Podle průzkumů veřejného mínění by nyní volila strany a hnutí, které ve skutečnosti nejsou stranami ani hnutími, ale vůdcovskými politicko-podnikatelskými projekty, více než polovina českých občanů. Jinými slovy: více než polovina české veřejnosti podporuje různé politické subjekty kvůli vůdcům, kteří stojí v jejich čele.

Více než ucelené programy politických stran s ideovou identitou a vnitřními demokratickými strukturami je totiž oslovuje nekoherentní populistická či protestní rétorika politických pábitelů s autoritářskými sklony.

Největší podpory, okolo třiceti procent, si mezi českými politickými subjekty užívá hnutí ANO, které stvořil a ovládá miliardář Andrej Babiš. V politických komentářích se sice běžně mluví o „voličích ANO“, ve skutečnosti však tito voliči volí především Babiše. Jinými slovy: ANO je vystavěno striktně na Babišově kultu osobnosti, a pohromadě ho drží nikoliv nějaký ucelený program nebo ideologie, ale osobní oddanost Babišovi.

Zavádějící je také označení „hnutí“, které se v souvislosti s ANO používá. Skutečné hnutí by vzniklo autonomně „zdola“. ANO bylo ale prokazatelně vytvořeno shora jako institucionální páka pro Babišovy zájmy.

Kdyby se Babiš rozhodl v politice skončit nebo kdyby z politiky zmizel kvůli úmrtí či nemoci, skončilo by i hnutí ANO. Je sice pravda, že si za více než deset let existence ANO na krajských a municipálních úrovních vydobylo přinejmenším zdání jisté nezávislosti na vůdci, a tedy zdání schopnosti existovat a rozhodovat i bez něj, skutečností ale zůstává, že Babiš — a nikoliv nadosobní idea či program — je jediným pojivem „hnutí“.

Podobně je tomu s hnutím Svoboda a přímá demokracie, stranou PRO, hnutím Přísaha, hnutím Motoristé sobě a v poslední době i koalicí Stačilo! Všechny tyto politické subjekty v různé míře stojí a padají se svými vůdci, kteří je stvořili: SPD s Tomiem Okamurou, PRO s Jindřichem Rajchllem, Přísaha s Robertem Šlachtou, Motoristé sobě s Filipem Turkem (ač oficiálním zakladatelem a lídrem je Petr Macinka) a do velké míry i Stačilo! s Kateřinou Konečnou.

Vůdcovská minulost české politiky

Vůdcovské projekty v české politice po roce 1989 nejsou ničím novým, ba dokonce stály přímo u zrodu české polistopadové politiky. Už první velká nově vzniklá strana, Občanští demokraté, byla v prvních fázích své existence stranou Václava Klause. Ve straně panoval silný kult osobnosti, a když Klaus po několika volebních prohrách stranu v roce 2002 opouštěl, mluvil jeho nástupce Mirek Topolánek o ideologii strany devótně jako o „klausismu“.

A ODS se z „klausismu“ nezotavila dodnes. Otec-zakladatel se nad stranou po mnoho let vznášel jako temný mrak, a ještě v roce 2009 se mu podařilo s pomocí své páté kolony ve straně přivodit pád Topolánkovy vlády. Klausovými postoji je dodnes ovlivněn přístup ODS k Evropské unii a není náhoda, že i dnes nejsilnější vnitřní opozice vůči předsedovi strany Petru Fialovi přichází od politiků, kteří se s „klausismem“ nikdy nerozešli.

Zatímco ODS, i když se šrámy, Klause nakonec přežila, sociální demokracie ve snaze přežít dědictví kultu Miloše Zemana takové štěstí neměla. To, že je dnes okrajovou politickou stranou bojující o přežití, souvisí právě se Zemanem, který stranu, kterou viděl jako svůj výtvor, vnitřně rozkládal a manipuloval ještě dlouho po odchodu z jejího čela a nepřestal, ani když se stal prezidentem. To, že ČSSD šla v roce 2018 do smrtícího koaličního objetí s Babišovým ANO, je především Zemanova zásluha.

Dvě největší české politické strany, které určovaly dění v české politice a střídaly se v čele vlád od roku 1992 až do roku 2017, byly „tradičními“ politickými stranami snad jen v tom, že si vytvořily stranické struktury a mechanismy, které známe z velkých stran v západní Evropě. Jinak to byly po určitou dobu především vůdcovské projekty, v nichž lidé volili Zemana a Klause, a nikoliv programovou nabídku. Podobně, jako dnes volí Babiše. Byly a zůstaly stranami personálně chudými stejně, jako je dnes ANO.

Vůdcovskými projekty byly i některé další strany, které vznikly později. TOP 09 byla vytvořena v podstatě jako politický klub okolo Karla Schwarzenberga a Miroslava Kalouska. Oba coby lídry strany sice přežila, ale její dnešní balancování na hraně volitelnosti souvisí i s tím, že nemálo jejích podporovatelů volilo nikoliv stranu TOP 09 coby ideově vymezený subjekt s vlastní politickou identitou, ale právě a jen Schwarzenberga a Kalouska.

Vůdcovským projektem byly i dnes takřka zapomenuté Věci veřejné Víta Bárty. Skončily spolu s jeho odchodem z čela tohoto „hnutí“. A stejně skončilo hnutí Úsvit, jež založil Okamura ještě před SPD.

To, že čeští voliči ve velkých počtech volí vůdcovské projekty a své hlasy dávají v prvé řadě „vůdci“ spíše než straně, s sebou nese neblahé následky: neúspěchy či rovnou usychání skutečných politických stran. Tedy stran, které mají příslušné vnitřní demokratické struktury a mechanismy rozhodování a jejich přežití nezávisí na konkrétním vůdci. K těm na české politické scéně dlouhodobě patří lidovci a v posledních letech hnutí STAN a Pirátská strana.

Kult osobnosti na Hradě

Příchylnost nemalé části českých voličů k „vůdcům“ doprovází i politické „zbožšťování“ českých prezidentů. Ačkoliv hlavy státu nemají podle ústavy velké pravomoci, monarchistické pojetí prezidentství v české politice vládne už od dob Masaryka.

Masaryk držel nevyzrálou československou demokracii v mnoha ohledech pohromadě, jeho role zdaleka přesahovala tu, kterou by měl prezident v tehdejší parlamentní demokracii mít. Ač mu prvorepubliková ústava dávala více pravomocí než prezidentům po roce 1989, jeho obrovský vliv souvisel především s nekritickým zbožštěním prezidenta do podoby moudrého „tatíčka“ národa, což samo o sobě leccos vypovídá o politické nedospělosti.

Politické strany první republiky byly slabé, málo schopné hledat politický konsensus. Bezduché partajnictví prvorepublikových demokratických stran pak vydláždilo cestu k nástupu české verze fašismu během takzvané druhé republiky, a po válce i k nástupu komunistů.

Prezidentská role si do jisté míry držela auru „moudré“ nadstranickosti dokonce i během komunistické éry, což byl také jeden z důvodů, proč se první a později generální tajemníci KSČ nechávali volit prezidenty. Po roce 1989 bohužel československá a pak česká demokracie masarykovský koncept prezidentství převzaly.

První tři polistopadoví prezidenti měli vliv zcela neodpovídající jejich ústavnímu postavení. Do fungování systému parlamentní demokracie často spíše házeli písek, než že by byli jeho organickou součástí. A mohli tak činit především proto, že politicky nedospělá česká společnost hledala na Hradě něco „nad politikou“.

Politicky nedospělý národ

Česká politická společnost byla, stejně jako ta občanská, slabá už v pozdním Rakousku-Uhersku. Dokladem je, že ve vídeňském parlamentu byli čeští politici schopní něco prosadit jen málokdy. Není ostatně náhoda, že se habsburská monarchie přetvořila v Rakousko-Uhersko. Češi z reformy vypadli.

Českou společnost už v této době charakterizovala malá důvěra k autoritám a k institucím rakousko-uherského mocnářství. Možná tomu tak bylo částečně dobrých důvodů, jenže když při rozpadu Rakouska-Uherska spadla českému národu do klína možnost v rámci vlastního státu tyto postoje změnit, příliš toho nevyužil. Skeptický, ba „podvratný“ pohled na politiku přežil, politici byli i ve formálně demokratickém státě ti „nahoře“, kterým — až na výjimky — nebylo radno důvěřovat.

Často se tvrdí, že personální chudoba českých politických stran po roce 1989 má co do činění především s odporem lidí ke stranictví poté, co byli 41 let vystaveni stranictví absolutizovanému, srostlému se státem reprezentovaným KSČ. Lze ovšem argumentovat, že odpor k politice založené na soutěži politických stran a k demokraticky vygenerovaným elitám, je staršího data.

„Drobná práce politická“, o níž mluvil Masaryk jako o předpokladu úspěšné demokracie, se u nás nikdy plně neujala. Nemalá část české společnosti i dnes preferuje „spasitele“ a „zvěstovatele“, zejména pak ty, kteří se vymezují proti těm, kteří národ zahleděný do provincialismu údajně nějak ohrožují — od migrantů až po instituce EU.

Jinými slovy, občanská společnost je zde slabá. Demokratické strany odmítá nemalá část veřejnosti nejen proto, že politiku nedělají vždy úspěšně, ale i proto, že skutečný demokratický provoz je prostě komplikovaný.

Tradiční strany a tradiční politika jsou kvůli sílícím globálním výzvám a matoucí „tekutosti“ modernity v krizi i na Západě. V žádné západoevropské demokracii ale voličská podpora pro nesystémové strany založené na vůdcovském principu nedosahuje většiny. Určitou výjimkou je jen Itálie, kde po éře „vůdce“ Berlusconiho sice v čele stran a hnutí, jako jsou Bratří Itálie, Pět hvězd a Liga severu stojí vůdcovské postavy, tyto subjekty na nich však nestojí a s nimi nepadají do takové míry, jako je tomu v případě vůdcovských projektů v České republice.

Mohli bychom argumentovat, že příchylnost společnosti k vůdcům v čele různých populistických hnutí a stran je do určité míry postkomunistický fenomén. Lze se ptát, co by zbylo ze strany Fidesz v Maďarsku, kdyby z jejího čela zmizel Viktor Orbán, nebo co by zbylo z polské strany Právo a spravedlnost, kdyby ji opustil Jarosław Kaczyńský a co by se stalo se slovenským hnutím Smer v případě odchodu Roberta Fica.

Ať už je důvod pro podporu „vůdcovské“ politiky opírající se o populismus ale jakýkoliv, jisté je, že Česká republika a ostatní státy střední Evropě před sebou mají ještě dlouhou cestu. Skutečné politické společnosti se v nich ještě nevytvořily. A není jisté, že se jim to vzhledem k mezinárodnímu dění ještě vůbec podaří.