V Evropském parlamentu byly po eurovolbách strany patřící k fašizující extrémní pravici „odklizeny“ do politického území nikoho. Velká koalice demokratických stran, kterou tvoří evropští lidovci, socialisté, liberálové a zelení, přitom vytvořila „cordon sanitaire“.

Europoslanci ze stran sdružených ve frakci Patrioti pro Evropu a Evropa suverénních národů tak v EP nedostali žádné významné funkce. Jejich vliv na chod europarlamentu bude minimální. A jelikož v EP platí přísná pravidla, i pokud jde o délku vystoupení a pravidla hlasování, nebudou mít možnost narušovat chod největší demokratické instituce v Evropě ani s pomocí obstrukcí.

Za tímto obranným valem se ocitly i dvě strany, které tvoří opozici v českém parlamentu — hnutí ANO a hnutí Svoboda a přímá demokracie. SPD se přihlásila ke spolupráci s neofašistickou Alternativou pro Německo a dalšími podobnými stranami v rámci frakce „suverenistů“.

ANO na základě rozhodnutí svého vůdce, Andreje Babiše, přešlo od mainstreamových liberálů do frakce Patrioti pro Evropu. Tam hodlá spolupracovat se stranami, jako jsou postfašističtí rakouští Svobodní, maďarský antiliberální Fidesz, nacionálně-populističtí lepenovci z Francie, Strana pro svobodu Geerta Wilderse z Nizozemska či neofašistická Liga z Itálie.

Všechny strany sdružené ve dvou frakcích, které byly v EP vyloučeny ze slušné společnosti, mají problémy nejen s pravidly liberální demokracie, ale vyjadřují také ve vztahu k brutální válce Ruska proti Ukrajině často postoje, které souzní s ruskou propagandou, a jsou tedy nesporným rizikem pro naši bezpečnost.

To byl také důvod, proč kupříkladu Fidesz maďarského premiéra Viktora Orbána neuspěl ve svých snahách připojit se k euroskeptické frakci Evropští konzervativci a reformisté.

Pro a proti

O tom, zdali je politická izolace „proruských“ stran, které mají problémy s liberální demokracií, hlásají nacionalismus a ostré protiimigrační postoje správná taktika, se však vedou teoretické spory. Slyšíme hlasy, že je to kontraproduktivní, jakož i hlasy, že izolace nepřátel liberální demokracie je správný postup.

Lze též argumentovat, že v EP je izolace podobných stran srozumitelnější, protože většina z nich chce Evropskou unii buď oslabit, nebo rovnou zrušit. Dávat v paramentu EU prostor takovým stranám proto nemá smysl.

V jednotlivých členských státech se uplatňuje různá praxe. V některých, jako je třeba Švédsko, byly podobné strany vtaženy do vládnutí. Když nacionalističtí a protiimigrační Švédští demokraté skončili v roce 2022 ve volbách druzí, menšinová vláda sestávající z mainstreamových stran s nimi uzavřela dohodu, že budou vládu podporovat.

V Nizozemsku po loňském vítězství Wildersovy Strany pro svobodu bylo pro změnu po více než půl roce dosaženo dohody, že se Wildersova strana bude podílet s demokratickými stranami přímo na chodu vlády, jakkoliv v ní nezasednou přímo její vrcholní politici.

V Itálii zformovala nacionálně-konzervativní strana Bratři Itálie, jejíž někteří politici přímo koketovali dědictvím italského fašismu, v roce 2022 novou vládu, které se účastní i neofašistická Liga Mattea Salviniho. Právě Itálie je nyní často uváděna jako příklad země, v níž vtažení stran, které byly považovány politickým mainstreamem za extrémistické, do vlády, ukázalo, že dostanou-li se extrémisté k moci v členské zemi EU, musejí si nakonec počínat umírněněji a konstruktivněji, než jak slibovali před volbami.

Ve východní Evropě, která je v EU zatím méně ukotvená, ovšem vidíme, že nacionalisticko-populistické strany, které mají problémy s liberální demokracií, v momentě, kdy se dostaly k moci, neváhaly útočit na základní principy liberální demokracie a právního státu. Maďarsko za vlády Orbánova Fidesze, Polsko za vlády strany Právo a spravedlnost, a nyní i Slovensko za vlády Smeru Roberta Fica, se kvůli tomu opakovaně dostaly do sporů s EU. Zároveň ale lze argumentovat, že kdyby tyto země nebyly členy EU, zřejmě by sklouzly rovnou k otevřeným diktaturám.

Američtí politologové Steven Levitsky a Danniel Ziblatt ve své knize Jak umírají demokracie z roku 2018 argumentovali, že demokraté v historii opakovaně chybovali, když uvěřili, že strany útočící na liberální demokracii lze „civilizovat“, vtáhnou-li je demokraté do vlády, nebo když s nimi zacházejí v politickém provozu, jako by jejich politici byli partneři pro demokratickou diskuzi.

Jako příklady fiasek toho přístupu analyzovali nástup fašismu v Itálii a nacismu v Německu ve dvacátých a třicátých letech minulého století. My bychom mohli uvést příklad nástupu komunismu v Československu. Komunistické straně bylo navzdory jejímu programu zničení demokracie a tržního hospodářství dovoleno fungovat v politickém systému první republiky, a po 2. světové válce stanout v čele koaliční vlády s demokratickými stranami. Výsledek známe.