Přes celkové ztráty v evropských volbách zůstává zelená skupina v Evropském parlamentu (Greens/EFA) důležitým a čitelným hráčem ve vyjednávání o budoucí podobě a programu Evropské komise. Stanovila si v tom jasnou podmínku: žádné kompromisy s krajní pravicí, a to včetně Evropských konzervativců a reformistů (ECR). Je dobré si připomínat, že i česká ODS je součástí uskupení, které odmítá prohlubování evropské spolupráce při řešení současných civilizačních hrozeb a staví se skepticky k rozšiřování Unie, jež se přitom má týkat také Ukrajiny.

I následné parlamentní volby ve Francii a Velké Británii potvrdily, že v měnící se evropské politické krajině má zelená politika stále svou váhu. České Zelené nyní čeká zásadní debata o tom, jak pojmout budoucnost ekologické a sociální politiky v domácím, setrvale velmi konzervativním prostředí.

Zelení hodlají využít v evropské politice svého trvajícího vlivu

Evropští Zelení získali v červnových eurovolbách dvaačtyřicet mandátů, tedy o deset méně než před pěti lety, a to především kvůli ztrátě zelených stran v početně zastoupeném Německu a ve Francii. Nové mandáty naopak zaznamenali na jihu a východě Evropy.

Po vstupu reprezentantů dalších evropských stran (Pirátů či strany Volt, která opustila liberální frakci Renew) bude celkový počet poslanců a poslankyň ve frakci Greens/EFA nově třiapadesát. Výsledky lze číst tak, že zatímco v západní Evropě je úbytek hlasů pro Zelené součástí běžné demokratické obměny, zelená a progresivní politická agenda „dobývá“ nová území.

Předností stále vlivné — jakkoli o něco oslabené — zelené skupiny v Evropském parlamentu je programová jednota, kontinuální vedení a jasně definované politické priority, což přeskupující se euroskeptická a nacionalistická uskupení nabídnout nemohou. Evropští Zelení navázali na předchozí spolupráci s většinou evropských lidovců, socialistů a liberálů, a podpořili Ursulu von der Leyenovou, jakož i Antónia Costu a Kaju Kallasovou na čelná místa evropských institucí.

Jasnou podmínkou je pokračování politiky Zelené dohody s dodržením cílů klimatické neutrality do roku 2050, a obrana právního státu a demokracie. Zelení přitom hájí priority evropských podnikatelů i zaměstnavatelů, kteří vsadili na ekologickou modernizaci evropského průmyslu. Ta má zajistit jak konkurenceschopnost, tak stabilní pracovní místa.

Západní Evropa — sčítání padlých i úspěšná obhajoba klimatické politiky

Spolulídr evropských Zelených Bas Eickhout „své“ zelené mandáty obhájil a jím vedená koalice socialistů a zelených se stala vítězem evropských voleb v Nizozemsku. Podobně dopadla obhajoba zelených mandátů v Belgii či v Lucembursku.

Naopak v Německu a Rakousku ztratily zelené strany takřka třetinu mandátů — svou daň si vybrala účast na nepopulárních, rozhádaných, či opatrnických a krajní pravicí ostřelovaných vládách, přičemž v obou zemích mají zelení ministři na bedrech náročné reformní agendy a ekologickou transformaci průmyslu a dopravy. Pro úplnost dodejme, že Česká pirátská strana, staronový člen Zelené frakce, jež je ovšem také součástí české vládní koalice, která se zelenou transformací v podstatě ani nezačala, ztratila dva z dosavadních tří mandátů.

Odvaha ke změně není bez rizika. Zdá se ale, že přílišnou opatrnost trestají voliči mnohem přísněji.

Mimořádně podnětná je situace francouzských Zelených. Zatímco samostatná evropská kandidátka vedla ke ztrátě osmi mandátů ze třinácti, narychlo dojednaná koaliční spolupráce v rámci širokého středolevicového bloku „Nové Lidové Fronty“ (zahrnujícího také sociální demokraty, socialisty, komunisty a Mélenchonovu radikální levici) vynesla jejich programu s akcentem na sociální, ekonomická a klimatická témata dvojnásobek křesel v Národním shromáždění.

Za úspěchem stojí mimo jiné staronové zakotvení francouzských zelených na venkově mezi drobnými farmáři a ekologickými zemědělci. Společný postup levice a koordinace s vládnoucími liberálními centristy ve druhém kole voleb zabránily vítězství nacionalistického Národního sdružení Marine Le Penové. Teprve další jednání o nové francouzské vládě ukážou, nakolik je zvolená strategie udržitelná.

Velkou Británii zkraje minulého volebního období reprezentovalo sedm zelených europoslanců, kterým však mandát zanikl současně s brexitem. Nedávné parlamentní volby konané v jednokolovém většinovém systému ovšem britským Zeleným vynesly historický zisk čtyř křesel ve Dolní sněmovně a rekordní podporu 1,8 milionu voličů.

Jedno křeslo uzmuli Zelení labouristům a dvě konzervatistům v relativně tradičních venkovských oblastech, současně svůj jediný dosavadní mandát obhájili. Strana se jasně vymezila konkrétními návrhy na zlepšení veřejných služeb, zejména zdravotnictví, dostupného bydlení, ochranou životního prostředí a budoucností bez fosilních paliv. Vůbec nejslibnější ale je, že kandidáti strany skončili v devětatřiceti obvodech na druhém místě, což britské straně zelených skýtá jedinečnou šanci stát se v příštích volbách v britské politice skutečně vlivnou silou.

Zisky na severu i na jihu, úspěchy v Pobaltí i na Balkáně

V evropských volbách byly úspěšné samostatně kandidující zelené strany ve skandinávských zemích — nové voliče se podařilo získat v Dánsku (zvýšení počtu mandátů ze dvou na tři) a Švédsku (obhájeny tři mandáty). Finští Zelení o jeden mandát naopak přišli.

Překvapivého úspěchu dosáhli italští Zelení, kteří doposud v Evropském parlamentu nebyli nijak zastoupeni. Ve spojenectví s progresivní levicí získali šest křesel, a zdvojnásobili tak své zisky vůči předchozím parlamentním volbám. Dodejme, že italští Zelení byli doposud omezeni na čistě lokální politiku v regionech jako jižní Tyrolsko, za které byl europoslancem naposledy slavný horolezec a ochránce alpské přírody Reinhold Messner před dvaceti lety.

Hlavním strategickým cílem Evropské strany zelených v uplynulém období bylo — kromě prosazení Zelené dohody — posílení zelené politiky za bývalou „železnou oponou“. Tady jsou zelené strany dlouhodobě terčem populistického tažení proti „zlému Bruselu“.

Svou roli v tom sehrává i vliv postkomunistického fosilního byznysu a agroprůmyslu, které mají zájem na co nejdelším trvání současného nastavení ekonomiky a systému dotací, než nastane jeho nevyhnutelná modernizace. Bílá místa na zelené mapě Evropy tak kromě Řecka a Malty zůstávají právě na východě: v České republice, Bulharsku, Estonsku, Maďarsku, na Slovensku a v Polsku — ačkoliv členka polských Zelených na čtvrtém místě kandidátky vládní Občanské koalice získala skoro třicet tisíc preferenčních hlasů.

Zato Litva, Lotyšsko, Slovinsko, Chorvatsko a Rumunsko mají po jednom mandátu. Končící eurokomisař pro životní prostředí Virginijus Sinkevičius zíkal mandát v Litvě. Lotyšští středolevicoví Progresíves vyšlou do europarlamentu bývalého starostu Rigy Mártinše Stakise. Pokračuje rumunský europoslanec Nicu Stefanuta, v minulém období zvolený za centristickou formaci USR (Renew), ze které v roce 2023 odešel právě do Zelených.

V letošní volební kampani sesbíral nejprve sto tisíc podpisů, díky kterým mohl kandidovat jako nezávislý, načež ve volbách získal přes tři procenta hlasů, která mu zajistila mandát. V kampani kladl důraz na ekologickou modernizaci a správné využití evropských peněz.

Zelené bude zastupovat jako místopředseda Evropského parlamentu. V Chorvatsku uspělo středolevicové „Můžeme!“ a Goran Bosanac díky podpoře ve velkých městech. Ve Slovinsku získala mandát s deseti procenty hlasů „Vesna — Zelená strana“, a to pro nezávislého kandidáta a komunálního politika Vladimíra Prebiliče, který za svůj politický vzor označuje rakouského zeleného prezidenta Alexandra von der Bellena.

Budoucnost Zelených v Evropě a v českých zemích

Současné evropské Zelené spojuje jednoznačná podpora evropské integrace a důraz na ekologickou modernizaci průmyslu a zemědělství. Za samozřejmost se považuje obhajoba demokracie a právního státu, což úzce souvisí s bezpečností a odolností evropské demokracie v kontextu ruské války proti Ukrajině. Evropští Zelení varovali před následky ruské agrese proti Ukrajině a proti energetické závislosti na Rusku soustavně od roku 2014, kdy mnozí ze současných „jestřábů“ ještě sázeli na „oboustranně výhodný“ byznys s Ruskem.

Ekonomická politika většiny zelených stran s cílem dosáhnout „klimatické spravedlnosti“ pak kombinuje některé levicovější prvky (zdanění superbohatých, růst minimální mzdy) s liberálnějším reformním programem (boj s korupcí a klientelismem, podporou podnikání, zelených investic a inovací). Zelení jako jediní chápou, že klimatická změna dopadá a bude dopadat ničivěji na chudší část populace, a sociální solidarita tak bude důležitější než doposud.

Lidská práva, rovnost a boj proti násilí a nenávisti jsou součástí „sanitárního kordonu“, který evropské zelené strany staví krajní pravici a populismu. To částečně vysvětluje, proč v zemích jako je Maďarsko, Polsko, Slovensko a bohužel i Česká republika, kde všude je populismus součástí širokého politického mainstreamu zprava doleva, je zelená agenda podávaná jako extrém, nadto směšovaný buď se smyšleným radikálním aktivismem, nebo dokonce komunismem.

To by bylo obzvlášť úsměvné, kdyby přinejmenším v České republice nestály v pozadí společenské a ekonomické stagnace postkomunistické byznysové lobby ovládající klíčové oblasti od energetiky přes zemědělství, potravinářství až po městskou výstavbu a telekomunikace. V „nových“ členských zemích Unie proto hledají Zelení cesty k politickému úspěchu na rozličných pragmatických základech, anebo se pokoušejí vytvářet moderní politické platformy nabízející uplatnění hlasu občanským iniciativám, sociálním hnutím a nezávislým osobnostem.

Zatímco zeleným stranám na Balkáně či v Pobaltí sázka vyšla, v České republice získala zelená kandidátka s nezávislými osobnostmi vedená Johannou Nejedlovou pouhých 1,55 % voličských hlasů. A nutno dodat, že i progresivnější politické strany jako Piráti či Starostové propadly se značnou ztrátou voličské přízně.

České Zelené proto čeká po podzimních krajských a senátních volbách další volební sjezd. Prozatím probíhá strategická debata o tom, kam by se ekologická a sociální politika v České republice měla ubírat, aby pomohla zemi vystoupit ze stagnace a využít svůj potenciál.

Budoucnost vzdělané, demokratické, moderní a pro život příjemné republiky je jedině v Evropě. Jenže evropská řeka plyne svým tempem a Česká republika — zdá se — uvízla na mělčině, která může začít zakrátko nepěkně zapáchat. Všichni, kdo si v bahnitých mělčinách nelibují, by proto měli uvažovat o společné strategii.