"V české politice se začnou hýbat ledy," míní politolog Pehe.

Tento výrok mi tak trochu připomněl dávná léta československé emigrace. Pro ty, kdo toto prostředí nezažili osobně, je zapotřebí připomenout: nějaká emigrace jako ideový, akční či politický celek fakticky vůbec neexistovala, za prvé naprostá většina emigrantů se o politiku nestarala a věnovala se svým vlastním osobním životům, a ta část emigrace která byla politicky aktivní byla beznadějně roztříštěná v celou řadu názorově protichůdných a politicky navzájem konkurujících subjektů. Z nichž některé byly tvořeny víceméně jenom několika osobami. (Dosti to připomíná známou scénu z "Života O' Briana" Monty Pythonů v hledišti gladiátorské arény, kde některé frakce různých hnutí za osvobození Palestiny nemají třeba více nežli jednoho jediného člena.)

Zkrátka: všeobecné ovzduší čs. emigrace bylo strnulé, zkostnatělé, zatuchlé, až přímo zahnívající. Daniel Strož, vydavatel exilového kulturního magazínu Obrys (jedné z mála kvalitních exilových publikací) pak toto rozpoložení emigrace v jednom číslo své tiskoviny komentoval takto:

"Optimisté tvrdí, že se v emigraci něco hýbe.

Pesimisté tvrdí, že s ní hýbají červi."

Neměla by tato věta snad svou určitou platnost i pro současný stav české domácí politiky?...

Pohybem ledu se myslívá projev tání, blízkost jara. O to jde nyní asi jen stěží. Co můžeme aktuálně pozorovat, vypadá na pouhý neklid, na snahu zaujmout výhodnou pozici před očekávaným finišem (samotnou volební kampaní). Jedná se vlastně o něco jako alternativní porcování medvěda. Voličského.

Co se týče československé emigrace, tak situace mohla jistě být o dost horší. U nás vládnoucí moc si to přála a leccos pro to dělala. Na to, že na Západě dlela vedle emigrace poúnorové také emigrace posrpnová a pak i pochartovní (plus specifická slovenská), byla situace poměrně klidná a navenek při pluralitě i důstojná. Výraznou zásluhu na uvedeném měli osobně Tigrid a Pelikán. Uvedené samozřejmě neznamená, že lecjaká malost, řevnivost a nedůvěra nebyly, zvlášť při bližším pohledu, k zaznamenání. Na (proti jiným případům) relativně slušný poměr v naší emigraci, stejně jako v domácím disidentském prostředí, měla nepominutelný pozitivní vliv morální odpudivost československého režimu, jenž byl nastolen vnějším zásahem, a po skoro celé poslední dvacetiletí, předcházející prudkou zásadní změnu poměrů, se proměňoval jen minimálně.

Pane Horáku, není mi známo na základě jakých indicií jste dospěl k závěru, že právě Pavel Tigrid by snad nějakým významným způsobem přispěl k zušlechtění emigrantského prostředí. Musím konstatovat, že v tomto ohledu musím vycházet ze zkušeností a událostí zcela jiného druhu.

Připomeňme si napřed počáteční osudy a počiny P. Tigrida. Ten se po svém odchodu do emigrace ocitl v uprchlickém táboře; kde existovala reálná vyhlídka zůstat tam víceméně uvázán i na několik let. Byl to tehdejší ředitel rozhlasové stanice "Svobodná Evropa" Peroutka, který Tigrida doslova vytáhl z uprchlického tábora, a obstaral mu místo v SE.

Jakým způsobem se ale Tigrid odvděčil svému dobrodinci? - Tím že se snažil u Američanů (tedy u provozovatelů SE) dosáhnout toho, aby byl Peroutka zbaven svého místa ředitele, a aby na toto místo byl dosazen on sám, Tigrid! Zcela otevřeně řečeno: větší míru lidské podlosti a bezcharakternosti je sotva vůbec možno si představit.

Naštěstí se Američané tehdy postavili za Peroutku; doslova mu řekli: "Svobodná Evropa jste pro nás Vy." A vyhozen byl Tigrid.

Pro nějaký čas byl touto událostí Tigrid fakticky eliminován z exilového prostředí; poté se mu nicméně podařilo zprovoznit svůj exilový magazín "Svědectví".

Není sporu o tom: tato tiskovina si časem jak v exilových kruzích, tak v prostředí domácího disentu vydobyla nemalé renomé. A je nutno uznat i to, že tento magazín byl redakčně veden profesionálně, v daném ohledu nelze zaznamenat žádné závažné závady.

Ovšem co se obsahového respektive ideového zaměření této tiskoviny týče, pak je nutno konstatovat, že se jednalo o médium fundamentalistického antikomunismu a tvrdého pravičáctví. Samozřejmě, je v logice věci že exilové médium sotva bude vyjadřovat levicové, nebo snad přímo socialistické názory; nicméně holým faktem je, že obsah Tigridova Svědectví byl nakonec redukován víceméně jenom a pouze na neustálé nářky nad zlem komunismu. Kdyby si někdo tehdy napsané texty přečetl dnes, sotva by v nich asi mohl objevit něco myšlenkově inspirativního, nadčasově platného.

Tento stále dokola se otáčející mlýnek fundamentalistického antikomunismu se už sám o sobě časem nutně jevil únavným a nezáživným; ale k tomu všemu přistupuje ještě mnohem závažnější aspekt celé záležitosti. Ano, antikomunistické postoje se v rámci exilu mohly jevit naprosto přirozené a legitimní; ovšem na straně druhé by se prvořadou povinností prakticky každého veřejného média jevilo sdělovat svým příjemcům pravdu o tomto světě. Tedy - pravdu celou, v celé její složitosti a rozporuplnosti. (Z dobrých důvodů mají například veřejnoprávní média povinnost dát vždy hlas i protistraně.)

Ať mi někdo ukáže, že by Tigridovo svědectví (alespoň od roku 1982, kdy jsem ho četl) někdy přineslo takto vyvážený, objektivní pohled na stav světa. To jest: na stav západního světa, tedy světa liberálního kapitalismu. Nutno připomenout: lidé doma měli tehdy sotva možnost získat objektivní informace o stavu tehdejšího západního kapitalismu; a u velké části populace (a především mladé generace) převládaly iluze o "zlatém Západě". Který je prý pro všechny jeho občany blahobytný, který je prý absolutně demokratický a svobodný.

Jevilo by se tedy prvotní povinností exilových médií, a exilu vůbec zpravit domácí lid o tom, že tento Západ není zdaleka tak zlatý, jak se při povrchním pohledu jeví. Že i v tomto blahobytném Západě existuje mnoho lidí, kteří musejí denně bojovat o svou materiální existenci. Že zde v zásadě neustále hrozí nezaměstnanost, náhlé propuštění. Že se nájemníkům bytů může kdykoli stát, že jim komerční pronajímatel - v zájmu vlastního zisku - dá výpověď z bytu.

Ale nejde jen o tyto čistě materiální skvrny na zářivém lesku "zlatého Západu". Bylo by možno domácí lid zpravit i o tom, jaká je pravá tvář oné natolik glorifikované západní "demokracie". Že se jedná o únavný kolotoč neustálých tahanic o politickou moc, o voličské hlasy; a že toto každodenní politikaření je ve svém celku nakonec téměř stejně tak bezduché, jako komuniké o zasedání vládních partají na socialistickém Východě.

Bylo by tedy mnoho a ještě více toho, co by exilová média, respektive exulanti vůbec byli morálně povinni sdělit, prozradit svým doma zůstavším krajanům o pravém stavu západního světa. A troufám si tvrdit, že kdyby tato pravda byla k dispozici ve chvíli listopadového převratu, že by celý proces transformace mohl probíhat podstatně jinak. Mohl probíhat s mnohem větším, rozmyslnějším vědomím, bez iluzí o samospasitelnosti struktur a institutů světa liberálního kapitalismu. Pokud se opět omezíme na čistě materiální sféru, mohly být například od samého počátku přijaty zákony na ochranu nájemníků před svévolným jednáním nájemců. Vůbec celý proces transformace mohl probíhat sociálně mnohem ohleduplněji. Ale především: celé směřování polistopadové společnosti mohlo být zcela jiné, místo tvrdého klausiánského "trhu bez přívlastků" bylo možno vydat se - alespoň - cestou skandinávského modelu společenské solidarity.

Bylo toho tedy mnoho, co by exilová média - ve kterých Tigridovo Svědectví bezpochyby zaujímalo (po samotné Svobodné Evropě) vůdčí postavení - co by tato média mohla sdělit lidem doma. Ale opakuji znovu: ať mi někdo ukáže, že by Tigridovo Svědectví svým čtenářům doma kromě svého zavilého antikomunismu sdělilo i to nejmenší o pravé tváři světa západního kapitalismu.

Mimochodem: jestliže bylo uvedeno, jakým způsobem se Pavel Tigrid zachoval ke svému dobrodinci Peroutkovi, pak i v rámci své vlastní redakce zřejmě nepovažoval za potřebné tyto své metody jednání jakkoli měnit. Jednoho dne z nějakých důvodů dospěl k názoru, že mu jeho dosavadní spolupracovníci nevyhovují (bůh suď, zda mu připadali stále ještě ne dost antikomunističtí, či zde byly jiné důvody) - ale v každém případě celou redakci vyhodil v podstatě ze dne na den. Její členové ještě do posledního čísla stačili umístit svůj protest; ale to bylo tak všechno co proti tomu mohli udělat. Tigrid byl soukromým a výlučným vlastníkem, a mohl si tedy dělat co se mu zlíbilo.

Všeho všudy by se tedy podle všech obecných morálních měřítek dalo soudit, že nežli aby P. Tigrid nějakým způsobem přispíval ke kultivaci, neřkuli zušlechťování vztahů v exilovém prostředí, tak že jeho působnost v něm byla doprovázena řetězcem podrazů a vyslovených podlostí.

Po listopadovém převratu byly však všechny tyto činy této osoby "velkoryse" zapomenuty respektive bagatelizovány (o jeho podlém jednání vůči Peroutkovi se samozřejmě vědělo); tento člověk byl oslavován, byl glorifikován, byl vyzdvižen do postu ministra kultury (!), byla po něm pojmenována gymnázia. Snad aby byl české mládeži mravním vzorem?...

Tolik tedy k exilovému působení P. Tigrida; jakož i ale ke stavu čs. exilu vůbec.

Co se pak exilové působnosti taktéž zmíněného J. Pelikána (a jeho vlastní exilové publikace s názvem "Listy") týče, pak zde se samozřejmě jednalo o poněkud jiný případ. Už proto, že Pelikánovy Listy měly - pokud si ještě přesně vzpomínám - ve svém záhlaví napsáno "Časopis československé socialistické opozice".

Pelikánovy Listy tedy nebyly zdaleka natolik poplatné fanatickému antikomunismu, jako Tigridovo Svědectví. Nicméně - na straně druhé si nijak nevzpomínám, že by i tyto "socialistické" Listy nějakým způsobem domácímu lidu sdělovaly nezkrášlenou pravdu o stavu západního světa respektive západního kapitalismu, jak jsem ji vylíčil výše.

Pelikán sám ovšem nemohl vůči tomuto západnímu světu být nějak zásadně kritický; on byl přece v té době poslancem za italskou socialistickou stranu, byl tedy sám plně integrován ve strukturách a institucích západní "demokracie".

Výsledkem tohoto stavu bylo, že tehdejší Listy neměly téměř žádný vlastní ideový profil; víceméně se omezovaly na podporu domácího disentu, to jest na otiskování všech možných tehdejších prohlášení a deklarací disentu.

Opakuji znovu, tím jediným exilovým médiem které se alespoň občas odvážilo jít proti srsti všeobecného emigrantského antikomunismu jakož i povinné glorifikace "svobodného Západu" byl "Obrys" Daniela Strože. Sám Strož by dost možná byl ochoten jít v tomto směru ještě dále; jenže on jakožto vydavatel musel brát ohled na všeobecný antikomunismus (a z něj vyplývající pravičáctví) naprosté většiny svých emigrantských předplatitelů, takže i on měl v tomto ohledu svázané ruce.

Proč by měly Listy sdělovat domácímu lidu nezkrášlenou pravdu o Západu?

Jednak - a redakci Listů si za to zaslouží úctu -- udržovaly široký prostor pro diskusi, často silně polarizovanou, jednak domácí lid i Listy měly dost témat, která je zajímala mnohem více. Stačí, že situaci Západu nijak nepřikrášlovaly.

A slovo antikomunismus je proměnlivé podle času, místa a politicko-sociální situace adresátu a adresantů.

Pro KSČ byl ovšem antikomunista každý, kdo byl proti zkorumpovanému a zhodavilém husákovskému režimu trvajícímu tak dlouho, dokut do kremelští páničci svým poskokům umožnil. Pak byl ovšem anitkomunistický celý exil z podstaty.

A pokud vymezíme antikomunismus tvrzením o monolitním charakteru režimů sovětského bloku od roku 1917 až 1989, redukcí moderních dějin na boj s komunistickým nebezpečím, nutnosti odsouvat řešení všech ostatních problémů, aby se neplýtvalo silami potřebnými k porážce či zadržování komunismu, * pak Listy a podstatná část československých exilových periodik prostě antikomunistické nebyly.

* Tato dodnes aktuální definice antikomunismu pochází - s výjimkou monolitního chatakteru, ten je až z devadesátých let -- z pera Hannah Arendtové z konce padesátých let minulého století.

Ptáte se, pane Profante, proč by tehdejší Listy měly napomáhat k tomu, aby se domácí lid mohl zbavit svých iluzí o "zlatém" Západu?

Za prvé se domnívám, že věcné důvody k tomu jsem vysvětlil už minule: kdyby si domácí scéna nedělala tyto iluze, mohl být polistopadový vývoj republiky velice zásadně jiný. Což by pak mělo za prvé zcela reálné (materiální, sociální) důsledky pro statisíce a miliony lidí; a za druhé z hlediska národního uvědomění československý respektive český lid se tehdy mohl vydat svou vlastní cestou do své vlastní budoucnosti, a nemusel otrocky a pasivně kopírovat západní vzory, které - přinejmenším u kritické části západní společnosti - už tehdy platily za pochybné respektive přežilé.

A za druhé: pokud tomu dobře rozumím, pane Profante, ptáte se proč Listy (respektive exilová média vůbec) měla vůči domácímu lidu psát a sdělovat pravdu.

Zkuste si tuto větu pane Profante přečíst ještě jednou, a jsem přesvědčen že sám nahlédnete mravní nesmyslnost, ne-li přímo zvrácenost takovéto otázky.

Co se pak emigrantů a jejich antikomunismu týče: už jsem napsal že je možno mít pro antikomunismus emigrantů v zásadě pochopení. (Se sofistikovanými definicemi komunismu zde nemusíme ztrácet čas, naprostá většina emigrantů si s takovými teoretickými záležitostmi nelámala hlavu.) Jde ale o to, že za prvé tento emigrantský antikomunismus byl zároveň tvrdě pravicový. Fundamentalismus těchto antikomunistických postojů ještě dnes nabývá někdy až groteskní rysy. Tak například teprve celkem nedávno zpěvačka Olga Blechová (dříve manželka Waldemara Matušky) žijící v USA u příležitosti nějakých amerických voleb spustila hysterický jekot, že "komunističtí demokraté (míněna politická strana) nás chtějí všechny zotročit!" Nad takovouto mírou občanské a politické stupidity zůstává skutečně rozum stát.

Ale nejen to že naprostá většina emigrantů propadla tomuto zavile pravičáckému antikomunismu. Ještě hůře: oni si touto antikomunistickou hysterií většinou před sebou samými skrývali právě to poznání, že Západ není zdaleka tak zlatý, jak si to vysnili. Mnozí museli (často v uprchlických táborech) napřed učinit zkušenost, že na Západě na ně nikdo nečeká, a že místo sladkého života v blahobytu je čekají dost možná léta v nouzi, nežli se jim snad podaří se poněkud vypracovat. V mnohých dost možná začala i vnitřně hlodat pochybnost, zda skutečně učinili dobře že opustili svůj zajištěný život v socialismu a vydali se na toto nejisté dobrodružství. A právě proto aby se ubránili těmto vnitřním pochybnostem, uchylovali se k tomuto vybičovanému antikomunismu. Zkrátka: oni v prvé řadě obelhávali sami sebe, a teprve sekundárně pak nalhávali i lidem doma, jak je ten život na Západě prý krásný a šťastný.

Víte, pane Poláčku, já tu žil. A nevím, kolik lidí na Národní třídě nebo předtím o Palachovu týdnu Na můstku mělo vůbec někdy předtím v ruce exilové Listy. Pět procent? To bude spíš přehnaný odhad. 

Opravdu si myslíte, že ať byl Listy psaly cokoliv, byla by to s tímto dopadem dostatečná imunizace proti zájmům a trendům, které vytvořily neoliberální transformaci a rozbily Československo? 

A taky nevím, jak to bylo s iluzemi o Západě. V prostředí, do kterého jsem patřil jako akademický potěr, nešlo ani tak o iluze.  To, co jsme kolegům zpoza opony záviděli, byl  reálně lepší přístup k literatuře, možnosti cestovat a vydávat knihy. Bez iluzí o tvrdé konkurenci a kariérových podmínkách. 

Na vojně, v pivovaru a mezi kopáči jsem se setkával navíc -- cestování a dostupnost knih patřily i zde k tužbám mých vrstevníků --  s neiluzivním vědomím o vyšší životní úrovní včetně uspokojování tak základních potřeb, jako je bydlení, dostupnost léků a hygienických potřeb (to poslední dáno léty, kdy jsem sloužil a kopal: v roce 1986 vyhořel podnik v Harmanici a více než rok představovaly slušný toaletní papír a jakékoliv menstruační vložky úzký profil). Určité iluze se v těchto prostředích snad vyskytly  v určitém podcenění zla nezaměstnanosti a vyloučení.

A zvrácená je představa, že jakýkoliv časopis má hlásat pravdu. Za svou pravdivost a přesvědčení musí ručit autor textu, časopis ručí leda za redakční úpravu, nabízí pro pohodlí čtenáře určitý profil listu a v mezích možností hlídá minimální kvalitu přijatého příspěvku a faktickou pravdivost (zdroje, konsistenci statistik apod.) Listy jako exilová instituce měly přitom o něco širší profil (protože suplovaly platformu pro diskusi) než by bylo snesitelné u dnešních Listů. 

Pane Profante, jaký dosah měly tehdejší Listy u domácího obyvatelstva jako celku, není v dané souvislosti rozhodující. O budoucím charakteru republiky se - jako obvykle - rozhodovalo v prvé řadě "nahoře", tedy v prostředí vládnoucí elity, která do značné části pocházela z disidentské komunity. Tedy z té komunity, kde přístup k exilovým publikacím samozřejmě patřil k prioritním zájmům jejích příslušníků.

Václav Havel se někdy po listopadovém převratu vyjádřil, že ten by vůbec nebyl možný bez působení Svobodné Evropy. Svobodná Evropa - to ovšem byla (ještě před Tigridovým Svědectvím) vlastní centrála onoho zmíněného exilového sebeobelhávání o "zlatém a svobodném" Západě. Kterýžto - falešný a zfalšovaný - obraz se pak ovšem nevyhnutelně usadil i v hlavách listopadových převratových protagonistů.

Položme si otázku, jestli by se Havel s takovou devótností vůči představitelům zemí Západu choval i v tom případě, kdyby tento svůj obraz čerpal nikoli ze Svobodné Evropy a z Tigridova Svědectví, nýbrž z (hypotetických) kritických médií které by mu zprostředkovaly mnohem realističtější obraz o realitách západního světa. Jistě, proces transformace (tedy přechod od socialismu ke kapitalismu) byl tehdy objektivně nevyhnutelný; ale už jsem zmínil, že vedle otrockého přejímání vzorů klasického kapitalismu tehdy mohla být nastoupena - alespoň - cesta blízká modelu skandinávskému. Tedy takovému modelu, který namísto dravého egoismu ze řetězu utrženého individua přece jenom daleko více akcentuje princip vzájemné pospolitosti, společenské solidarity. A také - společenské odpovědnosti. Tato alternativní možnost byla tehdy ale naprosto promeškána - s fatálními důsledky pro stav české společnosti až po dnešní dny.

A troufám si i tvrdit: kdyby měl Havel od samého počátku alespoň trochu realistickou představu o pravém charakteru západní společnosti a západní politiky, mohl si ušetřit pocity hluboké frustrace z toho, když pak jako vrcholný představitel musel víceméně zcela trpně sledovat, jak se mu jeho pokus o všeobecnou společenskou obrodu hroutí pod rukama, jak místo zralé, kultivované a odpovědné občanské společnosti ve skutečnosti národ stále více propadá jak komerčně-konzumnímu, přízemnímu způsobu existence, tak na straně druhé jeho vedoucí elity se utápějí v nekonečných tahanicích o politickou moc.

A nejen Havel - ale celý národ by si mohl ušetřit svůj pád do "blbé nálady", kdyby se v té době (tedy už na samotném počátku) našel někdo kdo by mu sdělil holou a nezkrášlenou pravdu o západní společnosti, tedy o společnosti liberálního kapitalismu. Ovšem namísto pravdivého sdělení, že se stále ještě jedná o "starý dobrý" kapitalismus s určitým liberáně-demokratickým nátěrem, místo toho se národu prezentoval naprosto převrácený obraz, kýčovitá fikce o "totální demokracii", v jejíž mýtické záři všem kyne šťastná budoucnost člověka a občana.

V roce 1989 jsme začali něco, na co jsme nemohli být připravení. A určitě nás na to nemohl připravit ani exil, ani malé skupinka disidentů. Prostě jsme šli do neznáma a teprve se zpožděním jsme si vytvářeli veřejnost, ve které se vůbec mohly vytříbit veřejné postoje.

Zvorali jsme toho moc, každý, kdo měl se sametovou revolucí něco společného. A nemá smysl se utěšovat tím, že "kdo nic nedělá, ten nic nezkazí".

Včetně toho, že jsme nedokázali zabránit osobnostem s psychotickými poruchami (protože ty jediné mají vždycky jasno), aby získali příliš mnoho moci. Byl by to dlouhý seznam v čele s Klausem a Mečiárem.

A pak tu byl člověk, který se těžce učil roli, ke které se rozhodně nezrodil a který dokázal z noblesy spáchat nehorázné chyby, ale dokázal úžasně učit a byl poctivý -- Václav Havel. Nadával jsem na něj od srpna 1990 do jeho abdikace včetně. Dneska bych něco z těch výčitek korigoval, ale nemnoho. Rozhodně by mne nikdy nenapadlo dělat z něj kozla, na kterého naložíme viny za všechno, co jsme my, občané Československa a zbytkových států zvorali a voráme sami.

Ovšem to víte, já nemám Váš mnichovský odstup, byl jsem ve zdejších dějí namočen jak to jen šlo. Takže Vám přeji Vaše bohorovné soudy.

Pane Profante, jsou v zásadě dvě možnosti jak je možno počít nějaké dílo: buďto s vědomím, se znalostí věci; anebo ve stavu bezvědomí, bez sebemenší reálné představy o tom, co chci vytvořit, co chci zpracovat. Snad asi není zapotřebí dlouze diskutovat o tom, k jakým výsledkům tyto dva rozdílné přístupy povedou.

Nejedná se tady o to, že jste se po Listopadu museli "mnohému učit". Nýbrž jedná se o to, že se nový stát, přesněji řečeno nové společenské uspořádání začaly tvořit na základě zcela fundamentálních iluzí o charakteru západní společnosti, západního kapitalismu, i západní (liberální) demokracie. V tomto stavu obecného poblouznění prakticky vůbec nebylo možné nevydat se na falešnou cestu. A opakuji to znovu a trvám na tom: kdyby exil (v čele s příslušnými médii) po celá léta, po celá desetiletí nepěstoval a domácímu publiku nepředkládal iluze o "svobodném světě" Západu, kde prý všechny společenské a lidské problémy snadno a hravě a ke štěstí všech vyřeší politická demokracie; kdyby tento exil domácímu publiku sdělil alespoň základní informace o přetrvávající rozporuplnosti, vnitřní konfliktnosti, ideové dezorientovanosti a myšlenkové prázdnotě západních demokracií, pak by po Listopadu bylo možno novou společnost budovat se zcela jiným vědomím, se zcela jinými předpoklady, s podstatně jinými cíli.

Uvedl jsem pojmy "kapitalismus" a "demokracie". K naprosto zásadnímu zmatení došlo (a ovšem podnes dochází) už jenom převrácením těchto dvou pojmů. Exil - posedlý svým fundamentalistickým antikomunismem - se zarytě bránil tomu západní společenské uspořádání vůbec označit jako kapitalismus; namísto toho se neustále dokola až do úmoru žonglovalo pojmem "demokracie".

Předstíralo se - a jmenovitě "Svobodná Evropa" neúnavně a úporně šířila tuto fikci - že svět Západu je prostě a jednoduše "demokratický", a že všechny ostatní společenské rozpory a konflikty (totiž pokud je Svobodná Evropa svým posluchačům vůbec přiznala, což činila krajně zřídka) - že tedy všechny tyto systémově imanentní rozpory a problémy společnosti kapitalismu je možno řešit prostě tím, že se tak nějak proženou "demokratickými" parlamenty. Že ve skutečnosti daleko spíše tyto společenské protiklady setrvávají ve stavu vzájemného patu, kdy parlamenty daleko spíše slouží jenom ke vzbuzování pocitu že se opravdu něco podstatného děje, o něčem podstatném jedná - o tom všem samozřejmě nebyla, vůbec nesměla být řeč.

Ještě jednou tedy: exil - přes všechny vlastní názorové střety a boje - jako jeden muž pěstoval a do své domoviny šířil především tuto základní iluzi, že systémově imanentní - a tedy principiálně neřešitelné - problémy a rozpory společnosti pozdního kapitalismu je možno rozpustit, neutralizovat, ignorovat pouze tím že je přesuneme do sféry "demokratické" politiky. Zkrátka, jak věděl už Marx, reálný svět s jeho reálnými konflikty se zde staví na hlavu; a činí se tak až do dnešních dnů.

-------------------------------------------

Co se pak role V. Havla v popřevratových časech týče - pane Profante je mi naprosto nejasné na základě jakých indicií tvrdíte, že bych z něj snad chtěl dělat jakéhosi obětního kozla. Opakuji znovu a znovu, že na vině zde byl v prvé řadě čs. exil; neboť ten věděl, ale vědět (respektive prozradit) odmítal.

Pokud je něco možno za vinu připsat osobně V. Havlovi, pak v prvé řadě jeho namyšleně pohrdlivý postoj vůči marxistické teorii, především vůči marxistickým analýzám systému kapitalismu. Kdyby si Havel - místo toho aby se při jisté příležitosti o Engelsovi pohrdlivě vyjádřil jako o "druhořadém německém filozofovi" - kdyby si tedy Havel místo toho dal alespoň trochu práce s tím pochopit podstatu těchto marxistických analýz, byl by mohl vědět, že jeho vlastní představy o vybudování jakési obrozené ušlechtilé antické občanské společnosti jsou naprostou iluzí, dokud se o to bude pokoušet na fundamentu docela profánní, materiální společnosti kapitalismu, tedy společnosti buržoazní. (Kdyby si Havel dokázal přečíst alespoň Marxovu "Židovskou otázku", tam je naprosto jasně definován rozdíl mezi občanem-citoyenem a občanem-buržuou.)

Toto je tedy Havlovi právem možno vytýkat: ačkoli se na jedné straně stal obětí klamavých iluzí ze strany exilu, na straně druhé měl dost a dost příležitosti osvojit si podstatně realističtější vidění světa, nežli pak byly jeho naivní iluze o "nepolitickém občanu".

A ještě něco k exilu: když mohl ideovou dekadenci a myšlenkovou prázdnotu "svobodné" západní společnosti prohlédnout (a ve svých "Dopisech Ivanovi" se vší zřetelností vylíčit) Jaroslav Hutka - proč tak nemohli učinit i jiní emigranti?...

Já to chápu, prostě jsme se, my pragmatický blbci v částečném bezvědomí -- ještě jsem to bezvědomí dokázali spojit s iluzemi o Západě (výkon nebývalý, k iluzi je podle předsudku filosofů potřebné vědomí) zapomněli zeptat Josefa Poláčka, jak na to.

Vlastně nemá důvod ani ukazovat, že o Havlovi píšete bez znalostí a se zatrpklou záští, protože jeho projevy a úvahy jsou publikovány se slušný aparátem, takže si gramotný člověk může Vaše plivance korigovat.

Rozpory kapitalismu se nejlépe řeší na bázi socialismu. Pan Poláček na toto téma jistě napíše sérii článků o čínském modelu na svých slavných Humanistických dialozích. Tam to mimochodem celkem frčí, to zase musím uznat.

A nebo by mohl pan Poláček napsat o tom, jak kapitalistickému imperialismu vzdoruje kubánský socialismus. A to navzdory brutálnímu americkému embargu či americké okupaci kubánského Guantanáma, tohoto reliktu z dob, kdy Kuba byla v podstatě americkou kolonií. Už se těším!

Ale ano, pane Profante, přesně o tohle se jedná: veškerou ideovou a politickou schizofrenii Havlových postojů je možno beze zbytku vyčíst z jeho vlastních textů, které vyšly veřejně. A ani Vy nebudete mít možnost jejich vyznění popřít.

Tak tedy tento Havel ve svém proslulém eseji "Moc bezmocných" (tedy ještě ve svých "disidentských" časech) naprosto jasně a nedvojsmyslně napsal, že západní politické (tedy "demokratické) systémy jsou ve skutečnosti jenom zrcadlovým obrazem východní totality. Že v obou případech je reálně potlačena autentická občanskost, že ve skutečnosti odcizené, odosobněné technokratické aparáty vládnoucí moci manipulují myslí občanů.

Havel tedy naprosto přesně věděl, a není to žádným způsobem možno popírat, že západní civilizace se se svým "tupým samopohybem" dostala někam zcela jinam, nežli kde by měla a musela být společnost založená na pravé občanskosti, tedy na vnitřně zralém, kulturně vyspělém, společensky odpovědném občanovi. Havel tedy toto všechno věděl a znal; ale toto vědomí mu nijak nebránilo v tom, aby po listopadovém převratu (už jako vedoucí představitel státu) nezačal náhle pěstovat nejužší "družbu" právě se státy tohoto ideově a občansky dekadentního Západu, aby otrocky a nekriticky nepřebíral vzory jeho existence, aby si od jejich vedoucích politiků nenechal kolem krku věšet cetky jejich řádů a vyznamenání.

Ostatně, už někdy v první polovině devadesátých let kdosi trefně a lakonicky konstatoval, že "Havel jako disident jako odcizené a falešné kritizoval to samé společenské a politické uspořádání, které později on sám jako politik pomáhal instalovat".

Sotva je možno si představit větší ideovou schizofrenii; či spíše větší zradu vlastních ideových pozic. Vysvětlení této Havlovy rozpolcenosti spočívá v tom, že v prvém případě vystupoval jako kritický intelektuál, zatímco v druhém případě jako tuctový politik. Jako kritický intelektuál se ještě mohl volně a svobodně nechat vést mravními úvahami o tom, co je dobré a co ne, co má autenticky humánní charakter a co je pouhou šalbou a předstíráním. Zatímco jako politik už vlastně vůbec nemohl jinak nežli nechat se pasivně a slepě nechat unášet a vláčet "reálpolitikou".

Už jsem tu jednou připomněl, že on si vskrytu duše čím dál tím více uvědomoval tuto diskrepanci; uvědomoval si že jeho dílo zaměřené na renesanci autentického a pravdivého občanství troskotá, že namísto vysněného ušlechtilého a mravně odpovědného občana-citoyena se zde pevně usídlil a usadil reálný občan-bourgeois, buržoa hledící výhradně na svůj vlastní zájem. Zájem v prvé řadě ryze materiální, ale i v ideově-politické sféře stejně tak omezený, partikularistický.

Je skutečně podivuhodné, jak málo je obecně vnímána tato Havlova životní tragédie, kdy nejenže musel přihlížet fakticky naprostému ztroskotání svého životního díla, svého životního ideálu; ale co víc, jako politik na tomto pošlapání svých dřívějších ideálů sám aktivně spolupůsobil.

Mimochodem, abychom si konkrétněji ujasnili v čem vlastně spočívá systémová a ideová faleš celého polistopadového vývoje: shodou okolností právě v dnešním vydání deníku Právo vyšla zpráva o tom, jaké názory má dnešní český občan na reálný stav svých občanských a politických práv. A ejhle: jenom 21 (!!) procent českých občanů věří tomu, že mohou nějakým způsobem ovlivnit dění na celostátní úrovni!

Kde pak tedy máme vlastně tu slíbenou demokracii jakožto "vládu lidu"?!... Když už ani tento lid sám nevěří, že by zde byl skutečným vládcem? Nemáme zde snad plné potvrzení oné Havlovy diagnózy z jeho "Moci bezmocných", že veškerá tato západní demokracie je ve skutečnosti pouze kamufláží, pouhým předstíráním svobodné občanské společnosti; zatímco zde ve skutečnosti vládnou (a svůj lid manipulují) zcela jiné síly, zcela jiné subjekty, na jejich počínání běžný občan nemůže vykonávat žádný vliv, nemá nad ním žádnou kontrolu?...

tahle diskuse opravdu nemá smysl. Havla jste líný číst, což Vám nevyčítám, ale není se pak o čem bavit. Neberu Vám Váš názor, jen mi vadí bohorovnost, se kterou Havla bez znalostí urážíte.

A diskutovat o tom, že každý den má své trápení a že v roce 1989 nedělali Sametovou revoluci lidé, kteří by věřili, že od zítřka se bude vše dobré a krásné a že každý den má své trápení a pouze ideologičtí fanatici se domnívají, že obtížích hor nepřijdou obtíže rovin se mi nechce, to si raději půjdu číst vyhlášku kontumaci psů v jindřichohradeckém okrese. Takže na nějakou dobu na neshledanou.

Pan Poláček má v mnohém pravdu, ale jeho posedlost volnotržními mechanismy a jeho loajalita vůči západnímu, spíše pravicovému, impériu, které se ho po jeho odchodu z Česka ujalo, způsobuje, že není schopen či ochoten vidět za horizont kapitalismu a liberální demokracie, jehož temnotu, destruktivitu a prázdnotu pouze analyzuje.

PS: ...a falešnost. To zejména - falešnost liberální demokracie a kapitalismu

Takže pan Profant zase jednou utíká z diskuse; a vymlouvá se na mou údajnou neznalost textů V. Havla, ačkoli jsem mu naprosto jasně uvedl originální citáty tohoto autora, včetně zdrojů.

A ještě jednu výmluvu má pan Profant: že prý "každý má své trápení"!! Za tuto banalitu je tedy možno skrýt systémově imanentní rozpory jak kapitalismu samotného, tak i jeho politické formy liberální demokracie. Pan Profant tedy vzkazuje národu: nelámejte si hlavu nad tím že celá tato údajná "demokracie" je ve skutečnosti jenom ideologický klam, podvod na občanovi; uvědomte si že "každý má své trápení", a spokojte se s tím co vám tento politický systém velkomyslně dává: stažení se do vlastního soukromí, naprostou rezignaci na autentické občanství.

Takže, pane Krupičko, já na jedné straně "pouze analyzuji" prázdnotu a destruktivitu systému kapitalismu, ale zároveň jsem "posedlý volnotržními mechanismy" (které jsou ovšem jádrem toho samého kapitalismu.

Musím přiznat, pane Krupičko, že ani sám dost dobře nechápu, jak dokážu v jedné a téže osobě sjednotit tento kardinální rozpor. ;-)

Nicméně když mi vytýkáte že "nedokážu hledět za horizonty" stávajícího (ekonomického) uspořádání, byl bych Vám (a dozajista nejen já sám) velice povděčen, kdybyste alespoň v obecných rysech naznačil, kde se tyto horizonty vlastně nacházejí. Respektive co je za nimi, a jak tohoto vysněného světa "za horizontem" dosáhnout.

Ale abychom si ušetřili zbytečné (ne)domluvy: hlásím předem: tuto "cestu za horizonty" prostřednictvím nějakého totálního zespolečenštění výrobních prostředků neberu. To tady už jednou bylo, a nedopadlo to nijak dobře. A proto stejně tak neberu ani - u velkých částech dnešní levice natolik oblíbený - princip družstevnictví. Ten je jenom nouzovým řešením, je to kříženec mezi jedním a druhým, tedy mezi komunismem a kapitalismem, a daleko spíše by toto družstevnictví (pokud by bylo zavedeno ve všeobecném měřítku) neslo špatné stránky obou těchto antagonistických systémů, nežli stránky pozitivní.

Děkuji za interpretaci, lépe bych to neřekl. Jsem rád, že se najde někdo, kdo mi rozumí lépe než já sám.

p.s. A zato, že jste nečetl pořádně Halva se nestyďte, to ani spousta těch, kteří se na něj dnes a denně odvolávají.

Pane Profante, stále marně čekám na konkrétní doklad, v čem prý nesprávně interpretuji Havlovy postoje. Příslušné pasáže z Havlových textů bych Vám zde mohl bez dalšího ocitovat doslova; ale bylo by to naprosto zbytečné, Vy je samozřejmě znáte taky, jenom před jejich jednoznačným vyzněním úporně zavíráte oči, protože Vám nabourávají Váš zjednodušený ideologický- a idealizovaný - obraz polistopadového režimu. (Který jste ovšem - stejně jako V. Havel - sám pomáhal instalovat.)

Nicméně stojí za to se ještě jednou vrátit k oné mnou zmíněné anketě, podle kterého jenom 21 procent současné české populace věří, že sami mohou nějak ovlivnit dění na celostátní úrovni.

Už jsem napsal, že těchto 21 % (nějak se nám tato ominózní číslice v těchto dnech stále znovu vrací) ve skutečnosti znamená naprosté zhroucení, rozpad všech ideologických konstruktů o současném politickém režimu jakožto "čisté demokracii". Připomeňme: demokracie v překladu znamená "vláda lidu"; a jak je možno o "vládě lidu" hovořit na bázi pouhých 21 procent?...

Co je ale na celé věci zajímavé, a vlastně nejvíce otřásající. Za socialismu se obdobné výzkumy nálad obyvatelstva (to jest: s obdobnými výsledky) musely držet pod zámkem, trezoru, jakožto nejhlubší, třaskavé státní tajemství. Protože kdyby tato skutečnost obecné nedůvěry vůči politickému zastoupení vyšla najevo, okamžitě by to vyvolalo těžký otřes celého systému, veškeré politické moci.

Zatímco za současného politického uspořádání které se nazývá "demokratickým" se tento údaj který zcela demaskuje nepravý, fiktivní charakter této údajné demokracie může oznámit zcela veřejně - aniž by to mělo pro vládnoucí systém jakékoli důsledky!

Čím si vysvětlit tento vlastně nepochopitelný fenomén, že vládnoucí režim je demaskován jako nepravý a nepravdivý, aniž by si tohoto odhalení musel jakkoli všímat, aniž by se jím musel jakkoli znepokojovat? Je to snad proto že tento režim je až natolik "demokratický", že bez problémů snese i kritiku na sobě samém? - Jenže, toto lhostejné, přezíravé ignorování kritiky má s nějakou ideologickou velkorysostí jen velmi málo společného. Skutečná příčina bude ležet asi někde zcela jinde.

Jde o to: v celém systému liberální (buržoazní) demokracie není přítomna ani jedna jediná instance, která by byla nějakým způsobem odpovědná za reálnou kvalitu, charakter dané společnosti a státu. V zásadním rozdílu vůči světu socialismu, kde vedoucí strana veřejně deklarovala svou plnou odpovědnost za rozvoj, za vývoj společnosti k vyšším humánním, sociálním, kulturním a mravním kvalitám a hodnotám. Pro tuto stranu by tedy veřejné oznámení, že pouze 21 procent populace má důvěru v její vůdčí schopnosti, znamenalo drtivý otřes, ideologický i mocenský. Nevyhnutelně by to muselo vést k hluboké sebereflexi, ke kritickému vypořádávání se s vlastní činností, s hledáním nových cest. (Tak jak tomu reálně bylo v roce osmašedesátém, když výsledky takovýchto anket byly skutečně veřejně publikovány.)

Zatímco liberální demokracie - přes všechnu ideologickou rétoriku o "demokracii" - byla od samotného počátku koncipována pouze naprosto formalisticky. To jest: uspořádají se volby, a sečtou se hlasy. Jedná se tedy o čistě mechanický, ryze kvantitativní proces, ze kterého jsou předem eliminována všechna kritéria obsahová, kvalitativní, hodnotová. Jedná se o čirý boj o podíl na moci; kdo dokázal nasbírat nejvíce hlasů, je vítězem.

Ale jak řečeno v tomto ryze mechanickém procesu sbírání a sčítání hlasů není dána, není přítomna žádná instance, která by nějakým způsobem nesla odpovědnost za kvalitu konečného výsledku. Tedy za vlastní stav společnosti a státu. Volič - ten ze samé podstaty věci není odpovědný za nic a nikomu, on má přece absolutní právo dát svůj hlas komukoli, ať je to třeba sebevětší ničema.

A ti zvolení? Ti také nejsou odpovědni za nic (v onom vyšším, esenciálním smyslu). Jestliže totiž onen volič se může vyvázat ze své odpovědnosti poukazem: "Já jsem přece jenom hodil svůj hlas do urny, reálně vládnou ti nahoře," pak tito "nahoře" mohou zase stejně tak bohorovně opáčit: "No co, jaké jste si nás zvolili takoví jsme, nic více od nás nemůžete očekávat!"

Jedná se tedy nakonec o svým způsobem velice sofistikovaný, vlastně dokonalý systém obezličky, útěku před odpovědností: skutečně odpovědným se tu nakonec necítí ani jeden ani druhý, ani vládnoucí ani ovládaní.

Právě proto je tento režim natolik stabilní, právě proto si může i "velkoryse" dovolit nechat zveřejnit dramatické důkazy o svém selhání. Tento režim je jako hydra se sto hlavami; či spíše jako kluzký úhoř, slizký od hlavy až k patě, kterého nikde není možno pevně uchopit pro jeho faleš.

Falešnost, falešnost...

Pane Krupičko, už se moc těším na tu upřímnost autokracie a komunismu :-)

„V celém systému liberální (buržoazní) demokracie není přítomna ani jedna jediná instance, která by byla nějakým způsobem odpovědná za reálnou kvalitu, charakter dané společnosti a státu. V zásadním rozdílu vůči světu socialismu, kde vedoucí strana veřejně deklarovala svou plnou odpovědnost za rozvoj, za vývoj společnosti k vyšším humánním, sociálním, kulturním a mravním kvalitám a hodnotám.“

---------------------------

Dovedete si, pane Poláčku, představit, jak by taková „instance, odpovědná za kvalitu a charakter společnosti a státu a za vývoj společnosti k vyšším humánním, sociálním, kulturním a mravním kvalitám a hodnotám“ vlastně vůbec měla vypadat a jak by měla fungovat?

Takovou instanci, odpovědnou za kvalitu a charakter společnosti a státu a za vývoj společnosti k vyšším humánním, sociálním, kulturním a mravním kvalitám a hodnotám už mají v Číně. Jde o pověstný systém sociálních kreditů.

Občané jsou s pomocí nejmodernějších technologií sledováni a za kvalitní, odpovědné a mravně správné (samozřejmě podle zdejších měřítek) chování v souladu s hodnotami strany a státu dostávají kredity, za nekvalitní mravně špatné (samozřejmě podle zdejších měřítek) chování jsou jim tyto kredity zase naopak odebírány.

https://www.businessinfo.cz/clanky/cina-zavadi-socialni-kreditni-system-co-to-znamena/

Když se tedy v Číně seznámí chlapec s děvčetem, to první, co o svém protějšku chtějí vědět, je stav jeho sociálního kreditu. Tak snadno poznají, jestli vztah bude perspektivní, ti neperspektivní jedinci jsou hned v počátku z procesu rozmnožování vyřazeni a společnost se tak snadno může ubírat k vyšším humánním, sociálním, kulturním a mravním kvalitám a hodnotám.

Ve světě socialismu, kde vedoucí strana veřejně deklarovala svou plnou odpovědnost za rozvoj, za vývoj společnosti k vyšším humánním, sociálním, kulturním a mravním kvalitám a hodnotám, jsme s pobavením či znechucením sledovali, jaké byly výsledky.

Ještě k tezím pana Poláčka o roli Svobodné Evropy: Jestli jsme něco opravdu oceňovali, pak to nebylo podávání obrazu západní společnosti, ale konkrétní zprávy o domácím dění a komentáře lidí, kteří zůstávali v Československu.

Je skutečně podivuhodné (ovšem sotva obdivu hodné), jak z určitého názorového spektra, jakmile přijde řeč na společensky uznávané hodnoty, s železnou pravidelností (a s absencí jakékoli invence) znovu a znovu přijde jedno jediné: mávání strašákem totalitní diktatury, Čínou či rovnou stalinismem. Toto binárně mechanické myšlení, které nedokáže dospět nikam dále nežli ke zcela černobílému vidění světa, samo bez dalšího prozrazuje svou prázdnotu a bezobsažnost.

Ale abychom připomněli o co se tu vlastně jedná: byl zde konstatován holý fakt, že systém liberální demokracie předstírá přítomnost těch nejvyšších myslitelných hodnot v lidské společnosti, naprostou a nezkalenou demokracii - zatímco v realitě se tato "demokracie" omezuje jenom na holý mechanismus sčítání hlasů (tedy na "hodnoty" ryze kvantitativního charakteru); zatímco pro realizaci (respektive vůbec pro hledání) pravých, tedy obsažných, substanciálních hodnot zde není přítomna žádná instance, která by za realizaci (či vůbec nacházení) těchto hodnot byla nějakým způsobem odpovědná.

Toto je tedy téze, kterou jsem zde vyslovil. Domnívám se, že logická struktura tohoto argumentu není natolik složitá, aby nebylo možno ji - při troše pozornosti - pochopit.

Pokud zde tedy chtějí vystupovat oponenti této téze, pak bych prosil o jasné a přesvědčivé zdůvodnění, kde se v tomto řetězci argumentů skrývá logická chyba.

Že státem nařízené ideje vždy automaticky vykazují tendenci ke "ztotalizování" - to je bezpochyby historická pravda, ale to je bezprostředně vzato zcela jiné téma.

A ostatně - já jsem nehovořil o státě, o státní moci, nýbrž o stavu společnosti. Když by se sama společnost rozhodla společně sledovat určité hodnoty, určité ideje - kdo a z jakých důvodů by jí v tom mohl bránit?...

Mimochodem, jestliže bylo konstatováno, že systém liberální demokracie, který sám sebe glorifikuje jako "konec dějin", jako vrchol nad který už není, že tento systém ve skutečnosti zdegeneroval k pouze mechanickému sčítání hlasů, čili k faktoru ryze kvantitativnímu, pak je záhodno poznamenat, že tento mechanicky-kvantitativní charakter liberální demokracie naprosto přesně koreluje se stejně mechanicky-kvantitativním charakterem kapitalismu. Tedy toho společensko-ekonomického uspořádání, jehož je liberální demokracie politickou formou.

Neboť i tento kapitalismus nehledí na hlediska kvalitativní (myšleno ve smyslu kvalit autenticky humánních). Tento kapitalismus je celou svou činností, veškerým svým úsilím fixován na jediné: na maximalizaci zisku. Tomuto ryze kvantitativnímu hledisku jsou naprosto podřízeny veškeré ohledy kvalitativní, tedy humánní, kulturní, mravní. Všechny tyto sféry jsou buďto přímo podřízeny komerční sféře, anebo jim kapitalismus nepřímo, ale velmi účinně implantuje tento svůj prázdný, mechanický způsob konání.

Ještě jednou tedy: nemáme zde dánu nějakou "čistou", hodnotově neutrální, jaksi "transcendentální" demokracii platnou pro všechny časy; nýbrž jedná se o takovou formu politické organizace společnosti, která vyrůstá z kapitalismu, je jeho zrcadlovým odrazem a obrazem, a která je konec konců víceméně pasivním uskutečňovatelem jeho vlastních intencí.

Ale jistě, paní Zemanová, že Svobodná Evropa velmi ochotně naskočila na vlak sílícího disidentského hnutí, především v posledních letech "perestrojky". To znamená že skutečně poskytovala mnoho zpráv o různých protestních akcích a podobně. Ale to nic nemění na uvedené skutečnosti, že spolu s tím neustále prováděla duševní masáž domácího publika ve smyslu své propagandy, tedy o tom jak západní demokracie je prý až přímo rajským světem bez sebemenší poskvrnky.

Paradoxní je, že propagandisté SE byli v této své misionářské činnosti až natolik utržení ze řetězu, že je občas i jejich američtí chlebodárci museli krotit, protože jejich narůžovělý obraz Západu pak už začínal zcela ztrácet na důvěryhodnosti.

„Nehovořil jsem o státě, o státní moci, nýbrž o stavu společnosti. Kdyby se sama společnost rozhodla společně sledovat určité hodnoty, určité ideje - kdo a z jakých důvodů by jí v tom mohl bránit?“

---------------------------

Jaká konkrétní instituce by, pane Poláčku, k té realizaci onoho „rozhodnutí společnosti“ (nikoliv rozhodnutí státní moci) byla tedy podle vás potřeba? Mělo by se to „rozhodnutí společnosti“ dít například prostřednictvím přímé demokracie (referenda), nebo by to „rozhodnutí společnosti“ mělo být realizováno prostřednictvím přirozeného kulturního vývoje – tedy přirozenou tvorbou kulturních norem společnosti (potažmo údajně snad velmi nepřirozeně přirozenou tvorbou sociálních konstruktů)?

Jakou instituci, která by za to měla být dokonce i odpovědná, k tomu vlastně potřebujeme? Chcete instituci, která bude odpovědná za přirozený výběr správného chování v novém prostředí? Ale takové instituce už přece máme – vycházejí obvykle z přirozeného kulturního vývoje společnosti – z těch kulturních norem – a jde o zákonodárnou a soudní moc, která tvoří nové zákony (normy) chování do stále se měnícího prostředí a dohlíží, aby nebyly překračovány.

Nebo snad potřebujeme instituci, která by byla odpovědná přímo za ten přirozený (evoluční) výběr nových druhů a nového (nad)člověka? Vždyť to už by, pane Poláčku, byl zase ten nacismus (potažmo komunismus).

Přesto se, pane Poláčku, nepamatuju, že by její redaktoři někdy hlásali, jak je prý západní demokracie až přímo rajským světem bez sebemenší poskvrnky.

Možná jsem si vybírala relace, kde mluvili lidé, kteří si nic takového nemysleli. Tím chci říct, že nemohu vyloučit, že se jiní mluvčí v jiných pořadech propagandistických nesmyslů nedopouštěli.

Vidím, že vám liberální demokracie brnká silně na nervy, pane Poláčku. Sice neslýchám výroky, které vás k tomu vašemu negativnímu postoji vedou, ale je možné, že někdy někde zazněly. Je to vaše smůla, že přes ně nevnímáte celkový přínos, jaký pro evropský prostor znamená, a to přes fašizoidní tendence, působící v opačném směru.

Pane Nusharte, zásadní chyba které se - Vy a Vám podobní - dopouštíte vězí v tom, že vůbec nedokážete myslet jinak nežli v kategoriích moci, kategoriích útlaku. Všechno co by sebemenším způsobem zpochybnilo Vaši hypertrofovanou touhu po absolutní autonomii Vašeho výsostného Já pro Vás automaticky neznamená nic jiného nežli násilí, teror.

Jestliže jsem v dané souvislosti použil - z nedostatku příhodné terminologie - pojem "instance", nebylo to samozřejmě míněno ve smyslu mocensko-politickém, nýbrž ve smyslu všeobecném, dejme tomu filozofickém. Pojem "instance" by zde bylo možno nahradit i pojmem jiným, například "subjekt". Jde o to, že to o co se tu jedná je krajně subtilní záležitost, velice obtížně uchopitelná; a pokud by vůbec mohla existovat naděje se jí nějakým způsobem myšlenkově přiblížit, vyžadovalo by to dobrou vůli (a velké intelektuální úsilí) z obou stran. Jestliže se ale hned na počátku spustí rozhořčený povyk o "násilí" a "útlaku", pak jakákoli možnost smysluplného dialogu končí, ještě nežli tento vůbec mohl začít.

Myslím že jsem tu nedávno zmínil antickou cnost "sófrosyné". Ta se do češtiny většinou překládá jako "zdrženlivost" respektive "sebeovládání"; to není zcela chybné, ale podle mého přesvědčení zde musí být vždy přítomna i charakteristika "rozmyslnost". Zkrátka: jedná se o připravenost, ochotu, schopnost dané osoby potlačit své nereflektované emoce, své podprahové instinkty a impulsy, a místo toho konat a myslet se vší rozvahou a rozmyslností. Jestliže ale v diskusi proti sobě budeme neustále pouze vrhat své emoce a své předpojatosti, pak nemá smysl s takovouto diskusí vůbec začínat.

Ale zpět k tématu. Znovu a znovu poukazuji na to, že tento způsob demokracie (tj. demokracie liberální respektive buržoazní) ve skutečnosti vůbec nemá autenticky humánní rozměr. Uvedl jsem proč: tato demokracie vyrůstá z kapitalismu, je jeho doprovodnou, sekundární politickou formou, a nevyhnutelně tedy nese všechny jeho znaky: člověk je zde ze vší své potenciálně nekonečné lidské existence zkrácen, zredukován na pouhého soukromníka, který je fixován jenom na své vlastní zájmy, pro kterého druhý člověk není rozšířením, obohacením jeho svobody, nýbrž jejím omezením.

Uvedl jsem také, proč v tomto systému této demokracie není přítomna žádná instance, která by by jí tento humánní charakter mohla propůjčit. Přičemž ale - a i to už jsem naznačil - touto "instancí" (ve smyslu subjektu) v konečném smyslu nemůže být nikdo jiný nežli samotná společnost. Společnost, která by se sjednotila na určitých hodnotách, na určitém smyslu své existence, na určitém cíli svého dějinného směřování.

Teprve pokud by došlo k tomuto všeobecnému hodnotovému konsensu v rámci celé společnosti, teprve pak by bylo možno uvažovat o tom, zda pěstování, uchovávání těchto hodnot respektive této ideje zůstane plně v gesci občanské společnosti jako takové, anebo zda mají pro daný účel existovat i příslušné "instance" dejme tomu v institucionálním smyslu.

Paní Zemanová, proč systém liberální demokracie považuji za omezený, falešný a v posledku nepravdivý (neřkuli přímo prolhaný), jsem zde už opakovaně vysvětlil, domnívám se s dostatečnou zřetelností. Ano, tento způsob demokracie je pro mě skutečně nepřijatelný a nesnesitelný, neboť pro mě představuje především prázdnotu, nicotu. Prázdnotu a nicotu ideovou, intelektuální, kulturní, politickou, existenciální. Tato demokracie - jak to ostatně svého času jedinečně popsal už Platón - sice napřed přichází s velkým halasem o "naprosté svobodě"; ale velmi rychle se ukáže že tato svoboda je pouze pozlátkem, na které se nechají nalákat jen velmi nenáročné mysli.

Tuto obsahovou prázdnotu tohoto způsobu demokracie ostatně - to chci nadále tvrdit - cítili i emigranti, když se svého času dostali na Západ. (A to i včetně těch kteří pak působili ve Svobodné Evropě.) Niterné prožitky a reakce emigrantů na pravý stav této demokracie - alespoň tak jak jsem je mohl pozorovat na počátku osmdesátých let - by se snad daly rozdělit do tří základních fází.

Za prvé - pocit deziluze. Exulanti velice rychle zjistili, že ten vysněný západní svět není tím, co si o něm představovali. Že je vnitřně chladný, prázdný, že to jediné co zde má skutečnou hodnotu jsou peníze. (Toto emigrantské vystřízlivění naprosto trefně vystihuje už samotný název "emigrantského" filmu režiséra Šafaříka "Chladný ráj".)

Druhá fáze: vytěsňování této deziluze. Běžný emigrant samozřejmě nemohl, nedokázal natrvalo žít s vědomím, že jeho osudové životní rozhodnutí spočívalo na omylu. Že se ocitl někde, kde o něj není vůbec žádný zájem, kde nic neznamená, kde i u domácí populace převažuje vzájemný chlad, natož pak vůči cizím. Toto dilema (respektive tuto schizofrenii z nepřiznaných deziluzí) si emigranti většinou řešili tak, že nadávali na poměry - ale jenom v té zemi ve které se ocitli. Nikdy nenašli odvahu si přiznat, že celý ten západní vysněný "ráj" je falešný, nepravý. A tak ti kdo se dostali do Švédska nadávali na Švédy, kdo se dostali do Anglie nadávali na Angličany; kdo se v Německu dostali do Bavorska nadávali na Bavory, zatímco ti kdo skončili v severním Německu nadávali ta tamější Němce. Ale - opakuji znovu - téměř nikdo si nedokázal přiznat, že takto chladná a prázdná je západní společnost jako taková. Dokonce i samotný Jaroslav Hutka propadl této iluzi; jeho líčení kulturní, občanské i čistě lidské prázdnoty západní společnosti jsou sice jedinečně výstižné, ale i on tuto svou veškerou kritiku cílil výhradně na "holandské hokynáře", s jejich přízemním komerčním myšlením, a nedokázal si uvědomit a přiznat, že se jedná o obecný rys celé západní civilizace.

Třetí vývojová fáze u většiny emigrantů - po jejich deziluzi a po vytěsňování této deziluze - pak spočívala v tom že pochopili, že to jediné co v oné západní "svobodě" reálně platí jsou peníze, vlastní majetek. A tak nechali plavat své vlastní ideály o pravé lidské svobodě, a veškeré své další životní úsilí věnovali už jenom tomu samému, tedy pěstování svého vlastního soukromého blahobytu.

Mimochodem, co se obrazu emigrantského života (a emigrantského prožívání) v očích těch doma zůstavších týče, tady je ve hře jeden základní aspekt, že totiž kdykoli se dělala nějaká (například televizní) reportáž o emigrantech, znovu a znovu se její tvůrci obraceli na ten samý okruh osob - totiž na členy redakce Svobodné Evropy. Kteří ovšem byli svým způsobem "profesionálními emigranty", tedy politicky a ideologicky zafixovanými jak ve svém antikomunismu, tak ale i ve své adoraci západní "demokracie". Od těchto emigrantů ovšem nebylo možno v žádném ohledu očekávat doznání oněch zmíněných emigrantských deziluzí. Oni nanejvýš zmínili že "emigrace je těžká", ale všechno vždy zůstalo jenom u této naprosto všeobecné zmínky.

Pokud by měl někdo závažný zájem dozvědět se něco blíže o reálných pocitech emigrantů, o jejich střetech se "svobodným světem" Západu, pak je možno doporučit především tři zdroje. Za prvé Hutkovy "Dopisy Ivanovi"; za druhé zmíněný film "Chladný ráj" režiséra Šafaříka; a za třetí televizní dokument "Cesta do Vídně": https://www.ceskatelevize.cz/porady/10193301529-cesta-do-vidne/

Tento televizní dokument se vyznačuje tím, že v něm své osudy líčí nikoli pouze známé, prominentní osobnosti, nýbrž zčásti i docela obyčejní emigranti, tak jak o nich byla řeč výše.

chápu, že možná doufáte, že sem zabloudí někdo, kdo se s vaším náhledem na liberální demokracii ještě nesetkal. Ale kvůli mně to nemusíte opakovat.

Paní Zemanová, rozhlasová stanice Svobodná Evropa samozřejmě svou propagandu neprováděla natolik nestoudným, až přímo humpoláckým způsobem jako to činila propaganda totalitního režimu, která - u vědomí svého informačního monopolu - nám byla kdykoli ochotna zapřít doslova nos mezi očima. Svobodná Evropa se tedy většinou nedopouštěla vyložených lží, v uvedeném smyslu.

Ovšem - ona toho ani vůbec neměla zapotřebí. Za prvé - bylo zřejmé že jejími posluchači jsou ti, kdo jsou antikomunisticky zaměřeni; jí tedy naprosto postačilo pěstovat tento antikomunismus. Dát svým posluchačům to, co oni sami chtěli, co oni sami očekávali. Za druhé: tehdejší režim byl natolik prohnilý, že nebylo zapotřebí uměle fabulovat nějaké nepravdivé historky; ať se na tomto režimu kritizovalo cokoli, prakticky nebylo vůbec možno minout cíl.

Poněkud jiná situace ale byla když se jednalo o tom, jakým způsobem domácímu publiku zprostředkovat - ideologicky "správný" - obraz západního světa. Zde už měli propagandisté Svobodné Evropy úlohu přece jenom už o něco obtížnější. Ovšem - ani tady se většinou neuchylovali k vysloveným nepravdám, ve faktickém smyslu. Ani zde to neměli bezpodmínečně zapotřebí. Oni si naprosto vystačili se zcela selektivním výběrem faktů, a s jejich zcela selektivní interpretací.

Jeden symptomatický moment: už dříve jsem napsal, že jednou z primárních povinností exilu vůbec by přece muselo být podat domácímu obyvatelstvu pravdivý obraz západního světa. Pravdivý - to samozřejmě znamená diferencovaný, z obou stran pohledu. Přesně tohle ale Svobodná Evropa neučinila prakticky nikdy. Ona se sice neustále vychloubala tím, jak je západní demokracie pluralistická, jak zde mohou být svobodně vyjadřovány veškeré různé názory; ale ona sama do duší svých posluchačů neustále pumpovala názory a obrazy z výhradně tvrdě pravicového ideově názorového spektra. Jenom jednou - nyní přichází onen zmíněný moment - Pavel Kohn jaksi stydlivě vydechl do mikrofonu, že tyto západní demokracie jsou vůči sobě samým "někdy až příliš kritické"! Jenže - on už ani sebeméně nekonkretizoval, v čem tato (údajně přehnaná) sebekritika spočívá, kdo a s jakými argumenty zpochybňuje a kritizuje tento obraz zdánlivě dokonalých západních demokracií.

A přitom by pro hledání této kritiky nebylo zapotřebí jít nikam daleko, v podstatě stačilo otevřít si jakékoli noviny (s výjimkou springerovské, tedy tvrdě pravicové "Die Welt"), respektive pustit si televizi. Anebo - naprosto by stačilo si poslechnout co si o způsobu a charakteru této údajně "demokratické" politiky myslí samotné domácí obyvatelstvo.

Jeden konkrétní příklad za všechny: už na jazykové škole nám jeden učitel (a skutečně nebudil dojem nějakého fundamentalistického levičáka) napsal na tabuli vzorec: D = DdD. A vzápětí vysvětlil, co se pod touto šifrou skrývá: "Demokratie = Diktatur der Dummheit". Čili: "Demokracie rovná se diktatuře hlouposti."

Je to jen malý kamínek do mozaiky; ale i ten naprosto zřetelně dokládá a ukazuje, že zatímco Svobodná Evropa dnem i nocí do svých posluchačů hustila svou propagandu o skvělé a nedostižné demokracii na Západě, tamější obyvatelstvo si o této demokracii ve skutečnosti myslelo své.

Ještě jednou tedy: Svobodná Evropa se (většinou) nemusela uchylovat ke klasickým lžím, jak je na běžícím pásu produkovala propaganda domácí, režimní. Na první pohled - pro blíže neinformovaného posluchače - se její vysílání dokonce nutně muselo jevit jako pravdivé. (A i já sám - musím přiznat - jsem ho v první době mého života v exilu skutečně za pravdivé považoval.) Propagandistické působení SE bylo mnohem nenápadnější, mnohem subtilnější. Rozhodujícím momentem nebylo ani tak to, co svým posluchačům sdělovala; nýbrž především to co jim nesdělovala, co před nimi - soustavně a systematicky - tajila.

a) Odmítání sklerotického normalizačního režimu bylo v československé populaci masivně rozšířené a ani velká část lidí, kteří byli v KSČ, nijak neschvalovala většinu toho, co kritizovala SE.

Ona prostě, pokud chtěla vysílat do Československa, jiné obyvatelstvo než to, které bylo naladěné protirežimně (což neznamená, že bylo nutně odhodlané či ochotné ten režim změnit), neměla k dispozici.

b) Západní demokracie jsou obvykle opravdu přehnaně sebekritické. Blbé je, že vesměs co do rozsahu, nikoliv co do hloubky.

C) Diktum "Demokracie znamená, že hlasy dvou blbců platí víc než hlas jednoho génia" je z hlediska formální rovnosti občanských hlasů prosté konstatování faktu a většina mých studentů ho zná od svých středoškolských učitelů. Jako součást rozvíjení demokratické sebereflexe a kázně, demokrat prostě tento fakt nejen přijímá, ale i respektuje.

Oproti tomu D=DdD není kritická reflexe čehokoliv, i když to muže být vhodná pomůcka pro učení jazyka. Protože o tom, zda v nějaké společnosti převládá v politice Dummheit rozhoduje velmi málo způsob vládnutí a velmi mnoho stav společnosti.

"Západní demokracie jsou obvykle opravdu přehnaně sebekritické. Blbé je, že vesměs co do rozsahu, nikoliv co do hloubky." - Zlatá slova, pane Profante. Pokud by se tento výrok pojímal skutečně důsledně, pak by zde byl reálný základ pro další diskuse.

V podstatě je možno říci: to je přesně to o co se i mně celou tu dobu jedná. Ano, západní (liberální) demokracie si sice libuje ve svém demokratismu, ve svém pluralismu, ve své toleranci vůči kritice - ale všechna tato zdánlivá "svoboda kritiky" je k ničemu, když tato kritika zůstává stát u pouhých fenoménů, u pouze podružných aspektů, zatímco ty opravdu podstatné zůstávají zcela mimo fokus pozornosti.

A stejně tak je možno vyslovit i plný souhlas s tím, že "zda v nějaké společnosti převládá v politice Dummheit rozhoduje velmi málo způsob vládnutí a velmi mnoho stav společnosti".

Ano, rozhodující je konec konců tento "stav společnosti"; jenže způsob vládnutí je ne-li bezprostřední příčinou, pak neklamným symptomem právě tohoto - hodnotového, existenciálního, intelektuálního - stavu společnosti.

Znovu a znovu poukazuji na ten holý fakt, že tento způsob demokracie (to jest: tento způsob vládnutí) není jakousi autonomní entitou která by se jako "duch nad vodami" vznášela někde nad společností, nýbrž že primárním fundamentem je reálná společnost pozdního kapitalismu. Tedy společnost která nese všechny systémové znaky tohoto kapitalismu - jeho fixování se na ryze materiální cíle, jeho povrchnost, jeho záměny kvality za pouhou kvantitu. Stejné systémové znaky pak nese tento způsob demokracie, tedy způsob vládnutí: podřízenost ryze materiálním cílům, plytkost ideového horizontu, neschopnost hlubší vlastní sebereflexe.

Od tohoto způsobu demokracie tedy principiálně není možno očekávat nic více, nežli mechanickou autoreprodukci právě tohoto kapitalismu; veškeré další atributy které jsou této demokracii připisovány jsou pouhou ideologickou clonou mající zastřít výše zmíněný fakt.

Pane Nusharte, ještě něco k oněm chybějícím "instancím" v systému liberální demokracie. Už minule jsem poukázal na to, že jste - opět jednou - celou záležitost posunul do zcela jiného kontextu. Takže ještě jednou k původní otázce:

Jak je to vůbec možné, že poté co se provalí že tato tzv. "demokracie" vůbec není tím za co se vydává, tedy "vládou lidu" - jak je možné že v ní není přítomna jedna jediná instance, která by byla odpovědná za tento klam na občanské společnosti? Respektive která by byla odpovědná za nápravu tohoto nepravdivého, klamného stavu? Jak je vůbec možné že v této demokracii takto dramatické odhalení fakticky utone v bažině všeobecného nezájmu?...

A přitom na demaskování tohoto falešného stavu této formy demokracie nijak nebylo nutno čekat až na onen zmíněný výzkum veřejného mínění. Prakticky i v každé standardní učebnici politologie stojí prakticky to samé: že už z čistě formálně technických důvodů je tato demokracie principiálně nezpůsobilá být tím čím čím být předstírá, totiž adekvátním vyjádřením vůle lidu.

Když svého času na semináři v politologickém institutu mnichovské univerzity přišla řeč na toto téma, jeden student - evidentně hluboce konsternován tímto odhalením - na to reagoval slovy, jestli by takto brizantní tajemství demaskující pravý stav této demokracie neměla být vlastně uzavřena "v trezoru s jedy". Zkrátka, jeho myšlenka zřejmě v tu chvíli byla, že kdyby se obyvatelstvo dozvědělo o tom, že je celou tu dobu klamáno, podváděno o pravém charakteru "demokratického" státního uspořádání, že by to muselo vzápětí vést k dramatickým společenským a politickým otřesům.

Na to ovšem tehdejší vedoucí semináře (profesor Gosser) odpověděl replikou: "A není tomu snad spíše tak, že - všechno jedno, hlavně když kára jede dál?" ("Ist es dem etwa nicht so, dass - alles egal, Hauptsache der Laden geht weiter?")

Tím chtěl sdělit toto: dokud daný společensko-ekonomický komplex nějak funguje, to jest především dokud dokáže lidem ucpat oči i mysli stále expandujícím konzumem - pak je možno jakkoli demaskovat ideovou i politickou faleš tohoto systému, nikdo se o to nebude zajímat. Panujícím systémem to ani nepohne, kára jede dál.

Tento vztah svého času ještě pregnantněji vystihl jistý říšský protektor, když prohlásil že český dělník prostě "musí dostat nažrat", aby držel ústa a krok, a poslušně pracoval pro blaho Říše.

Ano, dokud se otáčejí kola konzumu, dokud si průměrný maloměšťáček může dovolit létat na dovolenou na Kanárské ostrovy nebo k egyptským pyramidám, dotud ho nějaké otázky pravdivosti či falešnosti stávajícího způsobu demokracie nebudou nijak pálit. Teprve kdyby "nedostal nažrat", kdyby najednou musel omezit svůj konzum - teprve poté by byl najednou oheň na střeše.

„Všechno co by sebemenším způsobem zpochybnilo Vaši hypertrofovanou touhu po absolutní autonomii Vašeho výsostného Já pro Vás automaticky neznamená nic jiného nežli násilí, teror.“

-------------------------------------

Pane Poláčku, v našich diskusích jsem vždy tvrdil, že ...

... dejme tomu číslo π existuje docela jiným způsobem než třeba existuje cihla.

Pokud bychom však byli bytostí v jednorozměrném prostoru a nikoliv třeba zedníkem stavějícím kruhovou rotundu, kterému z lešení spadla cihla na hlavu, takže již nemá žádných pochyb o její existenci, vztah mezi obvodem kružnice, který je π násobkem jejího průměru, bychom jako jednorozměrné bytosti znát nemohli, číslice za desetinou čárkou π by se nám tudíž jevily naprosto chaotické a z číslic předchozích (už dejme tomu nějak známých) by prostě nikdy nebylo možné vydedukovat číslice další, které v čísle π budou po sobě následovat. Číslo π by tedy v jednorozměrném prostoru nepředstavovalo žádnou zákonitost, nebylo by ho možné počítat, posloupnost jeho číslic by se jevila jako dokonale chaotický jev.

Třeba na těchto webových stránkách

https://www.atractor.pt/mat/fromPI/PIsearch-_en.html

můžeme zjistit, že na určitém místě, za desetinou čárkou se objeví například naše datum narození, jinde zase číslo občanského průkazu atp. (Nedělejte to a nezadávejte číslo svého OP na žádné takové webové stránky.) Číslo mé občanky obsažené v čísle π vypadá pořád ještě jako náhoda. Jelikož ten desetinný rozvoj čísla π je ale nekonečný, někde v té chaotické změti číslic [která ale ve skutečnosti chaosem není, jde přece o zákonitost – o vztah mezi obvodem kružnice a jejím průměrem], někde v této změti číslic by se tedy dříve nebo později měly objevit VŠECHNY MOŽNÉ kombinace číslic. Jestliže π obsahuje VŠECHNY MOŽNÉ kombinace číslic a jeho desetinný rozvoj je nekonečný, měly by v tom nekonečném desetinném rozvoji být někde zakódované například i noty k Beetohovenově Deváté, digitalizovaná Mona Lisa, nebo třeba celý Hamlet (číslice lze převést na noty, na písmena, nebo na bitmapu obrazu). Každá ta číslice za desetinnou čárkou, která třeba kóduje nějakou symfonii nebo divadelní drama, je přitom ale už od počátku vesmíru v čísle π jednou provždy daná a nezměnitelná, a to i přesto, že dokud bychom neobjevili striktně zákonitý vztah mezi obvodem kružnice a jejím průměrem, působila by tato nekonečná řada číslic za desetinnou čárkou jako nepředvídatelný chaos.

Takže když Beethoven nebo Shakespeare psali svá díla, rozhodovali se při psaní jistě podle své svobodné vůle (nikoliv podle libovůle). Jejich díla ovšem docela pravděpodobně byla už od počátku času a prostoru ve vesmíru obsažena (například v té nekonečné řadě číslic, za desetinnou čárkou π).

https://medium.seznam.cz/clanek/petrelec-cislo-pi-aneb-zivot-je-jen-nahoda-ale-dokonale-predurcena-4548#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=hpfeed.sznhp.box&utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu

Vzpomeňte si, pane Poláčku. Vždycky jsem na rozdíl od Vás přece tvrdil, že libovůle člověka či absolutní autonomie našeho výsostného Já (nebo třeba autonomní lidské rozhodování o potenciálně nekonečné lidské existenci, ať už tím tedy myslíme jedince nebo lidskou civilizaci) je přelud, neboť jsme podřízeni přírodním i mravním zákonům stvoření.

A pro potřeby naší úvahy je přitom celkem úplně jedno, jestli člověk vznikne jako následek velkého třesku, nový automobil jako následek výbuchu v automobilce, anebo jestli za tím stojí „nějak jinak existující“ (mimo prostor a čas nebo mimo výrobní linku na auta existující) inteligence.

A ještě něco k praktikám vedení propagandy se strany Svobodné Evropy. Je to sice napohled pouze malý výjev, ale pro charakter zpravodajství SE naprosto symptomatický.

Svobodná Evropa se při své antikomunistické propagandě znovu a znovu oháněla statí Karla Čapka "Proč nejsem komunistou." Bezpochyby, toto své krédo Čapek skutečně napsal, a vyjmenoval v něm důvody proč se vnitřně nemůže ztotožnit s fundamentalistickým komunistickým náhledem na svět.

Jenže - ten samý Karel Čapek napsal i text s názvem "O tom socialismu", kde zazní i tato heretická slova: „Věřím v zespolečenštění výrobních prostředků a omezení soukromého vlastnictví, v organizaci výroby a spotřeby, v konec kapitalismu, v právo každého na život, práci, blahobyt a svobodu ducha, věřím v mír, ve Spojené státy světa a rovnost národů, věřím v humanitu, v demokracii a v člověka, amen.“

A také: "Mně se buržoazie – zvláště ta naše – nechce líbit. Mám intenzívně nerad její náhledy a stanoviska, její kulturní indolenci, její duševní typus; nemohu dobře nalézt, co by na ní krom několika lidí bylo k hájení nebo šetření. Nebýt s ní, nebýt jeden z ní, to opravdu není kumšt ani zásluha; stačí podívat se na její ideály, záliby a sympatie, aby toho měl člověk jak náleží plné zuby."

Tak i všechno toto napsal Karel Čapek; ale o tom všem se Svobodná Evropa svým posluchačům nikdy nezmínila ani jedním jediným slovem. Čapek jí byl příhodný pouze jako nástroj její antikomunistické propagandy; ale Karel Čapek jako kritik buržoazie? Karel Čapek přející si konec kapitalismu? - Nikoli, takovouto herezi Svobodná Evropa ve svém "pravdivém" vysílání ovšem nikdy nemohla připustit.

Mimochodem: na cenzurní praktiky Svobodné Evropy svého času poukázali jak Jaroslav Hutka, tak i Ludvík Vaculík, na základě vlastní zkušenosti s texty které jí zaslali. A které pak ona buďto stornovala vůbec, anebo je přečetla v cenzurované podobě.

Pokud by někoho blíže zajímal onen text Karla Čapka o socialismu, je možno si ho přečíst zde: https://cs.wikisource.org/wiki/O_věcech_obecných_čili_Zóon_politikon/O_tom_socialismu

Pane Nusharte, onen výrok o "hypertrofované autonomii Vašeho výsostného já" jsem zde mínil samozřejmě výhradně ve vztahu k politickému uspořádání, respektive ke společensky uznávaným hodnotám. Nějaké metafyzické úvahy o determinaci či nedeterminovanosti lidského vědomí jsou zde tedy zcela "mimo mísu".

Proč tedy vlastně, pane Poláčku, postrádáte nějakou instanci (ať už to slovo myslíte jakkoliv), která by byla odpovědná za panující hodnoty, když tyto hodnoty mohou být vlastně libovolné a určit si je podle vás nemůže nikdo jiný nežli samotná společnost? Společnost si ale přece už nějaké hodnoty určila, už se na určitých hodnotách, na určitém smyslu své existence a na určitém cíli svého dějinného směřování. sjednotila. Chápu, že se vám nelíbí, jak jsou tyto hodnoty nyní určeny, ale s tím se nedá nic moc dělat, vždycky asi někdo musí zůstat s hodnotami společnosti nespokojený a až tato nespokojenost jednou převáží, hodnoty společnosti se zase změní tak, aby té převažující většině nespokojených opět vyhovovaly.

Ani já, pane Poláčku, nad těmi nyní panujícími hodnotami pochopitelně nijak nejásám. Ano, dá se říci, že jsem s nimi nespokojený. Nedovedu si však představit žádnou instanci (ať už to slovo myslíte jakkoliv), která by mi k tomu souladu mých osobních hodnot s hodnotami společnosti mohla nějak pomoci. Prostě si nic takového nedovedu představit.

Nepomohlo by mi samozřejmě ani to, kdybych se stal třeba diktátorem a všem bych ty jejich hodnoty sám závazně určil. Mám totiž, pane Poláčku, takovou (možná dost nepochopitelnou) slabost pro onen nenápadný půvab demokracie, kdy je prostě potřeba, aby se všichni dohodli, protože určit si své vlastní hodnoty podle mě nemůže nikdo jiný nežli samotná společnost. Tím pochopitelně neříkám, že si společnost určuje hodnoty objektivně správné [hodnoty v souladu se zákony stvoření (nebo hodnoty v souladu se zákony výbuchu — je-li tedy naším stvořitelem velký třesk; nebo hodnoty v souladu se zákony náhody — jestliže jsme vznikli jenom náhodou)].

Za jistou politickou monotónnost (na obou stranách "železné opony", v médiích čs. režimu i v RFE či VoA), nesly (v různé míře) odpovědnost faktory jako politický zájem zřizovatele i názory a podřídivost zaměstnanců.

Jev, že každý hude tu svou, by neměl překvapovat, lze jej pozorovat běžně, převažuje v politice, dokonce i zde v diskusích na DR.

Hlas Ameriky jsem začal běžně poslouchat v roce 1977. Chtěl jsem se dozvědět, proč v na pohodu sázející ČST ukazují fotografie nahého Vaculíka na záchodě, či proč v novinách píší o sázení větru a sklízení bouře. Musím říct, že mi v tu dobu nikterak nevadilo, když kritika Ameriky nebyla Amerikou považována za dobrý nápad. Ukazoval by ovšem její nepředpojatost a podstatu její schopnosti sebeobnovy. Znal jsem ovšem třeba Hellerovu Hlavu XXII a bylo mi jasné, že kritika je dílem plurality a různých zájmů subjektů, ne jejich sebekritiky (a la naše "padesátky"). Cizí stanice jsem proto bral, řečeno jménem jednoho nakladatelství jako "doplněk".

Vzpomněl jsem si právě na případ, kdy se z Hlasu Ameriky ozvalo, že prezident Carter si při lyžování zlomil ruku. Hlasatelku při tomto oznámení, jež asi do zpráv vůbec nepatřilo, přemohl nezadržitelný smích. Za dva dny stanice oznámila, že dotyčná pracovnice byla za svou neprofesionalitu (platově?) postižena. Jistě, profesionálně se opravdu nezachovala, nicméně myslím, že přispěla, nejen v mých očích (vlastně uších), nemálo k zlidštění stanice (k její plnější asociaci se svobodou).

Selektivní zobrazování skutečnosti, nereprezentativnost média, to je v čase rozděleného světa do značné míry nutnost. Nejvážnějším zkreslením západní skutečnosti pro mne nakonec byla neexistence reklamy v zahraničním rozhlasovém vysílání. Když jsem se totiž v roce 1985 v Jugoslávii poprvé díval na západní televizi, italskou RAI, neubránil jsem se pomyšlení "zlatá ČST".

Před chvílí jsem zrovna dočetl knížku Wladimira Kaminera Vši svobody (poprvé vyšla v Mnichově jako Militärmusik roku 2001). Napsal ji původem sovětský Žid, který již ve 23 letech, roku 1990 odešel do SRN. Je autobiografická, napsaná však ve stylu "povídej a přeháněj". Při jejím čtení jsem naplno pocítil, jak sebevětší objektivita, dokonce snad i varování jako na cigaretách, byly, tváří v tvář naší zdejší izolaci a deprivaci, docela bez šance, bezzubé. Z knížky ocituji pár řádků. "Míša nadával na Sovětský svaz a ukazoval všechna tělesná zranění, která mu sovětská vláda přivodila. Američanovi se zdála sovětská vláda senzační, v každém případě lepší než americký kapitalismus. Němec tvrdil, že ruské ženy jsou jedinečné. Míša prohlašoval, že i ženy stojí v Rusku za hovno." (Možná jsem překonal dva a půl roku trvající blok, týkající se původem ruského, i kultury).

O tématu by se toho dalo napsat spousta. Tolik, že jsem se toho tentokrát až dosud zdržel. Snad tedy zatím ještě tolik, že v případě pana Poláčka a sebe cítím dopad nejen rozdílu, abych tak řekl, v místě pobytu a zření, ale ještě spíš následkem jednoho fázového posunu. Náraz kapitalismu (i demokracie), i když nestejně prudký, jsme totiž nakonec zažili všichni. Oproti většině (jak v případě emigrantů, tak později i lidí v ČR) jsme my oba reagovali atypicky, příklonem doleva. Tento náš posun, k němuž došlo v rozpětí asi deseti let, je nejspíš hlavní příčinou rozdílu v pohledu, jenž máme na západní rozhlasová vysílání i na aktéry listopadového převratu. V důsledku pak dokonce i na ty, kteří si jej zprivatizovali .

A propos, zakrývání negativ mám za vysoce aktuální téma v případě nynějšího působení médií. Nenechme se mýlit, je tomu tak přesto, či právě proto, že negativitu, ale jen určitého druhu, používají za svůj hlavní prostředek udržení zájmu.

No dobře, pane Nusharte, zkusme se nezaujatě a bez emocí podívat na toto téma. Ale - napřed musím opět konstatovat že jste celou záležitost posunul do jiné, zcela obecné roviny, zatímco zde se jedná primárně o zcela konkrétní záležitost.

Podívejme se tedy napřed na tento konkrétní případ; to bude mít tu výhodu že se nám tu mnohem zřetelněji nežli na složitých teoretických úvahách ukáže, o co se jedná.

Zahájím tedy tím, že vyslovím jeden základní axiom: je absolutně nepřípustné z ideologických důvodů systematicky klamat celou občanskou společnost.

Takto o svém pravém charakteru společnost klamal režim (pseudo)socialistický; a to byl pak jeden z důvodů, proč byl svržen. Ovšem jak už jsem napsal: zde byla přítomna instance která za tento stav, za tento klam nesla jasnou odpovědnost: komunistická partaj. Právě proto zde byl někdo proti komu bylo možno zaměřit lidový odpor, proti komu bylo možno protestovat, koho bylo možno svrhnout.

Nyní se ale ukázalo, že i systém liberální (buržoazní) demokracie je víceméně zcela falešný. Že není, a fakticky vůbec nemůže být tím, čím být předstírá: autentickou vůlí lidu. Zdálo by se, že po demaskování tohoto klamu i tento režim musí být svržen, že se proti němu musejí pořádat demonstrace, že se proti němu musí bojovat, že se musí usilovat o jeho nahrazení uspořádáním hodnotnějším, kvalitnějším, pravdivějším. Jenže - tento obrodný boj není možno vést, právě proto že zde chybí jakákoli instance která by nesla odpovědnost za tento klam. Právě proto je tato "demokracie" o tolik stabilnější nežli svět komunismu respektive socialismu: tato demokracie je jako stohlavá hydra, a i když se jednou za čas podaří ji přistihnout při nějakém jejím dalším podvodu, urazit jí jednu hlavu, hned jí narostou dvě další.

Tohle a právě tohle bylo tedy míněno tím, že v této demokracii absentuje jakákoli instance, která by byla odpovědná za to že se zde nebude systematicky klamat lid.

--------------------------------------------

A teď tedy k obecně položené otázce: jakým způsobem je možno se dobrat ke společně sdíleným hodnotám?

Tak za prvé je nutno si ujasnit: v plné míře to samozřejmě nikdy možné nebude. A nebylo by to ani nijak dobře. Už starý Hérakleitos věděl, že "boj je otcem všeho". Toto neustálé vzájemné konfrontování, soutěž myšlenek a idejí je to naprosto nezbytné podhoubí, z kterého se jedině může rodit lidská kultura, lidský duch.

V tomto smyslu je tedy onen proslulý (a natolik glorifikovaný) pluralismus liberální demokracie naprosto v pořádku.

Jenže: i zde se liberální demokracie hned vzápětí dopouští zcela zásadního klamu. Ona totiž předstírá, že už jenom tím že povolí tuto mnohost názorů, že už jenom tím udělala pro zdar věci maximum možného, a že nic dalšího po ni není možno právem žádat. Ve skutečnosti je tato "pluralita názorů" jenom prvním krokem na velmi dlouhé cestě. Liberální demokracie však zůstane stát už u tohoto prvního kroku, a nejde nikam dále.

Tato glorifikovaná "pluralita názorů" totiž sama o sobě naprosto neznamená skutečnou pluralitu idejí. To je naprosto zásadní rozdíl. I tohle byl pro mě osobně jeden z největších otřesů po mém příchodu na Západ: poznání jak tato napohled nekonečná pestrost různých názorů a vyznání pod sebou ve skutečnosti skrývá naprostou plochost, uniformitu myšlení. Jeden je napravo, druhý nalevo - a každý z nich pak už jenom neustále dokola mechanicky přemílá stále stejné články svého ideologického přesvědčení. Není v tom nic zajímavého, žádná výzva pro lidského ducha.

Naprosto přesně to zrovna nedávno (už jsem to tu zmínil) vystihl M. Hauser když napsal, že tato liberální demokracie i s veškerým svým pluralismem zůstává natrvalo vězet v antinomiích. V protikladných názorech, jejichž protichůdnost není schopna překonat.

A já bych k tomu dodal: liberální demokracie není schopna tuto protikladnost názorů schopna překonat proto, že není schopna lidi přimět k tomu, aby začali myslet. Totiž - myslet doopravdy.

Liberální demokracie se vychloubá tím, že v ni každý člověk může "svobodně" mít a vyznávat svůj vlastní názor. Ve skutečnosti ale touto údajnou "svobodou" člověku činí to nejhorší co je jen možno. Neboť takováto svoboda ve skutečnosti neznamená nic jiného nežli to že se tento člověk zapouzdří do ulity svého vlastního individuálního životního přesvědčení - a že z této ulity už nikdy nedokáže vyjít ven. Stane se klasickou Leibnizovou monádou "bez oken a bez dveří", která už jenom donekonečna mechanicky opakuje, žárlivě stráží svůj pohled na svět, svou vlastní omezenou životní perspektivu.

Je jediný způsob jak překonat tuto názorovou omezenost, jak se osvobodit z této ulity vlastního "posvátného" přesvědčení - totiž cestou kritické sebereflexe.

Jenže: takováto kritická sebereflexe vždy bolí, a to i velice silně. Jenom za výjimečných okolností, respektive jen pod silnou motivací se běžný člověk k takovému počinu odhodlá. Liberální demokracie se svou "naprostou svobodou" nemá ale žádné nástroje, jak člověka k tomuto činu donutit, respektive jak ho k němu motivovat. Tento člověk tedy ve své výsostné svobodě nakonec zůstane omezencem - zajatcem svého vlastního ryze individuálního, mnohdy zcela nahodile vzniknuvšího pohledu na svět.

Zmínil jste, pane Nusharte, co by mohl učinit, jaké hodnoty by mohl ve svém státě nařídit absolutní (a doufejme že osvícený) vládce. Dobře tedy, prozradím Vám co já bych učinil, kdybych tuto absolutní moc měl:

- Za prvé bych zakázal lež ve veřejném prostoru.

- Postavil bych mimo zákon lidskou hloupost.

- Každý člověk by byl povinen alespoň jednou v životě provést onu kritickou sebereflexi svých vlastních životních názorů a přesvědčení, jak o nich byla řeč výše.

Samozřejmě: to všechno jsou věci které není reálně možno odstranit respektive způsobit pouhým zákazem či příkazem. Jednalo by se tedy o hodnoty respektive principy ryze deklarativní. Ale - i to by už samo o sobě znamenalo radikální odklon od poměrů v politickém zřízení liberální demokracie, kde je člověk den co den soustavně klamán a ohlupován, v prvé řadě masivním atakem všudypřítomné stupidní reklamy a stejně tak bezduchého bulváru - a to naprosto legálně, aniž by proti tomu bylo možno vznést jakýkoli oprávněný protest!

Nechci v tuto chvíli, pane Nusharte, tuto velmi složitou záležitost rozebírat dále dopodrobna. Naprosto rozhodující je toto:

Skutečně se v žádném případě nejedná o to, aby někdo autoritativně vyhlásil: "A od této chvíle mají platit jenom takové a takové hodnoty!"

Nýbrž jedná se o to vytvořit takový společenský typus, s takovým habitem, kde by prakticky za projev základního slušného chování byla považována připravenost každého jedince projít výhní své vlastní sebereflexe, tedy kritického přezkoumání svých vlastních životních názorů, postojů a přesvědčení. Pokud by takovýto stav kritické sebereflexe byl skutečně instalován jako všeobecně platná společenská norma, pak už by se lidé ke společně sdíleným normám přiblížili sami, přirozeným důsledkem této kritické sebereflexe.

Opakuji ještě jednou: určitá primární rozdílnost názorů a pohledů by i zde zůstala zachována. Ale zásadní rozdíl by spočíval v tom, že by zde byl položen alespoň základní fundament pro vzájemné dorozumění a porozumění.

No ano, pane Horáku, u nás emigrantů (totiž alespoň u jejich kritické části) byl ten rozdíl, že my jsme se s reálným kapitalismem (a stejně tak s reálnou demokracií) srazili takříkajíc čelně, frontálním nárazem. Takže poté co jsme se napřed museli poněkud vzpamatovat z pro nás šokující pestrosti nabídky kapitalistického trhu, začali jsme pak dost rychle (byť i postupně) vnímat i odvrácené stránky západního "svobodného světa". Zatímco u vás kteří jste zůstali doma tento proces byl ovšem mnohem delší, povlovnější (neboť jak kapitalismus tak i liberální demokracii bylo nutno teprve vybudovat), takže až po létech se dostavila "blbá nálada".

Ještě k těm rozhlasovým stanicím: ještě jednou, i já jsem samozřejmě - dokud jsem ještě pobýval v Československu - poslouchal zahraniční vysílačky. Svobodnou Evropu pouze sporadicky, ta byla příliš silně rušena. Poslouchal jsem především Londýn, který si mě získal objektivním a nezaujatým tónem svého zpravodajství. Poněkud méně mi konvenoval "Hlas Ameriky", u kterého jsem už tehdy podvědomě vyciťoval určité falešné tóny. Ale celkově jsem v té době vůči exilovým vysílačkám nijak kritický nebyl, pro mě samozřejmě znamenaly osvěžující únik od všudypřítomné a vlezlé režimní propagandy.

A jak už jsem napsal, ještě i na Západě jsem nějaký čas věřil, že Svobodná Evropa mluví pravdu. Byl jsem tehdy ještě plný emocionálního odporu proti pseudosocialistickému režimu a jeho permanentnímu lhaní, a proto jsem s protirežimními postoji SE vnitřně souzněl.

Jenže - pak svou roli začal hrát faktor času. Jestliže jsem tedy napřed věřil tomu že SE mluví pravdu, po čase u mě náhle vznikl pocit že "vždyť oni vlastně kecají". Tehdy jsem je ještě nepodezříval z vyložené lži; ale začal jsem cítit, že ta jejich neustále dokola přemílaná antikomunistická propaganda je nakonec naprosto bezduchá. Že je to prázdná, křečovitá póza zkostnatělých antikomunistů, kteří jinak nejsou z celého pestrého spektra tohoto světa schopni vnímat nic jiného.

A až teprve ve třetí fázi jsem pro sebe náhle objevil, že to všechno je nakonec jenom jedna velká lež. Opakuji znovu: ne snad lež v obvyklém smyslu, že by se operovalo s vyloženě nepravdivými informacemi. Na to byli příslušníci SE příliš opatrní. Ale že se jedná o lež v onom emigrantském sebeobelhávání, vytěsňování, jak jsem ho vylíčil včera. Že i všichni ti kteří z hlasatelen SE do své domoviny neustále pějí chvalozpěvy na západní "demokracii", že ve skutečnosti i oni sami vědí jak lidsky prázdná a bezduchá tato demokracie ve skutečnosti je. A že celý ten jejich fanatický antikomunismus je ve skutečnosti jenom pózou, je jejich obranou proti tomu aby si nemuseli sami před sebou přiznat, že i ti zatracení komunisté mají se svou kritikou kapitalismu a buržoazní demokracie přece jenom stále velkou část pravdy. Že tato západní demokracie je doopravdy do velké míry formalistická, bezobsažná, duchaprázdná. Že nevede nikam, k žádným vyšším cílům nežli k neustálému kolotoči stupidního konzumu.

Pane Poláčku, vůbec nerozumím, jak vám vlastně systém liberální demokracie brání v tom, abyste tuto liberální demokracii jakkoliv podle svého gusta vylepšil, když se na tomto záměru dohodnete s potřebným množstvím lidí, abyste pak takovýto program vylepšení liberální demokracie společně demokraticky prosadili. Zdá se mi to mnohem jednodušší, než liberální demokracii svrhávat.

Ano, socialismus tímto způsobem vylepšovat pochopitelně vůbec nešlo, protože tam byla právě ta instance odpovědná za jeho kvalitu a když tedy chtěl někdo socialismus vylepšit, tak tato instance, odpovědná za kvalitu socialismu, vyslala tanky do ulic.

Instance s hustým obočím totiž Dubčekovi řekla, že to není vylepšování, ale svrhávání.

Pane Nusharte, právě v tomto záleží základní past systému liberální demokracie; past do které se naprostá většina lidí nechá chytit. Nutno přiznat - je velice obtížné, a trvá to dlouhá léta nežli se člověku podaří tento klam prohlédnout.

Ano, liberální demokracie naprosto nic nezakazuje; ona jenom všechno co přesahuje její triviální ideový horizont stahuje dolů, do průměru. Totiž: do šedivého průměru.

Už jsem to tu nedávno napsal: jako v přírodě, tak i ve společnosti všechno přirozeným způsobem padá směrem dolů. Tedy ke dnu. Konkrétně k tomu dnu, které je dáno dosaženým stupněm obecného civilizačního vývoje. Ostatně, jak jsem nedávno uvedl na našem webu Humanistické dialogy https://humanisticke-dialogy.eu/texty/clovek-a-mysleni/ : podle nejnovějších výzkumů je člověk už čistě evolučně kondicionován na to, aby nemyslel. To jest: aby nemyslel ani o trochu více, než je bezpodmínečně zapotřebí.

V podstatě se nám tu jenom v poněkud jiné variantě opakuje starý Masarykův povzdech: "Tož demokracii bychom měli. Teď ještě nějaké ty demokraty..."

Totiž to případné (a žádoucí) vylepšení liberální demokracie v prvé řadě vyžaduje množství lidí, kteří jsou ochotni myslet. A to sice velké, nadkritické množství. Kteří jsou ochotni myslet právě za horizont, za tuto zdánlivou svobodu liberální demokracie. Ale - jak vyplývá už ze zmíněného výzkumu - naprostá většina lidí se k této vyšší formě myšlení, vědomí, uvědomění nikdy nepropracuje. Jak už řečeno k tomuto prohlédnutí vede velmi dlouhá, a velmi namáhavá cesta, a jen velmi málokdo se na ni vydá sám od sebe, ze svého vlastního popudu.

Aby takovýchto myslících, respektive kriticky myslících lidí ve společnosti byla většina (což by tedy byla prvotní podmínka k žádoucím změnám), museli by k tomu být nějakým dodatečným, specifickým způsobem motivováni. Jenže - liberální demokracie neobsahuje nic, co by k takovémuto zvýšenému úsilí motivovalo.

Přesně naopak: jak triviálně jednoduchá je samotná výchozí idea liberální demokracie (prostě spočítat množství hlasů, a už tím máme dánu "vůli lidu"), tak stejně tak bezduché a triviální jsou všechny její instituce, a to včetně univerzit. Honorovány jsou teorie a analýzy pouze popisné, které odrážejí jenom povrchní stav věcí, ale nijakým způsobem nezasahují do hloubky problému. Konkrétně: dnes už jsou na univerzitách prakticky mrtvé dokonce už i marxistické metody ekonomicko-systémových analýz; natož pak aby se dokázalo pokročit ještě někam dále. Takže - ano, společnost liberální demokracie je "svobodná", nic nezakazuje; ale je svobodná pouze ve své nicotě, ve své bezduchosti, ve své šedivé průměrnosti.

Samozřejmě, je mnoho lidí kterým tato šedivá, nenáročná průměrnost vyhovuje. Je plně v souladu s oním evolučním nastavením člověka nemyslet o nic víc, nežli kolik je aktuálně bezpodmínečně třeba. Právě toto je předmětem a příčinou neustálých sporů mezi těmi, kdo se spokojí s tímto nicotným průměrem, a mezi těmi kdo chtějí od života něco více. Jenže - ve skutečnosti jsou i tito vyznavači průměrnosti tímto systémem stejně tak okrádáni o své "právo na prvorozenectví", jako ti druzí, kteří si této ztráty jsou vědomi, kteří jí trpí.

Položme si otázku: jaký je smysl přítomnosti člověka na tomto světě? Tato šedivá průměrnost, anebo neustálé objevování nových horizontů? Marx pro osvobozenou komunistickou společnost postuloval "všestranný rozvoj všech lidských možností a potenciálů"; kterýžto postulát má ovšem své kořeny už v antickém projektu všestranného rozvoje lidské osobnosti. Pokud se tedy místo tohoto neustálého rozvoje "všech lidských možností a potenciálů" spokojíme pouze s onou nikam dále, nikam výše nesměřující průměrností liberální demokracie, pak jsou tím o své bytostné humánní potenciály okrádáni i ti, kdo si tento stav neuvědomují, ti kdo se s tímto politickým uspořádáním - pro jeho zdánlivou svobodomyslnost - vnitřně ztotožňují.

Ještě jednou v krátkosti, pane Nusharte: rozhodujícím momentem a faktorem není vnějšková politická svoboda, nýbrž to zda zde bude dostatek vnitřně svobodných lidí, kteří dokáží prohlédnout onu povrchnost liberalistické svobody, kteří dokáží pohlédnout za její omezený horizont, a kteří budou ochotni a schopni hledat a budovat svět jiný, kulturně a duchovně vyspělejší a lidsky autentičtější.

Tedy to, co jste napsal o lidech, kteří jsou vnitřně svobodní.

Jen zbývá dodat -- ona ta demokracie, ke které se dnes přilepil jak lejno na košili matoucí přívlastek "liberální" (a myslí se tím "moderní" nebo "emancipační" -- prostě masová demokracie respektující lidská práva a kvůli sociálnímu smíru zájem o svobodu od čtyř lidství devastujících strachů) dává přes všechny své nedostatky a hlouposti většině takových lidí největší šanci přežít mimo kriminály nebo psychiatrická zařízení.

Jistě, univerzitní profesoři a někdejší rektoři urychlující všemi prostředky rozpad školství v ČR tomu příliš nenasvědčují, stejně jako klientelistické chování současné politické reprezentace vůči energetickým gigantům. Protože to i to narušuje nebezpečně zbavenost strachu o elementární šance našich dětí a strachu o přístřeší.

Tak tedy se můžeme pane Profante shodnout na tom, že svoboda vnitřní je ten rozhodující základ, bez něhož není nic co by zakládalo nějaký vyšší smysl. A že svoboda vnější (politická) je v dané rovině pouze vnějškový atribut, mající mnohem menší relevanci.

Potud tedy dobře. Ovšem: onen pojem "vnitřní svoboda" se velice snadno může stát stejně tak prázdnou, bezobsažnou floskulí, jako ideologické tirády o "svobodě" vnější, politické. Bude tedy zřejmě zapotřebí se na celou záležitost s pravou lidskou svobodou podívat poněkud blíže.

Počněme tedy postulováním základního axiomu: není svobodné společnosti bez svobodného člověka. Ne, to není pleonasmus; je to pouze shrnutí toho, co bylo řečeno výše, do jedné jediné komprimované formule.

Znamená to, že samotný fakt že je nějaká společnost vnějškově, politicky svobodná, že tento stav sám ještě neskýtá nijakou záruku, že tato společnost bude stejně tak svobodná skutečně, tedy vnitřně . Pokud tato společnost bude tvořena přízemními, ušlápnutými dušičkami, které pasivně a bez vlastního rozmyslu budou svými životy naplňovat cizí (respektive: lidské podstatě odcizené) intence, pak v žádném případě nebude možno právem hovořit o všeobecném stavu lidské svobody.

Ještě jednou tedy: vnitřní svoboda je nepostradatelným fundamentem pro svobodu vnější, politickou. Jenže - jakým způsobem se můžeme propracovat k této svobodě vnitřní? A jaká jsou kritéria pro to, kdo takto skutečně vnitřně svobodný je a kdo ne? Kdo sám by o sobě samém prohlásil respektive doznal: "Jsem nesvobodný, protože jsem si nikdy nedal práci s tím vypracovat mou pravou vnitřní nezávislost, svobodu"?...

Ale podívejme se napřed, zda je skutečně možné od sebe takto naprosto separovat svobodu vnitřní a vnější. Tvrdilo se - a dozajista právem - že i za podmínek totality člověk může být vnitřně svobodný. Prostě tím, že sám pro sebe tuto totalitu odmítne; odmítne slepě papouškovat strnulá dogmata její ideologie, a místo toho hledá svou vlastní cestu k tomu, co je pravé, co je pravdivé.

Jenže - je tady možno hovořit o pravé, úplné svobodě? Když je i tato - velmi obtížně vybojovaná - vnitřní svoboda neustále ze všech stran vystavena hrubým atakům oněch bezduchých režimních dogmat, jakož i celé degenerované kultury která je s tímto režimem nerozlučně spjata? Jak se může i takto vnitřně svobodný člověk moci cítit skutečně svobodným, když se ve svém životě musí neustále stýkat s lidmi kteří tomuto totalitnímu režimu podlehli, kteří splynuli s jeho duchovní plytkostí, kteří své životní potřeby redukovali víceméně na stejně tak plytký konzum, respektive oddávání se všudypřítomnému kýči?...

Není sporu o tom: jakkoli je tato vnitřní svoboda základní podmínkou jakékoli svobody další, přesto ona sama nemůže splnit požadavek svobody úplné, pokud je nutno se do ni - jako k poslednímu útočišti - utáhnout za podmínek nesvobody vnější.

Je tedy možno vytyčit druhý postulát: svoboda člověka je vždy nejen stavem výsostně niterným, individuálním, nýbrž má i zcela klíčový rozměr společenský. Zdůrazněme: rozměr společenský, nikoli pouze úzce politický. Politická nesvoboda jako taková by se ještě dala unést, pokud by se člověk mohl stýkat výhradně s lidmi takto vnitřně svobodnými; ale daleko nesnesitelnější je právě ten stav kdy je nesvobodná celá společnost, to jest nesvobodná ve svém způsobu života, v hodnotách které vyznává, kterými žije.

Jestliže tedy za podmínek totality je sice možno stáhnout se do své vnitřní svobody, ale není možno se pouze tímto aktem stát skutečně a všestranně svobodným - jak je tomu za podmínek současné liberální (tedy: buržoazní) demokracie? Která má ze své nejvlastnější podstaty soukromnický, tedy komerční charakter? Kde na onu vnitřně svobodnou duši taktéž ze všech stran útočí a ji ubíjí duchovní plytkost, ideová plochost a kulturní kýčovitost? Jestliže za podmínek totality nebylo - a to ani v onom refugiu vnitřní svobody - možno uniknout neustálým atakům stupidní režimní propagandy, jak by bylo možno v podmínkách komerční demokracie uniknout vlezlému dotírání všudypřítomné stupidní reklamy, respektive všeobecné komercializace veškerého života vůbec? Jestliže za podmínek totality člověk neustále narážel - s výjimkou nepatrného okruhu stejně smýšlejících - na lidi, na spoluobčany ovládnuté duchem a dekadentním životním způsobem totality, je pak tomu za podmínek této liberálně-buržoazní demokracie jinak? Kolik je zde jedinců skutečně vnitřně svobodných - a jak velké masy společnosti pasivně přejaly všechny pahodnoty této plytké, zkomercializované, konzumistické "demokracie"?...

Ještě jednou tedy. zcela principiálně není možno být v plném smyslu svobodným ve společnosti, která sama není vnitřně svobodná. Která si ještě vůbec nedokázala vypracovat svou vnitřní svobodu, a proto ji neustále zaměňuje s pouhou vnějškovou svobodou politickou.

------------------------------------------

Vy ale, pane Profante, i když verbálně uznáte prioritu svobody vnitřní, se nakonec zase utíkáte k pouze negativnímu, tedy bezobsažnému pojetí svobody. Stále ještě hrozíte tím, že "může být ještě hůře". Že je možné propadnout se do úplně chudoby. Veškerou "svobodu" tedy opět vracíte do čistě negativistického pojetí. Jestliže běžná - vnější - svoboda je povrchně chápána pouze jako absence přímého politického útisku, pak Vy k tomu přidáváte ještě absenci útisku sociálního. To je sice bezpochyby o sobě záslužný počin; jenže tímto fokusováním pozornosti na svobodu sociální se nám zcela ze zřetele ztrácí pohled na svobodu vnitřní, která je spojena s určitými obsahy, s určitými pozitivními hodnotami.

Je sice v zásadě pochopitelné, že jakožto přívrženec sociální demokracie se snažíte veškerou pozornost fokusovat právě na otázku sociální; jenže právě to je kamenem úrazu současné sociální demokracie: s takto úzce, s takto pouze negativistickým a bezobsažným pojetím lidské svobody dnes už není možno nikoho zaujmout, nikoho strhnout.

Pane Poláčku, na co, proboha, potřebujete myslet, nebo dokonce vymýšlet nějaká vylepšení liberální demokracie? Myslet je přece úplně zbytečné. Jestli jsem dobře pochopil ty základní myšlenky marxismu, ekonomická základna přece sama determinuje politickou a ideologickou nadstavbu! Ekonomická základna sama tu liberální demokracii nakonec vylepší, ona je tou odpovědnou instancí, kterou tak postrádáte a máte ji přitom po celou tu dobu přímo před nosem! My se tedy s žádnými vylepšeními vůbec trápit nemusíme, natož abychom ještě přitom museli i myslet. To všechno za nás udělá ekonomická základna – ona je za to přece zodpovědná.

Jak tedy nakonec, doufám, již nyní vidíte, člověk je (naprosto v souladu s těmi nejnovějšími výzkumy) úplně správně evolučně kondiciován na to, aby nemyslel ani o trochu více, než je bezpodmínečně nutné. Takové myšlení by nakonec ještě mohlo způsobit úplně zbytečné vývojové kiksy, jako jsme toho v minulosti již bohužel byli svědky. Dovedete si představit, kde ten svět dneska už mohl být, kdyby lidé nemysleli? Jen je nechte, ať si vymýšlejí ty svoje vynálezy, ale do vývoje lidstva ať se proboha nepletou – za to je zodpovědná ekonomická základna.

Vždyť si sám odpovídáte. Bez politické svobody se "svoboda v okovech" stává exklusivní záležitosti nebo degeneruje v pouhé mrmlání. Navíc do jisté míry žije z cizích zdrojů - předchozích generací, které mohli psát básně a zpívat písně, diskutovat o politickém uspořádání nebo existenciálních záležitostech.

S politickou svobodou sice zůstává "vnitřní svoboda" dále exkluzivní záležitostí, totiž těch, kterým na svobodě záleží, ale s mnohem otevřenějším přístupem a mnohem nižším prahem. Ano, není těžké na DR najít mezi diskutujícími a tu a tam i mezi autory takové, kteří svou svobodu uplatňují tím, že dobrovolně nacpali do chomoutu nějakého dogmatismu a drží se tam jak Fiala funkce -- ale i takové užití svobody je svoboda, pokud se jedná o poctivé úsilí a nikoliv papouškování za chleba nebo troly z ruských farem.

A jistě, vyhrožuju -- politická svoboda je něco, oč se je třeba starat a co je třeba chránit. Není v tom nic mystického, to musíte dělat i s trávníkem, pokud nemá zarůst mechem a plevelem.

Budiž, pane Nusharte, věnujme se tomuto tématu. V nejobecnější rovině je možno odpovědět: zbavuje nás snad fakt evoluce odpovědnosti za naše vlastní jednání (a tedy i vlastní myšlení)?

Stejně tak jako Vy argumentujete vůči Maxovu modelu "materiální základny" by totiž bylo možno argumentovat i proti evoluci. Neboť onen Marxův postulát o prioritní úloze respektive dominující funkci "výrobních sil" (tedy: materiální základny) neříká také nic jiného nežli to, že zde existuje určitý objektivní vývoj, který má svůj vlastní samopohyb, své vlastní zákonitosti. Novodobou IT-terminologií by se dalo říci "své vlastní algoritmy".

Jenže - i napohled "slepá" evoluce probíhá pouze prostřednictvím reálných aktů jednotlivých jejích aktérů. Kteří znovu a znovu zvažují, zkoušejí, hledají které cesty, které formy jejich aktivit jsou pro ně, pro jejich přežití ty nejvýhodnější, nejoptimálnější.

A tak i onen Marxův "rozvoj výrobních sil" probíhá jenom a pouze prostřednictvím lidských aktivit, bezprostředně čistě technického myšlení, které objevuje a vymýšlí nové technologické postupy, nové, efektivnější způsoby produkce.

Ani tento čistě techicko-technologický "rozvoj výrobních sil" naprosto nemusí být zcela automatický, tj. garantovaný předem. Marx se prý ke sklonku svého života intenzivně zabýval osudy tzv. přírodních národů; tedy otázkou proč tyto ustrnuly ve svém vývoji, často na úrovni doby kamenné, proč ztratily svou schopnost dalšího vývoje.

I na této čistě technické rovině tedy vývoj lidské civilizace vyžaduje od člověka, od lidstva aktivní přístup, vyžaduje zapojení jeho intelektu. Ale stejně tak i v oné "společenské nadstavbě" - každá změna společenského systému byla napřed dlouho předtím připravována v teoretické oblasti, četnými a dlouholetými diskusemi, názorovými střety a boji mezi zastánci různých idejí, různých myšlenkových proudů. A je možno vidět že například i na "materiální základnu kapitalismu" je v konkrétních případech možno reagovat různým způsobem: buďto instalováním liberální demokracie (jako na Západě), nebo neliberální demokracie (jako v Rusku), anebo diktaturou jedné partaje (jako v Číně).

I když - toto skutečně chci tvrdit - nejpřirozenější politickou formou kapitalismu skutečně je liberální demokracie (a proto se s největší pravděpodobností nakonec prosadí i v Číně, zřejmě s ještě větším zpožděním pak i v Rusku), nicméně jak řečeno nějaký absolutní automatismus zde neexistuje. Vždy je principiálně možný nějaký neočekávaný zlom (například že se lidstvo samo zlikviduje, ať už jadernou válkou nebo devastací planetárního klimatu).

------------------------------------

Tolik tedy všeobecně Jenže - v dané historické situace k těmto objektivním vývojovým trendům přistupuje ještě jeden zásadně nový moment. Kterým se tato situace odlišuje ode všech předchozích. Ano, ve svém dosavadním vývoji bylo skutečně do značné míry možno vycházet z toho, že vývoj společenských a politických forem v zásadě (s určitým zpožděním) kopíruje vývoj "produkčních sil", tedy vývoj v materiální základně.

Jenže - v dosavadním vývoji tyto přelomové systémově společenské změny probíhaly pravidelně tak, že se pouze změnil příslušný politický režim. To jest: jedna moc byla nahrazena mocí jinou. Marxistickou terminologií vyjádřeno: vláda jedné třídy byla pouze nahrazena vládou třídy jiné, modernější. (Která svou sílu čerpala právě ze změn v "materiální základně".)

Jenže - a to jsem pane Nusharte prohlásil už několikrát - dnes se nacházíme v té zásadně nové situaci, že fakticky už není koho svrhnout. To jest přesněji: dalšího pokroku není možno dosáhnout jenom tím - víceméně zcela triviálním způsobem - že se prostě svrhne stará moc a nahradí se novou.

Všechna tato střídání se u pák moci totiž měla vždy pouze partikulární charakter. Každá třída má pouze partikulární charakter; i když třeba v danou chvíli (tedy ve chvíli revoluce) reprezentuje většinu populace. Časem se ale tato většina sama stane pouhou menšinou.

Dnes ale stojíme před zcela novou historickou výzvou: zásadní problémy současného lidstva a jeho dalšího vývoje už není možno řešit partikularisticky, nýbrž pouze univerzálně. Tedy nikoli cestou vyloučení určitých segmentů společnosti (či přesněji: určitých forem existence) z podílu na moci, nýbrž jejich inkluzí, integrací, syntézou.

Pluralitní demokracie tvrdí, že prý přináší takovéto řešení, protože umožňuje střídání různých stran (a tedy různých ideologií) u moci. Toto "svobodné" střídání u moci však neznamená nic jiného, nežli že se u moci střídají různé partikularismy. Vždy je u moci jedna partaj, a ta druhá je vyloučena. Nedochází zde tedy v žádném případě k integraci, k celostní syntéze různých respektive protichůdných modelů a principů, nýbrž pouze k zákazu vzájemného mocenského potlačování. To není žádný pozitivní (vzájemně vstřícný akt), nýbrž pouze akt negativní (zákaz mocenských represí vůči protistraně).

Nechci zde tuto problematiku probírat dále do hloubky; jenom připomenu že přesně z tohoto důvodu jsem v paralelní diskusi (pod článkem J. Patočky) požadoval od levice, aby dokázala překonat své blokově ideologické myšlení, a aby se dokázala pohnout směrem k pravici. To jest především: vůči pravici ideové, tedy vůči těm životním principům které jsou reprezentovány politickou pravicí. - Tato samá povinnost překonat své blokové myšlení ovšem platí i pro příslušníky pravice.

Poněkud jiným způsobem toto "zamrznutí" společnosti liberální demokracie formuloval filozof Hauser (už jsem to zmínil): podle něj je tato společnost uchycená v antinomiích, ideových protikladech které není schopna (či ochotna) překlenout, pozitivně překonat.

Odpověď na Vaši otázku pane Nusharte tedy zní: pokud v dosavadních dějinách přece jenom konec konců vývoj společenských a politických forem kopíroval vývoj v "materiální základně", pak dnes všechno záleží od vlastního vědomého počinu současného lidstva, současného člověka. Tuto syntézu protikladů za nás neprovede žádná "materiální základna"; k této syntéze se musíme odhodlat a propracovat my sami, svým vlastním volním a intelektuálním úsilím.

Pane Profante, znovu a znovu posouváte jádro věci někam zcela jinam. Já jsem naprosto jasně napsal, že plná svoboda lidské bytosti není možná ve s p o l e č n o s t i která je vnitřně (hodnotově, existenciálně) nesvobodná. Vy ale z toho jakýmsi argumentačním kotrmelcem vyvozujete, že podmínkou (a pramenem) svobody lidské je svoboda p o l i t i c k á.

Pochopte konečně, že se jedná o dvě principiálně rozdílné sféry. Sféra společenská a sféra politická se sice navzájem úzce dotýkají, ale proto ještě není přípustné jednu zaměňovat za druhou.

Jestliže tedy skutečně platí, že ve společnosti vnitřně (hodnotově) nesvobodné není možno dosáhnout pravé svobody člověka (a to ani jako jedince), pak tento vztah už daleko méně platí mezi svobodou člověka a svobodou/nesvobodou politickou. (Napsal jsem výslovně že i za podmínek politické svobody je možno být do značné míry svobodným, pokud mohu žít ve společnosti která sdílí mé vlastní hodnoty, je tedy vnitřně stejně svobodná jako já sám.)

Nejenže tedy svoboda politická naprosto nijakým způsobem negarantuje onu pravou vnitřní svobodu lidskou; ale co hůře, za podmínek liberální demokracie tato vnější svoboda politická reálně v y t ě s ň u j e onu pravou svobodu lidskou! Bylo už jasně řečeno, že cesta k oné vnitřní svobodě je velice náročná, obtížná, namáhavá; a jen velice málokdo se po ní vydá z vlastního popudu, z vlastního hledání. Liberální demokracie ale svým neustálým vzýváním svobody politické neustále vytváří f i k c i, že už jenom tím bylo dosaženo pravé svobody lidské.

Liberální demokracie tímto svým povrchním pojetím svobody tedy nejenže nevytváří svobodu pravou - nýbrž ona cestu k této pravé svobodě dokonce fakticky zahrazuje, právě vytvářením oné fikce že pouhou svobodou politickou už bylo dosaženo maxima možného, a že tedy není nijak zapotřebí se ještě nějak dále namáhat, hledat cesty k pravé svobodě vnitřní.

Ještě jednou tedy jedinou větou: politická svoboda systému liberální demokracie ani není nezbytnou podmínkou pravé svobody; ani tuto pravou svobodu nijakým způsobem negeneruje; ale navíc člověka od hledání pravé svobody odvádí, do říše politických fikcí.

Nepochopím. Svoboda bez svobody rozprávět s druhými a v této rozpravě --až v ní-- vyjednávat, co je dobré , co je spravedlivé, co je krásné a co je potřebné konat pro obec, je nanejvýš zbytková svoboda. A sám dobře víte, že tohle lidí věděli dávno před liberalismem.

Víte, pane Profante, co je pouze "zbytkové", a co je skutečně esenciální, na to se mohou názory velice zásadně různit.

S touto "zbytkovostí" jste mě upomněl na svého času jeden zážitek na (marxistickém) filozofickém semináři na mnichovské univerzitě. Nevzpomenu si už z jakého popudu, ale rozvinula se tam jednoho dne diskuse o tom, zda je možno racionalistickou filozofií, respektive racionálním způsobem myšlení vůbec bezezbytku uchopit, poznat, popsat jsoucí svět, jsoucí realitu; anebo zda přece jenom nezůstane jakýsi "nedosažitelný zbytek" (uneinholbarer Rest) této jsoucí skutečnosti, který se tomuto čistě rozumovému poznání vzpírá, který logicky uvažujícím rozumem principiálně není možno dosáhnout.

Projela mi tehdy hlavou myšlenka, že dejme tomu pro buddhistického mnicha praktikující zenové meditace by se ale situace jevila naprosto opačně: z jeho perspektivy všechno to, co je skutečně podstatné, je možno uchopit, dosáhnout výhradně cestou intuitivní meditace, cestou holistického, celistvého vnímání; zatímco všechno to co je možno poznat lineárně a diskrétně postupujícím racionálním rozumem je pro něj naopak jenom právě takováto "zbytková masa".

S tímto vědomím o principiální relativnosti všech náhledů a názorů se podívejme na náš konkrétní případ. Pane Profante, Vy tedy tvrdíte, že za svou svobodu vděčíme výhradně a především tomu, že ve zdejších diskusích můžeme svobodně "rozprávět s druhými a v této rozpravě --až v ní-- vyjednávat, co je dobré , co je spravedlivé, co je krásné a co je potřebné konat pro obec".

Dozajista, zní to velmi přesvědčivě, takto narýsovaná svoboda. Jenže - pane Profante Vy sám naprosto přesně víte, že ve skutečnosti jsou zdejší diskuse prakticky naprosto mrtvé. Že těch kdo jsou zde schopni respektive ochotni zde diskutovat alespoň trochu na úrovni, je tak zoufale málo že by se dali spočítat doslova na prstech jedné ruky. A co ještě hůře: naprostá většina těchto diskusí se nezabývá tím "co je dobré , co je spravedlivé, co je krásné a co je potřebné konat pro obec"; nýbrž jedná se povětšině o naprosto bezduché polemiky, srážky čistě osobních názorů a politických ideologií, za kterými se jen krajně zřídka skrývá nějaká alespoň trochu hlubší myšlenka.

Přitom - bývaly časy kdy i zde bývalo jinak. Kdy se zde skutečně diskutovalo obsáhle a se zaujetím, a to o skutečně esenciálních otázkách. Kam se tyto diskuse, respektive jejich účastníci poděli? Jistě, velký podíl viny na této změně nese zpoplatnění přístupu do těchto diskusí. Ale chci tvrdit že to není příčina jediná, a zřejmě ani příčina primární.

Totiž - tehdy ještě bylo o čem diskutovat. Tehdy - tedy v době snad před nějakými deseti lety - totiž ve společnosti ještě nějak doznívaly ideové boje hlubokého společenského převratu konce osmdesátých let, především ještě bylo do jisté míry přítomné ideové dědictví socialismu. Bylo tedy možno diskutovat o marxistické teorii, o otázce vykořisťování, bylo možno srovnávat svět socialismu se světem kapitalismu. Nezáleží v daném bodě kdo byl pro a kdo byl proti; ale ve společnosti byla určitá témata stále ještě živá.

Dnes už jsou ale tato velká ideová témata prakticky mrtvá; a po této ztrátě už víceméně není o čem hovořit. Tedy o něčem, co by mohlo mít nějaký hlubší smysl. Samozřejmě, i za těchto okolností se i zde občas podaří otevřít nějaké zajímavější téma a o něm nějakou chvíli diskutovat; jenže i tyto diskuse obvykle velmi rychle zajdou do úbytě, neboť všichni cítí, že ať si tu říkáme a vyprávíme cokoli, v reálném světě tím nepohneme ani stéblem trávy. Neboť tento reálný svět - svět komerčního podnikání a svět měšťáckých hodnot - má svůj vlastní běh, své vlastní stále dokola se opakující mechanismy, a v tomto bezduchém samopohybu se nenechá nijak rušit jakýmisi zbytečnými ideovými diskusemi. A i kdyby zde hovořil sám Jan Zlatoústý, a i kdyby zde kázal samotný Ježíš - i jejich slova by se beznadějně utopila v této bažině měšťáckého nezájmu.

Shodou okolností jsem právě dnes u německého filozofa Safranskiho (v jeho velmi zajímavé a velmi kompetentně napsané knize o vztahu jednotlivce a společnosti) četl tato slova, kterými charakterizoval nastupující měšťanskou společnost poloviny 19. století:

"Tato měšťácká forma myšlení a života, která tehdy začíná dominovat, je realistická a materialistická, pracovitá a orientovaná na hospodářském úspěchu, kterému mají - ať přímo či nepřímo - sloužit i umění, morálka a věda. Co platí jsou peníze, užitečnost a zpeněžitelnost (Verwertbarkeit). Vysoce ceněné jsou píle, dochvilnost, pořádek, spořivost."

Ano, Safranski konstatuje i to, že tento měšťácký svět je "dynamický, v důsledku konkurence, která má za důsledek hospodářský růst a politický liberalismus, demokratizaci a emancipaci". Nicméně onen takto liberálně svobodný měšťácký svět člověka fakticky uzavírá v izolovanosti jeho individuální existence (na kteréžto osamocení pak Kierkegaard, Stirner a Thoreau dávají rozdílné odpovědi).

Pro nás je tedy rozhodující: ano, tato novodobá měšťácká společnost éry kapitalismu je liberální a politicky svobodná; ale zároveň je uzavřena jenom sama do sebe, do svého materialismu, do svého utilitarismu, do svého komerčního způsobu existence; a fakticky vytěsňuje (respektive podřizuje si) všechno, co by nějakým způsobem překračovalo, a tedy zároveň zpochybňovalo tento její omezený životní a duchovní horizont.

Vy, pane Profante, znovu a znovu reprodukujete (jako ostatně všichni vyznavači liberální demokracie) tu zásadní chybu (nechceme-li hovořit o ideologicky motivovaném úmyslu), že zůstáváte stát pouze u otázky "co je povoleno"; a vůbec už nekladete otázku "co je realitou".

Vy se stále ještě domníváte, že to co je v lidském světě hodnotné je možno definitivním způsobem zničit pouze tím, že se to zakáže; a nedokážete či nechcete připustit do svého obrazu světa ten fakt, že existuje ještě celá řada způsobů jak je toto hodnotné možno zničit, potlačit, ostrakizovat.

Ano, společnost liberální demokracie nic (téměř) politicky či mocensky nezakazuje. Ale ona o to účinněji a spolehlivěji buďto vytěsní, anebo svým vlastním komerčním formám existence podřídí všechno, co by mohlo mít jakýkoli hlubší, respektive vyšší smysl.

Takže nakonec opravdu ani nemá smysl o těchto pravých hodnotách nějak angažovaněji diskutovat, když je tak jako tak všem jasné, že všechna slova se nakonec rozplynou v dým, nezávazný a bez společenské relevance.

Já osobně tedy pane Profante zůstávám u přesvědčení, že tato formální svoboda diskuse kterou zde dozajista máme ve skutečnosti není nic jiného, nic více nežli právě ona "zbytková svoboda", kterou jste zmínil. A že pravá, substanciální respektive esenciální svoboda člověka, svoboda ducha leží někde úplně jinde.

"Sociální demokracie zabředává stále více do nacionálního socialismu a koketuje s postkomunisty..."

Ano, náš dvorní politolog zastupující německé a americké vykořisťovatele a nacionalisty nám "vysvětlil", že pokud se někomu nelíbí ve srovnání se Západem české nízké mzdy, nekvalitní potraviny, drahé energie, levně přeposílané za hubičku do Německa či třeba ambiciozní a nákladné angažmá české vlády na Ukrajině, tak je prostě sám hloupý nacionalista a basta. Jak jsem psal jinde, všechno to dává naprostý smysl :-)

Inu uvidíme, kolik nacionalistů, dezolátů (či jak těmto lidem v Německu říkají) a zkrátka živlů majících problém s tou jedinou správnou demokratickou vládou vyjeví svůj názor na věc třeba během nedělních voleb v Sasku a Durynsku. Ať jich ale bude kolik chce, na jejich internacionalismus, který povede k přeposlání části jejich výdělků jejich sousedům - (často na ně) tvrdě pracujícím chudým Čechům, bych podobně jako u současné německé vlády přílliš nesázel :-)

Ano, pokud by je tvůrci současného údajně demokratického veřejného mínění o těchto alternativách informovali, tak by si, dejme tomu, 25 % lidí mohlo myslet, že tu chce reformovaný socialismus, 10 % mnohem více družstev a třeba 2% občanů fungování pracovišt a společnosti v anarchistickém duchu, ale to je asi tak vše. Stejně se tito musí podrobit tržnímu modelu řízení ekonomiky a tedy i společnosti, kde je téměř vše komodifikováno (tak aby to bylo výhodné zejména pro ty silné a šťastné) a hodnota člověk je určena téměř výhradně hodnotou jeho majetku a zůstatku na účtě. Pro některé je tento způsob fungování společnosti tíživý až terminálním způsobem a celkově snad až totalitní.

Pane Krupičko, ve svých dvou posledních příspěvcích jste dokumentoval naprostou rozporuplnost Vašeho působení zde. Příspěvek první: i když bychom opominuli jeho zastydlou ideologickou rétoriku, jak by bylo možno chápat interní logiku tohoto způsobu argumentace:

- V českých poměrech odvozujete legitimitu extremisticko-nacionalistických hnutí od toho, že Češi "pracují na Němce".

- Od čeho pak ale odvozujete legitimitu německých extremisticko-nacionalistických hnutí? Třeba z toho, že Němci (jaksi potají a vskrytu) musejí pracovat na Němce nebo na Číňany?...

Nacionalista a reakcionář zůstane nacionalistou a reakcionářem, ať se skrývá za jakkoli ušlechtilé či legitimní cíle a hesla. To platí naprosto stejně pro nacionalisty české jak pro nacionalisty německé.

Na straně druhé Váš druhý příspěvek: "Stejně se tito musí podrobit tržnímu modelu řízení ekonomiky a tedy i společnosti, kde je téměř vše komodifikováno (tak aby to bylo výhodné zejména pro ty silné a šťastné) a hodnota člověk je určena téměř výhradně hodnotou jeho majetku a zůstatku na účtě. Pro některé je tento způsob fungování společnosti tíživý až terminálním způsobem a celkově snad až totalitní" - nutno uznat, tento argument má svou logiku, svou oporu v reálných poměrech společnosti pozdního kapitalismu, a tedy i svou legitimitu.

Je opravdu škoda že své leckdy pronikavé analýzy tohoto světa kapitalismu sám znovu a znovu devalvujete svými radikálně-fundamentalistickými výlevy.

Jinak řečeno, pane Krupičko: bylo by ve prospěch věci kdybyste se dokázal řídit starou moudrostí, že "méně je někdy více". Kdybyste ve svých emotivních výlevech proti světu kapitálu dokázal trochu ubrat plyn, mělo by to nakonec mnohem větší efekt, to jest byla by podstatně vyšší pravděpodobnost že o Vašich slovech někdo začne závažně přemýšlet.

P.S. Ta závěrečná formulace "celkově snad až totalitní" je sama o sobě naprosto správná a přesná, a sám ji mohu kdykoli podepsat.

Pane Poláčku, já nemusím nic odvozovat, já se často spokojuji s pouhým popisováním reality. Zbytek odvodíte vy, nejsem jist zda správně :-)

Ale tady paní Sarah něco říká: "Sahra Wagenknecht schließt Koalitionen mit AfD oder Grünen aus. Insbesondere den Grünen macht Wagenknecht schwere Vorwürfe. Sie schaden "real mehr als die AfD", so die BSW-Chefin"

https://www.zdf.de/nachrichten/politik/deutschland/wagenknecht-bsw-gruene-afd-koalition-100.html

Ještě by bylo zajímavé zjistit, co by paní Sarah Wagenknecht řekla na ten internacionalismus.

Co se internacionalismu týče, pak Sahra Wagenknechtová není až natolik vyhraněně xenofobní jako většina členů její partaje. To má ovšem své konkrétní příčiny: ona sama má zčásti neněmecké kořeny.

Co se pak jejího negativního vztahu ke straně Zelených týče: ano, to je naprosto typický doklad toho, že i tato napohled radikálně levicová strana je ve skutečnosti reakcionářsky orientovaná, že svou sociální demagogii vždy upřednostní před ochranou životního prostředí, které je přece v eminentním zájmu všech.

Jinými slovy: S. Wagenknechtová své krátkodobé politikaření, honbu za voličskými hlasy upřednostňuje před záchranou celého lidstva před klimatickým kolapsem.

V našich diskusích jsme dospěli k prakticky finálnímu bodu: totiž k otázce, v jakém poměru k sobě navzájem stojí (politická) svoboda jednotlivce, svoboda člověka a svoboda společnosti. Ukázali a odůvodnili jsme si, že pouhá politická svoboda jednotlivce ještě zdaleka nemusí znamenat, že svobodná je samotná společnost, totiž svobodná ve smyslu její existenční a hodnotové kvality. Politický systém může být bezprostředně svobodný; a přesto společnost jako taková (a s ní i sám člověk) přesto může setrvávat ve stavu faktické nesvobody, může být ovládána silami a strukturami které jsou pravé lidské podstatě odcizené, které potenciálně nekonečný horizont bytostných lidských možností zužují na (pa)hodnoty přízemně materiální, věcně utilitaristické.

Toto jsme tedy konstatovali; nicméně je zapotřebí ještě konkrétněji analyzovat a popsat vzájemnou dynamiku působení mezi jedincem a mezi společností, aby se nám tyto mechanismy působení (a dehumanizování) ukázaly se vší přesvědčivostí.

Napřed si ale připomeňme, že zde máme ve hře tři základní subjekty, které se navzájem velmi úzce dotýkají či prolínají, ale přece nejsou bez dalšího totožné. Tyto tři subjekty jsou:

- jedinec

- člověk

- společnost.

Přičemž:

- svobodný jedinec (ve smyslu občansko-politickém) ještě naprosto nemusí znamenat totéž co "svobodný člověk")

- analogicky "svobodný jedinec" ještě nijakým způsobem negarantuje přítomnost v autentickém slova smyslu svobodné společnosti

- v daném smyslu autenticky svobodná společnost může být tvořena pouze taktéž v plném (niterném) smyslu svobodným člověkem; tento člověk se ale nachází uprostřed mezi oním individuem a společností, je obojím formován a obojím ovlivňován, a je pro něj velkou výzvou a velkou námahou udržet, respektive vůbec si vypracovat svou autentickou lidskou svobodu.

----------------------------------------------

Pro naše úvahy je v dané souvislosti především rozhodující vztah mezi jedincem a společností. Právě zde - totiž v nepochopení pravého poměru obou těchto entit - pramení věčná iluze o "svobodné" společnosti liberální demokracie. Ale - hned úvodem je nutno předeslat, že tato iluze se ne náhodou udržuje s takovou tvrdošíjností; ona vyplývá z přirozeného náhledu člověka na svět, a je krajně obtížné se od této přirozené, ale nereflektované perspektivy dokázat osvobodit. Přesněji řečeno: právě v tomto bodě se skrývá pro běžné lidské vědomí ten zcela neobtížnější terén.

Zopakujme si ještě jednou formuli, na které spočívá tato iluze. Tato formule má tuto podobu:

svobodný jedinec (tj. svobodný občansko-politicky) = svobodná společnost.

Jak je tato konjunkce napohled přirozená a nezpochybnitelná, tak je ve skutečnosti chybná a falešná. Z čeho vyplývá tato fundamentální chyba v úsudku?

V našich předchozích výkladech jsme - spíše jen nahodile - zmínili vztah mezi (evropským) lineárně racionalistickým myšlením na straně jedné, a mezi (asijským) meditativně celostním, "holistickým" vnímáním skutečnosti na straně druhé. A právě v tomto rozdílu vnímání skutečnosti se skrývá i zdroj oné klasické chyby v úsudku, ohledně vztahu jedince a společnosti.

Náš způsob myšlení je primárně lineárně-racionální. My jsme uvyklí tomu z nekonečně složité spleti fenoménů vždy vyjmout dvě jednotliviny, a tyto seřadit do lineární osy příčina-následek. Tato standardní forma našeho myšlení vyplývá nutně z naší přirozené potřeby obstát, účelně jednat v předmětném světě; a v naší moderní technické civilizaci je tento přirozený způsob myšlení ještě dále zesílen dominujícím produkčně-konzumním racionalismem, který si svým úzce pragmaticko-utilitaristickým zaměřením přizpůsobuje a podřizuje lidskou mysl, její způsob uvažování a nazírání.

Vraťme se ale k počátku. Bylo řečeno, že fakticky, objektivně je skutečnost tohoto světa (a tedy i skutečnost lidské společnosti) tvořena nekonečně složitou spletí nejrůznějších entit, vztahů, struktur, sil a dynamismů. Naprosto zásadní problém je ten: naše přirozené vědomí nemá vůbec žádný aparát, žádné schopnosti tuto složitost, tuto komplexitu jsoucího světa vnímat, v její konkrétnosti. My si nanejvýš dokážeme - spíše jen povzdechnout nežli skutečně uvědomit - že "svět je složitý"; ale hned vzápětí zase upadneme do standardního, tedy racionálně-lineárního modu myšlení. Který jak řečeno dokáže pouze spojovat jednotliviny, ale nikoli poznávat celek.

Tento celek naší žité skutečnosti (a tedy i naší společnosti) může postihnout jenom takový způsob myšlení, který dokáže překonat onen počáteční modus pouze lineární kauzality (aniž by ovšem zavrhl kauzalitu jako takovou), a místo toho si vypracuje schopnost vnímat a poznávat kauzalitu komplexní, systémovou. Takovýmto komplexně-systémovým způsobem dokázali uvažovat velcí myslitelé minulosti, Platón a Aristoteles; ostatně právě proto ani jeden z nich se nenechal oklamat líbivými svody zdánlivě "naprosto svobodné" politické formy demokracie. Tímto způsobem dokázal komplexní společenskou skutečnost vnímat i Hegel; a proto i u něj parlamentární demokracie znamenala pouze podřízený element celkového komplexu státně-společenských vztahů, kde teprve až tento celek dokáže generovat vyšší smysl a význam veškerého dění.

Tímto komplexním způsobem dokázal společenskou realitu vnímat ještě i Marx; což nakonec vyústilo v jeho svého času proslulou definici člověka jakožto "souboru společenských vztahů". Dnes ale, v éře naprosté dominance simplicistně lineárního myšlení, se sotva vůbec najde ještě někdo, kdo by dokázal pochopit hloubku této Marxovy myšlenky.

Zpět k našemu centrálnímu tématu. Podle onoho konvenčního lineárního myšlení společnost není ničím jiným, ničím více nežli pouze sumou jednotlivců. (Jak to svého času ostatně programaticky vyjádřila M. Thatcherová.) Podle této logiky pak přirozeně platí ona rovnice, že když je svobodné individuum (svobodné občansky-politicky), pak je svobodná celá společnost.

Z pohledu komplexního myšlení se ale celá záležitost jeví naprosto jinak. Lidské individuum tu nevystupuje jako primární, nezávislá a nepodmíněná entita, nýbrž jako součást společnosti, společenských vztahů, která je těmito společenskými vztahy formována, ovlivňována, determinována. A to sice natolik, že - z této perspektivy - primární entitou není lidské individuum, nýbrž právě tento komplex společenských vztahů.

Z tohoto hlediska pak nijak neplatí ona lineární, naivní rovnice že svobodné individuum = svobodná společnost; nýbrž přesně naopak, je to vnitřní charakter, kvalita těchto společenských vztahů která rozhoduje o tom, zda člověk v těchto společenských vztazích uchycený, těmito společenskými vztahy formovaný je také v plném a intenzivním smyslu svobodnou lidskou bytostí.

Krátce - a značně zjednodušeně - řečeno: jestliže podle lineárně orientovaného vědomí svět liberální demokracie je světem svobody, protože je zde svobodné individuum, pak z hlediska onoho komplexního způsobu myšlení zde nelze nijakým způsobem hovořit o pravé lidské svobodě, dokud je zde člověk ovládán jak komerčními tlaky kapitalistické produkční a společenské formace, tak ale i oním plochým lineárním způsobem uvažování, respektive tímto plochým pojetím člověka jakožto pouhého individua vůbec.

--------------------------------

Takové jsou tedy dva fundamentálně rozdílné způsoby pohledu na skutečnost; a z toho pramenící dva fundamentálně rozdílné koncepty toho, co vlastně vůbec znamená pojem "svoboda", a za jakých rámcových okolností lze právem tvrdit že byla realizována nikoli pouze formálně-politická, nýbrž autentická a obsažná svoboda lidské bytosti.

Ano, pochopení tohoto rozdílu není vůbec snadné; obzvláště pro toho kdo se s onou komplexní formou myšlení setkává poprvé. Ale nedá se nic dělat, jedině touto cestou je možno se osvobodit od úzké perspektivy konvenčního lineárního myšlení, a spolu s ním od iluze o "svobodné společnosti" systému individualistické liberální demokracie.

Pans Poláčku, při vší úctě, nemůžu se zbavit dojmu, že si té "pouhé" politické svobody moc nevážíte. Přitom je to významná hodnota, která začíná být i v našich středoevropských luzích a hájích znovu ohrožena.

Na druhou stranu je nutno Vám dát za pravdu, že politická svoboda a materiální zajištěnost nejsou vyčerpávajícími podmínkami lidské svobody. Pokud píšete "Jestliže za podmínek totality nebylo - a to ani v onom refugiu vnitřní svobody - možno uniknout neustálým atakům stupidní režimní propagandy, jak by bylo možno v podmínkách komerční demokracie uniknout vlezlému dotírání všudypřítomné stupidní reklamy, respektive všeobecné komercializace veškerého života vůbec?", pak se jedná o přesně mířenou otázku (mimochodem výraz "komerční demokracie" se mi líbí, je to trefné pojmenování).

Socialistická ekonomika, jak jsme ji zažili, byla zoufale nevýkonná a z tohoto hlediska je kapitalismus lepším systémem. Přesto by neškodilo, kdyby lidstvo jako celek dokázalo ubrat plyn a transformovat tento systém tak, aby vše nebylo podřízeno maximalizaci zisku a spotřeby. To by se však napřed muselo mít alespoň tak dobře jako většina z nás tady.

Oprava - "Pane Poláčku".