Orgie materialistického náboženství
Ivan ŠtampachNáboženský materialismus může mít různé podoby. Některé mohou působit domácky, přirozeně a obyčejně lidsky, jiné triumfalisticky. Ty, které můžeme pozorovat u české katolické církve v případě staroboleslavské pouti, spadají spíše do druhé kategorie.
Před nějakými osmi lety doputovala na své cestě po ruských komunitách žijících v západním světě myrotočivá ikona Bohorodičky. Západní náboženské obrazy buď roní slzy, nebo krvácejí. Někdy dojde k tak morbidnímu úkazu, že se na misce při mši místo hostie objeví živé krvácející maso.
Z východních ikon odkapává myro, odtud jejich název. Myro je směs oleje a vonných bylinných látek, již jsou pomazávání lidé po křtu (na znamení duchovního pomazání, tedy vylití Ducha), biskupové, kněží a jáhni při uvedení do služby nebo při svěcení chrámu a oltářního stolu v něm.
Ikona byla vystavena v Praze v ruském pravoslavném chrámu na Olšanských hřbitovech, který v kombinaci novgorodského stylu se soudobou doznívající secesí postavili s přispěním prvního československého premiéra Karla Kramáře ruští exulanti, kteří nalezli útočiště v Praze po útěku před bolševickým převratem v listopadu 1917.
Na ikonu se stála fronta a každý měl několik vteřin na to, aby ji uctil na svůj způsob. Pravoslavní (Rusové a Ukrajinci tehdy ještě ruku v ruce) se křižovali, líbali tlusté sklo, kterým byla ikona chráněna, a někteří si ji fotografovali pomocí mobilních telefonů, aby třeba i tímto způsobem vstřebali něco z mana, z posvátné síly, jíž je ikona nabita. Pod ikonou byla nádobka zachycující zázračně odkapávající myro.
Tento druh náboženského materialismu je mi blízký a neváhal jsem se připojit se ke ctitelům. Vše tam bylo nějak domácké, přirozené, obyčejně lidské. Náboženství těchto lidí se neodehrává v oblasti vznosných filosofických a etických spekulací. Jejich Bůh je ztělesněný, Slovo, které je božské, se stalo tělem a přebývalo mezi námi, plné milosti a pravdy.
Není to Bůh slov, Bůh textů, jejich náboženství není tolik verbalizované, není to náboženství knihy ani náboženství pouček. Žije v čase a prostoru a bezprostředně se dotýká naší tělesné existence, našeho pozemského života a jeho kosmického kontextu.
27. září vyrazil do pražských ulic průvod s měděným reliéfem (s malou příměsí zlata) z konce 14. století zobrazujícím Madonu. Říkají mu palladium podle bohyně řeckého antického náboženství Pallas Athény. Tvrdí o něm, naposledy kardinál Duka v letošním kázání ve Staré Boleslavi, že je (více než čtyři století před jeho vytvořením) nosil kníže Václav. Na této zbožné lži je založeno i tvrzení, že tento objekt chrání Českou zemi. Morava a naše část Slezska se z ochrany zdají být vyjmuty.
Tento typ náboženského materialismu je triumfalistický. Je spojen s oslavou pololegendární postavy knížete Václava. Světec na trůně, opora nejen této dynastie. Pro poznání jeho života chybí dostatek spolehlivých dobových pramenů a tradované příběhy se opírají o legendy sepsané na oslavu světce. Církevní legendaristika činí z možné postavy raného přemyslovského vladaře reálnou postavu, k níž má mnoho podrobných informací o jeho jednotlivých krocích a dokonce i o jeho myšlenkách.
Není vyloučeno, že Boleslav I. zvaný Ukrutný, který měl nechat Václava, svého staršího bratra, zavraždit, je jen jinou variantou jména Václav. Obojí totiž v dobovém slovanském jazyce znamenalo totéž: více slávy. Je to podezřelé, i když nepřijmeme radikální interpretaci této postavy jako mytologické, s níž přišel r. 1947 Záviš Kalandra.
Svatováclavské Dukovo kázání ve Staré Boleslavi (městě pojmenovaném podle Václavova legendárního bratra) v den svátku mělo ráz politického projevu. Znovu zazněla lež o Václavovi jako mučedníkovi. Zůstaneme-li u standardního významu tohoto církevního termínu, sotva jím mohl být. Nevíme, co proběhlo, ale daleko spíše šlo o dynastický konflikt. Jenže to se pro obraz věčného knížete země české zaštiťujícího z nebe pozemské mocnáře tolik nehodí.
Podle evangelií byla Maria prostá žena, manželka řemeslníka Josefa. Hierarchická a monarchická církev z ní činí královnu. Dokonce královnu nebes.
Obrátilo se na mne shodou okolností několik členů římské církve a svěřovali se mi s pocitem trapnosti z aktu korunování palladia papežským nunciem, k němuž rovněž došlo při letošní staroboleslavské pouti. Říkali mi, že si připadali jako přenesení do jiné doby. Jevilo se jim to jako cizí a nepatřičné. Slavnost se nesla v monarchistickém, tradicionalistickém, autoritativním duchu.
Papež František vybízí církev, aby vyšla do ulic. Nemá však na mysli triumfální pochody v blyštivých róbách, s krajkami, s dýmajícím kadidlem a s prapory. Říká, že služebníci církve a ostatní její členové nemají váhat vyjít do ulic. Výslovně se vyjádřil, že se nemají bát se ušpinit.
Českobratrský teolog Josef Lukl Hromádka nazval své závažné dílo Evangelium o cestě za člověkem (1958). Mluví o Boží cestě za člověkem a o tom, že církev v tom má Boha následovat. To platí i pro římskou církev, pokud se chce vrátit do plného společenství Církve Kristovy. Ne sláva, nýbrž skromnost a pokora, ne bohatství, nýbrž prostota, ne vláda, nýbrž služba.
Náboženství koneckonců může být materialistické. Týká se přece našeho hmatatelného světa. Jedna možnost je, že duch je ztělesněn v předmětech, gestech, pohybech, v členění prostoru a času, ale především vtělen v reálné službě potřebným. Může však také jít o velmi pozemské a hmotné, totiž ekonomické a politické zájmy zamaskované za vznešené duchovno. Ta druhá podoba materialismu je cestou církve k totálnímu zmarnění.
Ale odvíjí se ve světě vulgárního konzumismu, ve kterém představitelé církví konkurující o popularitu jsou nuceni být pouťovými vyvolávači - apoštoly machiavellismu.
Takový bezbřehý pragmatismus svádí k zamyšlení nad znovuoživením a dobovou aktualizací víry v trest boží...........bych opět připomněl.
Takto to vypadá, jako by církev byla bezradná v tom, čím má oslovit širokou veřejnost a tak se raději držela toho, čím nemůže nikoho urazit a co také nikomu nic nového neřekne.
Sám jsem nezaznamenal - ačkoliv se v katolické církvi dost pohybuji – nějakou vnitřní potřebu věřících po dalším stupni posvátné úcty k palladiu. Nezaslechl jsem ani, že by se o aktu korunování palladia vůbec někdo zmínil.
V širším měřítku se domnívám, že naše katolická církev v posledním dvacetiletí dost zaspala, že se ukolébala uspokojením z pádu komunistického režimu, který ji těžce pronásledoval. Nedokázala si vychovat generaci duchovních a zejména biskupů, kteří by viděli dál, než k uspokojení z konce komunismu. Výjimky samozřejmě existují.
Nezapomeňme však na vinu polistopadové politické reprezentace – jak té vedené ODS, tak té vedené ČSSD, včetně Václava Havla – která nedokázala ocenit význam církve, křesťanství a duchovních hodnot vůbec pro alespoň trochu zdravý vývoj společnosti. Jelikož se nenamáhala s církvemi podle toho jednat, probudila v nich síly autoritativního ražení.
Mluvit o legendě sv. Václava jako o lži je nespravedlivé. Mýty a legendy si obvykle nedělají nárok na sdělování nezkreslených faktů, ale vyjadřují dobový ideál, který bývá s přibývajícím časem všelijak aktualizován. Jako na takové je třeba se na ně dívat.
S posledním odstavcem autora bych docela souhlasil, avšak s tou výjimkou, že katolická církev jako organizace určitě není zaměřena k materiálním a politickým cílům. To prostě pravda není. (Pochopitelně, že jednotlivci tohoto ražení by se v ní našli.) Ze zmarnění české katolické církve bych žádný strach neměl. Po letech přešlapování na místě přijdou nepochybně roky úrodné, plné tvůrčího snažení.
Jiří Vyleťal
Duchovní mají na planetě globálních hráčů, kteří chápou pojem bohatý život jako honbu za ziskem, zcela jiná zadání.
Příkladně nám důrazně napomáhat z úskalí kapitalismu jakým je právě doktrína růstu zisků........bych nejen já řekl.