Podle Okamurovy SPD se „současný stav blíží covidové diktatuře“, podle Daniela Landy a jeho Zlatého špendlíku žijeme zase v „politicky zdravotní diktatuře“. Co tím chtějí říct?

Pojmy jako covidofašismus, covidová totalita, nebo covidový apartheid jsme mohli slyšet na demonstracích 17. listopadu na Staroměstském náměstí nebo v neděli na Letné. Jsou to silná slova, které mají vyvolat paniku a silné reakce publika, zdůraznit, že jde o něco vážného.

Samozřejmě z politologického hlediska jsou to nesmysly. V žádném případě nežijeme v totalitě. Už jenom to, že mohli přijít na demonstrace a takto na nich veřejně promlouvat, jasně ukazuje, že v žádném covidofašismu nežijeme.

Totalitu si osobně poměrně dobře pamatuji a nic takového možné nebylo. Takže technicky je to nesmysl, lze to však chápat jako vyjádření emocí. Oni chtějí říct, že žijeme v době, která je jim nepříjemná, omezuje je a která na ně klade nějaké nároky. Tato doba ovšem klade zvýšené nároky na všechny.

Pak je tu ale ještě druhý rozměr. Pokud budete mluvit o současném režimu jako o „fašismu“, umožňuje vám to se proti němu absolutně vymezit. Delegitimizujete ho a současně legitimizujete svůj odpor k němu. Z mé zkušenosti lidé v prostředí odpůrců očkování a dalších opatření zdaleka tolik nepracují s logikou a racionalitou. Hodně typické pro jejich scénou je, že tematizují věci, které sami nedodržují.

O jaké scéně mluvíme? Koho do ní zařazujete?

Myslím, že teď vidíme situaci, která propojuje minimálně čtyři okruhy lidí. Jednak je tady krajní pravice, která má dlouhodobě zkušenost s dezinformacemi a konspiračními teoriemi, druhý okruh tvoří dezinformační scéna, která je širší než krajní pravice a je otevřena i například komunistům. Takový bývalý poslanec KSČM Josef Skála je tu velice aktivní. Třetím segmentem je lidově řečeno „ezo-scéna“, která dosud stála spíše stranou obou přechozích skupin, přičemž jejich spolupráce nastává až v posledních letech, a získala tím mnohem širší publikum.

A pak tu máme čtvrtou skupinu, která může tvořit mezi odpůrci omezujících opatření většinu. To jsou lidé, na něž tvrdě dopadají covidová opatření, jsou ve velmi zranitelné situaci, protože vláda nebyla schopna kompenzovat jejich ztráty, a oni jsou kvůli tomu často ve velmi těžké životní situaci. Mají pocit, že je všichni hodili přes palubu, jejich osud nikoho nezajímá, a ještě se po nich vozí mainstreamová média. A tak se přimykají k těm, o nichž si myslí, že jsou jim jako jediní ochotni naslouchat.

Ve veřejném prostoru neustále slýcháme, že dnešní doba lidi rozděluje, polarizuje. Mně ale přijde, že na krajní pravici můžeme vidět sbližování. Miroslav Ševčík a Tomáš Vandas mají společnou fotku. Na nedělní demonstraci vedle sebe vystupovali lidi, kteří jsou jinak v ostrých sporech. Lubomír Volný dokonce mluvil o tom, že to je začátek spolupráce národoveckých stran. Je tomu tak?

Moje odpověď bude delší, má to totiž několik rovin. Za prvé: na krajní pravici je už od první republiky naprosto standardní stav, že vedle sebe existují malá uskupení lidí, kteří se navzájem velmi ostře napadají. Ale členstvo současně neustále volá po sjednocení.

Je to myslím pro daný segment politické scény velmi charakteristické. Z mých zkušeností plyne, že pro lidi v daném prostoru je mnohem důležitější osobní vůdcovství než spolupráce. Volání po sjednocení je tedy na krajní pravici v zásadě permanentní stav. Může se tak jednat jen o jinou verzi takového volání. Na nedělní demonstraci jsme tak mohli vidět několik postav z krajní pravice počínaje Adamem B. Bartošem a konče Kotlebou…

Za druhé: pro krajní pravici je slovo „jednota“ klíčové. Nemyslím tím pouze jednotu organizační, ale obecně ve společnosti. Protože ta do jisté míry říká: „My máme pravdu a všechno ostatní je lež. My vás teď sjednotíme pod jedním jediným motivem pravdy.“

Za třetí: oni si možná uvědomují, že společnost je rozdělená a snaží se předejít tomu, aby byli sami obviňování z toho, že jsou tím, kdo ji rozděluje. A aby veškerou pozornost svých — i domnělých — sympatizantů zaměřili na nenávist vůči elitám.