V českém politickém provozu se rozmohl jev, pro který bychom hledali v jiných demokratických zemích obdobu jen těžko: opakované konání mimořádných schůzí Sněmovny. Od začátku současného volebního období se koná už čtyřiapadesátá mimořádná schůze Sněmovny, což je více než počet schůzí řádných. Ve srovnání s minulým volebním obdobím narostl počet mimořádných schůzí o třetinu.

Mimořádné schůze musí být svolány na základě žádosti alespoň jedné pětiny poslanců, a to do deseti dnů od doručení potřebných podpisů předsedkyni či předsedovi Sněmovny. Tento relativně snadný způsob, jak svolat mimořádnou schůzi, využívají jak vládní koalice, tak opozice.

Zatímco vládní koalice využívá mimořádných schůzí obvykle k rychlejšímu prosazení svých legislativních návrhů, opozice se jejich prostřednictvím zviditelňuje nebo vyvolává diskuse o tématech, která by se jinak na pořad jednání dolní komory nedostala. Anebo je používá k prostému zdržování.

Mimořádných schůzí svolaných vládní koalicí je o něco více než těch, které svolala v tomto volebním období opozice, a obvykle proběhnou v souladu se schváleným programem. Naopak skoro všechny mimořádné schůze svolané opozicí se neuskuteční, protože není schválen jejich program. I tak ale mají lídři opozice čas k vystoupení před samotným hlasováním o programu, což je také v případě opozice hlavní účel svolání schůze, zejména pokud tyto projevy vysílá veřejnoprávní televize.

Obojí je špatně

Vládní koalice svolává v tomto volebním období mimořádné schůze zejména proto, že dvě nesystémové strany, které tvoří současnou opozici, opakovaně pomocí obstrukcí blokují jednání Sněmovny o návrzích zákonů, s nimiž opozice nesouhlasí.

Pokud by vládní koalice spoléhala jen na řádné schůze, nepodařilo by se jí kvůli opakovanému obstrukčnímu jednání opozice většinu svých legislativních návrhů vůbec projednat. Obstrukční jednání opozice přitom začíná obvykle už při schvalování programu řádné schůze, kdy opoziční strany zneužívají přednostního práva k vystoupení předsedů stran a poslaneckých klubů. Jednání se tak neúměrně protahují. Někdy trvá jednání o samotném programu i více než den.

Vládní koalice svolává mimořádné schůze i proto, že na těchto schůzích nemůže opozice navrhovat další body programu, protože mimořádné schůze ho mají pevně daný. Právě navrhování dalších bodů do programu řádných schůzí je fakticky jednou z dalších obstrukčních taktik současné opozice.

Jak už bylo řečeno, opozice sice v tomto volebním období iniciovala o něco méně mimořádných schůzí Poslanecké sněmovny než vládní koalice, institut mimořádné schůze ale fakticky využívá jako obstrukční nástroj. Schůze totiž často svolává k okrajovým záležitostem, což jejím vedoucím představitelům poskytuje před hlasováním o programu — který zásluhou vládní koalice většinou neprojde — nejen prostor pro dlouhé projevy, ale ubírá čas pro řádná jednání.

Hlavním bodem nedávné mimořádné schůze Sněmovny svolané opozicí kupříkladu mělo být projednání „vyslyšených“ korupčních kauz vládní koalice. Důraz měl být na dění v kampeličce, kterou podle opozice hojně využívali politici ODS a v níž měl nepřiznaný účet premiér Petr Fiala. Opozice tuto schůzi iniciovala přesto, že v případě kampeličky zatím nepadla žádná trestní obvinění. Schůze tak byla především součástí předvolební kampaně před červnovými volbami do Evropského parlamentu.

Co dělat?

Bohužel i vládní koalice občas svolává mimořádné schůze takříkajíc z „propagandistických“ důvodů. Příkladem budiž mimořádná schůze, na níž se projednávalo, do jaké míry je opozice bezpečnostním rizikem v kontextu současného válečného konfliktu na Ukrajině. Výsledkem byla zcela zbytečná rezoluce, v níž vládní koalice potvrdila naši příslušnost k západním bezpečnostním strukturám.

Hlavním problémem — stejně jako v případě obstrukcí během řádných schůzí — je špatný jednací řád Poslanecké sněmovny. Ten nejen umožňuje nekonečné řečnění jednotlivých poslanců a jejich legislativní iniciativy v druhém čtení, ale i dlouhé dohadování o samotném programu řádných schůzí.

V sousedním Rakousku byly podobné problémy vyřešeny reformou jednacího řádu. Jedním z důležitých prvků v něm je, že program schůzí dolní komory určuje předseda sněmovny — po konzultacích s šéfy poslaneckých klubů. Odbourala se tak možnost zneužívat už samotné jednání o programu k obstrukcím.

Jak v Rakousku, tak v Německu jsou ve srovnání s Českou republikou výrazně omezeny i délky řečnických projevů jednotlivých poslanců. V navrhování změn k jednotlivým zákonům pak mají hlavní slovo poslanecké kluby, nikoliv jednotliví poslanci. Právě desítky takových změn, o nichž se pak musí jednotlivě hlasovat, jsou součástí obstrukčního arsenálu u nás. Jelikož je dopředu jasné, že neprojdou, je zjevně jejich hlavním účelem jednání protahovat.

Součástí problému je samozřejmě i skutečnost, že veřejnoprávní televize nemůže jednání Sněmovny úplně ignorovat ani v případech, kdy je mimořádná schůze svolána zjevně jen kvůli tomu, aby poskytla svolavatelům možnost řečnit — často k tématům zcela mimo program schůze — před televizními kamerami. Strany tak zneužívají mimořádné schůze k politickým kampaním.

Kromě komplexní změny jednacího řadu Poslanecké sněmovny nebo zpřesnění poslání veřejnoprávní televize by bylo možné zvážit i dílčí změnu: podstatné zvýšení počtu poslanců, kteří mohou svými podpisy v současnosti mimořádnou schůzi iniciovat. Jedna pětina — tedy čtyřicet — je zjevně číslo příliš nízké. Bylo by též možné stanovit, že se na svolání mimořádné schůze musejí domluvit poslanci z více klubů.

Jisté je, že česká Poslanecká sněmovna neplní kvůli obstrukcím během jejích řádných schůzí, i kvůli nadměrnému svolávání schůzí mimořádných své poslání. Často bizarní dění, kterého jsme během jednání svědky, navíc oslabuje důvěru v parlamentní demokracii.