Odstranění Andreje Babiše a jeho populistického stylu z české politiky se mnohým jeví jako hlavní cíl voleb do Poslanecké sněmovny v říjnu tohoto roku. Samo o sobě to ale k obrodě demokratické, smysluplné politiky u nás v žádném případě nestačí.
Případný odchod Babiše z vlády je jen první krok z mnoha dalších kroků, který by vyvedl zemi z krize. A nebude stačit ani pouhé překonání krize covidové, ta jen dočasně zakrývá podstatné praskliny v lodi zvané Česká republika. Tato krize se díky očkování nakonec přežene.
Co však zůstane, bude zdecimovaná země, která vedle narostlého mamutího deficitu veřejných financí otevře naplno skryté deficity v rozhodujících sférách společnosti a státu. Chceme-li překonat skutečnou krizi naší země, je třeba se věnovat nejen zjevným krizovým jevům, ale zejména identifikovat a řešit právě ony skryté deficity. Těch je celá řada, ale podívejme se na čtyři hlavní, jakož i na možnosti jejich řešení.
Znovuobnovení společnosti
Prvním skrytým deficitem je nárůst nerovnosti mezi lidmi a tím způsobený rozpad sociální koheze a silné rozdělení společnosti na vzájemně nekomunikující a nekompatibilní části. Česká republika čelí odcizení lidí sobě navzájem.
Lidé jsou rozděleni, uzavřeni do svých bublin, jsou lhostejní k osudu druhých, neprojevují dostatek vzájemné solidarity, jsou sobečtí. Společnost a politika se rozpadly do táborů, které nesdílejí žádný společný étos.
Příčiny tohoto neblahého vývoje mají co do činění nejen s obecnějšími globálními jevy, jako je skutečnost, že dnešní technologická a globalizovaná společnost k lidem přistupuje bez ohledu na základní principy liberální demokracie, zejména bez ohledu na rovnost. Přistupuje k nim též bez respektu i úcty. Z těch, kteří se nedokázali novým trendům přizpůsobit, nemilosrdně dělá poražené.
Příčiny jsou ale i domácího původu. Česká politika zatím nedokázala na měnící se poměry reagovat, postavit se jim čelem, tak jak se to povedlo některým jiným zemím.
Lidé jsou tak u nás, často více než jinde, redukováni na pouhá pasivní kolečka systému, který je sám o sobě neproduktivní, což jejich odcizení prohlubuje. Překonání tohoto odcizení lidí by se mělo stát hlavním posláním politiky. Lze začít tím, že se pokusíme odstranit hned ten největší vřed na těle naší společnosti, kterým je nedostatek solidarity.
Jedním z možných řešení je zavedení nepodmíněného příjmu. Jeho zavedení by znamenalo, že každý bude fakticky pracovat. Buďto pro druhé jako zaměstnanec, anebo jako podnikatel. Anebo pro sebe tím, že se bude vzdělávat, zvyšovat svojí kvalifikaci a získávat nové dovednosti. Byl by to účinný způsob vyjádření solidarity a péče jeden o druhého.
Lidem by při zavedení nepodmíněného příjmu nehrozila past nezaměstnanosti, protože pokud by ztratili zaměstnání, byli by motivováni s pomocí nepodmíněného příjmu k práci na sobě, ke zvyšování svojí kvalifikace, dovedností i schopnosti, což by posílilo jejich konkurenceschopnost a sebevědomí. Průběžně zvyšování kvalifikace a dovedností lidí by mělo pozitivní vliv na vývoj ekonomiky jako celku.
A je zde i důležitý psychologický faktor související s pocitem důstojnosti: lidé by se přestali bát, že když neseženou práci nebo je propustí, přestanou si sami sebe vážit. Kolonka nezaměstnaný vypadne jednou provždy z našich životů. Každý bude mít práci — pro druhé nebo pro sebe — zajištěnou.
Politice dominuje pravicová etika velmi pestrého zbarvení kterou spojuje zásada:
Získej hlasy které potřebujeme pro naše snižování daní a jmenování nám poplatných právníků. Způsoby jakým toho dosáhneme - lhaním, podvody, podněcování rasové a jiné nesnášenlivosti, prohřešky vůči zákonu, demokratické etice a.......budeme pasivně přehlížet.
Jde o všeobecně platný cynismus pravice, který již přivedl us demokracii na pokraj záhuby. Zde zažíváme to samé v provedení ochotnické divadelní scény....bych dodal.
"Lidé jsou tak u nás, často více než jinde, redukováni na pouhá pasivní kolečka systému, který je sám o sobě neproduktivní, což jejich odcizení prohlubuje. Překonání tohoto odcizení lidí by se mělo stát hlavním posláním politiky. Lze začít tím, že se pokusíme odstranit hned ten největší vřed na těle naší společnosti, kterým je nedostatek solidarity."
Tato téze autorů článku se jeví být značně rozporuplná. Na jedné straně se - zcela správně - konstatuje, že samotný systém (tedy objektivní danost) redukuje lidi na pouhá pasivní kolečka - aby se vzápětí požadovalo, aby p o l i t i k a (tedy: faktor principiálně subjektivní) nějakým zázračným kouzlem zlomila a překonala tuto moc systému. Dost nápadně to připomíná doby z reálného socialismu, kdy režim sice viděl, že tento jeho socialismus funguje velice špatně, ale zarytě odpíral přiznat, že je to (nevyhnutelným) důsledkem nastavení celého systému socialismu - a proto veškerou svou "aktivitu" vyčerpával do úmoru opakovaným tvrzením, že "je třeba". Je třeba učinit toto, je třeba učinit tamto - jenomže když se základní systémové nastavení nechá netknuté, pak všechny tyto výzvy ze strany politiky zůstanou jenom házením hrachu na zeď.
Připomeňme si: tato "pasivní kolečka", která jsou navzájem nesolidární - tohle dělá z lidí docela obyčejný kapitalismus, neboť to patří k podstatným rysům jeho existence. Dokud se nesáhne na samotný systém kapitalismu, pak všechny výzvy o vzájemné solidaritě zůstanou jenom v rovině zbožných přání.
"Jedním z možných řešení je zavedení nepodmíněného příjmu. Jeho zavedení by znamenalo, že každý bude fakticky pracovat." - Zůstává tajemstvím autorů článku, odkud berou a o jaké skutečnosti opírají tento svůj bezbřehý optimismus.
Už před časem na stránkách DR jedna západní autorka konstatovala, že reálným efektem zavedení NPZ bude s největší pravděpodobností naprostý opak - a že ztráta pracovní motivace postihne především ty vrstvy populace, které jsou už tak jako tak nejohroženější. Tedy ty vrstvy populace (a především mládeže), které už tak mají jenom velice nedostatečně vyvinuté pracovní návyky, které už tak inklinují k pasivnímu způsobu existence. Pro tyto osoby by zavedení NPZ znamenalo fakticky jediné: definitivní signál, že už se v životě nemusí vůbec o nic snažit. Že jim bude umožněna relativně pohodlná existence, která jim umožní celý zbytek svého života strávit lacinými zábavami (například excesivním hraním počítačových her), případně konzumací alkoholu a dalších euforizujících prostředků.
Života s NPZ využít k vlastnímu sebevzdělávání - to by se v reálné praxi týkalo zřejmě jenom úzké vrstvy "nepolepšitelných" intelektuálů, ale mnohem větší podíl populace by strhával k pasivnímu způsobu existence.
Autoři tu předkládají výsledek svého konsensu, jímž je jakýsi další liberální manifest, navrhující realistický postup, který má ČR posunout mezi státy více "vpředu". Totéž se ovšem děje všude, a to i v praxi. Překonání současné krize západních společností, a nejen jich, z této soutěže právě "nekouká".
Charakteristické je, že autoři neváhají 31 let po pádu režimu v režii KSČ psát o případném(!) konci postkomunistické éry. Ta přitom skončila dávno, jak jako období našeho přechodu na západní model, tak i jako čas sníženého mezinárodního napětí.
Během uplynulých dekád se nepotvrdil nevyslovený předpoklad autorů textu, že by bohatnutí mělo představovat recept na různé mindráky, rozpory a destruktivitu v liberální společnosti. V podstatě podobně je na místě soudit o rychlé modernizaci. (To bychom na tom byli o hodně lépe!)
Nadějnější by bylo zaměřit se na jiné adepty rozkladu, jako jsou např. sobeckost, chamtivost, soutěživost, či lépe jejich faktická adorace. Řekl bych, že právě toto staronové ekonomistické a ekonomizující rámování naší existence zakládá opět důvody k tomu, že "lež se nastoluje jako světový řád."
"Žádnou z výše zmíněných výzev nezvládneme, pokud se nepodaří rehabilitovat stát jako instituci, která má vizi" - zlatá slova, chtělo by se říci.
Jenže: autoři výzvy zároveň adorují stát liberální demokracie - o kterém sami konstatují, že "státní instituce mohou jen to, co jim zákon přikazuje či explicitně povoluje".
Jenže zákony státu liberální demokracie výslovně zakazují zaujímat nějaké ideové pozice. Jinými slovy: stát liberální demokracie nejenže nemůže, nýbrž dokonce vysloveně n e s m í mít nějakou vizi. Stát liberální demokracie je ze své samotné definice jenom neutrálním správcem, byrokratem, případně klasickým "nočním hlídačem" - ale ničím jiným, a ničím více.
Pokud bychom tedy chtěli mít stát s opravdovou vizí do budoucnosti - vizí o principiálně vyšší míře realizovaného humanismu - pak bychom jako naprosto první krok museli mít odvahu vytyčit vizi státu, který by měl právo mít nějaké vize!
Ta poslední chvíle, kdy český/československý stát měl ještě nějakou skutečnou vizi, to bylo v roce osmašedesátém, kdy stát plně splynul s reformním procesem - tedy s procesem všestranné emancipace lidské bytosti.