„Hlavní argument voličů krajní pravice, který jsem slyšela, zní, že Národní sdružení ‚jsme zatím ještě nezkusili‘,“ povzdechla si zpoza svých hustých vlnitých vlasů Laure, jedna z mých hostitelek a speciální pedagožka, těsně po mém příjezdu do Paříže před dvěma týdny. „No jasně, co to je za argument, a z okna už jste skočit zkusili?“ ušklíbal se nad tím tehdy její spolubydlící Dorian, jehož největší vášeň představuje rozbujelá zahrada za okny.

Když mi pak Laure později večer převlékala peřinu navzdory mým námitkám, že je až příliš laskavá, že to jistě zvládnu sama, se sarkastickým úsměvem na rtech mi odpověděla: „Za dva týdny budeme zemí, která si zvolila krajně pravicovou vládu. Tak se teď k tobě alespoň budeme chovat laskavě, to je to nejmenší, co můžeme udělat!“

Cynické vtipy střídalo napjaté očekávání nejhoršího. O vítězství krajně pravicového Národního sdružení v předčasných parlamentních volbách, jejichž druhé kolo se konalo v neděli 7. července, ve Francii — zemi, kde má migrantské kořeny přibližně třetina populace — takřka nikdo nepochyboval.

I ty „nejpříznivější“ odhady, zveřejněné 30. června spolu s výsledky prvního kola voleb, předpovídaly Národnímu sdružení zisk přinejmenším 230 křesel z 577. Vítězství krajní pravice prorokovaly i poslední průzkumy prováděné až poté, kdy 215 kandidátů z 311 volebních obvodů, kde se druhé kolo konalo, z voleb odstoupilo v zájmu mobilizace proti krajní pravici.

Zatím jsme neprohráli

Když byly ve volební večer 7. července v osm hodin zveřejněny předběžné výsledky, lidé, kteří na ikonické Náměstí Republiky v Paříži dorazili původně demonstrovat proti vládě krajní pravice, se začali objímat, všelijak poskakovat a vřeštět radostí. Se 182 mandáty totiž zvítězila levicová koalice Nová lidová fronta, následovaná koalicí Společně prezidenta Emmanuela Macrona se 168 křesly. Krajně pravicové Národní sdružení Marine Le Penové skončilo až třetí se 143 mandáty.

Následovalo dění, z jehož záběrů jímalo průměrného českého pravičáka předapokalyptické zděšení. Někteří lidé se vydrápali na počmáraný pomník, ve vzduchu vlály vlajky levicové koalice nebo třeba i vlajky z protestů proti represivnímu imigračnímu zákonu, tedy francouzské vlajky ušité ve stylu patchworku s nápisem „Francie je utkaná z migrace“.

Ba ano, vlály i vlajky palestinské, či dokonce, považte, transparent Zastavte genocidu, jak se v ukázkově tendenčním volebním vysílání České televize hrozila poslankyně za ODS Eva Decroix. Extaticky se skandovalo „Antifašistická Paříž“, popěvek z protestů Žlutých vest proti asociálním vládním reformám a rostoucím cenám pohonných hmot: „Jsme tady, za důstojnost pracujících a za lepší svět, jsme tady, ať Macron chce nebo ne!“ nebo prosté „Vyhráli jsme!“

„Kéž by to tak byla pravda,“ povzdechla si Laure, u níž prvotní radostnou úlevu ještě na slavícím náměstí rychle vystřídalo vystřízlivění. „Před sedmi lety pro nás byl šok, když Národní sdružení získalo sedm poslanců. Následovalo devětaosmdesát poslanců před dvěma lety a teď tu najednou oslavujeme, že jich získalo ‚jen‘ 143. Spíš než to, že jsme vyhráli, platí, že jsme zatím neprohráli,“ shrnula zkroušeně, zatímco lidé okolo nás stále bujaře slavili.

Zatímco Náměstí Republiky skandovalo „Všichni nesnášejí fašouny“, pro Národní sdružení, s nimiž se v některých obvodech spolčili odpadlíci z pravicových Republikánů, vedení Éricem Ciottim, ve druhém kole parlamentních voleb hlasovalo dohromady deset milionů lidí. Na absolutní počet hlasů tak krajní pravice zvítězila. A přestože Národní sdružení nezískalo většinu, v porovnání s rokem 2022 posílilo své zastoupení v parlamentu ze všech nejvíce.

Macrona před třetím místem spasila levice