Koncem května uplyne funkční období čtyřem členům Rady České televize. Poslanecká sněmovna doposud nezvolila jejich nástupce, ačkoli se o to již třikrát pokoušela. Poprvé volbu zablokovali lidovci. Podruhé na ni nezbyl čas kvůli debatě o vrbětické kauze, respektive plánované cestě předsedy ČSSD a místopředsedy vlády Jana Hamáčka do Moskvy. A potřetí ji obstrukcí znemožnila hned šestice politických stran, včetně vládní sociální demokracie.

Důvody, které představitele opozice spolu se sociálními demokraty vedly k blokování hlasování, jsou nasnadě: obávají se o nezávislost České televize. Alternativní sněmovní většina složená z politického hnutí ANO, SPD a KSČM má totiž v plánu do Rady zvolit kandidáty, kteří se nijak netají averzí vůči současnému vedení České televize a jsou zřejmě připraveni odvolat generálního ředitele Petra Dvořáka.

Jakkoliv nelze případný Dvořákův pád ztotožňovat s destrukcí České televize, obavy o její budoucnost jsou na místě. Příklady našich spojenců ze dvou zemí Visegrádské čtyřky, Polska a Maďarska, kde vládnoucí mocenské skupiny proměnily dříve svobodná veřejnoprávní média málem ve své hlásné trouby, ukazují, že instituce se mohou zbortit podstatně rychleji, než se zdá, dokud se to nestane.

Znemožňování volby nových radních, jejímž deklarovaným cílem je uchránit nezávislost České televize, se proto může na první pohled jevit jako neoddiskutovatelně správná strategie, jak čelit silám ohrožujícím svobodná média. Nemělo by to ale zastřít fakt, že blokační obstrukce s sebou ovšem nesou nejedno riziko a zpravidla na politické kultuře napáchají více škody než užitku.

Blokovat, ne však zablokovat

S jistým zjednodušením lze říct, že obstrukce se v Poslanecké sněmovně rozmohly teprve před jedenácti lety, kdy ji občanští demokraté spolu se Stranou zelených vydrželi blokovat bezmála čtyři měsíce. Od té doby se staly běžnou, nikoliv výjimečnou, součástí politického provozu. Opoziční strany k nim sahaly při mnoha příležitostech, například během schvalování takzvaných církevních restitucí, zákona o státní službě nebo elektronické evidence tržeb.

Ani v jednom ze zmíněných případů si přitom sněmovní většina nepočínala zcela nelegitimně, nezpochybňovala základy demokratického právního státu a nehnala zemi vstříc katastrofě. Opozice si tehdy zkrátka z rozličných důvodů nepřála prosazení konkrétního právního předpisu a rozhodla se jej — často se zcela nepřípadnou argumentací pro danou situaci — zablokovat.

Potíž spočívá v tom, že vláda, která se zpravidla opírá o většinu ve Sněmovně, je tu od toho, aby vládla. Pokud jí to menšina poslanců neumožňuje, a to nikoliv jednorázově, ale dlouhodobě, popírá tím samu podstatu parlamentarismu.

Jednoduše řečeno: k čemu bychom potřebovali parlament, ve kterém ti, kteří vzešli jako vítězové z demokratických voleb, nejsou s to prosadit svůj program?

Ústavní soud to ve svém deset let starém nálezu shrnul jasně: rolí menšiny je artikulace menšinových zájmů, předkládání alternativních návrhů a důsledná kontrola většiny.

Opozice podle ústavních soudců může blokovat nebo oddalovat rozhodnutí přijímaná sněmovní většinou, není však oprávněna je zhatit. Nutno podotknout, že ono právo na obstrukci bylo podrobeno kritice šesti disentujících soudců.

Příliš snadné obstrukce

Znemožnit sněmovní většině prosadit svou vůli je navíc v českých podmínkách až příliš jednoduché, zvláště jde-li o schvalování zákonů. Jednací řád dolní komory Parlamentu totiž pro závěrečná třetí čtení vyhrazuje toliko dvě dopoledne v týdnu — středy a pátky od devíti do čtrnácti hodin. A možností, jak tento čas vyplnit, se opozici nabízí hned několik.

Vedle nekonečných projevů, předčítání z knih, citování nejrůznějších dopisů občanů nebo petic, mohou zákonodárci vystoupit s desítkami procedurálních návrhů na změnu programu schůze nebo požádat o přestávku na jednání poslaneckého klubu nejvýše v délce dvou hodin. Pokud si čas na poradu vezmou tři sněmovní kluby po sobě, je hotovo. A mohou tak pokračovat týden za týdnem až do konce volebního období.

Většina přitom nemá nástroje, jak obstrukcím čelit. Přestávky na porady poslaneckých klubů sice může omezit, neboť jednací řád předpokládá, že o každé takové žádosti je třeba hlasovat. Zvykově se ovšem dané ustanovení nedodržuje. Ale i kdyby je odmítla, sáhodlouhým proslovům a procedurálním kličkám zabránit nedokáže, nechce-li ohýbat platné zákony a riskovat řízení před Ústavním soudem.

Pro zachování akceschopnosti Sněmovny by proto bylo více než na místě zákon o jednacím řádu novelizovat. Opozice sice může obstrukcemi dosáhnout dílčích vítězství, paralýza dolní komory Parlamentu má ovšem potenciál podrýt i poslední zbytky důvěry občanů v demokratický právní stát. Neměla by současně zapomínat ani na to, že se sama může jednoho dne ocitnout u moci a jistě bude chtít prosadit alespoň část toho, co voličům slíbila.