Čeští konzervativci mají od minulých voleb v české politice vliv, který dalece přesahuje jejich reálné postavení v české společnosti. Zásluhou účasti v koalici Spolu se jinak chřadnoucí lidovci stali ve Sněmovně vlivnou politickou silou.

Silnější postavení, než jaké by jim příslušelo ve světle reálného složení elektorátu strany, má i hrstka politiků, kteří se hlásí ke konzervativním hodnotám v Občanské demokratické straně. Předseda strany a premiér v jedné osobě Petr Fiala je ve straně, v níž existuje několik mocenských skupin, potřebuje, aby si udržel svoje postavení.

Alianci konzervativních politiků z lidové strany a konzervativního křídla ODS pak ještě doplňují jednotliví politici z některých dalších stran vládní koalice. A také někteří nezařazení senátoři, z nichž někteří celkově svými postoji koketují s tím, co na české parlamentní scéně reprezentuje Okamurovo hnutí Svoboda a přímá demokracie.

Ke konzervativním hodnotám se začalo v posledních měsících hlásit i hnutí ANO, ale v otázkách, jako je manželství pro všechny nebo Istanbulská smlouva, nepůsobí hnutí, které začínalo s nálepkou liberálního uskupení, jednotně.

Proti veřejnému mínění

Současný relativně silný hlas českých konzervativců na parlamentní půdě je unikátní tím, že v zásadních kulturně-politických otázkách, o které se v současnosti svádí boj, jako je uzákonění manželství pro stejnopohlavní páry nebo schválení Istanbulské smlouvy o potírání násilí na ženách, jdou proti veřejnému mínění.

Česká společnost, která je v řadě věcí konzervativní ve smyslu určitého zápecnictví a neochoty měnit věci, je překvapivě liberální, pokud jde o její pohledy na komunitu LGBTQ a názory na manželství stejnopohlavních párů. Průzkumy veřejného mínění opakovaně ukazují, že manželství pro všechny má v české společnosti většinovou podporu a že většina společnosti nemá problém s komunitou LGBTQ.

Politická síla, kterou souhrou okolností, čeští konzervativci momentálně mají, tak pro ně vytváří určité dilema: Mají využít momentální rozložení politických sil k blokování „progresivistických“ iniciativ, k nimž dle nich patří i manželství pro všechny nebo ratifikace Istanbulské smlouvy, a to i za cenu, že půjdou proti veřejnému mínění? Anebo spíše mají myslet na svoji politickou budoucnost?