„Jednoho krásnýho dne půjdu okupovat Strakovku a všechny ty vlastizrádce nahážu do kontrejnerů. To nejsou slušní a čestní lidé!“ přešlapuje Jiří Černohorský po potemnělé místnosti karlovarské sídlištní hospody Chalupa, kde se dnes debatuje o „globálních paktech“, tedy mezinárodních smlouvách týkajících se migrace.

„Nevím, kdo za tím stojí. Nedokážu ty šmejdy pojmenovat. Rockefelleři. Sorosové. Gatesové. Politici. Neziskovky! Vymysleli Nový světový řád, aby sem dostali migranty a zničili Evropu. Ale jim se to nepovede. V našem národu se to zlomí!“ křičí mesiášsky, na sobě svůj typický vlastenecký stejnokroj sestávající z kšiltovky s trikolorou, modrobílé kostkované košile a šály s českým lvem.

„Víte, já su vyučený tesař. A jsem na to hrdý! Mnoho lidí mi nadává, že su lopata — přestože na zabíjení hřebíků používám kladivo. Ale možná to zajde tak daleko, že jednou někdo přijde a já tu lopatu použiju!“ pokračuje Černohorský, zakladatel spolku Čest, svoboda a respekt a organizátor protimigrantských demonstrací, který sám sebe charakterizuje jako Čechoslováka z Moravy.

↗

Babiš se s Černohorským nedávno vyfotil v rámci kampaně na „sousedské

Zhluboka se nadechuje, pohled zapíchnutý v dál: „Já nechci násilí. Ale to není násilí. To je pud sebezáchovy!“ A po chvíli pokračuje: „Já su přímý člověk, trošku naivní, politický panic. Kdybych byl ministr financí, oddlužil bych všechny občany České republiky. Pryč s exekuční mafií!“ povídá Černohorský se zoufalým leskem v očích, zatímco v publiku se nikdo neopovažuje ani pípnout.

Důvody vzrůstající důvěry k protimigrantským populistům, a naopak odvracení se od tradičních kulturních elit nikdo neztělesňuje výmluvněji než on. Na červnové demonstraci proti „globálním paktům“ ho moderátorka titulovala jako vůbec největšího českého vlastence.

Zadluženému taxikáři se dnes díky uprchlíkům konečně dostává pozornosti i uznání. Příští rok chce kandidovat do Evropského parlamentu — buď jako nezávislý, anebo za Zemanovce — a za pomoci europoslaneckého platu založit politickou stranu. „Pokud chcete přemoci systém, v němž žijete, musíte ho zneužít,“ hlásá muž, který neváhá v emocionálních záchvatech volat po defenestraci.

Černé svědomí českého státu

Jak upozorňuje sociolog Daniel Prokop, demokracii neohrožuje největší chudina, ale lidé, kteří mají k chudobě blízko. Politolog Jan Charvát je charakterizuje jako lidi, „kteří chtějí vlastnit, ale nevlastní“, jako „černé svědomí českého státu“. Lidé, kteří se bojí komunismu a zároveň nenávidí kapitalismus. Ti, kteří pracují celý život u soustruhu, díky čemuž mají na nájem v paneláku, ale nemohou si dovolit výlet za jadranskou zmrzlinou na Makarskou riviéru.

„Já nejsem rasista, ale ať makaj. Já už si svoje odpracoval,“ hlaholí invalidní důchodce a bývalý člen SPD Miroslav Krejčíř, zatímco si to za pomoci dřevěné hůlky štráduje do své miniaturní garsonky na ostravské periferii. Devadesátková posedlost soběstačností podmíněnou prací se tluče s únavou.

„Všichni jsme strašně sedřený. Rodiče jsou uměle tlačený do toho, aby na děti neměli čas,“ rozohňuje se islamofobní právnička Klára Samková. Jenže ač většině z nich princip zásluhovosti mnoho nepřinesl, trvají na tom, aby i ostatní zkropili svým potem míchačky na beton.

Zdeněk Chytra, oblíbený řečník protimigrantských besed a asistent europoslankyně za AfD (německá krajně pravicová strana Alternativa pro Německo), mezitím zaplavuje internet dezinformacemi o tom, kolik domů a sociálních dávek v hodnotě milionů eur bude muset Česká republika migrantům uvolnit. „Nejdřív se má stát postarat o své lidi. Když vidím české bezdomovce, děti z dětských domovů, je mi ouzko. Raději pomůžu tam, kde problémy vidím na vlastní oči,“ naléhá organizátorka protimigrantských demonstrací Lucie Hašková.

Dluhy jako symbol

Národovečtí populisté využívají sociální nespravedlnost už od devadesátých let. Jednou z mála stran, která vystupovala proti privatizaci bytového fondu, byli Sládkovi Republikáni. Dělnická strana sociální spravedlnosti se snaží vzbudit dojem, že stojí na straně manuálně pracujícího lidu, už svým názvem. SPD na plakátech vyhlašuje válku exekucím.

Ve Sněmovně však SPD reprezentuje lichvář a Okamurův poradce Jaroslav Novák Večerníček chodí s exekutory na pivo. V okamžiku, kdy podobné informace protečou do médií, zasahuje Okamura videem, kde články označí za prolhanou kampaň Babišových médií.

Je jedno, co skutečně dělá Okamura pro lidi. Hlavně, že se jich zeptá na názor, podpoří jejich vztek na elity a slíbí bezpečnost v ulicích. A skutečnost, že místo s chudobou bojují populisté s chudými, nakonec jejich voliči kvitují. Typicky se pak stává, že když ve facebookové skupině fanoušků SPD někdo zanaříká, že má na krku insolvenci, ostatní členové ho zasypou komentáři, jak si za to může sám.

„Nejvýraznějším rysem nového populismu je distanc nejenom od elit, ale i od těch nejslabších, protože ani ti nepatří do množiny ‚běžného lidu‘. Na tomto distancu a na hodnotovém konzervatismu jejich voliči stavějí svou kulturní identitu, která jim dosud chyběla,“ vysvětluje sociolog Prokop.

Povolební analýza agentury Median, na níž se Prokop podílel, pracovala se sedmi různými typy voličů. Protimigrantské populisty nejčastěji volil typ „obranář“: nespokojený člověk středního věku s průměrným příjmem, který fandí autoritářství jakožto alternativě k liberální demokracii a populisty volí spíše pro rovinu kulturní. Druhým příznivcem populistů je mírně nespokojený „levicový (ne)volič“ s nízkými příjmy, pro nějž je rozhodující rovina sociální.

Jak Prokop dodává, i sociální problém jako zadluženost funguje — spolu s korupcí — jako symbol. Symbol nefunkčnosti polistopadového systému a nevymahatelnosti práva, z nějž vyvěrá ztráta důvěry v instituce a postupně i v systém liberální demokracie.

Žvejkačky, hip hop a sepraný džíny

Zatímco lidé mladší čtyřiceti let se do nového systému, kde i voda patří soukromým vlastníkům, narodili, nebo v něm strávili převážnou část života, jejich rodiče ještě cinkali klíči za lepší budoucnost. „A tohle je ta demokracie? Jednou za čtyři roky někoho zaškrtnout na cejchu? A já se ptám: tohle je ta demokracie?“ hřímá dnes nejen Černohorský. „Hrajou si na bohy! Myslej si, že můžou všechno! A víte, co je nejhorší? Že oni můžou! My jsme jim to dovolili!“

Nejenže se rozpadla bytová politika, nejenže rodinné rozpočty infikovaly splátky a místo dělníků či horníků sklízejí respekt čisté košile podnikatelů a manažerů. Kromě ekonomické liberalizace započala i liberalizace kulturní a s ní se postupně drolí dosud široce sdílené představy o tom, co je „normální“ a co je „slušné“.

↗

Odvaha vymyslet vlastní pravdu... Foto FB

„Když člověk vidí tu garnituru, co poslouchá hip hop, má rozvázaný boty a v puse pět žvejkaček, je rád, že jsou dnes ještě lidi, co poslouchají oldies,“ svěřil se si mi někdejší aktivista Vlastenecké fronty a volič SPD. Seniorka u vedlejšího stolu láteřila, že ženy dnes nosí kalhoty, mnohdy dokonce seprané a s dírami, a že muži vozí kočárky. Jak by tu někdo mohl nosit hidžáb, když se někteří dosud nesmířili s tím, že ženy si oblékají džíny?

Peřeje digitalizované doby se s každým dnem valí o něco rychleji. Z někdejších norem se stávají stereotypy. A ti mladí! Nejenže dosud nevybudovali žádné hodnoty — ještě nabourávají ty staré. „To jsou hrozný fracci dneska. Nikdy bych nevěřila, že to někdy řeknu, ale zlatý komunismus. Dítě jsme mohli proplesknout. V hospodách jsme mohli kouřit,“ postěžovala si na schůzi členka SPD.

Kolíkování hřišť před válkou

V nultých letech, kdy už na základě nesplněných představ o „lepším světě“ a korupčních afér kvasila nespokojenost, se rozšířil internet a o něco později i sociální sítě. Lidé, na jejichž názory léta nikdo nedbal, získali hlas. A s nimi i konspirátoři. Síť se stala klubkem zdrojů informací a „informací“.

Za komunismu každý chápal, jak režim funguje. Lidé se učili číst mezi řádky Rudého práva. V čem ale žijeme teď? Kde leží propaganda a kde pravda? Jak nedávno na téma nového populismu prohlásil filosof Václav Němec: Spolehlivým způsobem, jak lidmi manipulovat, je, namluvit jim, že se jimi manipuluje.

„Začalo to postupně už v sedmdesátém čtvrtém. Dlouho jsme byli neinformovaní, nikoho nezajímalo, že Velkou Británií pochodují muslimové. Ale už Václav Havel a jeho asociální parta byli spojení s neomarxisty,“ fabuluje o pozadí celoevropské manipulace vážným hlasem islamofobní aktivista Petr Hampl.

„Co se děje, není nic jiného, než kolíkování hřišť před válkou. Každá válka vypadala jinak než ta předchozí,“ přispívá dávkou své pravdy někdejší lídr islamofobů Martin Konvička. „Slušný člověk je mediálně popravován,“ pokračuje a vzpomíná na dobu, kdy byl údajně „popravován“ on sám. „Chtějí používat svět jako šachovnici,“ mudruje.

Právě tady, na olomouckém křtu Hamplovy knihy Prolomení hradeb, pod palbou temných proroctví „novodobého politického disentu“, jsem si poprvé uvědomila, jak moc se obrovská část společnosti vzdálila od reality. Slovům všech „mediálně popravovaných“ jsem naslouchala v úžasu nad tím, kolik lidí je tu schopno vydávání Istanbulské úmluvy za „legalizaci únosů dětí“ brát jinak než jako pomatenou propagandu.

Ti, kdo zkazí všechny volby

Jenomže podobně žasnou Konvička, Hampl, voliči SPD či spousty obyčejných lidí zahořklých tíhou zmařených očekávání. S obdobnou skepsí pohlížejí na zpravodajství veřejnoprávních médií či slova polistopadových politiků, která jim znějí jako zcela vzdálená jejich prožívané realitě. Odsud už je jen krok k tomu, aby hledali výklady dění ve světě jinde.

Vzniká sklon věřit konspiračním výkladům světa a čím je rozšířenější, tím snáze mu podléhají další lidé. Lidí se zmocňuje davová psychóza. Když se pak na sítích objeví video černocha, který ve Francii zachránil dítě před vypadnutím z balkónu, rázem se mezi nimi ozvou i hlasy volající po jeho potrestání za ohrožení dítěte. Pád i záchranu podle nich migrant nepochybně nafingoval.

Novovlastenecká scéna je pro zklamané lidi prostředím, které dosud marně hledali. Konečně je někdo chválí za to, jací jsou. „Dvacet let se s náma voře! Nebuďte ovce! To vy jste ta síla! To vy jste ta změna,“ povzbuzuje lidovou vzpouru na svých koncertech Ortel.

↗

To vy jste ta změna. Tomáš Ortel v akci. Repro DR

Síla nových populistů závisí na mobilizaci dosavadních nevoličů a politicky pasivních lidí. Členství v SPD či hodiny trávené na stáncích s peticí za referendum o setrvání v unii znamenaly v životě mnohých vůbec první politickou aktivitu v životě.

Opomíjený segment voličstva konečně objevil lidsky působící politiky či řečníky, kteří dávají za pravdu jejich vzteku na staré garnitury i obavám z novot a z neznámého. Jenže v tu ránu začali na jejich nové hrdiny i jejich zakázané „pravdy“ útočit tradiční politici či novináři.

Ti, kdo celá léta ignorovali velkou část voličstva a jejich potřeb, je nyní onálepkovali jako xenofoby a lůzu. Pražští liberálové vzbuzují dojem, že si o voličích populistů kreslí obrázek „hloupých důchodců z venkova“. Odpor se tím jenom posiluje. „No jo, to jsme my, kdo zkazí všechny volby,“ smál se sarkasticky účastník besedy Kláry Samkové, konané v nejzápadnějším výběžku republiky.

A tady někde se uzavírá kruh — či spíš roztáčí — spirála. „Jakmile někdo použije slova jako cikán, černoch, islám, islamizace, tak je za rasistu!“ hněvá se Černohorský a čtyřicátnice z publika mu skáče do projevu s přiznáním: „A víte co? Já rasistka jsem!“ Načež Černohorský vypráví vtip, „který byl populární už za Husáka“ a za který dostal třicetidenní blokaci na Facebooku. Vtip o tom, jak skin zabije Romku.

Cikáni jako přípravka na uprchlíky

„Musíme vytvořit ostrůvky disentu. Utvrzovat se ve vlastenectví, v principu svobodné diskuse, normálního vztahu mužů a žen. A z ostrůvků disentu šířit tyto myšlenky mezi společnost,“ naléhá Hampl na své posluchače.

Cenzura, novodobý disent, cizí figury ovládající naše politiky... Novovlastenečtí manipulátoři lijí posluchačům do hlavy přesvědčení, že jsou ve válce s režimem, s diktaturou horší, než jaká panovala před devětaosmdesátým. A kdo tomu nevěří, je slepým konzumentem neomarxistické propagandy.

„Cikáni, to byl experiment, jak budou Češi reagovat na paralelně fungující společnost, jestli nebudou pindat proti neziskovkám a komunitám,“ prořezává místnost kázání aktivisty Zdeňka Chytry, asistenta europoslankyně za AfD, podle nějž nám sem mocnosti ženou migranty za účelem snížení naší životní úrovně a podle nějž plán řízené migrace a gender džihádu obsahovalo už heidelbergské usnesení německé sociální demokracie z roku 1925.

Členové SPD se nebaví v hospodě o tom, jak tu nechtějí „čmoudy“. To spíš lomí rukama nad tím, jak bylo vše, co se nyní děje, dopředu připraveno. Od finanční krize přes zadluženost Řecka až po uprchlickou krizi. „Vše jede podle plánu,“ píše do hromadného chatu migrantofobů v reakci na jakoukoliv informaci či odkaz jeden z jeho účastníků.

„Víte, když jsem začala před pětadvaceti letech jezdit do Amsterdamu, cítila jsem zřejmě podobný strach, jaký teď cítí lidé tady. Té spousty cizinců všude kolem jsem se bála. Ale pak jsem zjistila, že jsou v pohodě. Vždyť mně je migrantů vlastně líto — ale to jsem mezi těma fanatickýma rasistama ve straně říct nemohla,“ otevírá se k mému překvapení bývalá členka SPD Aranka Chang.

Přesto ve facebookové skupině bývalých členů strany sdílela odkaz na rozhovor s předsedou Národní demokracie Adamem Bartošem. A říká, že čas člověka, který tu chce zavést stavovskou demokracii, tedy fašismus, podle ní teprve přijde.

„Nechci vystoupit z Evropské unie, v dnešním globalizovaném světě potřebujeme silnou Evropu. Přeji si její reformu,“ vysvětluje Changová v protimluvu ke svým sympatiím pro Bartoše. „Jenže evropské i české politiky dnes vedou americké elity,“ sklopí bezradně hlavu. „A politika? Ta už dávno není pro lidi.“

↗

Vlastně jsme se od antisemitismu daleko neposunuli. Titulní strana Parlamentních listů 12. září 2018. Snad ještě nikdy nebylo šíření nenávistných lží tak výnosné jako dnes. Repro DR

Vlastně jsme se od antisemitismu daleko neposunuli. Nenávist k Židům pohánělo přesvědčení o jejich finanční a politické moci. Strach z příchodu migrantů živí znechucení nad „pseudohumanistickou neomarxistickou pravdoláskou“, která infikovala mezinárodní organizace a ve jménu lidských práv posílá Evropu na kolena. A Soros, který představuje zosobnění těchto snah, ve své osobě spojuje obě tradice nenávisti.

Cesta ven? Jistě nebude snadná. Vede přes vzdělání a přes promyšlenou snahu získat důvěru velkých, dlouhodobě opomenutých částí společnosti, že evropské pojetí humanistické demokracie se stejným respektem ke všem lidem bez ohledu na jejich kulturu či vyznání dokáže i jejich vlastním životům dát nejvíc.

To ovšem předpokládá politickou reprezentaci, která se k takovým cílům přihlásí. Jak ale ukazují i nadcházející komunální volby, dnes tu politickou reprezentaci ovšem tvoří lidé, kteří k tématu normalizované nenávisti buď mlčí, anebo se na něm přiživují.