Bývalý režim jsem vlastně nezažila. Rozložil se, když jsem nastupovala do první třídy. Patřím tedy do té pověstné generace „nepoznamenané komunismem“. Každá generace je ale poznamenaná. Rodiči, kteří se vám snaží předat svou nepředatelnou zkušenost, a chtějí, abyste vedli jejich boje; institucemi, které vás formují a deformují, veřejným diskursem, který máte pod kůží, a ani o tom nevíte.

Když mluvíme o generacích formujících polistopadový vývoj, nejčastěji rozlišujeme dvě z nich. Jednu osmdesátý devátý rok zastihnul již po základních a středních školách. Nejprůbojnější mezi nimi si osvojili mentalitu vítězů a doba jim umožnila nastoupit do dnes jen těžko představitelných kariérních výtahů. 

V diskusích pak většinou figuruje ještě generace druhá. Je to generace mladší, takzvaných mileniálů, kterou již naplno doběhly všechny transformační rozpory i vyhřezlé problémy pozdního kapitalismu.

Osobně se nevidím ani v jedné z nich. Má generace dospívala v devadesátých letech a byla formována velmi dlouhým, zhruba dvacetiletým „koncem dějin“. Dokonalým bezčasím, na jehož narušení nestačily antiglobalizační protesty kolem roku 2000 a které pomalu skončilo až s dočasným procitnutím kolem finanční krize, u nás reprezentované vládami vedenými ODS mezi lety 2006 a 2013, které programově narušovaly společenskou soudržnost. 

Odpor proti zavedení školného na vysokých školách a odmítání asociálních reforem pravicových vlád v systému rozkývaném finanční krizí — to byly momenty, kdy se část naší generace poprvé aktivizovala a vystoupila v politickém konfliktu. Právě tato zkušenost života na „konci dějin” a z toho plynoucích vnitrosystémových aspirací, je pro nás, myslím, typická. 

Pokud totiž žijete v době, která se tváří, že jsou všechny velké problémy světa již vyřešeny, je vaším logickým cílem pouze pochopit zákonitosti současného systému, ne ale abyste je kriticky zkoumali, či snad dokonce měnili, ale jen s cílem v tom zvláštním bezčasí „dokázat, co umím“, „realizovat se“, „dělat, co mě baví“.

Osobním programem se prostě stane věnovat se jakékoliv individualistické strategii, která vás napadne, anebo je zrovna v módě. To z mé generace dělá jednak generaci přímočarých aspirací, ale i nedůvěry v to, že by mohl existovat jiný, lepší svět, než je ten, v němž žijeme.

Diskurs, který dominoval mému dospívání, jasně vymezoval prostor pro akceptovatelnou politiku skrze příběh o úspěšné postkomunistické transformaci. Vytlačoval jakoukoli jinou než liberální elitou akceptovanou a stvrzovanou transformační zkušenost. 

V rámci tohoto příběhu je naše společnost v zásadě ohrožena pouze tím, že lidé nedocení výhody nového režimu: zejména svobodu jednotlivce ve smyslu odstranění zásahů do jeho ekonomického a politického života. Ohrožuje ji také imaginární neochota aktivně bránit návratu komunismu. 

A šifra „komunismus“ spočívá v podstatě v prosazování čehokoliv levicového — zejména zásahů do trhu ve veřejném zájmu či práci s neindividualistickými hodnotami, jako je solidarita či spravedlnost. Popsaný diskurs také pevně propojuje — až podmiňuje — existenci politického systému demokracie specifickým ekonomickým systémem — kapitalismem. 

Je příznačné, že se nejednalo jen o ideologický spor, ale také o nástroj kulturní identifikace — často jdoucí proti materiálním zájmům jeho zastánců. A jednalo se také o rafinovanou a účinnou politickou strategii: antikomunismus jako nástroj delegitimizace politických oponentů skvěle analyzují politologové Polášek a Koubek.

Řekla bych, že řada z nás prožívala splynutí s tímto diskursem do té míry, že jsme nevnímali potřebu hledat alternativu, protože jednoduše nebylo k čemu. Součástí hegemonie je totiž i schopnost sama sebe a své koordináty zneviditelnit, udělat ze sebe vše vyplňující normu a zajistit, že nemáte nástroje, jak na cokoli odlišného zaměřit pohled.

Nebezpečí diskursu dominujícího polistopadové éře spočívá mimo jiné v tom, že účinně a dlouhodobě znemožňoval promýšlet alternativy, vinou čehož jsme dnes na jeho nastupující rozklad zoufale nepřipraveni.

Asi si dokážete představit, jakým zjevením je z takového světa přijet do Berlína (to bylo v roce 2006), a navíc na Svobodnou univerzitu, zakamuflovanou sice v měšťáckém Dahlem-Dorfu, ale dodnes žijící z energie studentského hnutí šedesátých let.

Doslova jsem zírala na akce studentské unie vyjadřující solidaritu s mexickými dělníky a nárokující si v době přednášek učebny, ve kterých jsem se jinak pilně učila německou gramatiku, ať už na veřejné debaty nebo pro vyjednávání politických pozic univerzity.

Dnešní veřejný diskurs není ale již stejně soudržný jako dříve, jsou vidět velké trhliny a posuny. Veřejná analýza stavu české společnosti se totiž v posledních pár letech proměnila a úspěšně kompromituje narativ o úspěšné transformaci.

Například se postupně rozložil příběh o rovnostářských českých zemích, kde se mají všichni zhruba stejně dobře, a proto není žádný lepší svět, o který by mělo smysl usilovat, ať už skrze analýzy exekucí, kritickou práci s indikátory nerovnosti a chudoby nebo reportážemi z prekérních pracovních míst. 

I v postojích ke státním zásahům jsme dnes zcela jinde, byť až v důsledku bytové krize obřích rozměrů, katastrofálního sucha, anebo — nejaktuálněji — krize veřejného zdravotnictví. Hegemonický diskurs se hroutí pod tlakem vnějších problémů, byť to nic neutiší frustrace, že to je příliš pomalu či pozdě. 

Otázkou je, zda jsme schopni jej nahradit jiným velkým vyprávěním, či zda to změny ve strukturování veřejného prostoru dnes již neumožňují. Zatím teprve sbíráme odvahu v takovou paradigmatickou změnu jenom doufat. 

Pokud je nějaká generace skutečně uvízlá mezi dvěma světy, pak je to ta má. Naše sny o ekonomickém zajištění a vzestupu se zvládly naplnit, byť nijak hvězdně, protože ta skutečně nejzajímavější místa byla již zabraná, než jsme dorostli. 

Máme se dnes dostatečně dobře na to, abychom nebyli radikálně antisystémoví. Vycházíme v zásadě z pozitivního vnímání systému, který nám dlouho hrál — a v určitých ohledech i posud hraje — do karet. 

Jedním z důsledků je i to, že známe význam struktur a umíme se v nich pohybovat a pracovat s nimi. Limity toho, co chceme dokázat, už jsou ale dané, zejména naší představivostí: naším horizontem je status quo. A také nás drží při zemi nedůvěra k velkým systémovým kritikám, příchylnost k moci a autoritě. Nemáme radikální narativ, širší solidární sítě ani hnutí, ba ani ochotu riskovat, protože máme co ztratit: postavení, peníze, prestiž.

Jsme nyní zhruba v polovině života a lze čekat, že jeho druhá polovina bude o poznání dramatičtější. Je zjevné, že jsme nebyli a nikdy nebudeme první, kdo se dá do pohybu, kdo zformuluje alternativy a začne tvořit nové příběhy. 

Ale právě základní důvěra ve struktury a instituce a z toho plynoucí schopnost v nich pracovat dává naší generaci cosi jako divokou kartu uplatnit se v nastupujících změnách. 

Právě schopnost vytvářet a udržovat struktury je pro jakékoliv změny zásadní. Protože jakoukoliv vizi či program bez fungujících struktur neprosadíte. „Strukturami“ tu myslím formální instituce, které jsou schopny dlouhodobě propojovat jedince ke sdílenému cíli, jsou schopny držet kontinuitu určité myšlenky či hodnot a mohou také zasahovat do vyjednávání zájmů či do boje o prosazování svých vizí. 

Nedůvěra v ně je často spojována se zkušeností z doby bývalého režimu, tedy se zklamáním z institucí nefunkčních nebo represivních. Ale podle mne souvisí naše neochota akceptovat jejich význam a vidět jejich užitečnost zrovna tak s polistopadovou představou společnosti jako skupiny autonomních jedinců, kterým je třeba vytvořit primárně prostor pro volnost sledování individuálních strategií.

„Svoboda“ jako cíl transformace tak v očích mnohých znamenala jakési osvobození se od „struktur“, s tím ale i od své odpovědnosti za ostatní a vůči ostatním (solidarity) a vzdání se možnosti hájit skrze „struktury“ — v realitě se jedná například o odbory — své a kolektivní zájmy.

Působení ve strukturách má i svá úskalí. Z mého zhruba čtyřletého působení ve státní správě — v premiérském kabinetu a později v úřednické pozici — považuji za nejnáročnější disciplínu osvojovat si procesy a logiku vnitřního fungování institucí a zároveň se nenechat touto logikou zpracovat.

Člověk s ideovou aspirací působící ve „strukturách“ by se měl naučit neustále udržovat napětí mezi procesem a cílem a tím vytvářet prostor pro změnu. Porozumět mocenské logice a vnitřním mechanismům státní správy a politiky je totiž mentálně velmi blízko tomu je akceptovat jako nevyhnutelné. Odtud je jen krůček k slepé, anebo přinejmenším pohodlné, podpoře statu quo.

Vladimír Špidla v jednom z desítek svých inspirativních vystoupení upozornil v této souvislosti na důležitou věc. Politické strany jsou strukturami, které formulují představu o směřování společnosti a vstupují s ní do politické soutěže. Pokud jsou ale slabé, buď ve formulaci vize, nebo v její implementaci, vyklízejí prostor pro aktéry, jako jsou velké firmy či jiné organizované ekonomické zájmy, které svou vizi prosazují v podstatě skrytě, bez jakékoliv demokratické kontroly. V důsledku nedůvěry v „tradiční“ struktury se stáváme hračkami v rukou struktur méně ovlivnitelných i viditelných.

Stejně kontraproduktivní je naše neschopnost hájit význam státní správy a s ní i úřednice a úředníky. Pokud politické strany mají formulovat vizi společnosti, pak státní správa je strukturou, která ji má uvádět v život, navíc ve zrychlujícím se, silně propojeném a čím dál nepřehlednějším světě.

České debatě dominuje obsah politik na úkor debaty o procesu jejich formulace a prosazování. Pochybuji, že by kterákoliv ze stran měla ucelený pohled na to, jak by měla fungovat státní správa, jaké vládnutí chtějí podporovat a jaký stav státních struktur to vyžaduje. 

Pokud bychom se snažili ve státní správě rozpoznat nějakou koncepci, pak to je koncepce new public managementu, která od 80. let rozšířila aplikaci tržních principů i do výkonu státní moci a měla být dalším logickým krokem (neo)liberální dominance. Jedná se o přístup dnes již zhusta kritizovaný a překonaný, který stvrzuje neadekvátnost představy, že lze „stát řídit jako firmu“. 

Na komplexní problémy totiž reaguje jejich rozdělením na „manažovatelné“ části, podřizuje stanovení cílů veřejné politiky limitům měřitelnosti, v systému posiluje nedůvěru a nechuť přebírat zodpovědnost skrze auditní a penalizační nástroje, preferuje soutěžení na úkor spolupráce. V jiných částech světa zatím státy budují odolnost svých struktur tím, že dávají lidem větší autonomii rozhodovat, reflektují omezení kvantifikovatelných cílů a indikátorů, posilují zpětnou vazbu z nižších pater správy, soustředí se na hodnoty jako kompas pro jednání, dávají prostor pro selhání, aby bylo možné učení a inovace a posilují schopnost úřadů síťovat se s jinými aktéry. 

V jiných oblastech veřejné debaty se neoliberální diskurs dnes již postupně a — v konfrontaci s realitou — zcela zákonitě rozpadá. V oblasti státní správy jsme se bohužel zatím ani nezačali zabývat tím, že v ní panuje.

Naše státní správa je slabá a neschopná také proto, že ji nejsme ochotni hájit a investovat do jejího zlepšení. Pokud chceme její rozvoj, musíme jí přiznat význam — to ale nejde, pokud se tváříme, že by bylo lepší, kdyby úředníci neexistovali nebo kdyby jich aspoň bylo co nejméně. 

Ve státní správě je celá řada lidí, kteří nesou étos veřejné služby, o své práci přemýšlejí a chtějí ji dělat v souladu s novými potřebami a trendy. Mnozí z nich patří k mé generaci. Jejich největším nepřítelem je dlouhodobá frustrace z nestabilního — anebo často prostě žádného — politického zadání, případně nízké výdělky, byť v daném ohledu se situace, zejména v ústřední státní správě, v poslední době výrazně zlepšila.

Dějiny ale pokračují a mladší než já to dobře vědí. Zastavený čas jako by nás najednou doběhl a převálcoval, z prasklin příběhu se vyvalily problémy všeho druhu. Mezi nimi královna současné éry, klimatická změna. 

Dokonalý problém tvrdě zkoušející naše vnímání sama sebe a naší představivosti — protože osudově propojuje všechny části světa, chudé a bohaté, současné a budoucí generace. Je to natolik šokující narušení příběhu o společnostech, které racionálně řeší své problémy a ke kterým jsme jako k výspě civilizace směřovali, že se nedivím tomu, když někteří lidé problém prostě popírají.

Je to popírání v jistém, srozumitelném, smyslu sebezáchovné. Ale zároveň vražedné. 

Před pár dny jsem se vrátila z klimakempu, letos již čtvrtého ročníku několikadenního setkání klimatických aktivistů a aktivistek, expertů a expertek, jehož vrcholem je nenásilná akce občanské neposlušnosti proti těžbě a spalování hnědého uhlí. Je to událost, která zpřítomňuje, co je třeba dělat. Vykročit z psychického komfortu, který mé generaci dával „konec dějin“, je bolestné. Stejně tak akceptovat mocenský konflikt jako nutnost pro reálnou změnu se všemi jeho náklady. 

Zároveň je to ale místo, kde překonáváme veškerou naši ideologickou předprogramovanost, kde se rozvíjí nová představivost a formuluje vize pro společnou budoucnost. Budoucnost, kterou nebudou určovat obavy našich rodičů, ani neviditelné ekonomické struktury.