Obstrukce nejsou v jednání tohoto typu nedemokratické opozice jen jakýmsi krajním pokusem zablokovat přijetí skutečně špatných zákonů z dílny vládní většiny, ale snahou paralyzovat parlamentní demokracii, kterou lze pak vykreslovat jako nefunkční.

Zrušení přílepku známého jako Babiš II  k obsahově nesouvisejícímu zákonu Ústavním soudem by bylo v normálně fungující demokracii spíše jen „technickým“ rozhodnutím, na jehož základě by se napravila chyba, která se stala v legislativním procesu. V českých politických poměrech ale rozhodnutí Ústavního soudu vyjevuje mnohem hlubší problém, který souvisí s celkovou nefunkčností české parlamentní a vládní politiky.

Přílepek, na jehož základě by politici nemohli vlastnit média a vládní politici přijímat dotace, byl totiž zoufalým pokusem vládní koalice obejít nekonečné obstrukce, jež v podstatě znemožnily přijmout zákon, který samostatně otázku vlastnictví médií politiky a přijímání dotací členy vlády upravoval. Ústavní soud přílepek zrušil nikoliv kvůli jeho obsahu, ale kvůli tomu, co těsnou většinou posoudil jako neústavnost využívání přílepků, které obsahově nesouvisejí se zákonem, k němuž byly připojeny.

Zároveň v odůvodnění svého rozhodnutí nepřímo poukázal na skutečnost, že neústavní praxe, jakou je přijímání přílepků, je výsledkem obstrukcí paralyzujících jednání Sněmovny, čmuž by se dalo do budoucna zabránit změnou jednacího řádu Sněmovny.

Slabá vládní koalice

Skutečnost, že se vládní koalice vůbec uchýlila k přijetí zmíněného přílepku, je důsledkem její pozoruhodné slabosti. Ačkoliv má ve Sněmovně většinu 104 hlasů — a v době přijetí přílepku, tedy před odchodem Pirátů z vládní koalice, měla dokonce 108 hlasů —, není schopná prosadit změny jednacího řádu Sněmovny.

Nelze samozřejmě brát na lehkou váhu argumenty, že jakékoliv změny jednacího řádu, které by výrazně omezily možnosti opozice obstruovat, se mohou v příštím volebním období obrátit proti současným vládním stranám i demokratickému systému jako celku u nás. Současné vládní strany se nejspíš ocitnou v opozici, přičemž obstrukce mohou být jedním z mála nástrojů, s jehož pomocí mohou bránit přijetí zákonů podvazujících demokracii, s nimiž může přijít vláda vedená nesystémovým hnutím ANO.

Potíž s tímto argumentem je, že neochota současné koaliční vlády prosadit v jednacím řádu změny, které by zásadně omezily obstrukce, ji v očích veřejnosti činí slabou, což jen přispěje k volební porážce, na níž se v podobě našlapování okolo změn jednacího řádu Poslanecké sněmovny fakticky už připravuje.

Pro mnoho voličů je přitom nepochopitelná jak samotná slabost většinové vládní koalice v přístupu ke zjevně potřebným změnám jednacího řádu Sněmovny, tak skutečnost, že většinová koalice nedokáže řadu svých návrhů ve Sněmovně prosadit kvůli nekonečným obstrukcím opozice. Což opět souvisí se zastaralostí jednacího řádu Poslanecké sněmovny.

Současná vládní koalice by přitom nutně nemusela přijímat změny jednacího řádu „silou“. S opozicí, pro níž by mohly být některé změny jednacího řádu výhodné, až se nejspíš dostane za rok k moci, by se nejspíš dalo o smysluplných změnách jednat s tím, že nový změněný jednací řád začne platit teprve v příštím volebním období.

K prosazení změn „silou“ by mohla vládní koalice přistoupit teprve v případě, že se opozice na konstruktivním jednání nebude chtít podílet, čehož by při troše komunikační šikovnosti mohla navíc využít.

Případné změny jednacího řádu jsou dvojího druhu. Jako inspirace může posloužit zejména sousední Rakousko, kde ke změnám pravidel pro jednání dolní komory parlamentu přistoupili kvůli podobnému zneužívání obstrukcí tamní opozicí, jaké předvádí současná opozice u nás.

První zásadní reforma spočívala v tom, že v určení programu schůzí dolní komory parlamentu má hlavní slovo její předseda či předsedkyně. Předseda, tak jak je to obvyklé v mnoha jiných parlamentech v západních demokraciích, konzultuje s poslaneckými kluby, ale poslední slovo ohledně toho, o čem se bude jednat, má on. U nás současný jednací řád umožňuje nekonečné debaty, fakticky obstrukce, už při určování programu schůze.

Druhá série změn pak spočívá v omezení délky příspěvků a redukce takzvaných přednostních vystoupení. Lze se inspirovat i úpravou platnou v Německu, že pozměňovací návrhy nemohou dávat jednotliví poslanci, ale kluby. I podávání velkého množství pozměňovacích návrhů je totiž často forma obstrukce.

Tou je ze strany opozice i nadměrné vyvolávání mimořádných schůzí. Ze strany vládní koalice je zase nadměrné využívání mimořádných schůzí praxí, s jejíž pomocí se obstrukce snaží omezit. Je to tedy uznání faktu, že jednací řád nefunguje, jak by měl, přinejmenším v těch částech, které regulují průběh řádných schůzí.

Nesystémová opozice

Negativní dopady toho, že většinová vládní koalice okolo změn jednacího řádu Poslanecké sněmovny nerozhodně našlapuje, umocňuje frustrace té části veřejnosti, která v souladu s tím, co strany současné vládní koalice prohlašovaly před volbami, vidí strany současné opozice jako v podstatě nedemokratické. Jinými slovy: obstrukce by se asi této části veřejnosti jevily jinak, kdyby českou sněmovní opozici tvořily standardní demokratické strany.

Tvoří ji ovšem dva vůdcovské subjekty s mizivou vnitřní demokracií. Vládní koalice tak v jistém slova smyslu svádí ve Sněmovně souboje nikoliv s opozičními politickými stranami, ale s Andrejem Babišem a Tomiem Okamurou, jejichž vůli naplňují jejich politické komparzy.

Touto vůlí je v podstatě blokovat vše, co přichází z vládního tábora, a vykreslovat téměř všechny vládní návrhy zákonů jako principiálně špatné. Obstrukce nejsou v jednání tohoto typu nedemokratické opozice jen jakýmsi krajním pokusem zablokovat přijetí skutečně špatných zákonů z dílny vládní většiny, ale snahou paralyzovat parlamentní demokracii, kterou lze pak vykreslovat jako nefunkční.

To, že vládní koalice nebyla schopná uměle vyvolávané opakované paralýze Sněmovny učinit přítrž v podobě změny jednacího řádu, a uchyluje se tudíž ve snaze prosadit některé zákony k opatřením, která nevycházejí ze současného jednacího řádu, také nakonec hraje do rukou nedemokratické opozice. Ta může sama — částečně po právu — upozorňovat na to, že vládní koalice porušuje platná pravidla, které nepomáhá ani to, že dokonce i Ústavní soud se praxe předčasného ukončování rozpravy ve svých rozhodnutích zastal s tím, že obstrukce nelze zneužívat.

Vládní koalice, zdá se, vůbec nepochopila, že pro mnoho voličů, kteří podpořili strany vládní koalice v minulých volbách, byl volební výsledek, s jehož pomocí se podařilo ukončit působení Babiše v čele vlády a odsunout jeho hnutí do opozice, vítězstvím — jakkoliv těsným — liberální demokracie nad silami, které liberální demokracii zpochybňují. Vládní koalice promeškává příležitost nastavit a co nejvíce posílit taková pravidla demokratické hry, která by populistickým nepřátelům liberální demokracie, pokud se dostanou k moci, přinejmenším značně ztížila jejich pokusy útočit na některé pilíře liberální demokracie.

Možné také je, že kdyby se vládní koalice byla schopná chovat rozhodněji a v případě změn jednacího řádu srozumitelně vysvětlovat, proč jsou pro českou demokracii zásadní, nepotýkaly by se vládní strany s tak výrazným propadem voličských preferencí. Mnoho voličů totiž zlomilo nad vládní koalicí hůl právě kvůli její slabosti.

Pro současnou českou politickou situaci je svým způsobem symptomatické, že politickou reprezentaci musí nepřímo „postrkovat“ k takovým změnám jednacího řádu Poslanecké sněmovny, které by zásadně omezily obstrukce podlamující důvěru v samotný demokratický proces, až Ústavní soud. Jeho odůvodnění zrušení přílepku Babiš II je zrcadlem poukazujícím jak na slabost současné vládní koalice, tak nedemokratičnost opozice.