Přestřelky mezi komunisty a sociálními demokraty patřily ke koloritu polistopadových let. Strany se lišily v cílech i obecných politických přístupech. Některé komunistické manipulace jsou dlouholeté a je třeba je průběžně uvádět na pravou míru.

Komunistická rétorika je pro část levicového prostředí lákavá. Kdyby se sociální demokraté s komunisty spojili, mohli by přece společné cíle v sociální a ekonomické oblasti prosadit. Pokud ne hned, tak rozhodně rychleji a důrazněji!

Když se dnes debata o možnostech spolupráce sociálních demokratů s komunisty — nově pod hlavičkou Stačilo! s veškerou její zátěží — nesměle opakuje, vrací se také řada nepravdivých a nepřesných tezí z minulosti. Je přitom jasné, že se komunisté nesnaží o pochopení sociálně demokratických přístupů, ale o potvrzení převahy svého výkladu vzájemných vztahů v levicovém salonu.

Aktuální debaty se ve velké míře odkazují na úspěch francouzské Nové lidové fronty (NFP) v nedávných předčasných volbách do Národního shromáždění. Jakkoli NFP tvoří různé formace radikální levice, socialisté a zelení, zastánci vzniku jejího českého protějšku sázejí na KSČM (ČSNS a další marginální subjekty) a SOCDEM. Místo pro Zelené, ale třeba ani Levici a Budoucnost v konstrukci české spolupráce nevidí.

Že se Nepoddajná Francie Jeana-Luca Mélenchona snadno našla v europoslaneckém klubu Levice v Evropském parlamentu (a česká Levice v řadách Strany evropské levice), kdežto čeští komunisté v tuto chvíli povlávají v mezinárodně-politickém vzduchoprázdnu, musí ale také být součástí zdejší debaty.

Staré manipulace

Naposledy svou výzvu ke spolupráci sociálních demokratů a komunistů v „nové lidové frontě“ formuloval Petr Kužel v internetovém Argumentu. Základem spolupráce má být, že sociální demokraté odvrhnou svůj progresivismus a s komunisty budou postupovat na základě shody na bodech ekonomického programu.

Řada Kuželových argumentů je bohužel klamavá. Opakuje příběh o možné stojedenáctihlavé většině ČSSD a KSČM po volbách v roce 2002. Koalice, ba ani menšinová vláda ovšem tehdy vzniknout nemohly. Třeba jen proto, že strategickým cílem sociální demokracie a Vladimíra Špidly byl vstup do Evropské unie.

Komunisté byli proti vstupu, což jejich Ústřední výbor také odhlasoval. Dnešní KSČM ve shodě s historickou pozicí prosazuje vystoupení z Unie. Nesouvisí otázka členství v EU nějakým způsobem s možnostmi naší politiky domácí?

Když Kužel píše o velkém úspěchu Jiřího Paroubka ve volbách v roce 2006 (po kterých ovšem na rozdíl od Špidly o čtyři roky dříve nesestavil vládu a nesestavil ji ani o čtyři roky později), zapomíná dodat, že Paroubek, i před ním Gross, byl premiérem koaliční vlády, kterou v roce 2002 dojednal právě Špidla. Jiří Paroubek z dobrých důvodů koalici s KSČM sestavit nezkoušel.

Kromě přijetí „jasné euroatlantické orientace“ po komunistech během svého premiérského mandátu naopak požadoval jako podmínku budoucí možné spolupráce i podporu přijetí eura do roku 2010. Kde jsme mohli být, kdyby komunisté již tehdy byli ochotni opustit zbytečné kulturní války!

Když pak Kužel zdůrazňuje, že Paroubek byl pragmatik, díky čemuž odhodil antikomunismus, a tak mohl následně prosadit i zákon o registrovaném partnerství, nepřipomíná, že tento zákon v prosinci 2005, resp. v březnu 2006 prošel i hlasy většiny komunistických poslanců.

Komunističtí zákonodárci ostatně patřili mezi předkladatele zákona o registrovaném partnerství už od devadesátých let. S jejich pozicí k věci neměla Kuželem citovaná Paroubkova věta o hlasování s Marťany nic společného.

Společně s komunisty ovšem ČSSD skutečně některá hlasování v letech 2005 a 2006 vyhrála, šlo především o změny v zákoníku práce a podobu nemocniční sítě. Dohromady bylo těchto hlasování pár desítek.

Přiznejme ovšem Kuželovi, že Jiří Paroubek ve volbách 2006 získal o zhruba tři sta tisíc a dvě procenta hlasů více než Vladimír Špidla v roce 2002. K sociální demokracii ve volbách 2006, jak píše, jistě přešlo „i hodně voličů komunistů“. KSČM přišla mezi volbami o zhruba dvě stě tisíc voličů. Což svědčí pro správnost distance ČSSD od KSČM v daném období, nesvědčí to ale ve prospěch Kuželova výkladu.

Diskutovat by bylo možné řadu dalších Kuželových tezí, stručnou reakci ale věnujme už jen koalici Solidarita (ČSSD, Zelení, Budoucnost, Idealisté) pro magistrátní volby v Praze v roce 2022.

Jednak platí, že Kuželovy přepočty volebních výsledků jsou zcela manipulativní — svévolně míchá procenta s promile různých hodnot, aby se výsledky zdály odpovídat jeho přání. Stejně pak postupuje i v případě evropských voleb. Jednak platí, že hlavním problémem koalice Solidarita byl její pozdní vznik při vstupu do pole obsazeného již etablovanými politickými subjekty.

Jak strašně progresivistická ale v těch volbách musela být KSČM s 1,47 procenty hlasů — s výsledkem ještě o více než čtvrtinu horším než Solidarita! To by měl Petr Kužel vysvětlit.

Svádějme konflikty, ze kterých se lze posunout dál

České levicové prostředí dnes není v dobré situaci. Důvodů je řada — strukturních, personálních i obsahových. Každý subjekt se s nimi musí průběžně samostatně vypořádávat. Svébytnost jednotlivých politických uskupení je totiž předpokladem úvah o jejich možné budoucí spolupráci.

K pokusům o formulaci svébytných politických pozic má ale letošní letní politizování ještě daleko. Do debaty opakovaně vnášené dělení na chabě definované „progresivisty“ a „konzervativce“ žádný produktivní konflikt nepřináší.

Petr Kužel ve svém článku píše, že „tzv. boj s klimatickou změnou“ v některých částech ohrožuje „běžné pracující“. S tím pro oblost formulací nelze nesouhlasit, když vytkneme před závorku, že klimatický rozvrat je fakt.

Zdůraznit si naopak zaslouží, že zelená dohoda coby evropský nástroj, jak se s klimatickou změnou potýkat, je největší transformační projekt dneška a jako takový působí na celou společnost.

Na způsobu jeho provedení enormně záleží všem sociálním skupinám a když dojde na před i povolební debaty, bude se muset najít v přístupu k němu shoda. Protože stavět spolupráci na ekonomickém programu, aniž bychom uměli říci, co je cílem ekonomických změn, nestačí.