Zatímco my v České republice jsme se přes významné výročí tří dekád od Sametové revoluce překulili již minulý podzim, Němce letos 3. října ještě čeká jubileum neméně významné: třicet let sjednocení německého Východu se Západem. Při této příležitosti Deník Referendum a Friedrich-Ebert-Stiftung společně přinášejí cyklus šesti esejů a podcastů, které budou v párech vycházet po následující tři víkendy.

Na vydané texty naváže online debata 30. září se třemi autory a třemi autorkami — mladými lidmi z České republiky a východního Německa narozenými mezi lety 1984 a 1994, tedy s „dětmi postkomunismu“. 

Revolty proti donedávna platnému společenskému konsenzu jistě nejsou výhradně věcí postkomunistického prostoru — stačí se podívat na Trumpovy Spojené státy či brexit. A jakkoli se i v rámci bývalého východního bloku projevy deziluze celkem výrazně i v detailech liší, lze zároveň konstatovat, že právě zde je vzdor jednak v některých ohledech zvláště silný a jednak v lecčems specifický. 

Že je s bývalými zeměmi sovětského bloku „nějaký problém“, se naplno vyjevilo zejména v souvislosti s uprchlickou krizí před pěti lety, která ve východním Německu dala vzniknout hnutí PEGIDA. Z ní dílem vycházející národovecky-konzervativní AfD posílila místy až na více než čtvrtinu voličské podpory. U nás se významně podobným směrem posunula veřejná debata i postoje zavedených politických stran.

Nejedná se ale zdaleka jen o uprchlíky: zdá se, že čím dál větší část obyvatel postsovětské střední Evropy se začíná vzhlížet v odmítání Evropské unie včetně všeho, co je vnímáno jako import odtud: od respektu k právům žen či jiných strukturálně znevýhodněných skupin až po boj s klimatickou krizí. Obecné rozčarování politikou, nedůvěra ve stát, ale i ostatní tradiční instituce, jako jsou média nebo politické strany, je tu podle všeho silnější než ve velké většině zemí evropského Západu.

Sofistikovanějších a zároveň produktivních vysvětlení, proč tomu tak je, se v našem kontextu vyskytuje pomálu. Typickým postkomunistickým koloritem v uvedeném ohledu je odvolávat se na zdejší specifickou mentalitu, která má být důsledkem komunistické totality. Případně se vina svádí na fake news, ruskou propagandu nebo jakousi obecnou civilizační nevyspělost. 

Jakkoli všechno z toho určitou roli hrát může, je stále zřejmější, že potřebujeme ještě jiná, pronikavější vysvětlení. Fake news koneckonců potřebují nějakou živnou půdu a od normalizace už uběhlo jedenapůlkrát tolik času, kolik trvala ona sama.

Pohled na východ Německa je v daném ohledu inspirativní. Šok z reakcí na příchod uprchlíků zde v posledních letech proměnili do živé, podnětné, ale i bolestně otevřené debaty o tom, co na východě země tedy vlastně nefunguje. Mluví se o materiálním a symbolickém zneuznání lidí z východu, brutálně prováděné privatizaci, určitém postkoloniálním přístupu západu země k bývalé NDR, ale také o přetrvávajících rozdílech v příjmech a majetcích a v zastoupení v politice i ve veřejném životě. 

Do debaty promlouvají nově nejvíce mladí lidé z východu, kteří uvedené aspekty umí nejen popsat, ale také sehrát roli prostředníků, kteří mohou být schopni symbolické rány zacelit a za spravedlivé zhodnocení východoněmecké zkušenosti se zasadit — dělají to totiž i pro své rodiče. A na ně přese všechny politické neshody mnoho z nich nebylo schopno zanevřít: sami přece při svém vyrůstání viděli, odkud pocházejí.

Ve srovnání s tím určité probuzení stejné generace u nás zatím chybí, byť je zřejmé, že celá řada východoněmeckých zkušeností je s našimi srovnatelná. Rozdílem mezi připojením východu Německa ke Spolkové republice a naší větší nezávislostí při určování vlastní cesty bychom se při srovnávání neměli nechat mást. 

I my jsme se koneckonců v podstatě okamžitě včleňovali do již existujících struktur, formálních i ideologických, myšlenkových a kulturních, i my jsme bez zhodnocení vlastní specifické a v lecčems nepochybně inspirativní zkušenosti chtěli prostě budovat „volný trh bez přívlastků“. Při pohledu na úspěšnou německou debatu by přitom takové otevření prostoru dětem postkomunismu, ochotných k přemítavé reflexi našich nejnovějších dějin, mohlo přinést pro osvětlení a obrodu naší politické situace mnoho.

I nám by přece prospěla sebevědomá formulace specifické, mnohovrstevnaté postkomunistické identity a zážitku vyrůstání jaksi „mezi dvěma světy“, kdy bychom sice již velmi rádi patřili k demokratickému Západu, ale kdyby nic jiného, už pohled na naši výplatnici nás obvykle rychle usvědčí z toho, jak mnoho nám k tomu schází. I my potřebujeme zprostředkování doteď spíše potlačovaných před- i porevolučních zážitků a bolestí generace rodičů a prarodičů, kteří je mnohdy ze zatrpklosti nebo kvůli chybějícímu odstupu sami formulovat nejsou schopni či ochotni. A že českých příběhů po roce 1989 zbývá odvyprávět…

Autobiografická vyprávění z periferií geografických, ale i ve smyslu okrajů mainstreamového zájmu, jsou přitom odedávna v umění i ve formování společenské reality mocnou zbraní. Požádali jsme proto po třech autorech a autorkách z východního Německa a České republiky o co nejosobněji laděné reflexe vlastní generace „dětí postkomunismu“ — narozených kolem roku 1989. 

Jak si ze své pozice vysvětlují, co se kolem nich děje? Jak se s tím vypořádávají? Čí chtějí přispět? Eseje se přes společné zadání liší formátem i zaměřením, a to i proto, že všichni přispívající pocházejí z různých profesních pozic — od spisovatele přes právničku až po ředitelku velké ekologické organizace. Spolu vytvářejí koláž postojů dětí postkomunismu, které svou perspektivou překonávají dnes již vyprázdněnou frázi „děkujeme, že můžeme“. 

Všichni společně 30. září po publikaci textů v Deníku Referendum nakonec vystoupí také v online debatě. Velmi bych si přála, aby projekt Zrozeni a zrazeni svobodou jak v České republice, tak i za německou hranicí přispěl k tomu, že letošního jubilea využijeme o něco lépe než těch dosavadních.

Autorka je koordinátorka projektu za Friedrich-Ebert-Stiftung… a dítě postkomunismu.