Jsou to dva týdny, co Poslanecká sněmovna schválila novelu pandemického zákona. Navzdory tomu, že ji projednávala ve stavu legislativní nouze, poslanci politického hnutí SPD dokázali její přijetí umně blokovat úmorných pětatřicet hodin. V úterý, kdy se předloha dolní komoře Parlamentu vrátila ze Senátu, rozjeli nohsledi Tomia Okamury obstrukční cirkus nanovo. A tentokrát vydrželi čelit přesile vládní koalice ještě o dvě hodiny déle.

„Demokracie je diskuse. Ale diskusí není bezobsažný monolog. Zvlášť, když je jeho cílem jen zablokování demokratického rozhodování. Blokování Sněmovny extremisty nás navíc stojí spoustu peněz,“ postěžoval si na Twitteru premiér Petr Fiala (ODS). A ministr pro místní rozvoj Ivan Bartoš (Piráti) tamtéž rovnou vyčíslil, že jedna hodina Okamurova žvanění vyjde daňové poplatníky na více než sedm set tisíc korun. „Okamura is New Volný,“ dodal.

Fiala s Bartošem svým sleďům ovšem zapomněli připomenout, že na onom plýtvání veřejnými prostředky mají také svůj podíl. Kdyby zvládali politické řemeslo, mohli nejen sebe a své asistenty, ale i zaměstnance Poslanecké sněmovny a nás občany dalšího vyčerpávajícího jednání ušetřit. Stačilo přitom jediné: Srovnat do latě spolustraníky v Senátu, respektive vysvětlit jim, že neschválení novely vládní koalici citelně poškodí.

Bylo by ovšem nespravedlivé svalovat vinu toliko na partajní předáky. Část odpovědnosti nesou také senátoři. I člověk s menšími zkušenosti s politickým provozem, než mají oni, by si totiž mohl snadno domyslet, že rozpory uvnitř vládních stran, opozice s radostí využije. Na druhé straně senátorům nelze upřít, že zkrátka nemohli jinak. Některá ustanovení novely byla v rozporu s ústavními pořádky, které slíbili ctít a ochraňovat.

Zákon sem, zákon tam

K tomu se musí dodat, že taškařice kolem pandemického zákona nebylo vůbec zapotřebí. Vláda sice opakuje, že bez něj přijde o možnosti, kterak nákaze účinně čelit, to však není pravda. Nejenže v minulých dnech s nevalnou rozvahou přistoupila k dalšímu rozvolňování protiepidemických opatření — a je proto otázkou, nač přesně jej potřebuje —, ale stále se může opřít o krizový zákon, kdyby probíhající vlna nákazy neopadla.

Vyhlásit nouzový stav se ovšem Fialově kabinetu nechce, neboť se bojí reakcí veřejnosti. Pravidelné demonstrace před Sněmovnou nicméně ukazují, že protestující trik s přejmenováním nouzového stavu na stav pandemické pohotovosti nezbaštili. Naopak se každým dnem víc a víc radikalizují, což vedle vzrůstajícího počtu šibenic dokládá i to, že zveřejnili adresy několika desítek poslanců a chystají se demonstrovat pod jejich okny.

Jakkoliv by nejsprávnější bylo novelu odpískat, soustředit se na koncepční úpravu krizové legislativy a lépe připravit Českou republiku na příští pohromy, vláda již nemůže couvnout. Potřebuje uspět. Jde o prestiž. Proto se předlohu snaží Sněmovnou opětovně protlačit stůj co stůj. Jelikož však zákon o jednacím řádu dává opozici řadu nástrojů, jak schůzi na dlouhé hodiny zcela zablokovat, uchyluje se vláda k jeho porušování.

To samozřejmě není nic nového. Rozhodně se nejedná o „nástup nové totality a diktatury,“ jak vykřikuje Okamura, ale v zásadě o běžný postup sněmovních většin, jímž se pokoušejí zlomit opoziční obstrukce. Na druhé straně ovšem platí, že zákon se má dodržovat, a to i navzdory tomu, že Ústavní soud ve svých nálezech jeho ohýbání několikrát de facto posvětil, neboť prý nepředstavuje zásadní chybu legislativního procesu.

Pokud proto jednací řád dolní komory Parlamentu znemožňuje vládě vládnout, což není nic jiného než uplatňování vůle voličů, již vyjádřili ve svobodných volbách, je nezbytné přistoupit k jeho promyšlené změně. V opačném případě si totiž lze oprávněně klást otázku, k čemu je vláda, která nemůže vládnout, vůbec potřeba. Není to v posledku příliš drahý, neužitečný a veskrze zbytný špás, bez něhož by se země — spolu s parlamentní demokracii — snadno obešla?