Nacházíme se v novém klimatickém režimu, ve kterém globální elity už přestaly předstírat, že usilujeme o život na společné planetě. Musíme proto opustit diskuzi mezi snahou globalizovat vše, anebo se naopak uzavřít před okolním světem. Místo toho najděme cestu, jak přistát na planetě, tedy ukotvit se na místě a zároveň otevřít vůči světu. Staňme se pozemšťany.

Tak argumentuje francouzský filozof a zakladatel teorie sítí a aktérů Bruno Latour v knize Zpátky na Zem s podtitulem Jak se vyznat v politice nového klimatického režimu. V českém překladu ji vydalo nakladatelství Neklid.

Autor si v knize klade otázku, na kterou se snaží najít odpověď čím dál větší množství lidí v celém světě. Jak se zorientovat v době klimatické krize a kam upřít síly, abychom dokázali čelit postupnému rozpadu ekosystémů a zajistit obyvatelnost kritické zóny, tedy úzkého pruhu mezi zemským povrchem a atmosférou, ve kterém společně žijeme?

Pokračovat v moderním příběhu o řízení přírody, emancipaci skrze zvyšování materiálního blahobytu a vyvázání se z lokálních vazeb ve jménu globalizace již nelze. Stejně tak se nelze vrátit zpátky a uzavřít se před světem venku, ať už v hranicích národního státu nebo v komunitách. Planeta se proměňuje, část lidí už je v pohybu, před globálními problémy se není kam uzavřít.

Kudy se tedy vydat, když cesty vpřed v současném směru i zpátky do nějaké podoby minulosti jsou uzavřené? Latour píše, že musíme najít způsob, jak učinit úkrok stranou a společně najít způsob, jak na planetě „znovu přistát“. Tak zavádí pojem pozemšťanství, který by měl definovat naše přemýšlení o současném světě a naší roli v něm.

Pozemšťan v Latourově perspektivě žije v lokálních vztazích a vazbách, nepřetěžuje planetu a zároveň je schopen nevylučovat ze svého okolí lidi, pro které se v důsledku klimatické krize stala jejich část kritické zóny neobyvatelnou. Pozemšťanství tak zahrnuje procesy deglobalizace, relokalizace a odmítnutí xenofobie. Bruno Latour na nás neklade žádné malé nároky.

Obzvláště proto, že ani náznakem nedává návod, jak popsanou perspektivu politicky uchopit. Navzdory tomu je vnesení popsaného typu politické imaginace do českého prostředí více než potřebné. Mluvíme o prostředí, v němž levice vede umrtvující debatu, nakolik vycházet vstříc nacionalistickým a jiným domněle přízemním sklonům svých voličů, konzervativci prosazují cestu uzavření se před světem a přitom svorně brání nároky fosilního průmyslu, které likvidují vyhlídky na přijatelnou budoucnost, zatímco liberálové hledají cesty, jak kosmeticky — a tedy prakticky bezvýznamně — ozelenit současný model růstové ekonomiky a globalizace.

Latourova kniha není politickým návodem, jako spíš inspirací a snahou načrtnout mapu současného světa. Měla by nás přivést k hlubšímu promýšlení, jak politicky jednat v době klimatické krize, a to ve všech táborech — konzervativních, liberálních i socialistických. Protože cesta k pozemšťanství je naším společným projektem, a při práci na něm se všichni budeme muset něčeho vzdát.

Titanik, který elity už dávno opustily

Mohlo by zdát, že Latour nebere v potaz rozložení moci ve společnosti. Není tomu tak. O moci píše tam, kde mluví o elitách, které přestaly předstírat snahu o život na společné planetě. Latour knihu napsal již před třemi lety, v reakci na vítězství Donalda Trumpa a jeho odstoupení od Pařížské klimatické dohody.

A právě americký prezident podle něj je už přiznaným reprezentantem elit, které nás hodily přes palubu. Jinými slovy, Trump je vyvrcholením čtyř dekád popírání klimatické krize think tanky a lobbisty placenými fosilním kapitálem. Je reprezentantem lidí, kteří na konferencích diskutují o způsobech, jak zajistit loajalitu policie a ochranky chránící jejich bunkry v případě ekologického kolapsu.

Ve skutečnosti je tak Trumpova vláda uvědoměle ekologická. Avšak ve smyslu toho, že klimatickou krizi popírá a místo toho hledá cestu, jak Zemi opustit. V knize je opouštění planety bráno jako metafora, která ale při pozorování Muskova — z veřejných peněz placeného — programu Space X nabývá reálnějších kontur.

„Vraťme se k otřepané metafoře Titaniku: vládnoucí třídy chápou, že ztroskotání je nevyhnutelné; zabírají si místa v záchranných člunech pro sebe; žádají orchestr, aby hrál ukolébavky dostatečně dlouho, aby mohly využít noční tmy a vytratily se předtím, než přílišný náklon lodi vyburcuje i ostatní třídy,“ píše Latour.

Uvedená argumentace se ale jeví i jako největší slabina Latourovy knihy. V jeho podání opouštění společného světa elitami působí jako konspirační teorie. Navíc nebere do úvahy globální elity, které naopak nemalou část prostředků investují do řešení klimatické krize, jakkoliv nedostatečné se nám to může zdát. Připomeňme třeba nejmladší z rodu Rockefellerů, kteří odmítli ropné dědictví své rodiny a podporují americké hnutí 350.org.

Konspirační nádech je také zapříčiněn tím, že Latour nepracuje se systematičtější strukturální analýzou rozložení moci v současném světě. To je ale nezbytné, máme-li rozlišit, s kým má ještě smysl se o společném projektu pozemšťanství bavit a kdo už je doslova nepřítel, kterého je potřeba politicky porazit. Diskuze se dá vést už jen s těmi, kteří chtějí i nadále společně sdílet onu kritickou zónu, ve které je nám dáno žít.

Ne-Latour, který bouchá do stolu

Kniha jistě v některých kruzích vyvolá také spor o Latoura a jeho interpretaci. Vlastně už i vyvolala. Kniha Zpátky na zem totiž vyčnívá z předchozích Latourových prací, ačkoliv si zachovává jeho specifický jazyk a třeba i pohled na materialitu, která je součástí spletité sítě vzájemného střetávání živých a neživých aktérů.

Právě takový pohled mu umožňuje nabourávat představu, že člověk je výlučný tvor nezávislý na přírodních procesech. Celkově ale kniha působí, jako kdyby se Latour rozhodl bouchnout do stolu a namísto pro něj typičtější opatrnosti a popisování komplexnosti světa nahlas a důrazně promluvit do veřejné debaty. Spory o teoretický výklad Latoura přenechme ale těm, kteří si v něm libují.

Pro současný svět a orientaci v něm je kniha Zpátky na zem užitečná už jen snahou o hledání nové politické perspektivy. Nicméně v mnoha ohledech je nedotažená a v některých pasážích i překonaná.

Přesněji řečeno některé problémy, které Latour nastiňuje, jiní dotahují a představují v ucelenější podobě. Stačí jmenovat Naomi Kleinovou, Andrease Malma, Giorgose Kallise, nebo řadu autorů a autorek hlásících se k ekologické ekonomii a teoriím nerůstu.

Poslední poznámku je na místě věnovat názvu knihy. Překlady se totiž v různých jazycích velmi liší a do určité míry určují i interpretaci toho, co chce francouzský filozof říct. Ve francouzském originále — Où atterrir? — autor klade otázku Kde přistát?, nebo taky „Jak se uzemnit?“.

Anglický překlad Down to Earth už evokuje pohyb směrem dolů, z perspektivy lidské výlučnosti k uzemněnému pohledu na člověka jako součást složitých planetárních procesů, které svým jednáním ovlivňuje. Z takového pohledu se může název Zpátky na Zem jevit jako poněkud nešťastný, protože může evokovat naopak pohyb zpět, kterému se Latour chce vyhnout.

Jde jej také ale vnímat jako pohyb zpátky dolů, stejně jako v případě anglického názvu. Nejpřesněji se do ducha knihy trefili překladatelé v Německu, kteří knihu pojmenovali Das terrestrische Manifest (Pozemský manifest). Latour totiž napsal politický manifest. A opravdu stojí za to si jej přečíst.