Encyklika papeže Františka Laudato Si je zároveň ekologický a sociální dokument, pojmenování nejpalčivějších problémů životního prostředí i problémů sociálních, vyzývá k radikální změně chování jednotlivců i institucí i k širokému a otevřenému dialogu a nabízí hlubokou spiritualitu ohleduplnosti k přírodě i k těm nejchudším.

Je toho mnoho, co encyklika může nabídnout, a tento rozbor (přes svou značnou délku) zdaleka nevyčerpává všechna témata, o nichž by se v souvislosti s Laudato Si mohlo a mělo mluvit.

Na rozdíl od svého předchůdce, exhortace Evangelii Gaudium, je Laudato Si encyklika, tedy dokument největší důležitosti. Ačkoli to může vypadat na první pohled překvapivě, tato „ekologická“ encyklika patří mezi sociální encykliky, řadí se tedy do tradice sahající až ke konci 19. století.

Základním přístupem vlastním celé tradici sociálních encyklik je uchopení univerzálního, všelidského problému (sociální otázka na konci 19. století, ekologická krize na začátku století 21.) na základě vlastní tradice církve, tradice teologické, spirituální i prakticky pastorační. To se děje někdy v souladu, někdy v protikladu k jiným způsobům odpovědi, jaké poskytoval např. socialismus či komunismus na dělnickou otázku či některé směry ekologického hnutí dnes.

Encyklika Laudato Si je tedy zatím poslední v řadě důležitých sociálních dokumentů římskokatolické církve. Liší se však od všech předcházejících tím, že poprvé je ekologický prvek postaven do popředí a stává se hlavní perspektivou, z níž je nahlížena sociální tematika. To je převratná změna a znamená do jisté míry revoluční opuštění antropocentrického přístupu: člověk a jeho potřeby již nejsou tím primárním. Nebo jinak a přesněji: již nejsou izolovány od celku stvoření.

Bohatství inspiračních zdrojů

Podívejme se nejprve na inspirační zdroje, z nichž Františkova encyklika vychází. Podobné dokumenty, jakkoli jsou spojeny s osobou papeže, který je vydal a zpravidla nesou jeho charakteristický rukopis i styl, nikdy nejsou dílem jednoho člověka. Kdo tedy na encyklice Laudato Si spolupracoval? Jedním z nejbližších spolupracovníků byl jistě ghanský kardinál Peter Turkson coby stávající předseda papežské Rady pro spravedlnost a mír, zodpovědné za sociální problematiku.

Při veřejné prezentaci encykliky figurovali německý odborník na klimatické změny Hans-Joachim Schellnhuber, jehož vliv na pojednání problematiky klimatické změny je zřejmě zásadní, a významný pravoslavný teolog, pergamský metropolita John Zizioulas, který vyjádřil radost, již pravoslavní mají z nového dokumentu.

Pravoslavná inspirace encykliky je zřetelná: kromě klasických teologických autorit éry církevních otců (sv. Basil Veliký) je několikrát citován současný ekumenický patriarcha Bartoloměj. Byla to právě pravoslavná teologie a tradice, kde se důraz na ochranu přírody prosadil dosud asi nejvýrazněji, což dokumentuje například zavedení zvláštního svátku liturgického roku, Dne stvoření (připomíná se již od roku 1989 vždy 1. září).

Důležitou inspirací encykliky je křesťanská mystika. Kromě zásadní postavy sv. Františka z Assisi a františkánské tradice (o níž bude obšírněji řeč dále) a velkých teologů a mystiků středověku (sv. Tomáš Akvinský, sv. Bonaventura) je zastoupena i mystika španělská (sv. Jan od Kříže) a ke slovu se dostává i sv. Terezie z Lisieux, jejíž „malá cesta“ ohleduplnosti k drobným skutečnostem každodenního života je obrazem pozornosti a všímavosti k přírodě ve všech jejích projevech.

Nejde ale jen o mystiku křesťanskou, své místo tu má i islámská súfijská moudrost, která nachází hluboký význam v každé, i té nejdrobnější, skutečnosti přírody a světa okolo.

Z dalších křesťanských autorů jsou v encyklice citováni křesťanský fenomenolog Paul Ricoeur, zmíněn je jezuitský antropolog a teolog Pierre Teilhard de Chardin, postava zásadního významu pro dialog katolické církve a moderní vědy. Asi největší prostor dostává kritika moderního technokratického přístupu ke světu v podání teologa Romana Guardiniho, konkrétně v několika citacích jeho knihy Konec novověku.

Inspirační zdroje se nicméně neomezují na křesťanské autory, citována je rovněž Charta Země (Earth Charter, 2000) v její výzvě k probuzení, k hledání udržitelného života, k zápasu za spravedlnost a mír.

V tradici katolického sociálního učení

Hlavní inspirací „zelené encykliky“ je nicméně sama tradice, do níž se řadí — katolické sociální učení. Řadu z myšlenek Laudato Si najdeme v dřívějších dokumentech, jak je shrnuje např. Kompendium sociální nauky církve (2004, české vydání 2008). Nejčastěji jsou citovány encykliky a další texty Jana Pavla II., z nichž zvláště významnou roli mají jeho promluvy k původním obyvatelům řady zemí „třetího světa“.

Velmi důležité jsou i dokumenty vydané biskupy mnoha zemí celého světa (Brazílie, Japonsko, Nový Zéland, Portugalsko aj.), které přinášejí specifické prvky senzitivity a spirituality dané oblasti, vždy s přesahem do oblasti ekologie (například Brazílie: příroda není jen manifestací Boha, ale je místem jeho přítomnosti; Japonsko: cítit spolu s každým tvorem, který zpívá chvalozpěv své existence, to je žít radostně v Boží lásce a naději).

To dodává encyklice skutečně globální, nikoli eurocentrickou či západní, perspektivu. A tato perspektiva je určována sociálními a ekologickými ohledy.

Země a příroda jsou pro člověka společným dobrem, které má přednost před individuálním vlastnictvím. V encyklice Laudato Si je pojem obecného dobra, který ve vztahu k životnímu prostředí používají již předchozí sociální encykliky, aplikován konkrétně na otázku klimatu: klima je obecné dobro, náležící všem.

Také další zásadní koncept, vzájemná propojenost, interdependence všech stvořených bytostí, se objevuje již v dřívějších dokumentech, a navazuje vlastně na jednu z nejstarších a nejhlubších částí křesťanské teologie, tajemství Trojice. Trojjediný Bůh není izolovaným kosmickým tyranem, ale bohatstvím vzájemných vztahů. Bůh je společenství, a jak ohled na mezilidské vztahy a sociální otázky, tak i starost o přírodu jako celek propojený předivem vzájemných vztahů má svůj pevný základ zde, v samém srdci křesťanství.

Svoji výraznou stopu v encyklice Laudato Si má i Františkův předchůdce Benedikt XVI.: citována je např. jeho sociální encyklika Caritas in veritate, podle níž trh sám o sobě nezajistí integrální lidský rozvoj a sociální soudržnost. Ve shodě s dřívější katolickou sociální naukou je rovněž spojení ochrany přírody a nenarozeného života. Nepřijatelnost umělého přerušení těhotenství je podstatnou součástí sociální i ekologické nauky církve.

Chudá sestra (a matka) Země