↗

„Obstrukce neznamená nakonec nic jiného než popření platného státního práva země, dokonce popření práva Parlamentu na existenci,“ napsal před více než sto lety poslanec Moravského zemského sněmu a Říšské rady Rakouského císařství, právník a soudce Mezinárodního soudního dvora v Haagu Josef Redlich, rodák z moravského Hodonína. Foto Bain News Service, WmC

Koncem května uplyne funkční období čtyřem členům Rady České televize. Poslanecká sněmovna doposud nezvolila jejich nástupce, ačkoli se o to již třikrát pokoušela. Poprvé volbu zablokovali lidovci. Podruhé na ni nezbyl čas kvůli debatě o vrbětické kauze, respektive plánované cestě předsedy ČSSD a místopředsedy vlády Jana Hamáčka do Moskvy. A potřetí ji obstrukcí znemožnila hned šestice politických stran, včetně vládní sociální demokracie.

Důvody, které představitele opozice spolu se sociálními demokraty vedly k blokování hlasování, jsou nasnadě: obávají se o nezávislost České televize. Alternativní sněmovní většina složená z politického hnutí ANO, SPD a KSČM má totiž v plánu do Rady zvolit kandidáty, kteří se nijak netají averzí vůči současnému vedení České televize a jsou zřejmě připraveni odvolat generálního ředitele Petra Dvořáka.

Jakkoliv nelze případný Dvořákův pád ztotožňovat s destrukcí České televize, obavy o její budoucnost jsou na místě. Příklady našich spojenců ze dvou zemí Visegrádské čtyřky, Polska a Maďarska, kde vládnoucí mocenské skupiny proměnily dříve svobodná veřejnoprávní média málem ve své hlásné trouby, ukazují, že instituce se mohou zbortit podstatně rychleji, než se zdá, dokud se to nestane.

Znemožňování volby nových radních, jejímž deklarovaným cílem je uchránit nezávislost České televize, se proto může na první pohled jevit jako neoddiskutovatelně správná strategie, jak čelit silám ohrožujícím svobodná média. Nemělo by to ale zastřít fakt, že blokační obstrukce s sebou ovšem nesou nejedno riziko a zpravidla na politické kultuře napáchají více škody než užitku.