Nacházíme se v novém klimatickém režimu, ve kterém globální elity už přestaly předstírat, že usilujeme o život na společné planetě. Musíme proto opustit diskuzi mezi snahou globalizovat vše, anebo se naopak uzavřít před okolním světem. Místo toho najděme cestu, jak přistát na planetě, tedy ukotvit se na místě a zároveň otevřít vůči světu. Staňme se pozemšťany.

Tak argumentuje francouzský filozof a zakladatel teorie sítí a aktérů Bruno Latour v knize Zpátky na Zem s podtitulem Jak se vyznat v politice nového klimatického režimu. V českém překladu ji vydalo nakladatelství Neklid.

Autor si v knize klade otázku, na kterou se snaží najít odpověď čím dál větší množství lidí v celém světě. Jak se zorientovat v době klimatické krize a kam upřít síly, abychom dokázali čelit postupnému rozpadu ekosystémů a zajistit obyvatelnost kritické zóny, tedy úzkého pruhu mezi zemským povrchem a atmosférou, ve kterém společně žijeme?

Pokračovat v moderním příběhu o řízení přírody, emancipaci skrze zvyšování materiálního blahobytu a vyvázání se z lokálních vazeb ve jménu globalizace již nelze. Stejně tak se nelze vrátit zpátky a uzavřít se před světem venku, ať už v hranicích národního státu nebo v komunitách. Planeta se proměňuje, část lidí už je v pohybu, před globálními problémy se není kam uzavřít.

Kudy se tedy vydat, když cesty vpřed v současném směru i zpátky do nějaké podoby minulosti jsou uzavřené? Latour píše, že musíme najít způsob, jak učinit úkrok stranou a společně najít způsob, jak na planetě „znovu přistát“. Tak zavádí pojem pozemšťanství, který by měl definovat naše přemýšlení o současném světě a naší roli v něm.

Pozemšťan v Latourově perspektivě žije v lokálních vztazích a vazbách, nepřetěžuje planetu a zároveň je schopen nevylučovat ze svého okolí lidi, pro které se v důsledku klimatické krize stala jejich část kritické zóny neobyvatelnou. Pozemšťanství tak zahrnuje procesy deglobalizace, relokalizace a odmítnutí xenofobie. Bruno Latour na nás neklade žádné malé nároky.

Obzvláště proto, že ani náznakem nedává návod, jak popsanou perspektivu politicky uchopit. Navzdory tomu je vnesení popsaného typu politické imaginace do českého prostředí více než potřebné. Mluvíme o prostředí, v němž levice vede umrtvující debatu, nakolik vycházet vstříc nacionalistickým a jiným domněle přízemním sklonům svých voličů, konzervativci prosazují cestu uzavření se před světem a přitom svorně brání nároky fosilního průmyslu, které likvidují vyhlídky na přijatelnou budoucnost, zatímco liberálové hledají cesty, jak kosmeticky — a tedy prakticky bezvýznamně — ozelenit současný model růstové ekonomiky a globalizace.