„Odsuzujeme invazi a agresi Ruské federace proti Ukrajině. Vyzýváme představitele Ruské federace i Ukrajiny k okamžitému zastavení bojových operací a zahájení mírových rozhovorů,“ prohlásilo zkraje ruského vpádu na Ukrajinu hnutí Svoboda a přímá demokracie. V tu chvíli se svět zastavil a voda začala téct do kopce. Skutečně česká krajní pravice drží basu nejen s vládou, ale se všemi, kteří odmítají Putinovy gangsterské metody?

Brzy se však všechno vrátilo do smutného normálu. Onen výkyv byl snadno vysvětlitelný. Šok z invaze musel otřást se všemi, včetně voličů Tomia Okamury. Ani politikům nezbývalo, než ji odsoudit. Za SPD tak učinili poslanci Jaroslav Bašta a Jiří Kobza.

Oba bývali diplomaty, už proto jim lze pobouřenou reakci věřit. Okamura se však od prvních chvil držel stranou. Je mazaný jak opice a ví, že jeho čas přijde, až u zdejší veřejnosti bude solidarita s Ukrajinou vystřídána obavami ze ztrát našich jistot.

Ten okamžik zvolna přichází. Bojíme se, zda nevyprovokujeme Putina ke zmáčknutí atomového knoflíku, sledujeme prudký růst cen benzínu a migrační vlnu, jež v našem případě čítá již desetitisíce Ukrajinců.

Nejširší politický konsensus je v tahu. Nepřekvapí, že jako první uhnuli okamurovci a komunisté. Svorně kritizují dodávky zbraní na Ukrajinu, vadí jim i zablokování osmi webů šířících dezinformace.

Radikálové napravo i nalevo jsou antisystémoví, což se projevuje i v jejich pohledu na světový řád. Cílí na elektorát, který za všech okolností potřebuje jít proti mainstreamu — ať už jde o koronavirovou pandemii, nebo o válku na Ukrajině.

Jejich dalším tématem bude migrace. Uslyšíme líčení, jak Ukrajinci v lepším případě berou „našim lidem“ práci, v případě horším, jak jen žijí z dávek, na které se jim my skládáme. Sám jsem už dostal několik emailů od čtenářů tvrdících, že stát se má nejprve postarat o „naše“ a až pak o „cizí“.

Hospodářské dopady, jimž se nevyhneme, vytrvale skloňují i politici ANO. Postavili se za Ukrajinu i za kroky Fialovy konzervativní vlády na mezinárodní scéně, ale je jen otázka času, kdy od Andreje Babiše uslyšíme, že on by situaci řešil jinak a lépe, zejména s ohledem na českou ekonomiku a sociální smír.

S Okamurou toho moc nenaděláme. Pokud podle průzkumu CVVM podporují dvě třetiny Čechů, Moravanů a Slezanů pomoc uprchlíkům, on se snaží vlichotit té zbylé třetině. Jak už ukázal jeho zápal pro obstrukce (kvůli pandemickému zákonu, korespondenční volbě ze zahraničí či zmrazení navýšení plateb zdravotním pojišťovnám za státní pojištěnce), hodlá nadále stát v čele nejtvrdší a nejviditelnější opozice. Tomu podřídí cokoliv.

Dělá si nepochybně zálusk i na ty, kterým chybí ve Sněmovně KSČM. Obrňme si nervy a počítejme s tím, že uslyšíme o banderovské Ukrajině nebo o Západu, jenž Putina vyprovokoval.

Dobrou zprávou je to, že se Okamura nemůže opřít o Miloše Zemana. Prezident si oblékl háv jestřába, dosud známý z jeho prohlášení k Afghánistánu, mezinárodnímu terorismu či arabsko-izraelskému konfliktu, čímž část elektorátu, kterou má s SPD společnou, zmátl.

Přesto by měl středopravicový kabinet počítat s různými scénáři, jak se může vyvíjet tuzemské veřejné mínění. A je i v jeho bytostném zájmu, aby kroky, které činí, byly pečlivě vyargumentovány. Nesmí se opakovat dluhy, které měla Strakovka (nejdřív Babišova a pak i Fialova) při vysvětlování opatření pro potírání covidu.

Dnes by měla s lidmi mluvit nejen o významu sankcí, ale třeba také o omezování veřejného prostoru na pozadí války. Už i nejeden osvícený liberál se ptá, zda je skutečně nutné redukovat svobodu slova — to tak málo věříme síle pluralitní demokracie? — a vypínat bizarní weby nebo hrozit trestním stíháním lidem podporujícím Rusko.

Jakkoliv vláda dosud v ničem zásadním nepochybila, měla by si hledět toho, aby podpora jejích kroků u veřejnosti neslábla. A to nejenom proto, že lišák Okamura číhá, aby si mohl opět zasurfovat na negativních emocích.