↗

Neochota poslanců dohodnout se na úpravě Jednacího řádu pro příští volební období ukazuje na bídu současné politiky, které faktické zamlžení podstaty problému či konfliktů v nekonečných obstrukcích vlastně vyhovuje. Karikatura Humoristické listy 1900, repro DR

Demokracie stojí na řadě principů. V souvislosti s vyjádřením Ústavního soudu k neústavnosti Michálkova přílepku lex Babiš II je zásadní, že demokracie je jediný systém, který má pravidla, jak řešit konflikty. Konflikt — ve smyslu prosazování různých názorů či postojů, vycházejících z různých zájmů v pluralitní společnosti — považuje demokracie za zcela legitimní a klade důraz na pravidla, procesní nastavení a jejich dodržování, která určují, zda je dané rozhodování možné vnímat jako demokratické.

V kvalitních pravidlech a nastavených procesech spočívá síla demokracie, ale zároveň i její jistá nepředvídatelnost. Pokud jsou nastavena férová pravidla, vyhrát může kdokoli. U nedemokratických režimů je situace jiná. Férová pravidla neexistují, pravidla a procesy se mění dle situace a vítěz konfliktu je jasný již předem. V nynější vlně směřování k autoritářství v různých zemích světa vidíme, že demontáž demokracie se oproti dřívějšku méně často uskutečňuje prostřednictvím násilných převratů a převládá postupná účelová proměna pravidel a procesů či institucionálního nastavení.

Důraz na pravidla se u nás bohužel nikdy příliš nepěstoval, spíše naopak. Samozřejmě, politika je vždy uměním možného, k prosazení cílů se snaží využít prostor, který se nabízí, včetně různých skulinek. Jenže v českých poměrech mnohdy nejde o skulinky, nýbrž o obrovské díry, které představují nebezpečí pro demokratické směřování této země.

Stanovisko Ústavního soudu, včetně disentního stanoviska, nelze tedy vnímat jako vítězství jednoho politického uskupení a porážku druhého, ale jako snahu o vymezení toho, jaké postupy jsou ještě „přijatelné“ a jaké jsou již „za hranou“. Diskuse o tom, jak dalece daný pozměňovací návrh souvisel s projednávaným zákonem a jak dalece byl dán časový prostor pro jeho skutečné projednání, jsou zcela namístě, ačkoli při hledání odpovědi na tyto otázky se Ústavní soud neshodl.

V čem ale panuje jasná shoda — a to považuji v této chvíli za zásadní, byť pro poslance a senátory nijak závazné — je tlak na úpravu Jednacího řádu. Nepopírám, že k jednání parlamentu patří i trocha „divadelního vystupování“. Bylo to tak v minulosti a bude to i v budoucnosti. Vzpomeňme již ze starého Říma neustálé opakování jedné myšlenky při vystoupeních v Senátu — kupříkladu proslulé „Ceterum autem censeo Cartaginem esse delendam“ Catona staršího. Plamenné řeči v parlamentu známe i z dob pozdějších či současných. Na okraj v této souvislosti budiž řečeno, že rétorická kvalita mnoha současných vystoupení již bohužel dosáhla svého dna — i když člověk nikdy neví — o obsahu ani nemluvě.

Neochota poslanců dohodnout se na úpravě Jednacího řádu pro příští volební období, který by umožnil většině prosazovat zákony a menšině dal dostatečný časový prostor pro vyjádření vlastního stanoviska, ukazuje na bídu současné politiky, které faktické zamlžení podstaty problému či konfliktů v nekonečných obstrukcích vlastně vyhovuje.

Demokracie je vládou pro tempore. To znamená, že každá nová vláda, respektive parlamentní většina vzešlá ze svobodných a férových voleb může jakýkoli zákon změnit, pokud dodrží procesní postupy a pravidla. Nese za to odpovědnost. A menšina musí mít prostor, aby vyjádřila své postoje, předložila alternativy. Obstrukce mají svůj smysl, neboť upozorní veřejnost na závažnost projednávané otázky, vzbudí pozornost médií, nutí většinu obhajovat svou alternativu. Nesmí ale vést k paralýze — pak již je demokratický proces narušen a sílí tendence hledat netransparentní postupy a skulinky — či velké díry — v parlamentních procedurách. Důvěra v demokratické instituce tím klesá, což nahrává vůdcům, pro něž pravidla představují jen nepodstatný balast.