↗

Autor v pojmu mimolidského shrnuje bohatství života, které nás obklopuje, a zároveň podtrhuje, jak marné je naše neustálé úsilí dělit svět na „civilizaci“ a „divočinu“. Ve skutečnosti jsou tyto hranice iluzorní — propojení člověka s přírodou je mnohem plynulejší a subtilnější, přičemž příroda zůstává i v těch nejnepatrnějších projevech nezkrotná. Ať už jde o mikroflóru v našich tělech, hmyz žijící v našich domovech, drobné rostliny vyrůstající mezi dlaždicemi chodníku nebo o velké plochy městské divočiny. Foto Anna Krylová

Putování přírodou a její poetické zachycení patří k trvalým inspiračním zdrojům české literatury. Tato tradice sahá od dramatických obrazů romantismu přes první snahy chránit přírodu a zprostředkovat její krásu skrze bohaté literární popisy, přes cestopisné dílo čapkovského ražení, sociálně laděná pozorování Ivana Olbrachta na Podkarpatské Rusi až k foglarovským popisům krajiny jako plátna pro chlapecká dobrodružství. A také k opravdovému ponoření do přírody, k objevování jejích krás a bohatství, jak to ve svých legendárních dílech zvládl Miroslav Nevrlý.

Luděk Čertík, esejista, básník a průvodce potulné univerzity Pilgrim, na tuto tradici navazuje s mimořádnou lehkostí a invencí. Ve svých esejích, původně publikovaných v časopise Sedmá generace a tvořících základ knihy Spolu, nezkrotní, spojuje něco tak tradičního, jako je putování krajinou, s aktuálními tématy a výzvami dnešního světa. Jeho pohled překonává pouhé obdivování krás přírody a nabízí nové způsoby, jak o ní přemýšlet v kontextu moderního života.

Víc než útěk do divočiny

Co je však na jeho přístupu obzvlášť inspirativní, je schopnost zasadit přírodní téma do širších společenských souvislostí. Čertík otevírá otázky (de)kolonialismu prostřednictvím odkazů na domorodé kultury, přináší feministickou perspektivu — jeho poutník neopouští rodinu, aby sám bloudil divočinou — a zároveň klade důraz na hodnotu a práva mimolidského světa, tedy zvířat, rostlin a dalších ne-lidských aktérů.

Slovo „mimolidské“ se v Čertíkově knize objevuje opakovaně jako klíčový pojem zahrnující vše, co patří k přírodě, ale není součástí lidského světa. Autor v něm shrnuje bohatství života, které nás obklopuje, a zároveň podtrhuje, jak marné je naše neustálé úsilí dělit svět na „civilizaci“ a „divočinu“. Ve skutečnosti jsou tyto hranice iluzorní — propojení člověka s přírodou je mnohem plynulejší a subtilnější, přičemž příroda zůstává i v těch nejnepatrnějších projevech nezkrotná. Ať už jde o mikroflóru v našich tělech, hmyz žijící v našich domovech, drobné rostliny vyrůstající mezi dlaždicemi chodníku nebo o velké plochy městské divočiny.

Čertík v tomto rozmanitém prolínání vidí nespočet příležitostí k navázání vztahů s přírodou a jejími aktéry. Právě skrze tyto vztahy můžeme přírodu lépe poznávat — i v prostředích, která jsou na první pohled omezená: ve městech, na ulicích nebo dokonce v našich bytech.

Putování po krajině, i té civilizované, zůstává nejlepším způsobem pro poznání. A nejen poznání přírody, ale i sebe sama. První ze tří částí knihy se právě tomuto tématu věnuje a ukazuje, jak intenzivně a mnohovrstevnatě lze krajinu vnímat. Snad je nejlepší ilustrovat to přímo autorovými slovy.

„Chůze, řekl by Weber, je erotická (vzájemně přitažlivá) praxe. Erotický aspekt se v putování fyzicky manifestuje v každém momentu, kdy mé chodidlo políbí a rozvibruje zemi, po (nebo snad ve?) které kráčím — každý krok představuje obousměrný dotek, tanec, konverzaci. Při putování, vyloupnutí ze slupky čtyř stěn, si nejvíc uvědomujeme, že země je dýchající zvíře; naše vědomí se uvolňuje a rozšiřuje, stává se vědomím lesním, polním, potočním, lučním. Myšlenky, které nás napadají pod širou oblohou, jsou jiné než ty, které k nám přicházejí v interiérech. V interiéru myslíme úzce, ale venku mysl expanduje - rozpíná křídla — a může čerpat ze zdrojů širokých jako sám svět - ano, přesně jako ve snech. Myslí svět skrze nás? Nebo my skrze svět? Každý poutník je dříve či později konfrontován s podobnými otázkami - a každý si na ně musí odpovědět po svém. Tak či onak se putováním osvobozujeme od starých návyků a kráčíme do širšího, více-než-lidského světa.“

Síla naslouchání

Obrovskou silou putování je možnost krajině a přírodě naslouchat, což je tématem druhé části knihy. Pro Čertíka je sluch nejdůležitějším smyslem v poznávání krajiny a světa kolem nás. Jak píše, každý zvuk je součástí světa a může být cestou k jeho pochopení. Zároveň však jako „realista“ upozorňuje, že není smysluplné hledat ideální svět bez zvukového znečištění — takový svět neexistuje. I nejopatrnější poutník, který tiše naslouchá v lese, svou přítomností prostor mění, což se projevuje i ve zvuku. Proto ve svých zvukových nahrávkách přírody nezamlčuje „škodlivé“ vlivy, ale pracuje s nimi.

Od zvuku je velmi blízko ke snaze popsat tyto zvuky, a vlastně jakékoli projevy přírody, prostřednictvím slov. Luděk Čertík má nádherný dar jazyka, jeho eseje po jazykové stránce vynikaly už v Sedmé generaci a vlastně mě forma fascinovala ještě dříve než obsah. Použitá slova člověka hned přenesou na místo, které autor zamýšlí představit. Pokud se značná část současné české non-fiction vyznačuje tím, že je psána nikoli literárním, ale publicistickým jazykem, tak u Čertíka si můžete být jisti, že po jazykové stránce si čtení opravdu užijete.

„Občas do okolní kleče toulavě zavane, zahučí to, jako když se včelí roj zavlní blahem. Strohou, doběla vypálenou oblohou proletí poštolka. Nejhlasitější zvuk: dusot goretexových podrážek na kamenech, klinkání plastových přezek a kovových zipů na batozích, strojový ženský hlas spuštěné navigace, taneční hudba z mobilu. Když tohle na chvíli odezní: bzučení tisíců pestřenek a mušek, sem tam ojedinělá horská kobylka nebo saranče v řídké trávě a plodícím borůvčí. Letadel tu prolétá překvapivě málo, chvalme ticho na nebesích.“

Poetičnost v knize naznačuje, že Luděk Čertík je nejen esejista a vypravěč, ale také básník. Kromě několika veršů, které otevírají jednotlivé kapitoly, se v knize nachází celá esej věnovaná poezii. Podle autora musí každé vyprávění o životě začínat a končit u poezie, protože už od dětství máme poetický, tvořivý základ pro poznávání světa. Poezie nám pomáhá propojit známé s neznámým, vnější svět s naším nitrem. Tato esej se vymyká ostatním, protože se soustředí především na poezii, literaturu a její vnímání, a teprve poté na přírodu. Tady je jeden odstavec, který to ilustruje:

„Skutečně dobře zvolená metafora — metafora na správném místě a ve správný čas — v nás dokáže rozvířit cosi hluboce zasutého, nedostupného rozumovým poznáním. Možná jí úplně nerozumíme, ale přesto do morku duše cítíme (jak jinak to říct?), že o světě nebo o životě vyjadřuje cosi žahavě pravdivého; poodhaluje zrovna tu fazetu či potencialitu, která nám zatím nebyla zjevná/znělá, kdovíproč nám unikala.“

Jsme jen pokračováním dlouhé řady života

Třetí část knihy se zaměřuje na vztah ke zvířatům a všemu mimolidskému. Skrze tato pozorování a promýšlení se autor dostává k hlubokým otázkám, které se dotýkají samotného smyslu bytí. Čertík upozorňuje a mnoha příklady dokládá, že v tomto ohledu nejsme nad přírodou, ale jsme jen pokračováním dlouhé řady života na Zemi. Tuto myšlenku vyjadřuje poslední ukázka:

„Každý živý tvor touží na té nejobecnější rovině po jediném: žít a vyhýbat se strastem, nerušeně pokračovat v tom, co jej činí zrovna touto konkrétní bytostí, tímto konkrétním životem; držet se bytí. Pokud si jako lidé myslíme, že jsme v tomto směru jakkoliv odlišní od zbytku biosféry, zásadně se mýlíme. Odkud se domníváte, že pocházejí všechny naše emoce? Vstoupila snad radost nebo smutek do světa až s námi? Tuhle stezku už před námi prošlapali jiní, miliardy a nesčetné zástupy pomíjivých a toužících mimolidských tvorů, z nichž většina už na Zemi dávno není. Tvorů nám tolik nepodobných a podobných současně. Jedinečná je v tomto příběhu pouze forma lidského prožívání, každá její individuální lidská realizace. Ba v touze žít — a života si vážit — nás řada pozemských spoluobyvatel dokonce hravě předčí.“

Součástí týmem Sedmé generace velmi pečlivě připravené knihy je také pozoruhodný seznam doporučení, co dál číst, na jaké filmy se podívat, co poslouchat nebo jaké počítačové hry hrát. To je skvělý prvek a možná bychom měli takové „inspirační prostředí“ považovat za vhodnou součást každé moderní knihy tohoto typu. Dílo je navíc k dispozici i jako audiokniha, což poskytuje skvělou příležitost ji poslouchat na cestách.

A kdo by ji měl číst nebo poslouchat? Potenciálními čtenáři jsou dle mého dvě skupiny: první tvoří ti, kteří se přírodu snaží chránit, ale jejich kroky, často zejména politické, technické nebo společenské, je mohou od samotné přírody do jisté míry vzdálit. Kniha mi osobně dala užitečný „reality check“ — že přírodu nelze „chránit“, aniž bychom na ni byli smysluplně napojeni.

Druhá skupina lidí, kteří by si měli knihu Spolu, nezkrotní přečíst, jsou všichni ti, kdo mají rádi pobyt v přírodě, ať už za účelem houbaření, turistiky, sportu nebo prostě jen tak. Kniha jim zcela jistě pootevře souvislosti, nad kterými v přírodě zatím třeba ještě nepřemýšleli, a skrze tyto souvislosti mohou dojít třeba k lepšímu pochopení, proč se někteří lidé ochraně přírody věnují a považují ji za důležitou. A lepší vzájemné pochopení — ať už mezi lidmi navzájem, tak mezi lidmi a přírodou, je něco, co bychom měli v dnešní době zažívat více každý z nás.

ČERTÍK, Luděk. Spolu, nezkrotní: eseje ze živého světa. V Brně: Hnutí Duha - Sedmá generace, 2024. ISBN 978-80-909260-0-4.