Encyklika papeže Františka Laudato Si je zároveň ekologický a sociální dokument, pojmenování nejpalčivějších problémů životního prostředí i problémů sociálních, vyzývá k radikální změně chování jednotlivců i institucí i k širokému a otevřenému dialogu a nabízí hlubokou spiritualitu ohleduplnosti k přírodě i k těm nejchudším.

Je toho mnoho, co encyklika může nabídnout, a tento rozbor (přes svou značnou délku) zdaleka nevyčerpává všechna témata, o nichž by se v souvislosti s Laudato Si mohlo a mělo mluvit.

Na rozdíl od svého předchůdce, exhortace Evangelii Gaudium, je Laudato Si encyklika, tedy dokument největší důležitosti. Ačkoli to může vypadat na první pohled překvapivě, tato „ekologická“ encyklika patří mezi sociální encykliky, řadí se tedy do tradice sahající až ke konci 19. století.

Základním přístupem vlastním celé tradici sociálních encyklik je uchopení univerzálního, všelidského problému (sociální otázka na konci 19. století, ekologická krize na začátku století 21.) na základě vlastní tradice církve, tradice teologické, spirituální i prakticky pastorační. To se děje někdy v souladu, někdy v protikladu k jiným způsobům odpovědi, jaké poskytoval např. socialismus či komunismus na dělnickou otázku či některé směry ekologického hnutí dnes.

Encyklika Laudato Si je tedy zatím poslední v řadě důležitých sociálních dokumentů římskokatolické církve. Liší se však od všech předcházejících tím, že poprvé je ekologický prvek postaven do popředí a stává se hlavní perspektivou, z níž je nahlížena sociální tematika. To je převratná změna a znamená do jisté míry revoluční opuštění antropocentrického přístupu: člověk a jeho potřeby již nejsou tím primárním. Nebo jinak a přesněji: již nejsou izolovány od celku stvoření.

Bohatství inspiračních zdrojů

Podívejme se nejprve na inspirační zdroje, z nichž Františkova encyklika vychází. Podobné dokumenty, jakkoli jsou spojeny s osobou papeže, který je vydal a zpravidla nesou jeho charakteristický rukopis i styl, nikdy nejsou dílem jednoho člověka. Kdo tedy na encyklice Laudato Si spolupracoval? Jedním z nejbližších spolupracovníků byl jistě ghanský kardinál Peter Turkson coby stávající předseda papežské Rady pro spravedlnost a mír, zodpovědné za sociální problematiku.

Při veřejné prezentaci encykliky figurovali německý odborník na klimatické změny Hans-Joachim Schellnhuber, jehož vliv na pojednání problematiky klimatické změny je zřejmě zásadní, a významný pravoslavný teolog, pergamský metropolita John Zizioulas, který vyjádřil radost, již pravoslavní mají z nového dokumentu.

Pravoslavná inspirace encykliky je zřetelná: kromě klasických teologických autorit éry církevních otců (sv. Basil Veliký) je několikrát citován současný ekumenický patriarcha Bartoloměj. Byla to právě pravoslavná teologie a tradice, kde se důraz na ochranu přírody prosadil dosud asi nejvýrazněji, což dokumentuje například zavedení zvláštního svátku liturgického roku, Dne stvoření (připomíná se již od roku 1989 vždy 1. září).

Důležitou inspirací encykliky je křesťanská mystika. Kromě zásadní postavy sv. Františka z Assisi a františkánské tradice (o níž bude obšírněji řeč dále) a velkých teologů a mystiků středověku (sv. Tomáš Akvinský, sv. Bonaventura) je zastoupena i mystika španělská (sv. Jan od Kříže) a ke slovu se dostává i sv. Terezie z Lisieux, jejíž „malá cesta“ ohleduplnosti k drobným skutečnostem každodenního života je obrazem pozornosti a všímavosti k přírodě ve všech jejích projevech.

Nejde ale jen o mystiku křesťanskou, své místo tu má i islámská súfijská moudrost, která nachází hluboký význam v každé, i té nejdrobnější, skutečnosti přírody a světa okolo.

Z dalších křesťanských autorů jsou v encyklice citováni křesťanský fenomenolog Paul Ricoeur, zmíněn je jezuitský antropolog a teolog Pierre Teilhard de Chardin, postava zásadního významu pro dialog katolické církve a moderní vědy. Asi největší prostor dostává kritika moderního technokratického přístupu ke světu v podání teologa Romana Guardiniho, konkrétně v několika citacích jeho knihy Konec novověku.

Inspirační zdroje se nicméně neomezují na křesťanské autory, citována je rovněž Charta Země (Earth Charter, 2000) v její výzvě k probuzení, k hledání udržitelného života, k zápasu za spravedlnost a mír.

V tradici katolického sociálního učení

Hlavní inspirací „zelené encykliky“ je nicméně sama tradice, do níž se řadí — katolické sociální učení. Řadu z myšlenek Laudato Si najdeme v dřívějších dokumentech, jak je shrnuje např. Kompendium sociální nauky církve (2004, české vydání 2008). Nejčastěji jsou citovány encykliky a další texty Jana Pavla II., z nichž zvláště významnou roli mají jeho promluvy k původním obyvatelům řady zemí „třetího světa“.

Velmi důležité jsou i dokumenty vydané biskupy mnoha zemí celého světa (Brazílie, Japonsko, Nový Zéland, Portugalsko aj.), které přinášejí specifické prvky senzitivity a spirituality dané oblasti, vždy s přesahem do oblasti ekologie (například Brazílie: příroda není jen manifestací Boha, ale je místem jeho přítomnosti; Japonsko: cítit spolu s každým tvorem, který zpívá chvalozpěv své existence, to je žít radostně v Boží lásce a naději).

To dodává encyklice skutečně globální, nikoli eurocentrickou či západní, perspektivu. A tato perspektiva je určována sociálními a ekologickými ohledy.

Země a příroda jsou pro člověka společným dobrem, které má přednost před individuálním vlastnictvím. V encyklice Laudato Si je pojem obecného dobra, který ve vztahu k životnímu prostředí používají již předchozí sociální encykliky, aplikován konkrétně na otázku klimatu: klima je obecné dobro, náležící všem.

Také další zásadní koncept, vzájemná propojenost, interdependence všech stvořených bytostí, se objevuje již v dřívějších dokumentech, a navazuje vlastně na jednu z nejstarších a nejhlubších částí křesťanské teologie, tajemství Trojice. Trojjediný Bůh není izolovaným kosmickým tyranem, ale bohatstvím vzájemných vztahů. Bůh je společenství, a jak ohled na mezilidské vztahy a sociální otázky, tak i starost o přírodu jako celek propojený předivem vzájemných vztahů má svůj pevný základ zde, v samém srdci křesťanství.

Svoji výraznou stopu v encyklice Laudato Si má i Františkův předchůdce Benedikt XVI.: citována je např. jeho sociální encyklika Caritas in veritate, podle níž trh sám o sobě nezajistí integrální lidský rozvoj a sociální soudržnost. Ve shodě s dřívější katolickou sociální naukou je rovněž spojení ochrany přírody a nenarozeného života. Nepřijatelnost umělého přerušení těhotenství je podstatnou součástí sociální i ekologické nauky církve.

Chudá sestra (a matka) Země

Samým svým názvem se encyklika Laudato Si hlásí k osobě chudého Františka z Assisi, jehož Píseň bratra Slunce je jakýmsi mottem dokumentu a dodává mu svébytné zabarvení, hloubku a poetičnost. Svatý František nicméně nestojí osamoceně, ale poukazuje na ústřední postavu křesťanství, Ježíše Krista. Ježíš žil v harmonii s ostatním stvořením, byl citlivý k jeho kráse, ale také pracoval vlastníma rukama jako tesař, byl blízký všem lidem práce a chudým.

Františkánská, a dá se říci autenticky křesťanská, spiritualita má základ v poznání, že stvořená skutečnost není objekt, který slouží jen k tomu, aby byl bezezbytku využíván a ovládán, ale tajemství. Všechny stvořené bytosti jsou na téže cestě k Bohu, který je jejich konečným cílem. Nejsou hodnotné pouze pro svou užitečnost pro člověka, ale samy o sobě. To neplatí jen pro jednotlivé živé tvory, ale pro celé ekosystémy jako širší celky. Člověk je součástí těchto celků a je na nich závislý.

Proto je takovou hrozbou ztráta biodiverzity; jednotlivé druhy rostlin a živočichů, dnes akutně ohrožené vyhynutím, nelze považovat jen za potenciální zdroj (např. nových léků), ale mají hodnotu samy o sobě. Člověk si bláhově myslí, že může nahradit jedinečnou a neopakovatelnou, diverzifikovanou krásu stvoření něčím, co vytvořil sám. Skutečně hluboký pohled na biodiverzitu však nemůže ochuzený, technokratický přístup vlastní dnešní době nabídnout.

Klíčový je samotný postoj, přístup ke světu: „Přistupujeme-li k přírodě a životnímu prostředí bez otevřenosti a schopnosti užasnout, nemluvíme-li ve vztahu ke světu jazykem bratrství a krásy, náš postoj ke světu bude postojem pána, spotřebitele, bezohledného vykořisťovatele, neschopného omezit své potřeby.“

Paradoxním efektem moderního technokratického a antropocentrického pohledu na svět je to, že na jedné straně neuznává hodnotu mimolidského světa, na druhé straně není schopen uznat zvláštní hodnotu lidské bytosti. Kritika antropocentrismu nicméně neznamená přitakání biocentrismu: člověk má zvláštní postavení a především zvláštní odpovědnost vzhledem k celku přírody.

Laudato Si se také vyrovnává s často opakovanou kritikou, že u kořenů ekologické krize je judeo-křesťanský pohled na svět, který na základě biblické knihy Genesis připisuje člověku vládu nad zemí, a tím otevírá cestu k bezbřehému vykořisťování přírodních zdrojů.

Ve shodě s řadou křesťanských autorů (u nás např. evangelickým starozákoníkem Janem Hellerem) encyklika argumentuje, že člověk nedostal do vínku vládu ve smyslu absolutní moci, ale povolání k tomu být pastýřem a správcem, tedy svého druhu služebníkem ostatního stvoření. To zahrnuje povinnost chránit zemi v jejím bohatství a snažit se o to, aby jej mohly užívat i budoucí generace.

Pojmenovat hlavní problémy

Encyklika Laudato Si není jen obecně formulovaným teologickým a spirituálním traktátem, ale snaží se velmi konkrétně pojmenovat nejpalčivější ekologické a sociální problémy, aby pak pro ně mohlo být nalezeno řešení.

Vykořisťování zdrojů naší planety přesáhlo přijatelnou hranici, aniž se podařilo vyřešit problém chudoby. Je lež tvrdit, že přírodní zdroje jsou nevyčerpatelné a stále se obnovují. Touto lží si pomáhají zastánci neomezeného růstu, ekonomové, finančníci a zastánci technologií za každou cenu. Technologie ale nejsou něčím neutrálním, mají zásadní vliv na sociální podmínky života a vnucují všem to, co je výhodné pro určité mocenské skupiny.

Nebezpečí privatizace zdrojů vody a jejich ovládnutí globálním byznysem je zmíněno jako příčina možného celosvětového konfliktu. Přístup k pitné vodě je jedním ze základních lidských práv, a toto právo je mnoha lidem upíráno.

Změna klimatu je globální problém, jakýsi „superproblém“, s environmentálními, sociálními, ekonomickými a politickými důsledky. Změna klimatu a ekologická krize nejhůře dopadá na ty nejchudší, na země, kde žije největší množství chudých. Zvyšuje se migrace z oblastí postižených ekologickými katastrofami: mezinárodní společenství však odmítá považovat tyto lidi za uprchlíky.

Ve věci změny klimatu nemají všichni stejnou odpovědnost, rozvinuté země mají podstatně větší podíl zodpovědnosti. Nutný je fungující právní rámec, který nastaví jasné hranice a zajistí ochranu ekosystémů, je naléhavě zapotřebí vynutitelných mezinárodních dohod, protože na lokální úrovni není možné efektivně zasahovat. Nutná je také možnost regulace na globální úrovni, jediný efektivní prostředek proti mocným korporacím.

Encyklika výslovně jmenuje některé zvláště nebezpečné pokusy podřídit přírodu finančním zájmům, spolu s biskupy Latinské Ameriky a Karibské oblasti například odmítá návrhy internacionalizace Amazonie, které ve skutečnosti slouží zájmům nadnárodních společností.

Opakovaně v encyklice zaznívá chvála ekologických iniciativa a všech těch, kdo usilují o ochranu životního prostředí, ale i kritika, která směřuje na mezinárodní konference (Rio de Janeiro 1992, Rio de Janeiro 2012 aj.), jejichž důležité závěry a prorocké myšlenky nebyly kvůli nedostatku politické vůle uvedeny do praxe. Jak je u Františka obvyklé, kritika je ale adresována i věřícím, kteří mnohdy kladou úsilí o ochranu přírody překážky, chovají se lhostejně či obstrukčně a popírají závažnost ekologické krize.

Uvedeny jsou nicméně i pozitivní příklady, jako basilejská úmluva o zacházení s nebezpečnými odpady, nebo mezinárodní dohody omezující obchod s ohroženými druhy či vídeňská úmluva na ochranu ozónové vrstvy.

Je třeba radikální změny

Nejbohatší a nejvíce znečišťující země kladou svůj prospěch nad zájem celku. „Mnozí z těch, kteří mají nejvíce prostředků a mají největší ekonomickou a politickou moc, se nejvíce ze všeho zabývají bagatelizováním problémů a zakrýváním jejich skutečných příčin a snaží se pouze zmírňovat některé z negativních dopadů klimatických změn.“ To ale zdaleka nestačí: je potřeba základní změny přístupu, drastického snížení emisí a rozvoje obnovitelné energie.

Odpovědi na ekologickou krizi v mezinárodním měřítku byly doposud slabé, nedostatečné. Krach mezinárodních jednání o změně klimatu dokazuje, že politika je podřízena světu technologií a financí. Partikulární ekonomické zájmy vítězí nad společným dobrem, dochází k manipulaci s informacemi.

A tak se nanejvýš objevuje povrchní rétorika na dané téma, ojedinělé filantropické skutky a vzbuzuje se pomíjivý zájem, ale skutečné pokusy o změnu jsou považovány za projev romantických iluzí, nebo přímo za překážku a ohrožení.

V sociální oblasti je (stejně jako v předchozím Františkově textu Evangelii Gaudium) cílem kritiky globální systém, kde mají vždy přednost finanční spekulace, bez ohledu na cokoli, ať již je to lidská důstojnost nebo životní prostředí. Absolutní moc finančního systému vede jen k dalším krizím. Zadluženost chudých zemí se stala způsobem, jak je ovládat.

Encyklikou prostupuje kritika konzumerismu bohaté části světa: varujícím příkladem je rychlý nárůst používání klimatizace a obchodu s těmito technologiemi. V některých částech světa je podle Laudato Si zapotřebí zastavit ekonomický růst, aby se v jiných částech světa mohl zajistit zdravý a potřebný růst.

Je třeba také nově definovat pojem pokroku: pouhý technický a ekonomický vzestup, který nepřináší celkově lepší kvalitu života a lepší svět, nemůže být považován za pokrok.

Konkrétně je nutné urychleně opustit využívání fosilních paliv — uhlí, ropy, ale také plynu. Kritizován je obchod s emisními povolenkami, který je novou formou spekulace a nepovede ke snížení emisí skleníkových plynů. Zdá se, že tento způsob nabízí snadné a praktické řešení, ale ve skutečnosti nepředstavuje radikální změnu, kterou situace vyžaduje.

V pozitivním smyslu jsou zmíněna družstva, která mají větší sdílenou odpovědnost, silný smysl pro komunitu, vzájemnou ochranu, kreativitu a lásku k zemi. Tak jako v celé encyklice, environmentální a sociální zřetel, ochrana ekosystémů a zemědělských komunit s nimi spojených je jeden neoddělitelný celek.

Integrální ekologie

Ekologie a sociální otázka jsou skutečně neoddělitelně propojené: ekologická krize a utrpení těch nejchudších, vyloučených lidí na okraji společnosti jdou ruku v ruce. Tyto dvě zdánlivě samostatné, ve skutečnosti však hluboce spjaté oblasti se neustále prolínají. Každé ekologické hnutí, ať nábožensky založené, či nikoli, musí vzít v úvahu sociální perspektivu, zajímat se o práva chudých a diskriminovaných.

„Skutečně ekologický přístup je vždy zároveň sociální; musí do diskuse o životním prostředí zahrnout otázku spravedlnosti, tak aby bylo možné zároveň slyšet nářek Země i nářek chudých.“

Vztah k přírodě nelze oddělovat od vztahu k druhým lidem a od transcendence k Bohu. Hluboké společenství člověka se světem přírody není možné, pokud člověku chybí soucit s druhými lidmi a zájem o ně. Je tak například nedůsledné bojovat proti nelegálnímu obchodu se zvířaty a ne zároveň proti nelegálnímu obchodování s lidmi.

Ať již jde o otázku znečištění nebo nedostatku pitné vody, vždy jsou to chudí, kteří jsou nejvíce postiženi, kteří trpí spolu s chudou sestrou Zemí. Lidské prostředí a přírodní prostředí se zhoršují vždy společně:

„Sociální dimenze globální změny zahrnují dopady technologických inovací na zaměstnanost, sociální vyloučení, nerovné rozdělení a spotřebu energie a služeb, sociální kolaps, nárůst násilí a nových forem sociální agrese, obchod s drogami, nárůst drogové závislosti zvláště u mladých lidí, a ztrátu identity.“

Integrální ekologie má i další rozměry, zahrnuje také ochranu kulturního dědictví a památek. Kultura není jen souhrn mrtvých artefaktů, ale živá, dynamická a propojená aktuální skutečnost. Zničení lidské kultury — zvláště je řeč o kultuře mnoha ohrožených původních obyvatel, národů a komunit „třetího světa“ — má stejně negativní dopad jako zmizení mnoha druhů rostlin a živočichů.

Vztah těchto komunit k zemi, která pro ně není jen zdrojem příjmů, ale darem, posvátným místem, základem jejich identity, je ohrožen mnoha projekty těžby či intenzivního zemědělství a jejich jedinečná kultura je tak zásadně ohrožena.

Sociální ekologie také zahrnuje důraz na instituce společnosti, které jsou nezastupitelné a jejich oslabování je nebezpečné. Do ekologie každodenního života patří urbanismus a plánování měst, které musí brát v úvahu životní prostředí a sociální aspekty, stejně jako prostředky hromadné dopravy, jež musí mít přednost před dopravou osobní.

Jako odpověď na převládající technokratický přístup, nemůže být ekologická kultura pouze sledem akcí odporu proti jednotlivým negativním jevům, ale musí se stát svébytným pohledem na svět a stylem života, se svojí vlastní spiritualitou. Jedině tak bude skutečně schopna čelit obrovskému tlaku technokratického přístupu ke světu.

Nástup takovéto celostně pojaté kultury není ničím menším než novou kulturní revolucí. Je potřeba zpomalit, podívat se na skutečnost novýma očima a rozeznat jak to, co je skutečně hodnotné na technologickém pokroku, tak také hodnoty, které velikášský sen o neomezeném růstu a rozvoji zakryl.

Technika a věda nesmírně přispěla k všestrannému rozvoji člověka. Dávají člověku dosud nebývalou moc, kterou ale nedokáže vždy správně a moudře využívat, protože technický pokrok není doprovázen odpovídajícím pokrokem morálním, rozvojem lidské odpovědnosti a svědomí. Vztah člověka a přírody se stal vztahem subjektu k pouhým předmětům, či ještě výstižněji k pouhé beztvaré mase, kterou je možné libovolně manipulovat a přetvářet.

Výzva k dialogu a proměně: bude vyslyšena?

Encyklika Laudato Si otevřeně přiznává, že na mnoho otázek církev nemůže a ani nemá nabízet definitivní odpovědi. Namísto toho využívá k diskusi odborníků a všech lidí, s respektem k různosti názorů. Církev nenahrazuje vědu ani politiku, ale vyzývá k široké, otevřené a nezaujaté diskusi v zájmu obecného dobra. Ekologická krize je velkou výzvou k dialogu, a vynechány nesmějí být žádné pohledy na svět, náboženské i nenáboženské, věda, víra i kultura v jejích rozmanitých projevech.

Fragmentace poznání vlastní vědě a technice způsobuje ztrátu schopnosti vnímat celek, předivo vztahů mezi jednotlivými skutečnostmi. To dále ztěžuje možnost řešit naléhavé problémy tohoto světa, zejména ekologické a sociální. Ty se nedají skutečně řešit pouze z jedné perspektivy nebo na základě zájmu pouze jedné skupiny.

Právě proto je nezastupitelný dialog náboženství, dialog mezi jednotlivými vědami, ale i mezi ekologickými hnutími. Dialog musí zahrnovat všechny, protože ekologická krize se dotýká všech.

Jedním z příkladů je to, jakým způsobem encyklika pojednává otázku genetických modifikací. Jde o složitou problematiku, kterou nelze jednoznačně odsoudit: má své pozitivní i negativní stránky. Je třeba poučené diskuse a mezioborového bádání, ovšem takového, které není financováno zájmovými skupinami a velkým byznysem.

Může se však jednomu dokumentu, jakkoli významnému a obsahově závažnému, podařit vyvolat takto širokou a zásadní diskusi, a ještě víc, přispět k radikální změně přístupu, překonání lhostejnosti, pohodlnosti i omezenosti vlastními zájmy? Může narušit hegemonii globálních ekonomických mocností?

Rychlost, s jakou někteří vlivní politici hlásící se ke katolickému křesťanství, v první řadě američtí republikáni (a kandidáti na prezidenta) Rick Santorum či Jeb Bush, dali najevo nesouhlas s obsahem nové encykliky, napovídá, že její přijetí rozhodně nebude jednoznačné a reakce budou nejrůznější. Odpor, se kterým se sociální a ekologické poselství encykliky bude setkávat nejen v kruzích katolických konzervativců, bude značný.

Z pohledu Evropana, příslušníka nejbohatší části planety, je v každém případě podstatná jedna skutečnost. Encyklika Laudato Si není adresována jen obyvatelům bohatého světa, ale také a především, jak je u argentinského papeže zvykem, těm nejchudším, lidem žijícím v neutěšených poměrech na předměstích přelidněných megapolí, jejichž životní prostředí v širším smyslu je nejvíce zatěžováno.

Jak ale s nadějí ukazuje encyklika, i samotné favely třetího světa ale mohou být proměněny v prostředí, kde vzájemná blízkost a fungující sociální vztahy dokážou proměnit peklo na zemi v místo dobré pro život.

Možná v tom je jedno z nejdůležitějších poselství „Zelené encykliky“.