Projednávání vládního úsporného balíčku ve Sněmovně mařily — stejně jako většinu jiných sněmovních debat o důležitých zákonech navrhovaných současnou vládou — obstrukce ze strany opozice. Ta se opět pokusila zablokovat už samotný program jednání Sněmovny.

Opozice hraje v parlamentní demokracii důležitou roli a veřejnost má mít možnost znát její postoje k vládním návrhům zákonů. A je-li opozice schopná skutečného dialogu a nabízí smysluplné alternativy, mohou se nakonec její výhrady na konečném znění zákonů pozitivně podepsat.

Bohužel současná sněmovní opozice u nás sestává ze dvou vůdcovských stran, které jsou nesystémové už svojí strukturou a způsobem fungování: stojí a padají se svými vůdci, bez nichž by pravděpodobně i rychle zanikly. A oba vůdci — Andrej Babiš v hnutí ANO a Tomio Okamura v hnutí Svoboda a přímá demokracie — také určují celou politickou agendu obou politických subjektů.

O té se v nitru obou hnutí nijak zásadně nediskutuje. Když Babiš prohrál v klání o prezidentských úřad, rozhodl se, že ANO, které je členem liberální frakce v Evropském parlamentu a na domácí politické scéně se několik let profilovalo jako levicově populistický subjekt, bude jednoduše stranou konzervativní.

Je přitom příznačné, že o této změně se nevedla žádná vnitrostranická diskuze. Babišův politický kompars v čele ANO začal veřejnosti vůdcovo nové politicko-ideové zadání poslušně prodávat.

Příznačné též je, že tato změna kurzu byla namířena jen na domácí veřejnost, stejně jako na konzervativní části vládních stran — pravděpodobně se záměrem zvýšit v jejich očích koaliční potenciál ANO po příštích volbách. Na evropské úrovni se ANO dál snaží prezentovat jako liberální subjekt, aby se vyhnulo vyloučení z frakce evropských liberálů.

Destrukce ve Sněmovně

Programy ANO a SPD jsou tedy spíše jen marketingovými nátěry. Mohou se totiž měnit podle zadání jejich vůdců. Okamura je i proto občas popisován jako „komerční fašista.“ Prezentuje program, který je pečlivě vykalkulovanou směsí nacionalistických, xenofobních, protievropských a protizápadních postojů, jehož účelem je oslovit příslušný voličský segment.

Babiš, pro nějž je SPD politickou konkurencí, není daleko od pravdy, když ironicky tvrdí, že Okamura je především politický podnikatel, který ve skutečnosti do vlády ani nechce. Jeho hnutí je obchodní projekt, který vzhledem ke štědrému státnímu financování stran slušně vydělává. K tomu mu stačí zhruba desetiprocentní voličská podpora.

Totéž lze ovšem říct o hnutí ANO. Ani ono se nikdy neřídilo žádným srozumitelným souborem politických idejí a i jeho vůdce je především politický podnikatel. Nikoliv možná jen s cílem živit se na státních příspěvcích, ale s cílem mít možnost ovlivňovat přísun evropských a státních dotací pro své podnikání či proto, že chce eliminovat ekonomickou konkurenci. Což bylo koneckonců též předmětem několika auditů Evropské komise, když stál Babiš v čele vlády.

V parlamentní politice se obě hnutí tudíž neřídí logikou souboje svých programů a idejí s těmi vládními, ale logikou politické destrukce. Jejich programem je nekonstruktivní negace všeho, co přichází z vládní koalice.

Když se média ptají představitelů ANO nebo SPD na jejich názory na tu či onu vládní iniciativu či návrh zákona, známe odpověď dopředu: vše je špatně. Typické přitom je, že ani jedno z obou hnutí nenabízí životaschopné alternativy.

Jak nedávno poznamenala uznávaná ekonomka Jana Matesová, která dlouho pracovala v předních světových finančních institucích, vládní úsporný balíček i celková ekonomická politika vlády problémy české ekonomiky nejspíš nepomohou vyřešit, kdyby však byla přijata opatření navrhovaná současnou opozicí, byl by konečný výsledek mnohem horší.

Není tedy divu, že ve Sněmovně jsme i při projednávání současného vládního úsporného balíčku svědky čiré politické destrukce. Ta začíná už při projednávání programu schůze Sněmovny, jehož schválení se opozice pravidelně pokouší zablokovat nebo oddálit.

Když už se program schválit podaří, nabízí opozice desítky pozměňovacích návrhů, ač u většiny z nich je dopředu jasné, že nemají šanci projít. Podobá se to trochu hackerským útokům, při nichž jsou servery institucí, na které hackeři útočí, úmyslně přetíženy tak, aby zkolabovaly.

Jinými slovy: cílem naší nesystémové opozice není říct si své a případně konstruktivně přispět k opravám ve vládních návrzích zákonů, nýbrž čirá politická paralýza. Ta pomáhá ve veřejnosti posilovat obraz slabé vlády, neschopné prosadit navzdory poměrně pohodlné většině své priority.

Co dělat

Současná vládní koalice pomáhá posilovat obraz své neschopnosti nejen kvůli špatné schopnosti komunikovat s veřejností, občasnému chaosu a opatřením, z nichž vyčuhují ideologické a politické předsudky. Pomáhá jí i tím, že není schopná nastavit mechanismy fungování parlamentní demokracie tak, aby omezila politické „hackerství“ nedemokratické opozice na minimum.

Jedním z těchto opatření by měla být úprava jednacího řádu Sněmovny, jehož vnitřní logika je i dnes v zajetí představ o parlamentní demokracii z 90. let. V těchto představách má každý politický subjekt ve Sněmovně právo na v podstatě libovolně dlouhé řečnění o tom či onom, poslanci mají právo prezentovat jakékoli pozměňovací návrhy. Dokonce i program jednání Sněmovny má být výsledkem jednání, a to i kdyby se kvůli obstrukcím mělo táhnout celé dny.

Sousední Rakousko a Německo tuto logiku už před časem opustily, a jednací řády dolních komor svých parlamentů reformovaly. Nejen že byla výrazně zkrácena doba určená pro jednotlivá vystoupení poslanců a v Německu též omezena možnost jednotlivých poslanců předkládat pozměňovací návrhy, ale byl také změněn způsob rozhodování o programu schůze dolní komory.

V Rakousku tento program fakticky určuje předseda dolní sněmovny po konzultaci s představiteli stranických klubů. Konečné rozhodnutí je ale předsedovo, což samo o sobě obstrukce ohledně programu schůze znemožňuje. Předsedové dolních komor obou parlamentů také mají silnější postavení, pokud jde o odjímaní slova těm poslancům, kteří nemluví k věci.

V našem případě je diskuze ve Sněmovně svého druhu politickou anarchií. Řečnící poslanci nebo představitelé stran a stranických klubů s přednostním právem se opakovaně odchylují od projednávaných bodů, a využívají pravidelně svých vystoupení k osobním útokům. Anarchii pak dál posiluje institut „technických“ poznámek, které jsou často reakcí na zjevné nesmysly a osobní útoky předchozích řečníků.

Sociolog a bývalý politik Ivan Gabal vystihl devastující dopady tohoto způsobu fungování Sněmovny ve svém nedávném tweetu přesně, když napsal, že pokud si koaliční poslanci neuvědomí, že samotnou polemikou nejapnosti nevyvrací, ale jen „užitečně“ šíří“. Pokud nezměníme jednací řád Sněmovny, budeme za rok dva tam, kde je dnes Slovensko.

Gabal uhodil hřebíček na hlavičku: jednací řád, tak jak je nastaven v současnosti, nejen pomáhá nedemokratické opozici paralyzovat jednání Sněmovny, ale také pomáhá politikům, kterým je osud liberální demokracie ukradený, anebo politikům, kteří přímo usilují o její zničení, šířit nesmysly a útočit na demokratické poměry. Jako příklad mohou posloužit Babišovy recentní výroky o „nové totalitě“ při jednání Sněmovny k vládnímu úspornému balíčku.

Demokratický systém může přežít jen pokud se dokáže účinně bránit demagogii a útokům autokratů. Má přitom možnost dělat to prostředky, které demokracii nijak nepodvazují, jen nastavují jasnější pravidla hry. I v Rakousku byly změny jednacího řádu dolní komory reakcí na nástup Svobodných a jejich pokusy zneužívat liberální jednací řád k obstrukcím a nedemokratickým výlevům.

Současná vládní koalice u nás svůj souboj s nedemokratickou opozicí prohraje, pokud si neuvědomí, že bezbřehá „demokracie“ ve Sněmovně nakonec nejvíc slouží cílům těch, kdo chtějí demokracii zničit. A že jasnější pravidla hry, která i nedemokratickou opozici nutí k tomu, aby mluvila k věci a nezneužívala parlament k politickému „hackerství“, jsou v zájmu přežití demokratického systému.