„Hlavní argument voličů krajní pravice, který jsem slyšela, zní, že Národní sdružení ‚jsme zatím ještě nezkusili‘,“ povzdechla si zpoza svých hustých vlnitých vlasů Laure, jedna z mých hostitelek a speciální pedagožka, těsně po mém příjezdu do Paříže před dvěma týdny. „No jasně, co to je za argument, a z okna už jste skočit zkusili?“ ušklíbal se nad tím tehdy její spolubydlící Dorian, jehož největší vášeň představuje rozbujelá zahrada za okny.

Když mi pak Laure později večer převlékala peřinu navzdory mým námitkám, že je až příliš laskavá, že to jistě zvládnu sama, se sarkastickým úsměvem na rtech mi odpověděla: „Za dva týdny budeme zemí, která si zvolila krajně pravicovou vládu. Tak se teď k tobě alespoň budeme chovat laskavě, to je to nejmenší, co můžeme udělat!“

Cynické vtipy střídalo napjaté očekávání nejhoršího. O vítězství krajně pravicového Národního sdružení v předčasných parlamentních volbách, jejichž druhé kolo se konalo v neděli 7. července, ve Francii — zemi, kde má migrantské kořeny přibližně třetina populace — takřka nikdo nepochyboval.

I ty „nejpříznivější“ odhady, zveřejněné 30. června spolu s výsledky prvního kola voleb, předpovídaly Národnímu sdružení zisk přinejmenším 230 křesel z 577. Vítězství krajní pravice prorokovaly i poslední průzkumy prováděné až poté, kdy 215 kandidátů z 311 volebních obvodů, kde se druhé kolo konalo, z voleb odstoupilo v zájmu mobilizace proti krajní pravici.

Zatím jsme neprohráli

Když byly ve volební večer 7. července v osm hodin zveřejněny předběžné výsledky, lidé, kteří na ikonické Náměstí Republiky v Paříži dorazili původně demonstrovat proti vládě krajní pravice, se začali objímat, všelijak poskakovat a vřeštět radostí. Se 182 mandáty totiž zvítězila levicová koalice Nová lidová fronta, následovaná koalicí Společně prezidenta Emmanuela Macrona se 168 křesly. Krajně pravicové Národní sdružení Marine Le Penové skončilo až třetí se 143 mandáty.

Následovalo dění, z jehož záběrů jímalo průměrného českého pravičáka předapokalyptické zděšení. Někteří lidé se vydrápali na počmáraný pomník, ve vzduchu vlály vlajky levicové koalice nebo třeba i vlajky z protestů proti represivnímu imigračnímu zákonu, tedy francouzské vlajky ušité ve stylu patchworku s nápisem „Francie je utkaná z migrace“.

Ba ano, vlály i vlajky palestinské, či dokonce, považte, transparent Zastavte genocidu, jak se v ukázkově tendenčním volebním vysílání České televize hrozila poslankyně za ODS Eva Decroix. Extaticky se skandovalo „Antifašistická Paříž“, popěvek z protestů Žlutých vest proti asociálním vládním reformám a rostoucím cenám pohonných hmot: „Jsme tady, za důstojnost pracujících a za lepší svět, jsme tady, ať Macron chce nebo ne!“ nebo prosté „Vyhráli jsme!“

„Kéž by to tak byla pravda,“ povzdechla si Laure, u níž prvotní radostnou úlevu ještě na slavícím náměstí rychle vystřídalo vystřízlivění. „Před sedmi lety pro nás byl šok, když Národní sdružení získalo sedm poslanců. Následovalo devětaosmdesát poslanců před dvěma lety a teď tu najednou oslavujeme, že jich získalo ‚jen‘ 143. Spíš než to, že jsme vyhráli, platí, že jsme zatím neprohráli,“ shrnula zkroušeně, zatímco lidé okolo nás stále bujaře slavili.

Zatímco Náměstí Republiky skandovalo „Všichni nesnášejí fašouny“, pro Národní sdružení, s nimiž se v některých obvodech spolčili odpadlíci z pravicových Republikánů, vedení Éricem Ciottim, ve druhém kole parlamentních voleb hlasovalo dohromady deset milionů lidí. Na absolutní počet hlasů tak krajní pravice zvítězila. A přestože Národní sdružení nezískalo většinu, v porovnání s rokem 2022 posílilo své zastoupení v parlamentu ze všech nejvíce.

Macrona před třetím místem spasila levice

Porazit Národní sdružení se demokratickým stranám podařilo především díky většinovému volebnímu systému. V 313 volebních obvodech z 577 se v druhém kole měli utkat tři či více kandidátů, kteří v prvním kole získali alespoň 12,5 procenta hlasů. Ve většině z nich nicméně demokratičtí kandidáti, kteří se umístili třetí, ustoupili v zájmu zvýšení šance na porážku krajní pravice.

Ve 173 z 215 obvodů, kde demokratičtí kandidáti z třetího místa ustoupili, strategie takzvané „hráze proti krajní pravici“ zabrala. Krajní pravice většinu takových duelů prohrála — a to i v obvodech, v nichž po prvním kole vedla. Vytěžila z toho především Macronova koalice Společně: jeho kandidáti zvítězili v šestaosmdesáti takových obvodech, zatímco pro vítěznou levici totéž platí pouze v sedmapadesáti obvodech.

Macrona tak před potupným třetím místem spasila disciplinovanost levice — jak jejích kandidátů, tak jejích voličů. Levicoví kandidáti totiž ustoupili z volebního klání všude, kde v prvním kole skončili třetí či čtvrtí. Drtivá většina levicových voličů zároveň v obvodech, kde soupeřilo Národní sdružení s macronisty či s pravicovými Republikány, volila proti krajní pravici.

Mnoho středo-levicových voličů dnes přitom Macrona, jemuž před sedmi lety uvěřili, že jeho politika bude centristickým koktejlem toho nejlepšího zprava i zleva, nemůže vystát. Právě kvůli zklamání ze současného prezidenta francouzští socialisté, jejichž vláda vedená Françoisem Hollandem levicové voliče fatálně zklamala před Macronem, letos v evropských i parlamentních volbách tak výrazně posílili.

Oproti tomu pro levicového kandidáta v zájmu hráze proti krajní pravici hlasovala pouze zhruba polovina Macronových voličů — přesně řečeno čtyřiapadesát procent, pokud byl kandidátem socialista, komunista či ekolog, a pouhých třiačtyřicet procent, pokud byl kandidátem zástupce Mélenchonovy Nepoddajné Francie. Voliči Republikánů dokonce ve druhém kole častěji hlasovali pro krajní pravici než pro levici — a vůbec nejčastěji se v takových případech zdrželi hlasování.

Zatímco macronisté a Republikáni tak vyhráli osm z deseti duelů proti krajní pravici, pro levici totéž platilo pouze ve čtyřech duelech z deseti. Je to projev rezignace pravice a centristů na republikánské hodnoty, jichž se jindy sami tak rádi dovolávají.

Ale není se čemu divit. Před volbami čelní představitelé Macronovy strany Společně a Republikánů bez ustání řečnili o krajně levicové hrozbě. A po vyhlášení výsledků prvního kola se vyhýbavě kroutili i nad otázkou odstoupení vlastních kandidátů z druhého kola ve prospěch kandidátů Nepoddajné Francie. Její program je přitom důsledně pojatým demokratickým socialismem, čili nejedná se o nic, co by stálo mimo emancipační demokratické tradice evropské politiky. Na rozdíl od lepenistů.

Zásadní přitom je, že právě takto situaci vnímá francouzská občanská společnost. Volby by totiž zcela nepochybně bývaly dopadly jinak nebýt široké občanské mobilizace. Jak poukazuje Jean-Rober Suesser z Ligy lidských práv, o tématu hrozby krajně pravicové vlády francouzský občanský sektor diskutuje už od roku 2021. A snaží se vytvářet organizační sílu, která je jí schopna čelit. O žádné „levicové hrozbě“ se přitom v tomto kontextu samozřejmě nemluví.

Volby rozhodla i občanská mobilizace

„Původně jsme počítali s nutností masové mobilizace až před prezidentskými volbami v roce 2027. Když nicméně Macron vyhlásil předčasné volby, do veřejné debaty se díky tomu zapojila obrovská komunita nejrůznějších aktérů, z nichž mnozí do té doby vystupovali apoliticky: právníci, lékaři, občanské organizace, odbory.

Někteří otevřeně vyzývali k volbě určitých koalic, jiní hovořili o hodnotách, na nichž by měla rozhodnutí voličů stát,“ líčí Suesser na terase nad Národním náměstí, kde končí pochod mnoha pařížských demonstrací. „Mnohé organizace, jako třeba Plánování rodiny, která otevřeně vyzvala k volbě levicové koalice, tím přitom riskovaly, protože je platí stát,“ podotýká novinářka Francesca Barca z Voxeurop, partnerského média Deníku Referendum v rámci mezinárodního projektu PULSE.

Do mobilizace se zapojili i do té doby politicky neaktivní jednotlivci. „Mladí lidé z Paříže jezdili do měst, kde má Národní sdružení vysokou podporu, a šířili zde informace o tom, jakou hrozbu jeho volba představuje,“ doplňuje Barca.

Občanská mobilizace pokračovala i mezi prvním a druhým kolem voleb. V některých obvodech občané vyzývali demokratické kandidáty na třetím místě k odstoupení z druhého kola skrze petice či demonstrace.

Třeba v obvodu Haute-Garonne občanská mobilizace přispěla k překvapivému odstoupení ministryně pro komunity a záležitosti venkova Dominique Faureové, která původně oznámila, „že nemůže dát svým voličům na výběr pouze mezi Národním sdružením a Nepoddajnou levicí“. A to přesto, že jejím demokratickým protikandidátem byl socialista.

Francouzským demokratům už se zajídá bobří úděl

Obvykle bývá volební účast v druhém kole voleb v porovnání s prvním kolem nižší. Tentokrát nicméně navzdory skutečnosti, že někteří pravicoví voliči raději zůstali doma, než aby volili levici, poprvé od roku 1997 neklesla a zůstala prakticky stejná: 66,7 procent.

Druhého kola se účastnili i někteří voliči, kteří v prvním kole zůstali doma. Patří mezi ně i další z mých pařížských spolubydlících, Ibis s překrásnými vlasy, která každé ráno peče a vaří z plodů své pečlivě udržované zahrady. Ani ona výsledky voleb nepovažuje za bůhvíjakou senzaci.

„Je tomu dvaadvacet let, co jsem poprvé demonstrovala proti Národnímu sdružení. Je tomu dvaadvacet let, co jsem poprvé volila proti krajní pravici. Každé volby jsou to samé, vždycky volíme ‚proti‘, a nikoliv ‚pro‘. Macron zastupuje dvacet procent obyvatel — a stejně nám už sedm let vládne,“ pokrčí nevzrušeně rameny, zatímco ráno po volbách namáčíme sušenky do švestkové marmelády, kterou zrovna dovařila.

„Nejnaléhavější politickou otázku dneška představuje ekologie — a my místo toho, abychom se jí věnovali, neustále investujeme energii do budování hrází proti krajní pravici,“ dodává. Francouzským voličům se kvůli nutnosti neustále „stavět hráze“ někdy přezdívá bobři. Mnoho z nich má však už údělu přičinlivého hlodavce po krk.

„Vždycky akorát zabráníme tomu nejhoršímu. Zpátky jsou socialisté, o nichž jsme doufali, že už jim je konec, zle nedopadl ani Macron, kterému už nikdo nevěří. Točíme se v kruzích, nikdy se nic nezmění,“ podobně brblá Dorian, který zrovna vstává.

Po slavnostech kocovina

Že se nic nezmění, platí tím spíš v situaci, kdy v parlamentu nezískalo žádné politické těleso ani zdaleka absolutní většinu. Ve Francii sice nemusí vláda žádat parlament o důvěru, bez většiny však prosadí změny jen těžko — zvlášť s ohledem na to, jak nesmiřitelné soupeře tři největší bloky v parlamentu představují.

Zatímco Nová lidová fronta oznámila, že v povolebním vyjednávání bude postupovat jednotně, někteří centrističtí politici volají po středo-levé koalici bez účasti Nepoddajné Francie. Jako by jim voliči nedali ve všech volbách, které se během posledního měsíce udály, dostatečně najevo, že si pokračování Macronovy centristické politiky nepřejí.

Neschopnost vnést do politiky a veřejné správy skutečnou změnu představuje tím větší riziko, že pokud se demokratické strany nemají navěky spoléhat na klesající vůli francouzských voličů stavět hráze, je třeba okamžitě začít pracovat na odstranění příčin bezprecedentního vzestupu krajní pravice, jimiž jsou především zklamání tradiční politikou a rostoucí sociální nejistota, jež se promítají do inflace a úpadku veřejných služeb. A zatímco v Paříži se v neděli večer slavilo, jinde lidé sledovali volební přenos s pláčem.

„Paříž se teď najednou děsí krajní pravice, ale na jihu Francie s ní žijeme už deset let,“ podotýká Jean-Philippe, padesátník v brýlích s žíhanými obroučkami, který vysedává na terase pařížského baru v úterý po poledni. Právě jih Francie platí spolu se severem za hlavní baštu lepenistů. „Tak jako na severu je u nás málo průmyslu. A v důsledku turistiky tam rychle rostou ceny,“ popisuje Jean-Philippe, zatímco mi na volební mapě ukazuje hnědý pás, který značí podporu Národního sdružení, táhnoucí se podél Azurového pobřeží.

„Členové Národního sdružení se zítra pakují a jedou do Bruselu, vždyť i oni nakonec můžou slavit! A mladí levičáci, co se konečně probudili, šli volit a včera slavili, se zítra probudí leda tak s kocovinou!“ lamentuje. Ale z většiny kolemjdoucích v Paříži stále ještě vyzařuje úleva, mnohým na rtech hrají potutelné úsměvy.