Ve třetím největším městě sousedního Saska, v Saské Kamenici nedaleko českých hranic, se v roce 2018 demonstrovalo ve velkém. Po vraždě německého občana, jíž se dopustili dva cizinci, neonacisté a chuligáni ve městě vyvolali nepokoje. Demonstrace trvaly několik dní. Nechybělo hajlování, útoky na lidi s jinou barvou pleti či házení lahví.

Vedle krajních pravičáků protestovali také obyčejní lidé. Německá města a média si kladli otázky, jak je to možné, a hledali řešení. S jedním přišel spolek ASA-FF, a vznikl tak nový projekt. Neue unentdeckte Narrative (Nové skryté příběhy) chce pomoct přiblížit různé nuance života ve městě a nabídnout osudy konkrétních lidí, kteří se do města přestěhovali z jiné země.

Čím přesně se program Neue unentdeckte Narrative, který vznikl v roce 2017, zabývá?

Jsme občanský spolek, který má za cíl prostřednictvím nových narativů nebo lépe nových příběhů, nového pohledu, mluvit s lidmi o extremismu. Nebojujeme přímo proti rasismu, ale hledáme příčiny a kořeny problému, zajímá nás, proč jsou lidé frustrovaní a naštvaní. Protože oni naštvaní jsou. Snažíme se zároveň najít jiné řešení, než je politická konfrontace. Spolupracujeme s kulturními centry, vymýšlíme divadelní hry, vystavujeme obrazy, připravujeme rozličné publikace. Součásti projektu jsou tedy umělci, politici i úředníci. Podporujeme hlasy, které jinde nejsou slyšet.

Co myslíte tím, že nebojujete proti rasismu?

Myslíme si, že rasismus má kořeny v nespokojenosti lidí obecně. Lidé jsou zklamaní a jejích zklamání má své důvody. Hledáme příčiny v nedávné historii. Důležitým milníkem byla změna režimu v roce 1989.

Lidé si revoluci představovali jinak. Jejích očekávání se nesplnilo. Naopak, hodně z nich například ztratilo práci. Velká část lidí se totiž právě v době transformace na přelomu osmdesátých a devadesátých let, po pádu berlínské zdi, musela kvůli zavírání továren stěhovat za prací. Města tak prošla specifickou proměnou. V lidech zůstala jakási historická agresivita a naštvanost. Dlouhodobě se však o tom moc nemluvilo.

Říkáte, že frustrace a naštvanost v lidech zůstala. Jak se to projevuje?

Ukázalo se to silně například v roce 2018. Po útoku dvou cizinců na německého občana se ve městě atmosféra proměnila. Konaly se velké demonstrace, na něž přijížděla krajní pravice z celého Německa. Neonacisté protesty vyprovokovali, ale s nimi demonstrovali i obyčejní lidé. Bylo najednou vidět, jaký vliv tyto nedemokratické skupiny na lidi mají. Rokem 2018 to přitom neskončilo, manifestace se opakují dodnes. Mohli jsme to například vidět nejen v srpnových protestech kvůli koronakrizi, jichž se vedle krajní pravice opět účastnili lidé, které se jen báli o svou budoucnost. Naším cílem nejsou lidé z jádra krajní pravice, my se zaměřujeme na veřejnost, chceme pochopit, v čem tkví jejich strasti.

Jak s tímto tématem pracujete, můžete uvést konkrétní příklad?

Začali jsme o tom mluvit a ve spolupráci s kulturními centry pořádat veřejné debaty, na nichž se mluvilo o transformaci. Diskutovalo se s pamětníky z města, kteří mohli vyprávět, co zažili a jak si například představovali revoluci. Mohli tak nahlas mluvit o svých zklamáních, poslechnout si další příběhy, slyšet, že jejích pocity jsou sdílené a v mnoha ohledech oprávněné.

Teď jsme začali nový projekt. Chystáme ochotnické divadelní představení, které připravují lidé s vietnamskými kořeny. Jsou to ženy, které v našem městě žijí už dlouho. Chceme jim tak poskytnout „bezpečné místo“, kde by mohly sdělit své příběhy. Popsat, jak ony vnímají rok 1989. Také chceme, aby mluvily o vlastních vzpomínkách na Vietnam. Chceme spolupracovat i s mladými lidmi z Vietnamu.

Připravujeme také loutkové divadlo. Řešíme, jak loutky vůbec mají vypadat. Chceme, aby vietnamská menšina sama řekla, jakou podobu mají loutky mít.

Svoje vzpomínky na Vietnam bude vyprávět šest žen. Rádi bychom ukázali, že každý z nás vnímá historii trošku jinak, subjektivně. Vedle toho připravujeme rámcový diskusní program. Také spolupracujeme s univerzitami, které pro nás připravují aplikaci ukazující, kde všude ve městě lidé s vietnamskými kořeny žili a žijí. Aplikace odhalí jejich historii, ukáže občanům „neznámé sousedy“.

Našim přístupem je zkratka nechat vyprávět lidí. Naslouchat jim.

Ve svých projektech míříte na širokou veřejnost. Jak ji chcete zaujmout?

To je dobrá otázka. My se snažíme lidi oslovit, je na nich, jestli přijdou. Jsem přesvědčena, že z jedné i z druhé strany je ochota se poznávat — teď mám na mysli konkrétně vietnamskou menšinu, s níž velmi úzce spolupracujeme. My ji poskytneme to bezpečné místo, kde může dojit k osobnímu poznávání a dialogu, lidé si mohou povídat a mluvit o svých zkušenostech.

Se spolkem také jezdíte do různých českých měst, které mají podobnou historii transformace. Našli jste nějakou inspiraci i v České republice?

Napadá mě například velmi zajímavá divadelní hra Jany Svobodové Vadí-nevadí.cz. Viděla jsem ji v Praze a nadchla mě.

Tu hru také znám. Zajímavý je i její vznik. V polovině roku 2012 Jana Svobodová spolu s česko-švýcarským umělcem a režisérem Philippem Schenkerem, postavili na náměstí v Kostelci nad Orlicí stánek. Každý, kdo prošel kolem, mohl vyměnit svůj příběh za kávu, cigaretu nebo za příběh někoho jiného. Takto začala vznikat divadelní hra, kterou pak uvedlo divadlo Archa v Praze. Vzorek obyvatel Kostelce byl reprezentován čtyřmi romskými dětmi a romskou babičkou, čtyřmi českými adolescenty a mladým běloruským párem, který v kosteleckém uprchlickém táboře čekal na politický azyl.

Přišel mi tam právě důležitý ten důraz na to, že lidé společně žili v jednom městě a nemluvili spolu. Nevěděli o sobě nic. Tehdy jsem si říkala, že v našem městě to bude stejné. Lidé spolu nemluví a nesdílí veřejný prostor. Samozřejmě chápu, že ne každý chodí do divadla, a právě proto také připravujeme výstavy, kde máme i občerstvení. Lidé se mohou zdržet a povídat si u toho. Mohou tam ale také pouze být. Připravujeme debaty, diskuse s lidmi, kteří žijí ve městě. Vtáhneme je do dění a jak už jsem říkala, necháme je mluvit o jejich zkušenostech. Je důležité, aby věděli, že jim někdo naslouchá.