Ve třetím největším městě sousedního Saska, v Saské Kamenici nedaleko českých hranic, se v roce 2018 demonstrovalo ve velkém. Po vraždě německého občana, jíž se dopustili dva cizinci, neonacisté a chuligáni ve městě vyvolali nepokoje. Demonstrace trvaly několik dní. Nechybělo hajlování, útoky na lidi s jinou barvou pleti či házení lahví.

Vedle krajních pravičáků protestovali také obyčejní lidé. Německá města a média si kladli otázky, jak je to možné, a hledali řešení. S jedním přišel spolek ASA-FF, a vznikl tak nový projekt. Neue unentdeckte Narrative (Nové skryté příběhy) chce pomoct přiblížit různé nuance života ve městě a nabídnout osudy konkrétních lidí, kteří se do města přestěhovali z jiné země.

Čím přesně se program Neue unentdeckte Narrative, který vznikl v roce 2017, zabývá?

Jsme občanský spolek, který má za cíl prostřednictvím nových narativů nebo lépe nových příběhů, nového pohledu, mluvit s lidmi o extremismu. Nebojujeme přímo proti rasismu, ale hledáme příčiny a kořeny problému, zajímá nás, proč jsou lidé frustrovaní a naštvaní. Protože oni naštvaní jsou. Snažíme se zároveň najít jiné řešení, než je politická konfrontace. Spolupracujeme s kulturními centry, vymýšlíme divadelní hry, vystavujeme obrazy, připravujeme rozličné publikace. Součásti projektu jsou tedy umělci, politici i úředníci. Podporujeme hlasy, které jinde nejsou slyšet.

Co myslíte tím, že nebojujete proti rasismu?

Myslíme si, že rasismus má kořeny v nespokojenosti lidí obecně. Lidé jsou zklamaní a jejích zklamání má své důvody. Hledáme příčiny v nedávné historii. Důležitým milníkem byla změna režimu v roce 1989.

Lidé si revoluci představovali jinak. Jejích očekávání se nesplnilo. Naopak, hodně z nich například ztratilo práci. Velká část lidí se totiž právě v době transformace na přelomu osmdesátých a devadesátých let, po pádu berlínské zdi, musela kvůli zavírání továren stěhovat za prací. Města tak prošla specifickou proměnou. V lidech zůstala jakási historická agresivita a naštvanost. Dlouhodobě se však o tom moc nemluvilo.

Říkáte, že frustrace a naštvanost v lidech zůstala. Jak se to projevuje?

Ukázalo se to silně například v roce 2018. Po útoku dvou cizinců na německého občana se ve městě atmosféra proměnila. Konaly se velké demonstrace, na něž přijížděla krajní pravice z celého Německa. Neonacisté protesty vyprovokovali, ale s nimi demonstrovali i obyčejní lidé. Bylo najednou vidět, jaký vliv tyto nedemokratické skupiny na lidi mají. Rokem 2018 to přitom neskončilo, manifestace se opakují dodnes. Mohli jsme to například vidět nejen v srpnových protestech kvůli koronakrizi, jichž se vedle krajní pravice opět účastnili lidé, které se jen báli o svou budoucnost. Naším cílem nejsou lidé z jádra krajní pravice, my se zaměřujeme na veřejnost, chceme pochopit, v čem tkví jejich strasti.

Jak s tímto tématem pracujete, můžete uvést konkrétní příklad?

Začali jsme o tom mluvit a ve spolupráci s kulturními centry pořádat veřejné debaty, na nichž se mluvilo o transformaci. Diskutovalo se s pamětníky z města, kteří mohli vyprávět, co zažili a jak si například představovali revoluci. Mohli tak nahlas mluvit o svých zklamáních, poslechnout si další příběhy, slyšet, že jejích pocity jsou sdílené a v mnoha ohledech oprávněné.

Teď jsme začali nový projekt. Chystáme ochotnické divadelní představení, které připravují lidé s vietnamskými kořeny. Jsou to ženy, které v našem městě žijí už dlouho. Chceme jim tak poskytnout „bezpečné místo“, kde by mohly sdělit své příběhy. Popsat, jak ony vnímají rok 1989. Také chceme, aby mluvily o vlastních vzpomínkách na Vietnam. Chceme spolupracovat i s mladými lidmi z Vietnamu.

Připravujeme také loutkové divadlo. Řešíme, jak loutky vůbec mají vypadat. Chceme, aby vietnamská menšina sama řekla, jakou podobu mají loutky mít.