Bez většího zájmu médií pohlcených vnitropolitickými šarvátkami se v Praze ve dnech 17. až 23. října konal festival dokumentárních filmů o přírodních a zemědělských vědách a udržitelném vývoji (LSFF).

Již šestý ročník festivalu pořádaného Českou zemědělskou univerzitou přinesl bohatou nabídku dokumentů o důležitých otázkách dnešní doby: ochrana biodiverzity, nedostatek vody, globální vliv korporací, problémy masové produkce potravin, ochrana půdy, ohrožení včelstev, pesticidy, lodní doprava, využití dronů, toxické látky ohrožující zdraví, nemoci jako Alzheimer, HIV a cukrovka a mnoho dalších.

Festival nabídl také panelové diskuse na řadu témat: mimo jiné „sluneční, či atomová energie?“, odkud pochází a mělo by pocházet české jídlo, kvalita jídla, palmový olej. Jedním z důležitých témat byl les — a to v globálním záběru, od baobabů na Madagaskaru přes život pralesních lidí v Africe, národní park na východě Spojených států, kanadské národní parky, až po využití koní v českých lesích.

Finská cesta

Oceněné dokumenty ukazují konkrétní nová řešení, praktické využití nejnovějších vědeckých poznatků pro udržitelnou budoucnost. Příkladem za všechny je dokumentární série Budoucnost Finska, která se věnuje dřevu a dalším obnovitelným přírodním zdrojům. Dříve v této oblasti zaostávající Finsko je dnes vzorem toho, co dokáže uvážlivá a koncepční státní podpora investic do nejnovějších technologií a do obnovitelných zdrojů.

Za posledních pár let se Finsko proměnilo ve světového lídra v oblasti zavádění těchto technologií. To současně významně přispívá k vlastní finské energetické soběstačnosti a tím i k odolnosti vůči nejrůznějším typům krizí. Finové správně podporují vytváření větších hodnot, než jaké představuje dřevo pouze jako surovina. Vyvíjejí pokročilé stavební materiály, které jim dovolují stavět fantastické budovy, krom jiného i  recyklovatelné.

Studují rozložení, „rozebrání“ dřeva na jeho jednotlivé stavební komponenty, které pak mají tisíceré technologické využití, a vyvíjejí mnohé další aplikace, které třeba samotné spalování dřeva staví až na poslední místo jako nejméně účinný způsob využití jeho potenciálu. Takový přístup je cestou k úspěchu na lokální i celostátní úrovni — vede k růstu HDP a národního blahobytu.

Poučné je srovnání s praxí běžnou v České republice. Většina našeho dřeva se vyváží k sousedům, kteří nám ho pak prodávají zpět ve výrobcích násobně dražších. Dokumentární série o Finsku přitom představuje desítky konkrétních postupů, které by se daly velmi snadno realizovat i u nás, tedy pokud by Česká republika dosud nespala v dávném zemanovském prokletí, které z nás udělalo levnou montovnu pro zahraniční automobilky. Automobilky ale dočerpaly státní bonusy, pracovní síla zdražila a ony brzy zmizí…

Podle Petra Alexandera z občanského sdružení Harvest Films, spolupořadatele festivalu LSFF, je vlastně úplně zbytečné vést disputace o tom, zda zelené technologie napomáhají boji proti globálnímu oteplování, či nikoliv. Pro jejich zavádění dostatečně mluví fakt, že země, které se na tuto cestu vydaly, jako Rakousko, Německo, Finsko a další severské státy, učinily obrovský krok ke zmiňované odolnosti vůči krizím, k soběstačnosti a k vlastnímu technologickému rozvoji. A kde jsou dnes, si my musíme ukazovat na pohyblivých obrázcích na filmovém festivalu.

Zázrak jménem les

Na téma lesa se zaměřuje i jeden ze spřízněných a navazujících projektů, jednodenní festival LesFest v Hradci Králové. Jedním ze tří snímků promítaných v hradeckém Biu Central je Volání lesa — Zapomenutá moudrost stromů kanadské botaničky, lékařské chemičky a spisovatelky irského původu Diany Beresford-Kroeger.

Ta disponuje vzácnou schopností předávat nadšení, které v ní vyvolává les, celoživotní předmět jejího studia a psaní. V padesátiminutovém dokumentu provádí po fascinujícím světě lesa, jeho tajemstvích a významu pro člověka.

Každý strom, tím více pak celý původní les, který roste desetitisíce let a rozvíjí se jako vzájemně propojený a nesmírně komplexní organismus, je zázrak. Stromy mají protirakovinné a antibiotické účinky, jejich přínos pro lidské zdraví je mnohostranný. Kniha Global Forest, autorčino vyznání lásky a obdivu k lesům světa, byla inspirací pro současný dokument.

Boreální les severní polokoule, starý třicet tisíc let, je podle Diany Beresford-Kroeger jakýmsi duchovním centrem světa. Je to zázrak o několika patrech: miniaturní les pomalu rostoucích lišejníků při zemi si složitostí i významem pro člověka nezadá s vysokým lesem nad ním. I boreální les, tak jako všechny původní lesy planety, je ale ničen a ohrožen v samotné existenci. Dokument není pouhou litanií, smutným výčtem zničených přírodních krás, ale vážnost devastace nijak nezastírá.

Příkladem je osud majestátních sekvojí. Ty nejrovnější, největší, nejstarší stromy se vždy kácí jako první. Kolem roku 1870 byla už většina opravdu velkých sekvojí pokácena. Byly to dva až čtyři tisíce let staré mateřské stromy, které svou přítomností živí a podporují vše ostatní. Padnou-li takové stromy, kvalita lesa a jeho schopnost odolávat ohrožení se zásadně sníží. Boreální les se nedá nahradit, obnovit. Jakmile je zničen, je nenávratně ztracen. Devastace a deforestace ale není něco úplně fatálního, nezměnitelného.

Všechny cenné lesy ještě nebyly zničeny nebo redukovány na nepatrné zbytky. Jedním ze zdrojů naděje může být rezervace Pimachiowin Aki o velikosti Dánska v kanadské Manitobě, kde původní obyvatelé bojují za udržení lesa, společně s místní a federální vládou usilují o jeho zapsání do seznamu světového dědictví UNESCO. „Jakmile se s krajinou propojíte, uděláte pro ni cokoli,“ říká představitelka původních místních obyvatel, a její slova pak průvodkyně filmem opakuje.

Dianin bioplán

Jak konkrétně se takové propojení může projevit? Nejvíce pozitivních příkladů ve filmu nabízí Japonsko. Po objevu, jak drasticky zasáhne vykácení lesů na pobřeží život v okolním moři, v Japonsku vznikají v posledních letech „rybářské lesy“. Místní rybáři se snaží o obnovu lesů, protože si uvědomili, že nebudou-li lesy, nebudou mít ani ryby. V betonové džungli megapole Tokio se řadu let pokouší vysazovat původní druhy stromů, kdekoli je to možné.

Vznikají tak městské lesy, často miniaturních rozměrů, třeba několik metrů čtverečních, ale životaschopné. Je těžké najít pro ně v hustě zastavěné aglomeraci místo, ale není to nemožné. Jen u jednatřiceti tokijských škol bylo vysazeno deset tisíc stromů. Původní lesy je třeba obnovovat, či spíše zakládat, ve městech i v otevřené krajině. Jak doplňuje irský odborník na lesy, nemůžeme čekat na politiky, organizace. Je třeba začít teď hned, a návrat stromů koneckonců není taková věda.

Problémem je dnes ovšem stejně tak odlesňování jako druhotné zalesňování nepůvodními druhy, kdy vznikají monokultury — ve skutečnosti spíše pouště než opravdové lesy, bez biodiverzity. Tak jako kácení panenských lesů, i toto utilitární zalesňování je poháněno především ziskem. Přesto je třeba zalesňovat, jen jiným způsobem: s využitím původních druhů stromů.

„Dianin bioplán“ zní velmi jednoduše: Když po dobu šesti let každý člověk vysadí ročně jeden strom v jeho původním prostředí, můžeme společně zvrátit klimatické změny. Za každý svůj nádech poděkujte jednomu stromu, vyzývá Diana Beresford-Kroeger.

Velmi praktická ekologie

Lesy jsou krásné, majestátní a plné tajemství, a také velmi praktické. Stromy neustále doplňují zvodně, ze kterých čerpají. Žijeme v době dramatického vyčerpávání podzemních zdrojů vody extenzivním zemědělstvím a zachování či obnova původních lesů může podstatně přispět k boji proti nedostatku vody, který se v blízké budoucnosti pravděpodobně stane největší hrozbou pro velkou část obyvatel Země.

Lesy brání degradaci půdy a šíření pouští. A to v globálním měřítku, od okraje Sahary či čínské stepi po českou zemědělskou krajinu. Jak ukazuje třeba již zmíněný finský příklad, rozumné hospodaření s lesem, využívající dnes již široké škály rozvinutých „zelených technologií“, má velký ekonomický přínos pro místní komunity, lokální ekonomiky, pomáhá budovat energetickou nezávislost a tím dává mnohem lepší šance obstát tváří v tvář ekologické krizi dneška a zejména budoucnosti.

Nemělo by nás nechávat klidnými, že například skandinávské země či Rakousko se usilovně zaměřují na rozvíjení „zelených technologií“, zatímco české politiky toto téma příliš nevzrušuje. Ztrácíme tak čas, který bychom mohli využít k mnoha smysluplným projektům, díky nimž by se kvalita života v mnoha ohledech mohla zlepšit, a měli bychom také mnohem větší šanci, že se v budoucnu radikálně nesníží.

Bylo by velice potřeba, aby české politické strany, a zdaleka nejen ta, jež má zelenou barvu přímo v názvu, v tomto a dalších ohledech výrazně zezelenaly. ČSSD k tomu nedávno vybídl její předseda a příklon k zelené by sociální demokracii opravdu slušel. Boj o kvalitu života a proti ničení přírodního prostředí, v globálním, ale stejně tak v místním a regionálním měřítku, je totiž ve svých důsledcích velice sociální.