Jan Charvát: odpor k očkování poprvé propojil krajní pravici s ezoteriky

Fatima Rahimi

S politologem a expertem na krajní pravici Janem Charvátem jsme mluvili o tom, z jakých zdrojů vychází a z jakých segmentů se skládá scéna zanícených odpůrců vakcinace.

Pokud někdo z krajní pravice věří, že za všechno zlo mohou Židé, asi mu nebude dělat problém uvěřit tomu, že vláda se snaží všechny vyhladit pomocí vakcinace. Foto Alena Spálenská

Podle Okamurovy SPD se „současný stav blíží covidové diktatuře“, podle Daniela Landy a jeho Zlatého špendlíku žijeme zase v „politicky zdravotní diktatuře“. Co tím chtějí říct?

Pojmy jako covidofašismus, covidová totalita, nebo covidový apartheid jsme mohli slyšet na demonstracích 17. listopadu na Staroměstském náměstí nebo v neděli na Letné. Jsou to silná slova, které mají vyvolat paniku a silné reakce publika, zdůraznit, že jde o něco vážného.

Samozřejmě z politologického hlediska jsou to nesmysly. V žádném případě nežijeme v totalitě. Už jenom to, že mohli přijít na demonstrace a takto na nich veřejně promlouvat, jasně ukazuje, že v žádném covidofašismu nežijeme.

Totalitu si osobně poměrně dobře pamatuji a nic takového možné nebylo. Takže technicky je to nesmysl, lze to však chápat jako vyjádření emocí. Oni chtějí říct, že žijeme v době, která je jim nepříjemná, omezuje je a která na ně klade nějaké nároky. Tato doba ovšem klade zvýšené nároky na všechny.

Pak je tu ale ještě druhý rozměr. Pokud budete mluvit o současném režimu jako o „fašismu“, umožňuje vám to se proti němu absolutně vymezit. Delegitimizujete ho a současně legitimizujete svůj odpor k němu. Z mé zkušenosti lidé v prostředí odpůrců očkování a dalších opatření zdaleka tolik nepracují s logikou a racionalitou. Hodně typické pro jejich scénou je, že tematizují věci, které sami nedodržují.

O jaké scéně mluvíme? Koho do ní zařazujete?

Myslím, že teď vidíme situaci, která propojuje minimálně čtyři okruhy lidí. Jednak je tady krajní pravice, která má dlouhodobě zkušenost s dezinformacemi a konspiračními teoriemi, druhý okruh tvoří dezinformační scéna, která je širší než krajní pravice a je otevřena i například komunistům. Takový bývalý poslanec KSČM Josef Skála je tu velice aktivní. Třetím segmentem je lidově řečeno „ezo-scéna“, která dosud stála spíše stranou obou přechozích skupin, přičemž jejich spolupráce nastává až v posledních letech, a získala tím mnohem širší publikum.

A pak tu máme čtvrtou skupinu, která může tvořit mezi odpůrci omezujících opatření většinu. To jsou lidé, na něž tvrdě dopadají covidová opatření, jsou ve velmi zranitelné situaci, protože vláda nebyla schopna kompenzovat jejich ztráty, a oni jsou kvůli tomu často ve velmi těžké životní situaci. Mají pocit, že je všichni hodili přes palubu, jejich osud nikoho nezajímá, a ještě se po nich vozí mainstreamová média. A tak se přimykají k těm, o nichž si myslí, že jsou jim jako jediní ochotni naslouchat.

Ve veřejném prostoru neustále slýcháme, že dnešní doba lidi rozděluje, polarizuje. Mně ale přijde, že na krajní pravici můžeme vidět sbližování. Miroslav Ševčík a Tomáš Vandas mají společnou fotku. Na nedělní demonstraci vedle sebe vystupovali lidi, kteří jsou jinak v ostrých sporech. Lubomír Volný dokonce mluvil o tom, že to je začátek spolupráce národoveckých stran. Je tomu tak?

Moje odpověď bude delší, má to totiž několik rovin. Za prvé: na krajní pravici je už od první republiky naprosto standardní stav, že vedle sebe existují malá uskupení lidí, kteří se navzájem velmi ostře napadají. Ale členstvo současně neustále volá po sjednocení.

Je to myslím pro daný segment politické scény velmi charakteristické. Z mých zkušeností plyne, že pro lidi v daném prostoru je mnohem důležitější osobní vůdcovství než spolupráce. Volání po sjednocení je tedy na krajní pravici v zásadě permanentní stav. Může se tak jednat jen o jinou verzi takového volání. Na nedělní demonstraci jsme tak mohli vidět několik postav z krajní pravice počínaje Adamem B. Bartošem a konče Kotlebou…

Za druhé: pro krajní pravici je slovo „jednota“ klíčové. Nemyslím tím pouze jednotu organizační, ale obecně ve společnosti. Protože ta do jisté míry říká: „My máme pravdu a všechno ostatní je lež. My vás teď sjednotíme pod jedním jediným motivem pravdy.“

Za třetí: oni si možná uvědomují, že společnost je rozdělená a snaží se předejít tomu, aby byli sami obviňování z toho, že jsou tím, kdo ji rozděluje. A aby veškerou pozornost svých — i domnělých — sympatizantů zaměřili na nenávist vůči elitám.

Na straně druhé je vidět, že covid rozdělil i lidi na krajní pravici. Když epidemie před rokem a půl začala, velká část krajní pravice souhlasila s omezením a opatřeními. Vyplývalo to z jejích fascinace pořádkem, líbily se jim zavřené hranice, například takový Martin Konvička se posmíval takzvaným liberálům, že nebudou moci cestovat.

Tehdy pouze menšina z ultra-liberálních pozic vystupovala proti omezením a ve prospěch individuální svobody, kterou chápali tak, že nikdo nemá právo vám diktovat, abyste nosili roušku nebo vás jakkoli omezoval. Postupně se to ale změnilo.

Protože spousta lidi, kteří se na krajní pravici pohybují, si nepřeje omezení, nebo jsou omezeními osobně ohroženi, je dnes situace opačná a lidé jako Martin Konvička jsou v menšině. Postoje obdivu k omezením a pořádku tu ale zastoupeny nadále jsou, a vnitřně to krajně pravicovou scénu štěpí.

Co se Miroslava Ševčíka týče, myslím si, že před několika lety, by se ani on nechtěl fotit s předsedou Dělnické strany sociální spravedlnosti. Dnes je však evidentní, že už je mu to jedno.

Také organizátorům bylo jedno, že pozvali lidi, kteří jsou představiteli politické strany, jež jako jediná byla v českých zemích z politických důvodů rozpuštěna, poněvadž byla prokazatelně napojená na neonacistické skupiny. Nebo že pozvali člověka, který byl odsouzený za antisemitismus.

Před volbami do Poslanecké sněmovny v reakci na předvolební slova Andreje Babiše a také některá vyjádření Pirátů napsal sociolog a jedna ze známých tváří protiimigrační scény Petr Hampl, že jejich antimigrační a antiislámský boj zvítězil, stal se z něj mainstream, ale nikdo jim za to nepoděkoval. Opravdu zvítězili?

To, co říká Martin Konvička nebo Petr Hampl, ve skutečnosti normální není ani dnes. Celému hnutí kolem Islám v České republice nechceme, se ale podařilo otázku migrace propojit s islámem a zarámovat ji jako nebezpečí a jako hrozbu invaze.

Koneckonců to bylo vidět teď v debatě o dění na polsko-běloruské hranici. Spousta lidí říkala: „Podívejte se, jak Bělorusko zneužívá lidi jako zbraň, nesmíme sem nikoho pustit, musíme tomu zabránit.“

Přitom odpověď byla svým způsobem jednoduchá. Zbraň jsme z toho udělali my sami. Dali jsme najevo, že máme smrtelnou hrůzu z jakýchkoliv migrantů. Představa, že bychom měli někomu pomoct, je nepředstavitelná a je tím pádem jednoduché nás vydírat, čehož si lidé jako Lukašenko velmi dobře všímají.

Kdybychom antiimigrační rétorice nevyklidili pole, tak jsme žádnou zbraň do rukou lidem jako Lukašenko nevtiskli a spory na hranicích se nevedou. Lidé si přitom neuvědomují, že jen naskočili na interpretaci, kterou přinášelo hnutí kolem Hampla a Konvičky.

Na tom je trochu komické, že to, co říká Petr Hampl, úplně stejně říkali několika let před ním ortodoxní neonacisté. Když se hnutí Islám v ČR nechceme objevilo, řada lidí na krajní pravici s určitou deziluzí začala mluvit o tom, že přesně tohle říkali v devadesátých letech a byly za to tehdy zavíráni do vězení.

Jedna z nejviditelnějších postav národovecké scény je v poslední době Lubomír Volný. Mluví o sobě jako o vlastenci, kterému záleží na českém národu, zároveň píše, že jeho „svoboda je důležitější než sousedovo zdraví“. To zní spíš individualisticky než nacionalisticky. Jak to lze sladit?

Úspěch na dezinformační a populistické scéně získáte tím, že dokážete podchytit, co si lidé, kteří se se k ní přiklánějí, myslí. Domnívám se, že jeho slova to přesně vyjadřují. Je to jasná esence sobectví, a to přesně v tomto smyslu: moje svoboda jít na pivo znamená víc než to, zda soused umře.

My jsme v médiích a veřejném prostoru ale celou debatu příliš zjednodušili. O lidech, kteří se nechtějí očkovat, máme představu, jako by si mysleli, že s vakcínou dostanou čip. Takových lidi je ovšem naprosté minimum i v rámci dezinfo-scény a jde o marginální skupinu. Sám problém je podle mě mnohem hlubší.

Obávám se, že je to do jisté míry nechtěné dítě étosu devadesátých let a velmi specifického chápání liberalismu. Pro filosofa Johna Locka, zakladatele liberalismu, byla nejdůležitější svoboda a rovnost a jeho cílem byla spravedlivá společnost.

V českém liberalismu 90. let z toho zbyla pouze představa, že kdo je chudý, může si za to sám, protože je lempl. Česká verze liberalismu je extrémně individualistická. Ač individualismus je charakteristickou součástí liberální ideologie, v českém prostředí se spojuje se specifickou zkušeností z dob komunismu, kterou bylo stažení se do soukromí, nedůvěra v instituce, ale i v ostatní lidi.

Výsledkem je pak přístup: „Já“ mám právo. „Společnost neexistuje, jde o masa jednotlivců,“ jak říkala Margaret Thatcherová, což se znovu a znovu promítá do českého přístupu k společným zájmům. A to, co dnes vidíme u antivaxerů, není nic jiného než velmi hrubá varianta téhož: „Vy mi pořad říkáte, že se mám starat akorát sám o sebe, tak já se tedy starám.“

Uvedený étos je od devadesátých let přítomný v české politice, v českých médiích, v politické kultuře a samozřejmě lidi formuje. Pokud jim třicet let v podstatě říkáte, že společenská zodpovědnost neexistuje, tak se nemůžeme divit, že se lidé chovají tak, jak se chovají.

Na začátku pandemické krize přitom ale byli lidé velice aktivní, šili roušky, fandili lékařům, posílali jim květiny…

Samozřejmě. To se ale bavíme o jiných skupinách lidí. Řada lidí v sobě má schopnost pomáhat a fungovalo to velmi dobře. Myslím si ovšem, že stát příležitost, která v tom spočívala, absolutně promrhal, nebyl schopen dobré vůle lidí využít.

Není ale divu, že toho lidé jako Babiš a spol. nebyli schopni. Myslím, že byli dokonce zaskočení, že se lidé umí zorganizovat a pomáhat si. Teď ale vidíme jenom tu ukřičenou skupinu, z níž se ozývá onen specifický český typ individualismu.

Z různých skupin na Facebooku jsem měla také pocit, že je v lidech nedůvěra v západní medicínu a lékaře. Radši by si vzali nějakou bylinu nebo prodělali nákazu, aby si vytvořili „přirozenou imunitu“… Taková nedůvěra tady panovala vždy, nebo se vynořila až dnes? A co je podle vás příčinou?

Myslím si, že i tady mluvíme o několika věcech, zkusím to vysvětlit. Vrátím se k nedůvěře, o které jsem už mluvil. Před několika lety vznikl maďarský dokumentární film Lepší mlčet o dlouholetém představiteli extremistické politické strany Jobbik, který zjistil, že je židovského původu. Na začátku režisérka, Angličanka, poznamenává, že pro východní Evropu a postkomunistické státy je velmi charakteristická hluboká nedůvěra k institucím i všemu cizímu.

To znamená absolutní nedůvěru ve stát, ve standardní politické strany, nedůvěru v média. Je zde dlouhá historická zkušenost z nacistické i komunistické doby, která vedla lidi k tomu, aby nikomu nevěřili. A to nezmizelo, v části společnosti je to nadále přítomné.

A myslím si, že i toto souvisí s extrémním pojetím individualismu. To znamená s neochotou vytvářet širší společenské struktury. Na začátku devadesátých let Václav Klaus velmi tvrdě a jasně vystupoval proti občanské společnosti. To je podle mě také kořen toho, proč dnes mnozí lidé tak nenávidí občanské organizace.

Jde podle mě o pokračovaní narativu, který znají z devadesátých let, a teď se znova objevuje. Výsledkem ale je, že lidé mají před sebou pouze politické strany a nic jiného tady není. A když je strany zklamou, nemají se kam uchýlit. Protože sami do politických stran vstupovat spíše nechtějí, tradičním organizacím, jako například odborům, zničil reputaci komunismus a občanský sektor je pro daný typ lidí sprosté slovo.

Do toho také podle mě vstupuje věc, kterou registruji posledních pár let, a to je určité propojování krajní pravice s prostředím ezoteriků nebo lépe řečeno s velmi specifickými variantami alternativní scény. V minulosti se obě scény míjely, případně si různá alternativní prostředí dokonce krajní pravice brala za svůj terč.

Právě na posledních demonstracích ale bylo jejich propojení zjevné. Objevoval se tu motiv „rytířů světla“, výroky jako „kde jste vy, odtam odchází tma“. Myslím si, že společným jmenovatelem je nedůvěra v panující společenský systém a zároveň touha najít alternativu. Mnohé lidi to dovede až k víře v dezinformace.

Pokud někdo z krajní pravice věří, že za všechno zlo mohou Židé, asi mu nebude dělat problém uvěřit tomu, že vláda se snaží všechny vyhladit pomocí vakcinace. Navíc v obou scénách dnes můžeme vidět zvláštní kombinaci hysterie a agresivity. Ideologicky a politicky se přitom shodovat nemusejí. Pro skupiny z „ezo-prostředí“ není ideologie tolik důležitá.

FATIMA RAHIMI

advertisment