↗

Policisté zasahují proti protestujícím na podporu Liny E. a dalších odsouzených. Akce na jejich podporu proběhly 3. června po celém Německu. Foto Jens Schlueter, AFP

Nedaleko za českými hranicemi spolkové zemi Sasko byl na konci minulého týdne vynesen rozsudek nad mladou studentkou pedagogiky a třemi spoluobviněnými. Vrchní zemský soud v Drážďanech poslal Linu E. na pět let a tři měsíce do vězení za založení a vedení zločinecké organizace. Jejím spolupachatelům uložil tresty ve výši tři roky a tři měsíce. Provinit se měli organizací antifašistické skupiny, která napadala neonacisty.

Lina E. strávila ve vyšetřovací vazbě už přes dva a půl roku. Po celou tu dobu se snažila policie dokázat, že právě ona vedla a naplánovala útoky na neonacisty v letech 2018 až 2020 v Lipsku, Wurzenu a Eisenachu. Vyšetřovatelé shromáždili řadu nepřímých důkazů, ale jak přiznala i vrchní státní zástupkyně Alexandra Geilhornová, klíčový důkaz chyběl.

Pro žalobce se stala nejdůležitější výpověď klíčového svědka, bývalého člena skupiny Johannese D. Právě on obvinil Linu a jejího přítele z vedení a plánování útoků na neonacisty. Sám však ke konkrétním napadením mnoho neřekl — kromě trestu za jeden útok na neonacisty v Eisenachu, který si odpykává, zůstává v programu na ochranu svědků. Autonomní scéna ho právem označila za zrádce. O jeho násilnické minulosti kolují neověřené informace.

Dalším důležitým svědkem byl pro obžalobu jeden z napadených neonacistů, provozovatel hospody Bull`s Eye Leon Ringl. Ten svědčil, že když 19. října 2019 krátce po půlnoci vtrhli do jeho hospody lidé v kuklách, myslel si zprvu, že jde o vtip. Pak ale začali bít hosty podniku i jeho samotného, a to až do chvíle, kdy ženský hlas zakřičel „ústup“. Podle něj měl onen hlas patřit právě Lině E. Identifikoval ji prý právě podle hlasu, postavy a „celkového vzhledu“.

Spletli si je s levičáky

Ringl ale není žádný zmatený kluk, ví moc dobře, co chce. V jeho podniku se konaly neonacistické koncerty, účastnil se tréninků bojových umění skupiny Knockout 51, která prováděla pravidelné útoky na příslušníky levice a jinak „nenárodní“ skupiny či jednotlivce, a udržoval kontakty s bývalým vůdcem neonacistické organizace Combat 18 Sanleym Röskem. Existují také indicie, že hodlal založit německou odnož americké neonacistické organizace Atomwaffen Division.

V dubnu loňského roku došlo k policejním raziím, při nichž na příkaz Spolkového státního zastupitelství prohledalo na 800 policistů 61 bytů celkem padesáti obviněných neonacistů v jedenácti spolkových zemích. Čtyři podezřelí byli zatčeni. Jedním z hlavních podezřelých byl právě durynský pravicový extremista Ringl, který byl rovněž zatčen. Na veřejnosti se pak objevily fotografie, na kterých hajluje před vlajkou s hákovým křížem.

Ačkoliv byla skupina Knockout 51 v roce 2021 údajně rozpuštěna, někteří její členové přešli do mládežnické organizace Národně demokratické strany, legální formace sdružující ovšem otevřené neonacisty. A to hovoříme jen o špičce ledovce. Ačkoli na rozdíl od devadesátých let jsou v současnosti nacisté v nemálo případech za svou násilnickou činnost přísně trestáni, jako například skupina Freital, příkladů pochybení vyšetřovatelů a soudů či prapodivně mírných trestů zůstává — i mimo Sasko — stále mnoho. Vyšetřování a odsouzení pachatelů nacistického útoku na alternativní levicovou čtvrť Connewitz v Lipsku v roce 2016 se protahovalo a mnozí útočníci vyvázli bez trestu.

Spolupracovník Národněsocialistického podzemí (NSU) André Eminger, který se spoluúčastnil deseti vražd, dostal trest 2,5 roku vězení. Dva neonacisté, kteří v durynském Fretterode napadli dva novináře, kteří následně zemřeli, vyvázli s roční podmínkou a 200 hodinami veřejně prospěšných prací. Soudce odůvodnil mírný trest tím, že své oběti nenapadli jakožto novináře, ale spletli si je s levičáky.

Zatímco se mnozí dívají jinam, AfD se stala nejsilnější silou na východě země a fašista Björn Höcke by mohl příští rok vyhrát durynské volby. Atmosféra se opravdu mění, jak ukázal dopis učitelů v Braniborsku, ve kterém uvádějí, že řada školních kolektivů otevřeně vzdává poctu Hitlerovi. Pravicový monopol na násilí v ulicích mnoha regionů, zejména na venkově, je na rozdíl od let po sjednocení Německa doprovázen skutečnou mocenskou perspektivou krajní pravice, nyní v podobě AfD.

Justice a policie rozhodují často ve prospěch ultrapravice

Po vynesení rozsudku byla ohlášena řada demonstrací — v Drážďanech, Lipsku, Berlíně, Hamburku, Brémách, Kolíně nad Rýnem a jinde. Některé z nich, zejména sobotní shromáždění v Lipsku, úřady zakázaly. Na dalších policie vyvolávala konflikty. V poutech dokonce odtáhla poslankyni zemského sněmu v Lipsku Juliane Nagelovou z Die Linke.

Kromě spolkového vedení Levice, která odsoudila zadržení své poslankyně, se vyjádřil také, za představitel SPD Albrecht Pallas, který její zadržení označil za „velmi iritující“ a ohlásil přezkoumání policejního postupu ve sněmovním výboru. Expert Strany zelených pro vnitřní záležitosti Valentin Lippmann na Twitteru uvedl, že takový zásah proti svolavatelce demonstrace, která je zároveň poslankyní zemského parlamentu „nepřipadá v úvahu“. Naopak uznání policii sdělil na stejné síti saský ministr vnitra za CDU Armin Schuster.

Stejně jako v případě soudních procesů, i práce policie ukazuje, že spoléhat se na jejich profesionální a nestrannou práci je ošemetné. Stačí si vzpomenout na nedávno odhalenou skupiny Říšských občanů, která se připravovala na státní převrat. Jejími členy a sympatizanty bylo na 21 000 lidí, často členů policie a armády. Už dlouho se v Německu hovoří o sympatiích, které má významná část policistů ke krajní pravici. I proto byly demonstrace tak rozsáhlé a jejich zákaz vyvolal takovou vlnu pobouření, která vedla k dalším protestům.

Můžeme jen hádat, do jaké míry jsou názory krajní pravice přítomny v řadách české policie, protože žádná relevantní data o politickém ukotvení policistů nemáme. Mnoho individuálních svědectví však leccos naznačuje: v policejní dodávce se blýská samolepka neonacistické kapely Ortel, někteří policisté si často rádi kopnou do zadržených demonstrantů nebo místo neonacistů zaútočí na antifašistický pochod. Na druhou stranu známe i případy, kdy si členové policejního sboru nalepí na svou uniformu samolepku proti ekonomickým škrtům, nebo se svěří, že čtou rádi levicové novináře.

Nejlepší obrana je útok

V procesu s Linou E. a debatách o něm se veškerá pozornost zaměřuje na otázku násilí. Jako se tomu částečně stalo v Německu, bylo i v České republice díky militantnímu antifašismu dosaženo toho, že neonacisté přestali být na přelomu tisíciletí bezprostřední fyzickou hrozbou v ulicích. V České republice už se nemusíte bát, že budete za bílého dne napadeni jen proto, že jedete na skateboardu, máte číro, „špatnou nášivku“ na mikině, jinou barvu kůže, nebo se prostě jen neonacistickým násilníkům nelíbíte.

Militantní antifašismus se jako taktika zdá být na první pohled extrémní. Byla ale funkční a logickou reakcí na útoky krajních pravičáků, kteří v České republice po roce 1990 zavraždili více než dvě desítky lidí, fyzicky napadli nespočet dalších, uspořádali řadu pogromů, jež stály málem život malé Natálky, a útočili na řadu ubytoven, levicových akcí nebo alternativních klubů. Násilí antifašistů bylo formou obrany.

Antifašisté většinou reagovali mobilizací veřejnosti a osvětovými akcemi. Nicméně tváří v tvář otevřenému násilí se museli fyzicky bránit a vracet úder. Vědomí, že náckům ne všechno projde a antifašisté jsou schopni se jim stavět na odpor bylo spolu s marnými pokusy o etablování širší ultrapravicové organizace důvodem jejich zásadní marginalizace v české společnosti v posledních dvou dekádách.

Časy se mění. Dnes — podobně jako v Německu — už nejsou největší hrozbou vyholení násilníci napadající kolemjdoucí v ulicích, ale spíše „slušní“ muži v oblecích, blouznící o „národně-konzervativní“ revoluci, která by vrátila národu jeho „pravé hodnoty“. Inspirují se třeba v Maďarsku a Polsku. Jejich zdánlivá slušnost jim dovoluje poskytovat prostředí, ve kterém mohou klíčit zárodky nových nenávistných násilníků.

Antifašismus je proto potřeba stejně jako dřív. Měl by být celospolečensky sdíleným postojem, aby každému bylo jasné, že „nedat náckům žádnou šanci“ není nijak extrémní pozice.