↗

Zbavit Babiše moci? Nutnost, ale zdaleka ne vše, co je potřeba k nápravě poměrů. Foto FB Andrej Babiš

Odstranění Andreje Babiše a jeho populistického stylu z české politiky se mnohým jeví jako hlavní cíl voleb do Poslanecké sněmovny v říjnu tohoto roku. Samo o sobě to ale k obrodě demokratické, smysluplné politiky u nás v žádném případě nestačí.

Případný odchod Babiše z vlády je jen první krok z mnoha dalších kroků, který by vyvedl zemi z krize. A nebude stačit ani pouhé překonání krize covidové, ta jen dočasně zakrývá podstatné praskliny v lodi zvané Česká republika. Tato krize se díky očkování nakonec přežene.

Co však zůstane, bude zdecimovaná země, která vedle narostlého mamutího deficitu veřejných financí otevře naplno skryté deficity v rozhodujících sférách společnosti a státu. Chceme-li překonat skutečnou krizi naší země, je třeba se věnovat nejen zjevným krizovým jevům, ale zejména identifikovat a řešit právě ony skryté deficity. Těch je celá řada, ale podívejme se na čtyři hlavní, jakož i na možnosti jejich řešení.

Znovuobnovení společnosti

Prvním skrytým deficitem je nárůst nerovnosti mezi lidmi a tím způsobený rozpad sociální koheze a silné rozdělení společnosti na vzájemně nekomunikující a nekompatibilní části. Česká republika čelí odcizení lidí sobě navzájem.

Lidé jsou rozděleni, uzavřeni do svých bublin, jsou lhostejní k osudu druhých, neprojevují dostatek vzájemné solidarity, jsou sobečtí. Společnost a politika se rozpadly do táborů, které nesdílejí žádný společný étos.

Příčiny tohoto neblahého vývoje mají co do činění nejen s obecnějšími globálními jevy, jako je skutečnost, že dnešní technologická a globalizovaná společnost k lidem přistupuje bez ohledu na základní principy liberální demokracie, zejména bez ohledu na rovnost. Přistupuje k nim též bez respektu i úcty. Z těch, kteří se nedokázali novým trendům přizpůsobit, nemilosrdně dělá poražené.

Příčiny jsou ale i domácího původu. Česká politika zatím nedokázala na měnící se poměry reagovat, postavit se jim čelem, tak jak se to povedlo některým jiným zemím.

Lidé jsou tak u nás, často více než jinde, redukováni na pouhá pasivní kolečka systému, který je sám o sobě neproduktivní, což jejich odcizení prohlubuje. Překonání tohoto odcizení lidí by se mělo stát hlavním posláním politiky. Lze začít tím, že se pokusíme odstranit hned ten největší vřed na těle naší společnosti, kterým je nedostatek solidarity.

Jedním z možných řešení je zavedení nepodmíněného příjmu. Jeho zavedení by znamenalo, že každý bude fakticky pracovat. Buďto pro druhé jako zaměstnanec, anebo jako podnikatel. Anebo pro sebe tím, že se bude vzdělávat, zvyšovat svojí kvalifikaci a získávat nové dovednosti. Byl by to účinný způsob vyjádření solidarity a péče jeden o druhého.

Lidem by při zavedení nepodmíněného příjmu nehrozila past nezaměstnanosti, protože pokud by ztratili zaměstnání, byli by motivováni s pomocí nepodmíněného příjmu k práci na sobě, ke zvyšování svojí kvalifikace, dovedností i schopnosti, což by posílilo jejich konkurenceschopnost a sebevědomí. Průběžně zvyšování kvalifikace a dovedností lidí by mělo pozitivní vliv na vývoj ekonomiky jako celku.

A je zde i důležitý psychologický faktor související s pocitem důstojnosti: lidé by se přestali bát, že když neseženou práci nebo je propustí, přestanou si sami sebe vážit. Kolonka nezaměstnaný vypadne jednou provždy z našich životů. Každý bude mít práci — pro druhé nebo pro sebe — zajištěnou.

Nepodmíněný příjem je také odpovědí na revoluční změny ve vědě a technologiích. Jak bude lidská práce v její současné podobě nahrazována stále více automatizací a robotizací, bude nutné poskytnout lidem více prostředků a času nejen na sebevzdělávání, ale i na seberealizaci v podobě kreativní činnosti, kterou stroje zatím nezvládají.

Inovace

Druhým problémem je trvalé zaostávání naší ekonomiky, protože naše převážně malé a střední podniky nestačí v technologickém rozvoji nadnárodním korporacím. Přitom míra inovativnosti a technický pokrok přinášejí vyšší produktivitu práce, a tím i růst ekonomiky a následně i životní úrovně.

Dlouho jsme se domnívali, že technický vývoj a modernizaci naší ekonomiky a společnosti zajistíme tím, že budeme investovat do vzdělání a vědy. Většina politických stran má v programu podporu vědě a výzkumu a domnívá se, že tak zajistí i inovativní rozvoj ekonomiky.

To je však omyl. Naše ekonomika zaostává, protože naše převážně malé a střední podniky nestačí v technologické a inovační aktivitě konkurenci velkých korporací. Naši vysoce kvalifikovaní pracovníci, do nichž stát investoval obrovské prostředky, nenacházejí odpovídající místo v naší zaostalé ekonomice a odcházejí do těchto velkých nadnárodních korporací. A ty pak těží z jejich práce. Nikoli však naše ekonomika.

Podobné je to s vědou, do níž stát dává relativně rovněž velké prostředky. Výsledky vědeckého bádání, pokud mají nějakou cenu, končí opět většinou v nadnárodních korporacích, které je levně vykoupí, často i s vědci. Platí paradox, že čím máme zaostalejší ekonomiku a čím více přitom investujeme do vzdělání a vědy, tím více podporujeme nadnárodní korporace, a tím vlastně rozvíráme nůžky v technické vyspělosti mezi námi a světem.

Technologický vývoj je téměř monopolně v rukou velkých nadnárodních korporací. Tím si zajišťují převahu v technologicky náročných výrobách, které mají velkou přidanou hodnotu.

Pokud mají malé a střední firmy v soutěži s nimi obstát a dostat se k výrobě s vyšší přidanou hodnotou, pak jim musí stát pomoct. Stát by tedy měl masívně technologický rozvoj a inovace u podniků podporovat. V naší zemi dáváme v soukromé sféře na výzkum a vývoj ve firmách dvě procenta HDP. Nejvyspělejší státy dávají čtyři procenta. Proto by náš stát měl subvencovat podnikovou sféru minimálně jedním procentem HDP, abychom se těmto státům přiblížili.

Státní podpora technické inovace našich podniků je důležitá nejen proto, že je to hlavní cesta k ekonomickému růstu a prosperitě, ale také proto, že jen technicky vyspělé podniky budou schopné zaměstnávat naše kvalifikované lidi, kteří jinak budou masově odcházet do zahraničních firem, jež jediné jim budou moci nabídnout odpovídající práci.

Příroda a krajina

Příroda, krajina, země, ve které žijeme není naším vlastnictvím. Jsme za ni odpovědni těm, kdo přijdou po nás. My ji jen máme dočasně ve správě a podle toho bychom s k ní měli chovat. Cílem by mělo být ji předat minimálně ve stejném, ale pokud možno v lepším stavu, než v jakém jsme ji převzali.

Péče o půdu, lesy a řeky je nadřazena zemědělskému podnikání, i kdyby to mělo snižovat jeho ziskovost. Zemědělské podnikání musí probíhat v jasném a přísném rámci daném státní politikou ochrany přírody a krajiny, vymezovanou zákony a zajišťovanou dotační politikou a dohledem státních institucí.

Je nutné čelit klimatické krizi, což je úkol především globální, na němž se ale máme podílet svým odpovídajícím příspěvkem v rámci zelené politiky Evropské unie. To, co máme ve svých rukou a co závisí jen na nás samých, je, jak se vypořádáme s dopady klimatické krize na naši zemi, na naši krajinu a přírodu.

Stejně velkým nebezpečím pro naši přírodu a krajinu jako klimatická krize je i způsob stávajícího bezohledného hospodaření na půdě a v lesích, které s krátkodobou vidinou zisku ničí samu podstatu zemědělství, a sice půdu a lesy. Orná půda kvapem ubývá, voda v krajině rychle mizí. Půda zdevastovaná bezohledným hospodařením totiž není s to vodu zadržet.

Vyschlé lesy mizí před očima a dnes jich zbývá sotva polovina dřívějšího stavu. V dohledné době hrozí, že se naše krajina promění v polopoušť, kterou známe z trvale suchem postižených zemí.

Zákon o půdě by měl stanovit taxativně maximální velikost lánu, střídání pěstovaných plodin, minimální množství mezí, mokřadů, zelených pásů a alejí v rámci rozlohy obdělávané půdy. Zemědělská výroba nesmí ohrožovat pestrost živočišných druhů, musí být co nejpřísněji stanovena kritéria pro používání pesticidů a umělých hnojiv.

Zefektivnění státu, pravidla hry

Žádnou z výše zmíněných výzev nezvládneme, pokud se nepodaří rehabilitovat stát jako instituci, která má vizi, ale také dokáže svoje cíle uskutečňovat. Český stát je slabý a nevýkonný, selhává zejména ve vytváření srozumitelných pravidel hry a jejich vymáhání.

Jedním z důvodů jsou opakované pokusy politické sféry opanovat státní správu místo toho, aby vytvářela podmínky pro její odpolitizování a profesionalitu. Zákon o státní službě byl po svém prvním přijetí v roce 2002 na dvanáct let suspendován, a poté, co byla Česká republika Evropskou unií donucena v roce 2014 uvést v platnost jeho novelu, spustili vládní politici opět pokusy vzít si politickou kontrolu nad státní správou zpět.

Bez výkonné státní správy ovšem nelze ani efektivně bojovat s kalamitami, jako je epidemie nemoci covid-19, ani se pokoušet o nový, kreativní přístup k vytvoření společenské solidarity, k inovacím, k ochraně přírody. Anebo třeba o zlepšování systému vzdělání či péče o kulturu.

Český stát zejména selhává v přijímání a dodržování srozumitelných a obecně sdílených pravidel hry. Českou společnost a politiku bude těžké obrodit, pokud sami politici budou dál oslabovat ústavní pravidla hry a obcházet zákony. A pokud stát nebude schopný vymáhat dokonce ani mnohá z pravidel hry, která sám nastavil.

Moderní společnost může fungovat jako skutečná společnost jen za předpokladu, že v ní panuje potřebná míra důvěry. A to nejen mezi lidmi navzájem, ale i ze strany veřejnosti vůči státu, a naopak.

I proto by se jakákoliv příští vláda, která bude chtít vykročit za současné patologické poměry, měla snažit obnovit důvěru veřejnosti v konání státu. To ovšem nebude možné bez zásadních reforem státní správy, bez vetší spolupráce politiky s občanskou společností a bez důrazu na dodržování pravidel.

Jako východisko by mělo sloužit poznání, že ve funkční liberální demokracii politika nestojí nad zákonem, ale zákon stojí nad politikou. A že meze každého jedince jsou definovány tak, že může vše, co zákon nezakazuje, zatímco státní instituce mohou jen to, co jim zákon přikazuje či explicitně povoluje.

Vykročení za postkomunismus

Výzev, kterým nyní čelíme, je mnoho. Mezi ty nejdůležitější, které jsou zmíněny výše, patří hledání cesty k tomu, jak spolu navzájem vyjít (solidarita a svoboda), jak vyjít s přírodou (péče o krajinu), jak obstát ve vyspělém globálním světě (inovace, technický rozvoj), jak rehabilitovat stát i úctu k právu a pravidlům.

Tyto výzvy a zvolený způsob, jak jim čelit, by se měly stát hlavním tématem politiky a doufejme i nadcházejících voleb. Je totiž bohužel jisté, že pokud uvěříme, že se situace v naší zemi radikálně zlepší jen tím, že v politice skončí pohrobci postkomunismu, jako jsou Babiš nebo Zeman, nečeká nás nic jiného než další zklamání.

Podstatné je využít případný konec postkomunistické éry u nás a nástup nové politické generace ke změně způsobu, jakým se u nás zatím myslelo o výše zmíněných tématech. Jakož i o tom, jak funguje vzdělání, kultura a mezilidské vztahy.