V první polovině září vystoupil americký miliardář Jared Isaacman jako první neprofesionální astronaut do volného vesmíru. Stalo se tak v rámci mise společnosti SpaceX, již vlastní nejbohatší člověk planety Elon Musk. Astronomické jmění vyneslo amerického miliardáře do astronomických výšin, aby si z nekonečného prázdna obhlížel planetu Zemi. Jeden by řekl, že jde o úžasný úspěch! Pokud dokážou miliardy dolarů dostat člověka do vesmíru, musí s nimi být možné úplně všechno.

Podle humanitární organizace Oxfam produkují podnikatelské aktivity a životní styl jednoho procenta nejbohatších lidí stejně velké množství emisí skleníkových plynů jako méně majetné dvě třetiny lidstva. Superbohatí lidé — jako například právě první „soukromý“ astronaut Jared Isaacman — se zásadním způsobem podílejí na současném rozvratu klimatu, provázeném extrémními projevy počasí od silných bouří a povodní po vlny veder a dlouhá sucha.

Není snad výstižnějšího obrazu stavu současného světa než právě „výlet“ jednoho miliardáře pryč z planety stižené klimatickou krizí: bohatství a technologické vymoženosti posledních dekád a staletí čím dál tím víc napínáme k nejrůznějším pokusům o únik z problémů, kterým lidé čelí.

Francouzský myslitel Bruno Latour vykresluje v trilogii Zpátky na zem: Jak se vyznat v politice Nového klimatického režimu, Kde to jsem? Poučení z lockdownu pro pozemšťany a Memorandum o nové ekologické třídě (napsané s Nikolajem Schultzem), jež vyšla v českém překladu v nakladatelství Neklid, naši situaci jako obrovský závod mimo planetu Zemi, jakýsi únik na velkých křídlech modernizace, poháněné fosilními palivy, touhou po nekonečném shromažďování a větších a větších ziscích.

Každý národ, každý kus světa jako by vedl souboj s ostatními o to, kdo má mocnější křídla a kdo vzlétne výš, mimo Zemi — kdo zůstane pozadu, bude zaostalý, poražený: ten, který se ještě musí rozvinout. A my už víme, že čím výš se tito závodníci budou dostávat, tím hůř na tom bude planeta a ti, kdo zůstanou dole.

Latour nabízí zcela jiný přístup, než je toto závodění do výšin. Zároveň si je vědom toho, že věci zašly příliš daleko: příliš zplodin jsme v našem závodění vypustili, příliš vztahů, míst a živých bytostí jsme při závodění spotřebovali — a už není kam se vrátit. „Budeme nadále živit své sny o možnosti úniku, nebo se vydáme na cestu a začneme hledat obyvatelné teritorium pro nás a naše děti?“ ptá se Latour.

Únik ani návrat nejsou možné

Francouzský filosof upozorňuje, že ač se současná doba chlubí svou globální propojeností, bohatstvím, inovacemi, pohodlím, zábavou, zdravím, blednou všechny tyto úspěchy v kontextu klimatické krize. Odvrácenou stranou nesporného úspěchu moderní doby ve vytváření materiálních statků je krize nerovností a rozvrat klimatického systému, na kterém je lidská civilizace závislá.

Jako mnozí lépe situovaní obyvatelé „rozvinutých“ zemí si užíváme dříve netušené míry pohodlí, bohatství a spotřeby. Cestujeme po celém světě a užíváme výsledků práce lidí, kteří jsou desetitisíce kilometrů vzdáleni a které zřejmě nikdy nepotkáme.

Velká část těchto vymožeností moderní doby jde však na vrub nadměrnému využívání přírodního bohatství. Ničíme tak přírodní ekosystémy a destabilizujeme samu materiální základnu našeho světa. K čemu nám pak bude, že někdo z nás mohl vzlétnout do vesmíru, když jsme přitom ztratili svět, jenž nám to umožnil?

Neplatí to ovšem jen o letech do vesmíru. Život těch, jejichž život se točí mezi velkými evropskými centry, ať už kvůli úspěšné akademické kariéře, podnikání či práci pro nadnárodní korporace, se radikálně odlišuje od života těch, jejichž život se soustředí kolem určitého kraje, konkrétního místa s lokální sítí mezilidských vztahů.

Z této propasti mezi lokálním a globálním podle Latoura vyplývají i klíčové souboje naší současnosti. Mezi ně patří přetlačování amerických „MAGA“ republikánů s demokraty, Macronova centristická mobilizace proti ultrapravici Marine Le Penové nebo český souboj konzervativních a liberálních modernistů současné koalice s opozicí sešikovanou za Andrejem Babišem.

Ti všichni jen využívají napětí způsobené trhlinami v základech současného světa. Nejde přitom jít dopředu, ale ani zpět — není možný ani zcela modernizovaný, globalizovaný svět, ale ani „návrat“ k mytickému zlatému věku starých dobrých časů.

Místa, která jsme znali jako neměnná a stálá, podle Latoura „vracejí úder“. Jde podle něj o „nový klimatický režim“, rozdílný od předchozího kalkulovatelného, předvídatelného světa plného relativní stability. Další pokusy o únik jen zvyšují nestabilitu a ti, kteří se chtějí vrátit do starého světa, rychle zjišťují, že není kam se vrátit.

Nově rozumět světu

Abychom se dokázali „vydat se na cestu“ za „obyvatelným teritoriem“, musíme podle Latoura znovu promyslet, co pro nás znamená svět a pobývání v něm. Dobrým příkladem může být kyslík, o němž zpravidla ani nevíme, že ho dýcháme. Jde přitom o životně důležitou látku, kterou pro nás vytváří stromy a zeleň — bez nich bychom nemohli dýchat, a nebyli bychom tudíž naživu. Podobných závislostí a provázaností je nesčetně a právě jejich nahlédnutí by mělo být základem nového chápání světa.

Kdysi jsme totiž vnímali svět jako volný prostor, ve kterém stačí pouze nashromáždit dostatečné bohatství — a můžeme žít podle libosti. I ten nejbohatší člověk v tom nejdražším autě se ale nepohybuje volným prostorem — kdyby nebylo zmíněných stromů a zeleně produkujících kyslík, motor v jeho luxusním voze by nefungoval — bez kyslíku by totiž nemohla fosilní paliva svým hořením uvolnit energii. I nejbohatší miliardář je tak permanentně vydán na milost a nemilost stamiliardám aktérů, na nichž je závislý.

Latour volá potom, aby si nový člověk vážil této životadárné propojenosti a odlišil se tak od člověka minulosti: „Čím je původní jedinec závislejší, tím je méně svobodný, čím je náš člověk závislejší, tím širší je jeho pole působení.“ Jde o jakási „pouta, která osvobozují“ — svobodu napříště už nemusí, ba nemůžou definovat bohatství, luxusní auta nebo lety do vesmíru, nýbrž přejímání zodpovědnosti za to, na čem jsme závislí, za svět, který je sítí vztahů a životadárných spojení.

Jak poznamenává německá filosofka Eva von Redeckerová: „Skutečnost, že nikdo nemůže žít bez práce druhých, zakládá svobodu, která jde mnohem dál, než by mohla jít každičká ekonomická nezávislost.“ Podle Redeckerové je možné svobodu založit tím, že vědomě tvoříme pro druhé a oni pro nás.

Když dnes hledáme novou destinaci, kde bychom mohli žít, snažíme se podle Latoura „znovu uvázat gordický uzel, přetnutý mečem modernizace, tím, že navážeme na způsoby, jimiž se životní formy udržují při životě“. Na této společné půdě závislostí a nové svobody se mohou setkat jak globalističtí modernisté, tak i zastánci návratu do světa vybájených starých časů. Klíčové bude, zda zástupci obou skupin vybudují novou ekologickou třídou založenou na jejich sdílených zájmech zachování důstojného života a stabilního klimatu.

Vytvoření společenské síly

Podle Latoura není skutečným soubojem současnosti konflikt mezi lokálním a globálním, nýbrž mezi těmi, kteří chtějí donekonečna rozvíjet možnosti produkce, a těmi, kteří chtějí udržet podmínky vhodné k životu na planetě. To, co nakonec ohrožuje obyvatelnost světa, je totiž jak onen nekonečný rozvoj výrobních možností užívaný globalisty k úniku do výšin, tak opevňování se na „dobytých“ územích.

Onen nový, opět obyvatelný svět nevznikne sám od sebe, nýbrž ho musí vybudovat nová třída, která vznikne spojením všech, kteří si uvědomí závislost na sobě navzájem. Co či spíše koho si pod tím představit?

Latourovské chápání pojmu třídy se velmi podobá tomu, co popsal britský historik Edward Palmer Thompson v knize The Making of the English Working Class. Britská dělnická třída podle Thompsona nevznikla automaticky jako výsledek průmyslové revoluce, nýbrž musela sama sebe konstituovat, vytvořit si své instituce, infrastrukturu i nástroje politického zápasu.

Skrze desetiletí neúspěchů i dílčích vítězství vznikla společenská síla, kterou nešlo přehlížet. Dělnické hnutí se tak nejen ve Velké Británii, ale ve velké části světa stalo v jistém momentu dějin klíčovým politickým aktérem ovlivňujícím jeho podobu. Analogicky vyhlíží novou ekologickou třídu i Latour.

V českém kontextu může jít například o stále více zemědělců, kteří odmítají chápat krajinu, její obyvatele — lidské i nejrůznější zvířata a rostliny a jimi tvořené ekosystémy — jen jako nástroj produkce a dosahování zisků, nýbrž v nich spatřují druhy, s nimiž a pro něž obhospodařují krajinu. Už žádné nekonečné lány pro nekonečné zisky, nýbrž pole, na kterých dlouhodobě prosperuje jak člověk, tak zvířata, stromy, rostliny a další organismy. Kultivovat krajinu, která zadrží vodu, poskytne stín i vláhu v dlouhých obdobích nadcházejícího sucha.

Mohou to být lidé sdružení v nejrůznějších družstvech a komunitách, kteří se rozhodnou sdílet elektrickou energii vyrobenou solárními panely na jejich střechách nebo komunitními větrníky. Pokud začneme organizovat infrastrukturu a nejrůznější výrobně-dodavatelské řetězce podle potřeb, a nikoliv výhradně podle maximalizace zisků, budeme moci takto uspokojit základní potřeby všech lidí po bydlení, energii i potravinách.

Kde nebude tato vzájemná pomoc stačit, může dát solidarita nové třídy vzniknout nezanedbatelné politické moci a proměnit klíčové instituce moci tak, aby sloužily úsilí o opětovné svázání gordického uzlu. Jak píše Latour, „musíme politiku obsadit na všech úrovních a ve všech jejích funkcích“. Od lokálních komunit po státní politiky, od malých výrobců energie, potravin nebo oblečení po velké správce energetické, potravinové nebo textilní infrastruktury.

Žádný detailní plán cesty do obyvatelného světa ovšem Latour nenabízí: „Všechno samozřejmě dopadne úplně jinak. Proto musíme být připraveni chopit se nepředvídatelných příležitostí.“

Tyto příležitosti ale nepřinesou miliardáři cestující do vesmíru ani žádná jiná forma úniku. Z Latourových úvah vyplývá, že budeme muset sami budovat nové a obnovovat staré společenské instituce, politické strategie, infrastruktury a způsoby života, které zajistí jak důstojnost pro všechny obyvatele planety, tak stabilizaci klimatu a ekosystémů.