Kde ty holé hlavy jsou? Z normalizace nenávisti neonacisté zatím nevytěžili nic
Petra DvořákováHajluje se maximálně v tmavém koutě hospodského sálu za Prahou. O devadesátkového nácka člověk zakopne leda na demonstraci Dělnické strany. Krajní pravice hledá přijatelnější podobu. Mnohé její myšlenky se ale uhnízdily v mainstreamu.
Mezi holými hlavami, bombery a vlajkami Dělnické strany před pražským hlavním nádražím se v rytmu nacionalistické hudby kroutí vyhublá žena s vyžilými rysy a řídkými tmavými vlasy. Bezstarostně se pohupuje v bocích a kolem krku si motá tkaničku, jako by se chtěla rozpustile uškrtit. Z nepřítomného pohledu jejích opuchlých očí čtu, že nemá ponětí, čí píseň teď zpívá, na čí akci je.
„Doufám, že tak, jako nám tu teď projevuješ podporu, se také snažíš chodit do práce,“ reaguje na ženin tanec jeden z třiceti účastníků demonstrace Dělnické strany proti „politickým neziskovkám“.
Hudba umlká a řečníci pokračují ve volání po tom, aby se stát staral o své vlastní lidi, a ne o migranty. Respektive o své vlastní přizpůsobivé lidi. Svou definici „nepřizpůsobivého“ má strana vyvěšenou dokonce na webu. Uplatňuje v ní tři kritéria mířící neklamným směrem. Z jejich definice by měl stát podle Vandasovců vycházet a zavést centrální evidenci „nepřizpůsobivých“.
Správně by se mělo psát Dělnická strana sociální spravedlnosti, ale partaj, která navázala na v roce 2010 rozpuštěnou Dělnickou stranu, se od předchůdkyně prakticky neliší. Post předsedy vloni v lednu obhájil Tomáš Vandas, který býval od počátku i předsedou DS, v předsednictvu je s ním někdejší předák neonacistického Národního odporu Jiří Froněk.
Program dál nepřeje státní podporu nikomu než slušným přizpůsobivým rodinám s dětmi a jak vidno na dnešní demonstraci, jejími příznivci jsou dodnes lidé s image devadesátkových nácků. Nadále se skanduje „Bílé Čechy“ a nikomu krom iDnes jejich akce nestojí za mediální pokrytí. Mimochodem iDnes ve zprávě z akce cituje lživé výroky, aniž by je uvedl na pravou míru, zatímco skandování rasistických hesel v textu vůbec nezmínil.
Největším nepřítelem jsou nosorožci
O dvě hodiny později se krajně pravicoví radikálové scházejí na Olšanských hřbitovech k uctění památky generála a vůdce prvorepublikové Národní obce fašistické, nejvýznamnější české fašistické strany, Radoly Gajdy. Tentokrát jde o příznivce strany Národní demokracie, která nový program vystavěla na myšlenkách nacionalismu a takzvané „stavovské demokracie“, což je eufemismus pro fašismus. Místo bomberů mají košile slušně zastrčené do kalhot.
„Jsem těm pražským pseudovlastencům vysvětlovala, co mám proti Židům, ale to je jak bavit se s Antifou. Vymytý mozky ze školy,“ narušuje hrobový klid ultrakonzervativců příchod Romany Frieselové, blondýny s dvěma bradami a tetováním loga neonacistické organizace Blood & Honour na paži.
Kandidátka DSSS do zastupitelstva obce Dubí se chlubí, že svá potetovaná záda by neukázala nikomu než náckovi. To, že se ale liší Frieselová outfitem od většiny Národních demokratů, neznamená, že se liší základ jejich myšlení.
„Víš, kdo je největší nepřítel?“ ptá se mě vyhublý dvacátník a Národní demokrat Marek cestou ze hřbitova. „Nosorožci,“ napovídá metaforou. „Mají velké nosy a pejzy,“ radí Manuel. „Mají nás za podřízené otroky. A my se tak opravdu chováme. Jako dobytek,“ pokračuje Manuel, poloviční Španěl, který předsedá pražské buňce Národní demokracie — tedy strany odmítající i migraci legální... „Udělali to fikaně. Skrz švindlcaust,“ usmívá se vědoucně Marek.
Národní demokracie vznikla až v roce 2013 a na rozdíl od zprofanovaných Dělníků dostala šanci těžit z protimigrantské nálady po boku nových islamofobů. S předsedou Adamem Bartošem spolupracovala organizátorka největších protimigrantských demonstrací z let 2015 - 2016 Lucie Hašková i její někdejší souputník a jeden z nejvýraznějších aktivistů Jiří Černohorský.
Jenže Bartoš přinesl hned na jednu z prvních velkých demonstrací v červenci 2015 makety šibenic pro vlastizrádce z vlády. Na demonstraci v březnu 2016 k „potrestání politiků trestem nejvyšším“ vyzýval explicitně v projevu. O rok později zanechal u hrobu Anežky Hrůzové, za jejíž vraždu byl odsouzen Žid Leopold Hilsner, vzkaz, že „židovská otázka nebyla uspokojivě vyřešena“, za což posléze dostal podmínku.
Zatarasil si tak cestu nejenom k protimigranstky naladěným občanům, ale i k části islamofobní scény, která je naopak až ostentativně proizraelská, čímž se mimo jiné snaží distancovat i od jakéhokoli spojení s neonacisty. „Koho zajímá Anežka Hrůzová?“ vrtí hlavou proruský aktivista a organizátor mnoha akcí Žarko Jovanovič, který popírá právo Palestiny na vlastní stát.
Petr Hampl, jedna z nejznámějších figurek antiislámské scény, to dokonce na Bartošově webu Čechy Čechům dotáhl do rubriky Slavní Židé mezi námi.
Bartošovo konspirování zašlo tak daleko, že i předsedu Dělníků a teoretického spolubojovníka Tomáše Vandase před čtyřmi lety označil za agenta BIS. Poté už mu krom vlastní partaje prakticky nezbyl nikdo jiný než Petr Hannig a jeho Rozumní, s nimiž Národní demokraté pravidelně kandidují v koalici.
Vandasovi už se Bartoš v rozhovoru pro bezvýznamné neofašistické médium opatrně omluvil a ve spolupráci s Dělníky či dalšími nacionalistickými stranami se snažil dát do kupy národovecké kandidátky po celé republice. Jenže členů mají Národní demokraté přibližně dvě stě a už i jejich vlastní příznivci nad nimi lámou hůl. Pro antiislámskou scénu je dnes Bartoš politickou mrtvolou.
„Já volil SPD. Scházet se s touhle partičkou v pár lidech u piva je fajn, ale uspět nemá šanci,“ vysvětluje někdejší aktivista Vlastenecké fronty v hospodě, kam si šli příznivci Národní demokracie sednout po pietě na Olšanských hřbitovech. K pragmatické volbě SPD se přiznávají i další dva muži, s nimiž sedím u stolu.
Takřka jedinou aktivitu Národních demokratů tak představují právě piety na Olšanských hřbitovech. Jako by se zoufale obraceli k dobám, kdy ještě ženy nosily sukně, muži výplaty a homosexuálové cejch. Tu si předčítají básničky nad hrobem Viktora Dyka, tu po pravoslavné mši promlouvá Bartoš k hrobce Karla Kramáře: „Jste pro nás vzorem a víme, co máme dělat. Proto nežádám o svolení, já vím, že vy sám nám říkáte — běžte a bojujte. My půjdeme a budeme bojovat,“ lkává tu Bartoš.
Rum a vzpomínání na devadesátky
Vrcholem nacionalistické soboty měl být večerní koncert nacionalisticky skinheadských kapel v žižkovském klubu Nová Chmelnice. Jenže majitel klubu obdržel email s informacemi, co jsou účinkující zač, a akci odřekl. Večírek se tak přesunul do Mochova za Prahou. Účast odvolaly i dvě z pěti kapel.
„Na takovým koncertě jsi ještě nebyla. Plešky! Tam bude tajnejch! Tam se bude zatýkat i za kérky!“ vřeští Frieselová euforicky před koncertem. Jenže nic takového se na unylé akci, jíž se účastní asi třicet lidí, neděje.
Příznivec Dělnické strany Jindřich Žák si stěžuje, že za své příspěvky na Facebooku vzývající odkaz Třetí říše dostal dvouletou podmínku. Bandička plzeňských nácků nadává na cikány. Dva srdcaři osamoceně pogují, zatímco zpěvák varuje, že „naše vlast umírá“.
Příznivec Národní demokracie v bezpečí tmavého kouta zvedá pravačku. Frieselová se ožírá tuzemákem a vypráví, kdo jí ve scéně lhal a kdo je naopak její rodina, její krev. Čtyřicetiletý skin vzpomíná na melodickou hudbu z devadesátek, jelikož dnešní hardcorové skupiny znějí všechny zaměnitelně.
Naše vlast neumírá. Zato devadesátkoví nácci s keltským křížem na krku a vlajkou Třetí říše v pokojíčku jsou na pokraji vyhynutí.
Ty chceš chránit Evropu a máš piercing?
Typická krajně pravicová subkultura charakteristická zálibou v pleškách, fotbale, pivu a rvačkách lapá po dechu už od roku 2005, kdy devadesátkoví nácci zestárli, stali se otci. Mladším ročníkům počalo být úzké zaměření subkultury a vzhled umožňující jejich snadnou identifikaci na obtíž.
Jako medikament jim paradoxně dočasně sloužila receptura krajní levice. Na taktiku autonomního nacionalismu přesedlali neonacisté západních zemí, které paralyzoval chlad policejních želízek dříve než ty z postkomunistického bloku, už na přelomu tisíciletí. V České republice první buňka Autonomních nacionalistů vznikla už v roce 2005, ale nový koncept skutečně zesílil až s chřadnutím Národního odporu a stárnutím první generace nácků, tedy až kolem roku 2007.
Organizovanou strukturu krajní pravičáci nahradili decentralizovanou platformou tvořenou místními buňkami. Zatratili výmluvnou image holých lebek a bomberů. Na demonstracích si osvojili levicovou taktiku black blocku, tedy zahalování se do černé, ztěžující identifikaci.
„Někteří změnu image snášeli špatně: Ty chceš chránit Evropu a máš piercing? Probíhaly kvůli tomu i fyzické střety,“ vzpomíná Lukáš Rod, někdejší aktivista Národního odporu, který v nacionálně socialistickém hnutí platil za propagátora nových trendů — a na jehož rtu se kdysi piercing blyštil.
Inspirace levicí se projevila i v tématech. Ultrapravičáci se pasovali do role Don Quijotů, kteří se vyhraňují vůči kapitalismu a konzumu a kteří volají po záchraně planety. Což zároveň sloužilo jako alibistický pláštík rasistické ideologii. Na demonstraci, která se měla týkat ekologie, obhajovali skandování hesla „bílé Čechy“ jako protest proti globálnímu oteplování, které vede k úbytku sněhu na českých horách.
Nový koncept jim měl usnadnit nejen vyhnout se stíhání, ale zároveň otevřít se širší společnosti. Rozevření scény, jejíž figurky si přitom zakládaly na pocitu vlastní výlučnosti, ale předznamenalo její konec. Jedna z vůdčích osobností se hlásila k neonacismu, druhá k italskému fašismu hnutí CasaPound, takže se neshodli ani na základních otázkách. Český autonomní nacionalismus padl okolo roku 2011 a s ním v podstatě i celá subkulturní krajní pravice.
Přes nepřesvědčivé soudní dohry policie neonacisty zastrašila
Již tak skomírajícímu hnutí ale udělily fatální ránu především policejní perzekuce z roku 2009, kdy se rozjely hned tři akce proti krajně pravicové scéně. V rámci akce Power si policie posvítila na pořadatele a účinkující neonacistických koncertů.
Ti se prý sice snažili spolupracovat, policii na koncerty pouštěli a texty jako „Ubytovny azylantů hoří“ přezpívali na „Ulice a domy hoří“. Ale nic naplat, v roce 2015 většina z osmnácti obžalovaných odešla od soudu s podmínkami.
Druhou policejní akci neonacisté shazovali jakožto „kauzu nálepkových teroristů“. Propagace hnutí směřujícího k potlačování práv a svobod člověka se totiž mělo osm stíhaných dopustit především šířením nálepek Národního odporu či vystavováním svých neonacistických tetování a zorganizováním pochodu k uctění památky padlých vojáků Wehrmachtu. Soud vloni v červnu všechny stíhané definitivně osvobodil.
Do třetice policie nepotěšila patnáct neonacistek, a to stíháním za propagaci Resistance Women Unity, tedy ženské odnože Národního odporu. Nacimámy pořádaly třeba mikulášské besídky, na nichž dle státního zástupce Roberta Houdka děti stavěly ze stavebnic hákové kříže. Případ šesti z nich justice nedotáhla k rozsudku dodnes.
Pro fungování neonacistického hnutí ale nebylo podstatné to, zda byli jeho protagonisté reálně odsouzeni, ale roky se táhnoucí soudní řízení, které většinu aktivistů zcela vyčerpalo a deaktivizovalo. Podařilo se také shromáždit dostatek důkazů o propojení Dělnické strany s neonacisty, což vedlo k jejímu rozpuštění.
Kdo si dnes myslí, že bílá rasa je nejlepší, ten nežije
Dnes už v České republice organizace, jež by se dala označit za neonacistickou, neexistuje. Výjimečné White Power koncerty se často provalí ještě před konáním, a tím pádem se přesunou či úplně zruší. Pár opuštěných jedinců sdílí fotografie Hitlera jakožto jediného vůdce na sociálních sítích.
Někdejší předák Národního odporu Filip Vávra dnes jako solitér spravuje až překvapivě čtený a sdílený web Středoevropan a neúspěšně sbírá peníze na knížku o tom, jak se indiáni v Americe snažili vyhladit bílé muže. Bývalý lídr brněnských skinů Martin Korec tetuje těla válečnickými výjevy, hraje v kapele a kreslí křídami majáky.
Za vraždu Roma odsouzený skin Vlastimil Pechanec chodí fandit svitavskému basketbalu, slouží jako maskot Dělnické straně a po Kájínkově vzoru doufá, že o jeho prý nespravedlivém odsouzení vznikne film. Spolek bývalého lídra Českých lvů Pavla Matějného Národní obroda se sice vloni stal politickým hnutím, ale projevuje se natolik primitivně, že jím pohrdá i ultrapravicová komunita.
Pár postaviček jako Lukáš Rod nebo Vít Mrákota se snaží „povznést evropského muže bojovým válečnickým duchem“ v ringu. „Těžký časy budou! Když vidím, jak jsou evropské ženy znásilňované zpravidla zahraničním aspektem, považuji to za selhání evropského muže,“ vysvětluje mi Rod angažmá svých pěstí na turnajích pořádaných neonacistickou ruskou značkou White Rex, aniž by ho nějak vyrušovalo, že „zahraniční aspekt“ má podle všech statistik na svědomí jen drobný zlomek všech hlášených i nehlášených znásilnění.
„Ale není nic horšího než slepá nenávist. Kdo si dnes myslí, že bílá rasa je nejlepší, ten nežije, necestuje!“ dodává krotce muž s hypnoticky hadíma očima a neonacistickými kérkami krčícími se pod oblečením.
Celospolečenský protimigrantský sentiment povzbuzovaný uprchlickou krizí se jevil jako perfektní šance pro ultrapravičáky vylézt s myšlenkami zpět na světlo světa. Jenže tématu se chopila nová vlna islamofobních aktivistů. Jejich nestigmatizovaným ústům lidé naslouchali ochotněji než ultrapravičákům. Zdálo se, že migrační krize paradoxně otevřeným ultrapravičákům uškodila tím, že je definitivně poslala na slepou kolej.
Litím vepřové krve na mešitu k toleranci rozdílů
„Hodně lidí z našich kruhů je z nástupu ideově vyprázdněných pseudovlastenců typu Martina Konvičky hořká,“ přiznává bývalý autonomní nacionalista Tadeáš Svoboda. „Alespoň Okamura posouvá, co je možný říkat, za to jsem rád,“ dodává.
Svoboda vede v roce 2013 založenou organizaci Pro-Vlast, která vznikla z trosek Autonomních nacionalistů. Největší sílu převážně internetového projektu představuje grafika, kterou - mnohdy bez uvedení zdroje - sdílí i antiislámská scéna.
„Každý národ má své rysy. Nacionalista je miluje a bojuje za jejich zachování. Na individuální úrovni je samozřejmě třeba posuzovat člověka jako jednotlivce, ale v politice logicky musíme počítat s průměrem. A tohle stěhování národů, to přeci nejde,“ vysvětluje, co ho žene k virtuálnímu boji s migrací.
Aktivisty z Pro-Vlasti policie před třemi lety vyšetřovala za napadení promigrační demonstrace během mediálně proslulého střetu v Thunovské ulici, o kterém konspirativní teoretici tvrdili že šlo o útok zinscenovaný tajnou policií. Pro-Vlast, jejíž členové, v čele se Svobodou, stáli ve střetu v prvních řadách, nechali spiklenecké teorie v mediálním prostorou bez povšimnutí, přestože jim mohli učinit přítrž jasným prohlášením, kdo za útokem reálně stál.
Sám Svoboda dnes mluví o střetu takto: „Nás bylo čtyřicet, padesát, levičáků čtyři sta. Kult silný oběti. Mimoto, mně přijde násilí v pohodě. Měl by ho poznat každý chlap, učí respektu. Vždyť stát je na násilí založen. Jsme společenský zvířata, stojíme na mezilidských vztazích, sexu a násilí,“ rozumuje Svoboda.
Ta samá skupina stála následně za žhářským útokem na Autonomní sociální centrum Klinika. „Někdo něco hodil na Kliniku,“ usmívá se alibisticky Svoboda, a opakuje, že jim nikdo nic neprokázal. Policie ale většinu útočníků ztotožnila, a to včetně Svobody a dalšího aktivisty Pro-Vlasti Jana Králíka. Vyšetřování ale musela odložit, protože neprokázala, kdo konkrétně hodil světlici, která zapálila část kavárny.
Právě příznivci Pro-Vlasti také na vrata Islámské nadace a mešity v Praze vylili vepřovou krev. Občanským organizacím se snažili zkomplikovat záchranné akce ve Středozemním moři. Také na rozšíření představy, že FRONTEX nezachraňuje lidi ohrožené smrtí, ale že spolupracuje s pašeráky uprchlíků, se Pro-Vlast významně podílela.
Mezi aktivisty Pro-Vlasti patří Michal Soukup, sparťanský chuligán, který se fotil s nápisy White Sparta nebo White Power. Na hrudi dalšího člena Pro-Vlasti Jana Kralíka se skví tetování White Pride — World Wide, které zpravidla odhaluje na zápasech v rámci turnajů pořádaných neonacistickou značkou White Rex.
My nejsme rasisté. Jen jsme proti smíšeným manželstvím
Osamocená se jeví i Generace identity druhá organizace vzniklá z bývalých Autonomních nacionalistů. „Co že dnes děláme? Zapalujeme ambasádu?“ směje se muž s bowlingovou koulí čísla 8 vytetovanou na krku, jehož plnovousá image ilustruje, proč se o Identitářích v britském tisku psalo jako o hipster fašistech.
„Tys říkal, že se zastřelíš v kostele, ne? A my bychom za tebe pořádali piety, to by snad přišlo víc lidí,“ reaguje Michal Urban. „Tak až nebudu mít na splácení hypotéky,“ vtipkuje plnovousáč.
Pieta za francouzského nacionalistu Dominiqua Vennera, jehož život přeťala právě sebevražda v pařížské katedrále Notre Dame na protest proti homosexuálním sňatkům a imigraci, mnoho národovců nepřivábila. Pět minut po začátku se zdálo, že jsem si spletla místo či čas. Až jsem si všimla tří mladých lidí vyrábějících v rohu náměstí identitářsky žlutočerné transparenty.
„Tak já ještě dokouřím cigáro, než začneme,“ přešlapuje odevzdaně Urban. „Tak já si ještě zapálím cígo a objednám si kávu, než začneme,“ baví se schopnostmi svých spolubojovníků Adam Berčík.
Od francouzské ambasády se skupinka přesouvá k ambasádě rakouské, aby vyjádřila podporu zatčeným Identitářům v sousední zemi. Tam už aktivisté ani nevědí, co původně chtěli, a tak pouze vhodí výzvy k propuštění aktivistů do schránky a nafotí se s transparenty.
Identitáři představují mezinárodní na autonomní nacionalismus navazující hnutí, které svou ideologii vystavělo na konceptu boje za zachování národní, ale i etnické či pohlavní identity. Skuteční rasisté jsou podle nich ti, kteří „chtějí jednotlivé kultury ničit jejich bezbřehým míšením či nivelizovat rozdíly mezi nimi“. Už tímto prohlášením vymezujícím se proti smíšeným rodinám však naplňují definici rasismu.
Častou aktivitou krajně pravicových studentíků — kvůli snaze proniknout do univerzitního prostředí se jeden člen přihlásil na vysokou školu — představují akce solidarity. Sbírky Generace identity, ale míří pouze na české a bílé sociálně slabé, jak mi vysvětlili po akci v hospodě, kde si také zavzpomínali, jak za nimi při blokádě uprchlických táborů stála policie a nectěla proti nim zasahovat.
Identitář Berčík se k „pseudovlastencům“ nestaví tak ukřivděně jako někteří někdejší parťáci. „Některý výroky členů SPD nejsou šťastný, třeba co se týče Letů, mohli se vyjádřit kulantněji. Do určitý míry je SPD tunel,“ komentuje Berčík váhavě. Ale SPD a předtím i Úsvit volil.
Ultrapravice zmizela, rasismus se stal součástí mainstreamu
Na povrch internetu dávno vyplula fotografie, na níž Berčík, který kdysi vydával neonacistický magazín White Voice a spolu s Urbanem se účastnil neonacistických demonstrací, hajluje. Další člen Petr Kessner má na rameni tetování znaku jednotek SS.
Identitářka Barbora Bicková provozuje internetový obchod Might Is Right, který do České republiky dováží oblečení zahraničních neonacistických značek. Spolupracovali s někdejšími předáky Národního odporu Rodem či Patrikem Vondrákem, ke Generaci identity přidružený horský turistický klub Rupicapra vede Ladislav Havlíček, který též neváhá pozvednout pravici.
Vědí to ale čeští islamofobové, kteří podpořili demonstraci Identitářů za propuštění krajně pravicového radikála Tommyho Robinsona nebo kteří jim kráčeli po boku na demonstraci proti divadelní hře Naše násilí, vaše násilí? Vědí čeští islamofobové, kdo je Filip Vávra, jehož texty hojně sdílejí — nedávno například Václav Klaus junior?
I islamofobové se dívají na Araby či Afričany jako na lidi druhé kategorie. „Kdy už lidé pochopí, že evoluce na planetě neproběhla všude stejně?“ ptá se zrovna v hromadném chatu migrantofobů Soňa Zikmundová ze Svobodného rádia — které je mediálním partnerem Dělnické strany sociální spravedlnosti.
Ač islamofobové před čtyřmi lety ultrapravičáky zdánlivě odsoudili k zapomnění, když jim ukradli témata, dnes jim pro slabost vlastního hnutí nezbývá než radikálům podat ruku. Nácků se česká společnost téměř zbavila. Ale rasismus a xenofobie se paradoxně staly normální součástí hlavního proudu politiky.