Již nyní je jasné, že pandemie koronaviru bude mít závažné a dlouhodobé důsledky. Pokud jde o Evropskou unii, zpochybňovány jsou samy základy dosavadní evropské integrace.

Evropská unie byla postavena na několika „pilířích“: na jednotném trhu a volném pohybu osob, na euru a s ním spjatém Paktu růstu a stability a také na právních normách, které omezují státní podporu firmám a chrání hospodářskou soutěž. Tyto tři pilíře se nyní vlivem pandemie otřásly a je jisté, že právě kolem nich se bude debata o budoucnosti Evropy točit.

Návrat národních hranic

Volný pohyb osob se zastavil s opětovným uzavíráním národních hranic. Jde o silně symbolický trend, který ukazuje, že ‚jiní‘ Evropané jsou jakožto možní nositelé nakažlivé choroby stále považováni za potenciálně nebezpečné cizince.

To vzbuzuje choulostivé otázky. Kdy a za jakých okolností — zdravotních, ekonomických, politických — bude znovuotevření hranic považováno za dostatečně bezpečné? A v jakém měřítku — v celém Schengenském prostoru, nebo ve skupinách zemí s příbuznou mírou rizika (jako Benelux, Pobaltské státy či Iberský poloostrov), jak podle všeho navrhuje Evropská komise?

Neshodnou-li se státy na společném způsobu zvládání pandemie, je pravděpodobné, že vnitřní hranice zůstanou více či méně pevné ještě dlouho. Pokud jde o vnější hranice Evropy, zdá se, že nejspíše budeme následovat příkladu Číny, která se po zvládnutí vnitrostátní zdravotnické krize prozatím „zakuklila“ před okolním světem.

V rámci eurozóny, měnové unie, jíž dosud chybí solidární mechanismy i nadnárodní formy politické kontroly, byla — prozatím dočasně — pozastavena restriktivní pravidla Paktu růstu a stability. Už to je v příkrém kontrastu k tomu, jak se řešila poslední krize, ale co se bude dít dál? Rozpočtové schodky a státní dluhy, které nepochybně obrovsky narostou, půjde financovat různými způsoby.

Zdánlivě jde o technická rozhodnutí, jejich fiskální, a především sociální následky se ale podstatně liší. Pustíme se do „shazování peněz z vrtulníku“ či vydávání koronavirových dluhopisů, nebo se budeme naopak držet pravidel Evropského stabilizačního mechanismu? To, jak budeme ekonomickou obnovu financovat a jakou jí vůbec dáme podobu, bude mít zásadní vliv na celou naši budoucnost.

Budou státy zachraňovat minulost, nebo budoucnost?