Čeští konzervativci mají od minulých voleb v české politice vliv, který dalece přesahuje jejich reálné postavení v české společnosti. Zásluhou účasti v koalici Spolu se jinak chřadnoucí lidovci stali ve Sněmovně vlivnou politickou silou.

Silnější postavení, než jaké by jim příslušelo ve světle reálného složení elektorátu strany, má i hrstka politiků, kteří se hlásí ke konzervativním hodnotám v Občanské demokratické straně. Předseda strany a premiér v jedné osobě Petr Fiala je ve straně, v níž existuje několik mocenských skupin, potřebuje, aby si udržel svoje postavení.

Alianci konzervativních politiků z lidové strany a konzervativního křídla ODS pak ještě doplňují jednotliví politici z některých dalších stran vládní koalice. A také někteří nezařazení senátoři, z nichž někteří celkově svými postoji koketují s tím, co na české parlamentní scéně reprezentuje Okamurovo hnutí Svoboda a přímá demokracie.

Ke konzervativním hodnotám se začalo v posledních měsících hlásit i hnutí ANO, ale v otázkách, jako je manželství pro všechny nebo Istanbulská smlouva, nepůsobí hnutí, které začínalo s nálepkou liberálního uskupení, jednotně.

Proti veřejnému mínění

Současný relativně silný hlas českých konzervativců na parlamentní půdě je unikátní tím, že v zásadních kulturně-politických otázkách, o které se v současnosti svádí boj, jako je uzákonění manželství pro stejnopohlavní páry nebo schválení Istanbulské smlouvy o potírání násilí na ženách, jdou proti veřejnému mínění.

Česká společnost, která je v řadě věcí konzervativní ve smyslu určitého zápecnictví a neochoty měnit věci, je překvapivě liberální, pokud jde o její pohledy na komunitu LGBTQ a názory na manželství stejnopohlavních párů. Průzkumy veřejného mínění opakovaně ukazují, že manželství pro všechny má v české společnosti většinovou podporu a že většina společnosti nemá problém s komunitou LGBTQ.

Politická síla, kterou souhrou okolností, čeští konzervativci momentálně mají, tak pro ně vytváří určité dilema: Mají využít momentální rozložení politických sil k blokování „progresivistických“ iniciativ, k nimž dle nich patří i manželství pro všechny nebo ratifikace Istanbulské smlouvy, a to i za cenu, že půjdou proti veřejnému mínění? Anebo spíše mají myslet na svoji politickou budoucnost?

Jako první si toto dilema začínají uvědomovat lidovci, v jejichž řadách se podle různých zpráv rozpoutal souboj mezi ultrakonzervativním křídlem, kterému se ve straně přezdívá „čunkofleci“ a politiky, kteří upozorňují, že ultrakonzervativní postoje lidovců k manželství pro všechny nebo k Istanbulské smlouvě začínají ohrožovat, jak dokládají prudce padající preference strany, samotnou existenci strany.

Proti Západu

Problémem nejen pro lidovce, ale pro české konzervativce obecně, je ovšem nejen skutečnost, že se v otázkách, na nichž se momentálně profilují, rozcházejí s většinou české veřejnosti, ale také, že postoje ke komunitě LGBTQ, manželství pro všechny či k otázkám rovnoprávnosti žen mají pro většinu české společnosti též nelichotivá geopolitická znaménka kvůli fašistické politice současného Ruska a s ním koketujícícho orbánovského Maďarska.

I jen zběžný pohled na mapu Evropy, která ukazuje, jak se jednotlivé země staví k otázkách LGBTQ, manželství pro všechny nebo rovnoprávnosti žen, ukáže dělící čáru mezi Západem a postkomunistickým Východem. Čím dále na východ jdeme, tím méně tolerantní ten který stát v daných otázkách je.

Čeští konzervativci se tak dostali do nezáviděníhodné situace: rádi by svůj boj proti manželství pro všechny a rovnoprávnosti žen i menšin obecně vydávali za souboj o hodnoty, které vycházejí z jejich vnitřního či náboženského přesvědčení, jenže tyto postoje nelze v současnosti oddělit od toho, co se děje v Rusku a dalších diktátorských režimech.

Když čeští konzervativci korunují svůj odpor k manželství pro všechny snahou prosadit ústavní dodatek, že manželství je svazkem muže a ženy, hrají politickou hru jak vystřiženou z učebnice současné kremelské propagandy.

Problémem konzervativců tak je, že se v celé řadě otázek nakonec ocitají na stejné lodi nejen s fašizujícími režimy, jako jen ten ruský nebo orbánovský, ale také s fašizujícími populisty doma, kteří se ani nijak netají podporou pro putinovské Rusko a v Orbánovi vidí svůj vzor. To jim v liberálnější části české veřejnosti škodí ještě víc, než kdyby jen vyjadřovali „hodnotové“ postoje, které jsou v rozporu s většinovým veřejným míněním.

Babišův konzervatismus

Nálepka konzervatismu navíc začíná mít u nás poněkud fraškovitý nádech. Může-li se bez uzardění hlásit ke konzervativismu Andrej Babiš a jeho fámulové v čele ANO, stává se z českého konzervativismu, jako z mnoha věcí u nás, bezhodnotová bramboračka. Babiš je asi takový konzervativec jako Donald Trump, kterého obdivuje.

Používá tuto nálepku ze tří důvodů, které nemají nic společného s hodnotovou orientací. Tím prvním je snaha „vlichotit“ se do přízně konzervativců v současné vládní koalici, a zvýšit tak šance, že by mohl utvořit příští vládu s ODS.

Druhým důvodem je Babišova inspirace Orbánem. Pokud by stanul opět v čele vlády, chtěl by vládnout jako Orbán a mylně se domnívá, že by mohl českou společnost většinově válcovat k obrazu svému s podobnou politikou xenofobie, štvaní proti menšinám a migrantům, a — v neposlední řadě — i podvazováním demokracie a právního státu.

Třetím důvodem, pro nějž se Babiš vydává za konzervativce orbánovského ražení, je snaha přilákat k ANO část voličů SPD a některých neparlamentních subjektů. Ty všechny spojuje nechuť k liberální demokracii a k právům menšin. A také ambivalentní postoje k Rusku, či rovnou prorusky laděná nenávist k Západu.

Pokud by se konzervativci z řad KDU-ČSL a ODS ocitli na stejné lodi s tímto typem populistického, antidemokratického „konzervativismu“, který začal vařit Babiš, bude to pro ně znamenat stejně potupný konec, jako když se Babiš začal ve snaze přitáhnout levicové voliče ČSSD a KSČM po vstupu do Sobotkovy vlády tvářit, že je vlastně levicovým politikem.

Česká republika není Maďarsko

Je možné argumentovat, že čeští konzervativci, jakož i Babiš s jeho antidemokratickým konzervativním populismem orbánovského typu, špatně čtou českou společnost. Tu se nepodaří většinově ovládnout tak, jak to vidíme v Polsku a v Maďarsku.

Nedá se sice samozřejmě vyloučit, že i kvůli prozatím dosti amatérské politice současné vlády Babiš vyhraje příští volby. A že se mu nakonec podaří to, o co usiluje: koaliční spojení s ODS. Jenže ač by taková koalice Českou republiku nepochybně poškodila a zavlekla do vod politického zpátečnictví, nebyla by faktickou vládou jedné strany, jako je tomu v Maďarsku či Polsku.

Babiš by v takové koalici neměl volné ruce zejména k prosazování antidemokratických opatření, souvisejících s úpravami ústavy a útoky na justici i svobodná média, které by jeho vládu zabetonovaly tak, jak se to podařilo Orbánovi v Maďarsku, nebo jak se o to snaží v Polsku Kaczynského strana Právo a spravedlnost. Bylo by tomu tak nejen kvůli odporu přinejmenším části ODS, ale i silným institucionálním pojistkám u nás, kterými jsou Senát a Ústavní soud.

Navíc vytvoření koalice, která by Babišovy plány naplnila, je velmi nereálné. V ODS se sice ozývají hlasy, že by s Babišovým ANO bylo vlastně možné pragmaticky spolupracovat, a ODS by i proto měla ukončit projekt koalice Spolu, jenže je téměř jisté, že by reálné pokusy části ODS vládnout s Babišem stranu začaly štěpit.

Babiš by sice ve světle současných preferencí mohl možná vytvořit většinovou vládu třeba i s SPD, jenže dohoda s Okamurou může být politickou sebevraždou. Navíc už jen náznaky takových záměrů mohou před volbami vést k odlivu části levicových voličů od ANO zpět k ČSSD.

Navíc je stále více zřejmé, že na české politické scéně chybí politická strana typu Progresivné Slovensko, kterou založil a vede Michal Šimečka. Taková strana se v reakci na koketování části českých konzervativců z vládní koalice s postoji a názory, které razí orbánovský fašizující populismus, jímž se u nás inspiruje Babiš, se ještě může vynořit.

Především si ale samotní konzervativci budou muset ujasnit, do jaké míry jejich současná militantnost v kulturně-politických otázkách, která dost souzní nejen s orbánovským Maďarskem ale dokonce s putinovským Ruskem, sama o sobě pomáhá dláždit Babišovi cestu zpět k moci. Čas na to, aby si potenciálně destruktivní dopady své současné politiky ujasnili, jak se to začíná dít u lidovců, ještě stále mají.