Bývalý režim jsem vlastně nezažila. Rozložil se, když jsem nastupovala do první třídy. Patřím tedy do té pověstné generace „nepoznamenané komunismem“. Každá generace je ale poznamenaná. Rodiči, kteří se vám snaží předat svou nepředatelnou zkušenost, a chtějí, abyste vedli jejich boje; institucemi, které vás formují a deformují, veřejným diskursem, který máte pod kůží, a ani o tom nevíte.

Když mluvíme o generacích formujících polistopadový vývoj, nejčastěji rozlišujeme dvě z nich. Jednu osmdesátý devátý rok zastihnul již po základních a středních školách. Nejprůbojnější mezi nimi si osvojili mentalitu vítězů a doba jim umožnila nastoupit do dnes jen těžko představitelných kariérních výtahů. 

V diskusích pak většinou figuruje ještě generace druhá. Je to generace mladší, takzvaných mileniálů, kterou již naplno doběhly všechny transformační rozpory i vyhřezlé problémy pozdního kapitalismu.

Osobně se nevidím ani v jedné z nich. Má generace dospívala v devadesátých letech a byla formována velmi dlouhým, zhruba dvacetiletým „koncem dějin“. Dokonalým bezčasím, na jehož narušení nestačily antiglobalizační protesty kolem roku 2000 a které pomalu skončilo až s dočasným procitnutím kolem finanční krize, u nás reprezentované vládami vedenými ODS mezi lety 2006 a 2013, které programově narušovaly společenskou soudržnost. 

Odpor proti zavedení školného na vysokých školách a odmítání asociálních reforem pravicových vlád v systému rozkývaném finanční krizí — to byly momenty, kdy se část naší generace poprvé aktivizovala a vystoupila v politickém konfliktu. Právě tato zkušenost života na „konci dějin” a z toho plynoucích vnitrosystémových aspirací, je pro nás, myslím, typická. 

Pokud totiž žijete v době, která se tváří, že jsou všechny velké problémy světa již vyřešeny, je vaším logickým cílem pouze pochopit zákonitosti současného systému, ne ale abyste je kriticky zkoumali, či snad dokonce měnili, ale jen s cílem v tom zvláštním bezčasí „dokázat, co umím“, „realizovat se“, „dělat, co mě baví“.

Osobním programem se prostě stane věnovat se jakékoliv individualistické strategii, která vás napadne, anebo je zrovna v módě. To z mé generace dělá jednak generaci přímočarých aspirací, ale i nedůvěry v to, že by mohl existovat jiný, lepší svět, než je ten, v němž žijeme.

Diskurs, který dominoval mému dospívání, jasně vymezoval prostor pro akceptovatelnou politiku skrze příběh o úspěšné postkomunistické transformaci. Vytlačoval jakoukoli jinou než liberální elitou akceptovanou a stvrzovanou transformační zkušenost. 

V rámci tohoto příběhu je naše společnost v zásadě ohrožena pouze tím, že lidé nedocení výhody nového režimu: zejména svobodu jednotlivce ve smyslu odstranění zásahů do jeho ekonomického a politického života. Ohrožuje ji také imaginární neochota aktivně bránit návratu komunismu. 

A šifra „komunismus“ spočívá v podstatě v prosazování čehokoliv levicového — zejména zásahů do trhu ve veřejném zájmu či práci s neindividualistickými hodnotami, jako je solidarita či spravedlnost. Popsaný diskurs také pevně propojuje — až podmiňuje — existenci politického systému demokracie specifickým ekonomickým systémem — kapitalismem. 

Je příznačné, že se nejednalo jen o ideologický spor, ale také o nástroj kulturní identifikace — často jdoucí proti materiálním zájmům jeho zastánců. A jednalo se také o rafinovanou a účinnou politickou strategii: antikomunismus jako nástroj delegitimizace politických oponentů skvěle analyzují politologové Polášek a Koubek.

Řekla bych, že řada z nás prožívala splynutí s tímto diskursem do té míry, že jsme nevnímali potřebu hledat alternativu, protože jednoduše nebylo k čemu. Součástí hegemonie je totiž i schopnost sama sebe a své koordináty zneviditelnit, udělat ze sebe vše vyplňující normu a zajistit, že nemáte nástroje, jak na cokoli odlišného zaměřit pohled.