Co čeká Evropu po krizi? Čtyři scénáře možné budoucnosti

Philippe Pochet

Jak bude vypadat budoucnost Evropy po skončení koronavirové krize? Ředitel Evropského odborového institutu Philippe Pochet předkládá čtyři možné scénáře vývoje, jež se propastně liší ve svých sociálních i ekologických důsledcích.

Klíčový stratég evropských odborů se přimlouvá za to, aby Evropská unie využila přílžitosti krize k sociálně-ekologické transformaci. Repro DR

Již nyní je jasné, že pandemie koronaviru bude mít závažné a dlouhodobé důsledky. Pokud jde o Evropskou unii, zpochybňovány jsou samy základy dosavadní evropské integrace.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Evropská unie byla postavena na několika „pilířích“: na jednotném trhu a volném pohybu osob, na euru a s ním spjatém Paktu růstu a stability a také na právních normách, které omezují státní podporu firmám a chrání hospodářskou soutěž. Tyto tři pilíře se nyní vlivem pandemie otřásly a je jisté, že právě kolem nich se bude debata o budoucnosti Evropy točit.

Návrat národních hranic

Volný pohyb osob se zastavil s opětovným uzavíráním národních hranic. Jde o silně symbolický trend, který ukazuje, že ‚jiní‘ Evropané jsou jakožto možní nositelé nakažlivé choroby stále považováni za potenciálně nebezpečné cizince.

To vzbuzuje choulostivé otázky. Kdy a za jakých okolností — zdravotních, ekonomických, politických — bude znovuotevření hranic považováno za dostatečně bezpečné? A v jakém měřítku — v celém Schengenském prostoru, nebo ve skupinách zemí s příbuznou mírou rizika (jako Benelux, Pobaltské státy či Iberský poloostrov), jak podle všeho navrhuje Evropská komise?

Neshodnou-li se státy na společném způsobu zvládání pandemie, je pravděpodobné, že vnitřní hranice zůstanou více či méně pevné ještě dlouho. Pokud jde o vnější hranice Evropy, zdá se, že nejspíše budeme následovat příkladu Číny, která se po zvládnutí vnitrostátní zdravotnické krize prozatím „zakuklila“ před okolním světem.

V rámci eurozóny, měnové unie, jíž dosud chybí solidární mechanismy i nadnárodní formy politické kontroly, byla — prozatím dočasně — pozastavena restriktivní pravidla Paktu růstu a stability. Už to je v příkrém kontrastu k tomu, jak se řešila poslední krize, ale co se bude dít dál? Rozpočtové schodky a státní dluhy, které nepochybně obrovsky narostou, půjde financovat různými způsoby.

Zdánlivě jde o technická rozhodnutí, jejich fiskální, a především sociální následky se ale podstatně liší. Pustíme se do „shazování peněz z vrtulníku“ či vydávání koronavirových dluhopisů, nebo se budeme naopak držet pravidel Evropského stabilizačního mechanismu? To, jak budeme ekonomickou obnovu financovat a jakou jí vůbec dáme podobu, bude mít zásadní vliv na celou naši budoucnost.

Budou státy zachraňovat minulost, nebo budoucnost?

Jsou tu další otázky: budou nové instituce, které se zavádějí, jen dočasné, nebo přežijí dlouhodobě? Bude Evropskou komisí spuštěný program SURE, pomáhající firmám financovat programy zachování pracovních míst jako je kurzarbeit, počátkem celoevropského systému sociální podpory?

A dále: k zavedení nadnárodní politické kontroly nad společnou měnou jsme se během poslední krize nijak neposunuli. Podaří se nám to tentokrát? Je to zřejmě poslední příležitost.

A nakonec: je zřejmé, že uvolnění pravidel, omezujících státní podporu firmám a zachraňování krachujících podniků vládami, promění to, co se považuje za politicky možné a oprávněné. V sázce je sama legitimita státních zásahů do ekonomického života. Dopady krize přetrvají v reálné ekonomice dlouho a „k normálu“ se Evropa tudíž nevrátí nijak brzy.

To nám ovšem také dává příležitost dělat jiná rozhodnutí než během poslední krize. Využijí státy svůj nový vliv a možnost přímých či nepřímých zásahů do ekonomiky k tomu, aby „zachraňovaly“ tradiční sektory (jako je letecká doprava, ropný průmysl či automobilky), anebo k tomu, aby nás postrčily směrem k ekologické transformaci hospodářství?

Po-krizová Evropská unie — přežije-li vůbec — by mohla být postavena na zcela odlišných základech než dnes, bude-li kritická debata o dosavadních „třech pilířích“ pokračovat. V jakém globálním kontextu se tak ale bude dít? Kam se vydá zbytek světa? Nabízejí se čtyři možné scénáře.

1.Zombický neoliberalismus

Prvním z nich by mohl být, navzdory mým předchozím poznámkám, opětovný návrat k neoliberální ortodoxii, podobný jako během předchozí krize v letech 2008 až 2013, kdy se Evropa navzdory prvním náznakům více-méně zeleného ekonomického oživení v roce 2009 nakonec vrátila k ještě radikálnějšímu neoliberálnímu fundamentalismu.

Jednalo se o fenomén, který renomovaní vědci pojmenovali jako „podivnou ne-smrt neoliberalismu“. Tento scénář je nyní nepravděpodobný, ale vyloučit jej nelze.

Ano, je těžké si nyní představit, že by se ve veřejném sektoru v horizontu jednoho či dvou let opět škrtalo a znovu převládla politika úspor vydávaných za reformy. Přesto reakce některých zaměstnavatelských svazů, narůstající napětí v některých zemích, jako konflikt mezi prezidentem a guvernéry ve Spojených státech, a záchranné balíčky, které nabízejí pomoc některým sektorům průmyslu či služeb, aniž by ji podmiňovaly hmatatelnými zlepšeními v sociální či ekologické oblasti, míří přesně tímto směrem.

2.Čínská cesta

Druhým scénářem je čínská cesta, jež by nás vedla směrem k autoritativnějším státům, jež budou stále intenzivněji kontrolovat své obyvatelstvo novými technologickými prostředky založenými na umělé inteligenci a omezovat i některé zcela základní občanské svobody výměnou za pocit bezpečí — dosahovaný ochranou státního území. Skutečnost, že nákaza může periodicky ustupovat a znovu se vracet dává více autoritářským režimům, jako jsou ty v MaďarskuPolsku, příležitost stavět se do pozice ochránců bezpečnosti a zdraví svých obyvatel a upevnit tak své postavení.

Takový scénář by šel ruku v ruce s další teritoriální fragmentací světa a více či méně radikální „deglobalizací“. Příkladem takového vývoje jsou opět Spojené státy pod vládou Donalda Trumpa, zejména udrží-li se u moci i na druhé funkční období. Relevantní politickou jednotkou se v něm stane teritoriální národní stát, který bude uplatňovat stále intenzivnější metody kontroly nad společností za pomoci mobilních sítí páté generace (5G).

3.Růst za každou cenu

Třetí scénářem je návrat k ekonomickému růstu za každou cenu, jehož se dosáhne obnovením neomezené spotřeby bez jakýchkoli ohledů k přírodě. Podobně jako v případě období Belle Époque v předvečer první světové války by nešlo o nic jiného než o jakýsi poslední večírek před koncem světa.

Taková politika ba mohla mít pozitivní dopad na konvenční ekonomické indikátory, jako je hrubý domácí produkt, a mohla by tak vést v krátkodobém až střednědobém výhledu k omezení počtu krachujících podniků a snížení nezaměstnanosti. Její dlouhodobé důsledky by byly závažné.

Výzvy některých vlád — jako je například ta česká — i některých oborových sdružení průmyslu k opuštění Zelené dohody pro Evropu dosvědčují, jak je tento scénář přitažlivý. I pokud by se spotřeba znovu dostatečně nerozběhla a růst dál stagnoval, volání po ekonomickém oživení může dodat novou sílu požadavkům, aby se braly ještě menší ohledy na ekologické problémy a aby se znovu zvyšovala „flexibilita“ trhů práce na úkor práv pracujících. Z tohoto hlediska se může třetí scénář výrazně podobat tomu prvnímu.

4.Sociálně-ekologická transformace

Poslední scénář by vyžadoval naopak urychlit ekologickou transformaci hospodářství, urychleně přehodnotit celý náš růstový model a založit ekonomický blahobyt i sociální vztahy znovu na společném dobru: veřejných službách, sdílených statcích a solidaritě. Zárodky takového vývoje můžeme vidět již dnes v politice některých vlád či občanských organizací, které Zelenou dohodu naopak podporují, stejně jako měst — jako Paříž či Brusel — které se snaží i v obtížných podmínkách ekonomické krize a zvýšené nezaměstnanosti naopak urychlit přechod k ekologičtějším a solidárnějším formám ekonomiky.

Rozhodující vliv mohou mít dva faktory, dva druhy opatření. Prvním by byla částečná relokalizace výrobních řetězců čili určitý „ekologický protekcionismus“. Ten by ve své krajní podobě mohl mít mnoho společného s druhým, nacionalistickým scénářem. Základní otázkou je, zda převahu získá protekcionismus kooperativní, založený na spolupráci a vedený snahou o dosažení společných cílů, nebo spíše protekcionismus antagonistický, soupeřivý, vedený snahou o získání výhod na úkor ostatních.

Druhým a klíčovým opatřením je zkrácení pracovní doby. Právě to odlišuje nejvýrazněji tento poslední, optimistický scénář od návratu k neoliberalismu nebo růstu za každou cenu.

To, zda se jej podaří či nepodaří v dostatečné míře prosadit představuje základní strategické rozcestí mezi touto a ostatními liniemi vývoje. Jde tak podle mého soudu o strategicky nejzásadnější požadavek, kolem kterého bychom se měli snažit strukturovat nadcházející debaty.

Naznačené scénáře se vzájemně nevylučují. Mohou se různě kombinovat a mohou se také rozvíjet souběžně v různých částech světa podle toho, jaká kde zrovna bude rovnováha moci.

Zda se vydáme tím či oním směrem může v kritických rozhodujících momentech záviset na velmi těsném poměru sil. Strategie kolektivních aktérů budou tudíž hrát rozhodující roli, a budou určující rovněž pro to, jak se promění základní pilíře architektury Evropské unie.

Z anglického originálu Four scenarios for Europe’s future after the crisis, publikovaného v magazínu Social Europe, přeložil PETR BITTNER. Český překlad je publikován ve spolupráci s nadací Friedrich-Ebert-Stiftung.

    Diskuse
    JK
    May 16, 2020 v 9.30

    Budoucnost bude nepochybně mnohem horší, než si dnes dokážou představit i ti nejčernější pesimisté. Z jednoduchého důvodu: Skoro všichni se co nejrychleji chtějí vrátit k businessu as usual.