadost oběma duchovním principům, které jsme zde zmínili: za prvé, že Absolutno je jenom jedno; ale na straně druhé, že my nikdy nebudeme s definitivní jistotou vědět, jaké to Absolutno je - a že tedy konec konců každému jedinci musí být ponechána ta svoboda, znovu a znovu hledat k tomu "Absolutnu" svou vlastní cestu.
Snad by bylo možno představit si stav, kdy stát - jakožto reprezentant celku - sice nikomu nenařizuje, j a k o u konkrétní duchovní cestu má zvolit (respektive zda vůbec) - ale že tento stát bude po každém jednotlivci vyžadovat či od něj přinejmenším očekávat, že se zcela osobně, důkladně a poctivě v y p o ř á d á s tím, jaký chce ke spiritualitě zaujmout postoj.
Tímto způsobem by se stát vyhnul oběma uvedeným extrémům: státem nařízenému dogmatismu na straně jedné, ale i nihilistickému relativismu na straně druhé.