Politolog Jiří Pehe si tedy stěžuje, že česká občanská společnost ještě nedorostla, nevyzrála tak dalece, aby mohla fungovat stejně jako historicky starší a vyvinutější politické systémy na Západě, tedy s vypracovanými aparáty klasických politických stran.

Bezpochyby, jeho konstatování nevyzrálosti české občanské společnosti má naprosto reálný fundament, tato nezralost se při různých příležitostech projevuje znovu a znovu. Ovšem - tato jeho kritika českých poměrů by své plné oprávnění mohla mít pouze tehdy, kdyby nějakým způsobem doložil, proč má zrovna onen "standardní", tedy konvenční model politických partají podle klasického západního střihu být tím vzorem non plus ultra, který představuje nejvyšší myslitelnou hodnotu společenského uspořádání, a o jehož dosažení je zapotřebí ze všech sil usilovat.

Přitom - i Pehe sám přiznává, že v současné době je i tento západní model tradičních politických partají v krizi. Že je stále méně schopen v dostatečné míře uspokojit představy a požadavky svého obyvatelstva o tom, v čem vlastně spočívá "dobrý život". Tedy o tom, kam se vlastně má ubírat daná společnost ve svém žití, jakými hodnotami se má řídit.

Zopakujme si klíčový výrok Jiřího Pehe: "politicky nedospělá česká společnost hledala na Hradě (za časů Masaryka, J.P.) něco 'nad politikou'".

Podle politologa Pehe je toto "něco nad politikou" zřejmě projevem politické nedospělosti, nevyzrálosti české společnosti, která si nedokázala vystačit se standardní politikou. Jenže - nebylo to právě toto masarykovské "něco nad politikou", které do české občanské společnosti prosadilo alespoň určité základní povědomí o tom, že politika bez humanismu degeneruje v pouhou bezduchou technokraticko-byrokratickou správu státu? Nebylo právě toto masarykovské zasazení politiky do širšího rámce mravnosti, humanitních ideálů jedinečným počinem, a to i v mezinárodním měřítku?

A není to málo pozitivního, co je spojeno s činností Václava Havla v české politice, spojeno taktéž s jeho - byť i marným a v mnohém velmi naivním - usilováním o něco, co překračuje rámec "standardní" politiky, co životu občanské společnosti teprve propůjčuje nějaký vyšší smysl, přesahující banalitu onoho všedního politického technokratismu?...

A není tomu snad tak, že i jinde ve světě čím dál tím více sílí trend, že poté co se ukázalo že dosavadní modus této "vyzrálé" občanské společnosti, totiž pouhá mechanická sebereprodukce konzumní společnosti, je už nadále neudržitelný a neživotný, že tedy čím dál tím více sílí trend hledání - byť i často jen živelného a chaotického - nějakých nových idejí, které by člověku a společnosti daly novou orientaci, na místě tohoto bezduchého "standardního" politického technokratismu?...

Ano, ve své bezprostřední podobě jsou tato alternativní hnutí většinou zmatená, jsou spíše jenom živelnou, emocionální negací tohoto zkostnatělého systému politických partají a jejich mocenských aparátů. Ale opakuji to znovu a znovu: pokud se progresivním silám (respektive progresivní levici) nepodaří vystoupit s novými progresivními idejemi a ideály, pak není možno se divit a je to pouze zákonité, že na jejich místo nastupují hnutí ryze negativistická, destruktivní, reakcionářská.

Řešením ale v žádném případě nebude návrat k jakémusi "standardnímu" stavu konvenční, principálně bezobsažné, bezduché politiky. Je to právě to "něco nad politikou", které je nutno ze všech sil začít hledat.

Je nutno opět začít hledat "politiku s lidskou tváří", místo spokojit se natrvalo s bezduchým technokratismem odosobněných partajních aparátů.

Velmi souzním s tímto článkem od pana Jiřího Pehe. Českou politiku vnímám jako nevyzrálou a projevuje se nejen tendencí ke kultům osobnosti na úkor identifikace s klasickými politickými stranami. Vedle toho nelze nepojmenovat onu českou "neofilii", jak tento fenomén někdo nedávno nazval, tedy opakované tíhnutí českého voliče k novým a novým stranám a hnutím na jedno či dvě použití, mnohdy ideově naprosto neukotvených. Dalším symptomem je fakt, že česká levice je nacionalistická, tedy není autentickou levicí, a česká pravice není konzervativní, tedy v podstatě není ani autentickou pravicí.

S charakterem politiky států střední a východní Evropy máme samozřejmě hodně společného, navíc je zde pozůstatek a "díra" po kontinuitě domácí šlechty (a s ní spojených dějin), která je i navzdory minulosti totalitního režimu stále zachována v Polsku nebo Maďarsku. Ale to by bylo na další a podrobnější diskusi.

K tomu, co zmiňujete, tedy ke směřování k přesahu nad stranickou a technokratickou politikou, jsme ovšem vůbec nedospěli a ani nemohli dospět. Nesplnili jsme předchozí úkol, tedy dostat se k vyzrálému stranictví.

Masarykovský přesah, přestože ho tak TGM zřejmě nezamýšlel, je jaksi jen v odcizené a neúplné formě. Vy byste to jistě lépe a výstižněji dialekticky vyjádřil... Hledá se "něco nad politikou", ale je to vlastně jen odcizená projekce náboženských představ. Tak to jednou popsal Václav Bělohradský. Češi podle mě hledají ztracenou z podstaty vlastně náboženskou seberealizaci v tom, že vzhlížejí k idealizovanému lídrovi politické strany nebo hnutí, který nutně opakovaně zklamává a selhává v této roli, protože v ní vlastně nejde uspět. Nejde totiž o posuzování rozporu mezi idejemi a praktickými činy, realistické zhodnocení politiků a jejich stran, ale o nepřiměřená očekávání záchrany. V tom spočívá ona nezralost.

Na úrovni hledání něčeho, co by autenticky překonávalo stranickost a technokratismus, prostě nejsme a nemůžeme být kvůli výše popsanému.

pan Poláček Vám vzkazuje, že by na Váš příspěvek rád reagoval, ale nemůže, protože zde byl zablokován na základě tvrzení že „předplatné vypršelo“