↗

Novela jednacího řádu by — slovy ústavního právníka Jana Wintra z jeho nové knihy Proměny parlamentní kultury — měla „posílit jeho odolnost vůči obstrukcím, aniž by ale vytěsňovala skutečnou diskusi nad klíčovými politickými tématy a bránila zákonodárcům ve vyjádření jejich názorů nebo předkládání alternativních návrhů.“ Foto FB Poslanecká sněmovna Parlamentu České Republiky

Poslední týdny ukázaly, že vládu Petra Fialy (ODS) čeká při prosazování svých záměrů ve Sněmovně nesnadná práce. Jednání, na němž ji žádala o vyslovení důvěry, trvalo bezmála celý den, čímž se stalo nejdelším v historii České republiky. Navzdory opakovaným pokusům se jí doposud nepodařilo ani zahájit diskusi o změně volebního zákona, jež má do zdejšího právního řádu zavést korespondenční volbu. A schvalování novely pandemického zákona se — navzdory využití institutu legislativní nouze — táhlo od úterního rána až do středeční noci.

Ačkoli se kabinet ve Sněmovně opírá o pohodlnou většinu sto sedmi hlasů — Janu Farskému se totiž po odjezdu na studijní pobyt do Spojených států doposud na poslanecký mandát nepodařilo rezignovat —, opoziční obstrukce je schopna překonávat jen s mimořádnými obtížemi. Pandemický zákon sice po úmorných pětatřiceti hodinách veskrze nesmyslné rozpravy nakonec prosadil, ale zajisté nechce, aby se podobný scénář opakoval při projednávání každého — byť jen trochu kontroverzního nebo vášně budícího — návrhu, s nímž přijde.

Nemají-li poslanci vládní koalice v úmyslu trávit v malostranských palácích další noci, poslouchat bezobsažné projevy zástupců politických hnutí ANO a SPD a doufat, že jim časem dojdou síly, měli by se zamyslet nad tím, jak upravit zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny tak, aby umožňoval skutečně efektivní projednávání zákonů. Dlouhodobé zablokování dolní komory Parlamentu má totiž potenciál podlomit jak důvěru lidí v politickou reprezentací — jež se ostatně netěší velké oblibě —, tak i demokratický právní stát jako takový.

Vláda je tu od toho, aby vládla

Jednoduše řečeno: K čemu bychom potřebovali Parlament, ve kterém ti, kteří vzešli jako vítězové z demokratických voleb, nejsou s to prosadit svůj program? Ústavní soud to v jednom ze svých nálezů shrnul jasně: Rolí menšiny je artikulace menšinových zájmů, předkládání alternativních návrhů a důsledná kontrola většiny. Opozice podle ústavních soudců může blokovat nebo oddalovat schválení zákonů, s nimiž přichází vláda, není však oprávněna zcela zamezit jejich přijetí. To jí zkrátka nepřísluší.

Paralyzovat Sněmovnu a znemožnit většině prosadit její vůli je ovšem v českých podmínkách až příliš jednoduché, přesvědčit se o tom mohl každý, kdo v minulých dnech a týdnech sledoval její schůze. Slabinou jednacího řádu se totiž neukázalo jen často kritizované ustanovení, jež vyhrazuje pro závěrečná třetí čtení toliko dvě dopoledne v týdnu, která lze — zvláště při větším počtu poslaneckých klubů — snadno vyplnit přestávkami na jejich porady, ale i nijak neomezená vystoupení poslanců s přednostním právem a bezbřehá diskuse o programu jednání.

Novela jednacího řádu by proto — slovy ústavního právníka Jana Wintra z jeho nové knihy Proměny parlamentní kultury — měla „posílit jeho odolnost vůči obstrukcím, aniž by ale vytěsňovala skutečnou diskusi nad klíčovými politickými tématy a bránila zákonodárcům ve vyjádření jejich názorů nebo předkládání alternativních návrhů.“ Ve zkratce: Vládní většina potřebuje získat reálnou možnost prosazovat své záměry, a to při zachování dostatečného prostoru pro opozici, aby její plány podrobovala kritice a nastolovala vlastní agendu.

Jak učinit Sněmovnu znovu akceschopnou?

Co je v zájmu efektivního fungování Sněmovny třeba změnit? Vedle rozšíření prostoru pro třetí čtení, omezení počtu faktických poznámek nebo zbavení některých poslanců přednostních práv — například předsedů stran, kteří jej získali až v době vlády Petra Nečase, se nabízí řada dalších úprav po vzoru sousedních zemí. Lze proto uvažovat o uzákonění možnosti ukončení rozpravy, vymezení řečnické doby k jednotlivým návrhům podle síly poslaneckých klubů nebo stanovení stabilního harmonogramu jednání s pevnými okny pro hlasování.

Současně je možné zrušit diskusi k pořadu schůze, která zhusta vyplní podstatnou část jednacího dne, upravit systém interpelací směrem k vyšší efektivitě nebo urychlit projednávání bezrozporných návrhů — namátkou implementací evropských předpisů nebo mezinárodních smluv, u nichž se pravidelně mění přílohy, jež ovšem nemají na původní znění podstatnější vliv. Opozice by přitom měla získat příležitost přinést do sněmovní rozpravy svá témata i jiným způsobem než svoláním mimořádné schůze, jejíž programy jsou zpravidla zamítány.

Jakkoliv by stávající sněmovní většině promyšlená novelizace jednacího řádu usnadnila práci, není zřejmé, zda se k ní odhodlá, v minulém volebním období se jí totiž bránila. Když Radek Vondráček (ANO) navrhoval uzákonit některé z výše zmíněných bodů, tehdy opoziční zákonodárci namítali, že nízká efektivita dolní komory Parlamentu není způsobená systémovými nedostatky, ale metodami vládnutí politického hnutí ANO. Jelikož vše zůstalo při starém i po změně vládní garnitury, měli by si jednoduše přiznat, že se mýlili. České republice by to prospělo.