Probíhající digitalizace či spíše krize stavebního řízení odhaluje dvojí fatální selhání vlády. V přímém přenosu vidíme, jak kabinet absolutně nezvládá umění komunikace, které je nezbytné pro prosazování a zavádění potřebných reforem státní správy.

Ve výsledku tak není schopen zajistit funkční veřejné služby. Především však vláda rezignovala na řešení prohlubujících se problémů s bydlením.

Trhu s nemovitostmi vládne lobby developerských oligarchů uměle udržující vysoké ceny. Dostupnější bydlení proto může zajistit jen masivní veřejná výstavba skutečně dostupných městských a obecních bytů.

Vicepremiér a gesční ministr Bartoš se lpěním na špatně připravené, a ještě hůře prováděné digitalizaci stavebního řízení uzavřel do věže ze slonoviny a nevypadá to, že by z ní chtěl sestoupit. Asi bude lépe, když tam zůstane.

O Pirátech si vyprávěla pohádka, že všechny problémy vyřeší digitalizací. Právě digitalizace měla jednou provždy vyřešit všechny problémy společnosti s byrokracií: postupy se měly urychlit, líní úředníci propustit, stát měl ušetřit a všem se mělo vést lépe.

V realitě vypadá digitalizace stavebního řízení tak, že nefunguje prakticky nic. Vláda zapomněla, že základním předpokladem jakékoli úspěšné reformy je schopnost vysvětlit její smysl a postupy všem dotčeným uživatelům jako zjevnou výhodu, a získat si je na svou stranu.

Pirátský předák Ivan Bartoš však svou komunikaci omezil na jednostranné proklamace v duchu „bude to v pohodě“, „makáme na tom“, či „bude to dokonale intuitivní jako jakýkoliv eshop“. Stav ministrovy mysli ilustruje jeho výrok z 27. května 2024, kdy reagoval na návrh prezidenta Petra Pavla, aby digitalizaci odložil a lépe připravil: „Slyšel jsem návrhy, že by měl být termín posunutý. Nechci to bagatelizovat, ale přirovnám to k době, kdy jsem dělal zkoušku na vysoké škole. Čím víc se blížil termín, tím víc člověk uvažuje o odkladu, protože si říká, že později to bude umět líp. Ze zkušenosti ale vím, že když jsem si ten termín posunul, získaný čas jsem stejně k učení nevyužil. Jsem přesvědčený, že kdyby ten náběh zákona byl třeba od 1. ledna, tak ta nervozita je úplně stejná.“

Zachovejte paniku!

Chybí software, chybí hardware, chybějí předpisy, chybí lidi. Od časného jara se vynořovaly obavy, že k novému systému stavební dokumentace nemají přístup úředníci ani pracovníci stavebních firem a projektanti.

Bezprostředně před spuštěním se množila varování z úřadů, že chybí potřebná technika. Bartoš vždy reagoval prostým ujištěním, že všechno bude v pořádku a digitalizaci tlačil silou. Nebál se přitom jít až na hranu předpisů, jak ukázalo negativní stanovisko antimonopolního úřadu. To umožnuje plnění smluv s dodavateli informačních systémů jen do konce září — je tedy pravděpodobné, že za měsíc se systém opět zhroutí, protože jej nebude možné aktualizovat.

Představitelé samospráv mezitím vyzývali své občany, aby stavební záměry podávali před začátkem platnosti nového zákona. Například starosta Prahy 16 Karel Hanzlík (ODS) přímočaře vyzval k zahlcení vlastního stavebního úřadu: „Doporučuji, pokud máte v plánu zahájit nějakou stavební činnost, která se bude řídit vydaným stavebním povolením, neváhejte s podáním. Pokud tak učiníte ještě do konce června, bude se vše řešit dle současných právních předpisů.“

Zazněla i varování, že se ve vznikajícím chaosu mohou prosadit takové stavby, které by za běžné situace či dobře zvládnuté změny legislativy nemohly projít. Podle Petra Palackého, radního pro životní prostředí a klima na Praze 6 (za Zelené) v nastávajícím zmatku hrozí riziko zneužití tzv. fikce souhlasu (automatický souhlas správního orgánu, pokud se během 30 či 60 dnů nevyjádří jinak).

„Stavební zákon může vést k umožnění staveb, které zde s námi budou po desetiletí a desetiletí. Stavby, které nikdo nechce a které by nikdo soudný nikdy nepovolil (…) Důvodně se obávám, že existuje skupina žadatelů, kteří podají své projekty hned 1. července, a bude se jednat o projekty nesmyslné, předimenzované a spekulativní. Dobře budou vědět, že úřady nebudou stíhat projednávat a nebudou stíhat zamítat. Vyjde to, aspoň někde to vyjde, a díky fikci souhlasu se dočkáme toho, čeho se dočkat nechceme,“ napsal.

Nechci zpochybňovat vlastní myšlenku digitalizace, právě naopak. „Pokud chceme služby státu zlepšovat, musíme je umět dělat jednodušší, a hlavně uživatelsky příjemnější — a tomu digitalizace dozajista může výrazně pomoci. V první řadě však musí všem zapojeným zjednodušit práci - úředníkům, expertům a hlavně občanům - jinak se stane jen koulí u nohy a uživatelé nového systému jej dřív nebo později přestanou používat. Anebo z povinnosti nepřestanou, ale nebudou mít zájem jej jakkoli uživatelsky rozvíjet, a kvalita služeb pro občany se tak nezvýší,“ říká spoluzakladatelka Česko.Digital Eva Pavlíková, která se nyní angažuje v profesionalizaci veřejné správy.

Osobně se věnuji zavádění digitálních zemědělských technologií. Vím tedy, že pro úspěšné zavedení jakékoli novoty je nutné přesvědčit o jejích výhodách každého z uživatelů — doslova od ředitele podniku po posledního z traktoristů. Jinak se kýžený výsledek nedostaví, a práce se bude dělat dvojmo, tedy po staru papírově a k tomu nově digitálně.

Základním prvkem efektivní digitalizace jsou lidé, kteří musejí být dobře zaplaceni, kvalifikováni a ke změnám motivováni. Existují obrovské rozdíly v délkách povolovacích řízení — oproti velkým městům s přetíženými stavebními úřady je schvalování projektů v menších regionálních sídlech až několikanásobně rychlejší.

Zmrazené tabulkové platy a de facto reálně klesající mzdy ve státní správě schopné lidi netáhnou. Frustraci úředníků na stavebních odborech dlouhodobě zvyšují peripetie s přijímáním nového stavebního zákona. Ten původně psali developeři za Babišových vlád a poslanci jej později několikrát zcela přepracovali do podoby nefunkčního kočkopsa se vzájemně si odporujícími pasážemi.

Dostupné bydlení vyžaduje razantní veřejnou výstavbu

Nejzásadnějším vládním omylem je však přesvědčení, že nový stavební zákon urychlením povolovacích procesů zvýší nabídku bytů, a tím sníží jejich ceny. Tato argumentace stojí na chybném předpokladu, že nemovitostní trh v České republice je konkurenční.

Ve skutečnosti vykazuje vysoce oligopolní strukturu — jen v Praze se desítka největších developerů podílí na třech čtvrtinách prodaných bytů a tři největší developeři si v některých letech rozdělují skoro polovinu trhu. Podobné poměry panují napříč republikou a omezená skupina majitelů stavebních firem se snadno v zákulisí domluví na ceně — a do tržního prodeje uvolní jen takové množství bytů, které jim zachová vysoké marže.

Jindřich Felcman, který je libereckým zastupitelem (za Zelené), to napsal jasně: „Jediným funkčním a dostatečně razantním opatřením pro zvýšení dostupnosti bydlení je masivní městská výstavba, která bude developerům konkurovat,“ říká a na důkaz svých slov uvádí nedávný zásah policie na liberecké radnici. Dle kriminalistů si vlivná stavební společnost Syner „pásla“ svého politika, náměstka primátora Liberce Petra Židka (ODS), který hájil zájmy Syneru při jejích developerských projektech a vynášel jí tajné informace, třeba o podmínkách soutěže na miliardovou opravu plaveckého bazénu.

Za to měl dle médií získat výhodně byt a 1,7 miliard korun. „Židek na pokyn Syneru chránil jeho kšefty a ve vedení města zdržoval konkurenční developerské projekty. Developeři jsou s místními politiky jedna ruka, navíc je developerů málo, tudíž se mezi sebou umí dohodnout, aby na trh nepustili zbytečně moc bytů, a nesnížili jejich cenu,“ dokresluje Felcman vlastní příčinu bytové krize.

Oligopol největších developerů navíc dopadá nejen na zájemce o bydlení, ale i na menší stavební firmy podílející se na výstavbách. Ty se pak buď musejí cenově podbízet pod nákladové ceny, nebo propouštět. Razantní veřejná výstavba by tedy pomohla i těmto menším a středním podnikům.

Potřebujeme skutečná řešení

Dostupnému bydlení v českých zemích tedy brání především oligopoly developerů a na ně napojení klientelističtí či přímo zkorumpovaní politici. Vládní politika příčiny tohoto stavu neřeší. Svým nadbíháním stavební lobby a nezvládnutou digitalizací naopak krizi prohlubuje.

Významnou část střední třídy drtí hypotéční úvěry či vysoké nájmy, což je důsledek inflace cen základních potravin a služeb či letošního růstu některých daní. Mladí lidé mohou na jistotu stabilního a dostupného nájmu či perspektivu vlastního bytu zapomenout.

Celou desetinu obyvatel České republiky ohrožuje zásadní existenciální krize v podobě bytové nouze, kterou nedokáže vyřešit ani projednávaný zákon o podpoře bydlení. Ten nabízí jen poskytování poradenství a dílčí podpůrná opatření. Za tři roky svého mandátu stihla vláda pouze připravit definice, finanční schémata a vytipovat zemědělské pozemky ve vlastnictví státu pro možnou výstavbu. Nic víc.

Řešení zásadních problémů naší země a její budoucnosti ovšem vyžaduje víc. Nejen politický marketing a kosmetické změny spočívající v přenastavování parametrů systému.

Potřebujeme progresivní a reformní ekonomickou politiku, která omezí oligarchické struktury, pomůže obnovit konkurenční prostředí, a tím i dynamiku hospodářského života s novými pracovními a podnikatelskými příležitostmi. Potřebujeme aktivní sociální politiku založenou na principu podpory lidí, jež je třeba osvobodit z tíživých materiálních podmínek, které prohlubují jejich frustraci a brání jim v rozvoji. Potřebujeme harmonický rozvoj měst a komunit pro obnovu sousedského života a funkčního veřejného prostoru. A v neposlední řadě potřebujeme efektivní státní správu, která není paralyzována zfušovanou digitalizací.