↗

Autor v pojmu mimolidského shrnuje bohatství života, které nás obklopuje, a zároveň podtrhuje, jak marné je naše neustálé úsilí dělit svět na „civilizaci“ a „divočinu“. Ve skutečnosti jsou tyto hranice iluzorní — propojení člověka s přírodou je mnohem plynulejší a subtilnější, přičemž příroda zůstává i v těch nejnepatrnějších projevech nezkrotná. Ať už jde o mikroflóru v našich tělech, hmyz žijící v našich domovech, drobné rostliny vyrůstající mezi dlaždicemi chodníku nebo o velké plochy městské divočiny. Foto Anna Krylová

Putování přírodou a její poetické zachycení patří k trvalým inspiračním zdrojům české literatury. Tato tradice sahá od dramatických obrazů romantismu přes první snahy chránit přírodu a zprostředkovat její krásu skrze bohaté literární popisy, přes cestopisné dílo čapkovského ražení, sociálně laděná pozorování Ivana Olbrachta na Podkarpatské Rusi až k foglarovským popisům krajiny jako plátna pro chlapecká dobrodružství. A také k opravdovému ponoření do přírody, k objevování jejích krás a bohatství, jak to ve svých legendárních dílech zvládl Miroslav Nevrlý.

Luděk Čertík, esejista, básník a průvodce potulné univerzity Pilgrim, na tuto tradici navazuje s mimořádnou lehkostí a invencí. Ve svých esejích, původně publikovaných v časopise Sedmá generace a tvořících základ knihy Spolu, nezkrotní, spojuje něco tak tradičního, jako je putování krajinou, s aktuálními tématy a výzvami dnešního světa. Jeho pohled překonává pouhé obdivování krás přírody a nabízí nové způsoby, jak o ní přemýšlet v kontextu moderního života.

Víc než útěk do divočiny

Co je však na jeho přístupu obzvlášť inspirativní, je schopnost zasadit přírodní téma do širších společenských souvislostí. Čertík otevírá otázky (de)kolonialismu prostřednictvím odkazů na domorodé kultury, přináší feministickou perspektivu — jeho poutník neopouští rodinu, aby sám bloudil divočinou — a zároveň klade důraz na hodnotu a práva mimolidského světa, tedy zvířat, rostlin a dalších ne-lidských aktérů.

Slovo „mimolidské“ se v Čertíkově knize objevuje opakovaně jako klíčový pojem zahrnující vše, co patří k přírodě, ale není součástí lidského světa. Autor v něm shrnuje bohatství života, které nás obklopuje, a zároveň podtrhuje, jak marné je naše neustálé úsilí dělit svět na „civilizaci“ a „divočinu“. Ve skutečnosti jsou tyto hranice iluzorní — propojení člověka s přírodou je mnohem plynulejší a subtilnější, přičemž příroda zůstává i v těch nejnepatrnějších projevech nezkrotná. Ať už jde o mikroflóru v našich tělech, hmyz žijící v našich domovech, drobné rostliny vyrůstající mezi dlaždicemi chodníku nebo o velké plochy městské divočiny.

Čertík v tomto rozmanitém prolínání vidí nespočet příležitostí k navázání vztahů s přírodou a jejími aktéry. Právě skrze tyto vztahy můžeme přírodu lépe poznávat — i v prostředích, která jsou na první pohled omezená: ve městech, na ulicích nebo dokonce v našich bytech.