Kořeny klimakrize a rostoucích nerovností srůstají, upozorňuje levicová aliance
Bob ČápStředo a východoevropská aliance zelené levice sdružuje několik regionálních subjektů, které si uvědomují, že přeshraniční spolupráce ekologické levice je nezbytností. Může se stát i vzpruhou pro celou českou skomírající levici.
Na začátku tohoto roku oznámilo šest politických stran a hnutí ze střední a východní Evropy vznik společného projektu, který nese název Středo a východoevropská aliance zelené levice (Central-Eastern European Green Left Alliance, CEEGLA). Českou republiku v alianci zastupuje hnutí Budoucnost a dalšími členy jsou maďarské hnutí Szikra, rumunská strana Demos, někdejší nestranické litevské politické hnutí a dnes strana Kartu, polská strana Razem a ukrajinská organizace Socialnyj Ruch. A je to právě Ukrajina, jejíž napadení Putinovým Ruskem bylo impulsem pro vznik regionální levicové organizace.
Zelený i třídní rozměr
CEEGLA je přitom do jisté míry generačním projektem lidí — všechny subjekty vznikly po finanční krizi 2008 —, kteří se nesmířili s neoliberální ideologií, jež po roce 1989 zvítězila i v našich zemích. Zároveň se ale odmítají obracet zpět s nostalgií po takzvaném reálném socialismu. Jsou si vědomi ohrožení, které představuje klimatická krize a vnímají její příčiny jako nepříliš odlišné od těch, které přispívají k rostoucím nerovnostem a rozpadu společenské soudržnosti.
Pokud bychom tuto politiku měli stručně odlišit od již existujících levicových proudů, vyzdvihli bychom společný důraz na řešení sociálních a ekologických problémů. V jejich jádru — a tedy i klíčem k jejich řešení — je ekonomický systém spočívající ve ždímání jak lidských, tak přírodních zdrojů.
K překvapení mnohých zasloužilejších levičáků, kteří občas pohrdlivě shlíží na mladé soukmenovce jako na takzvanou novou levici, která prý ukročila od třídní politiky k identitárnímu chápání společenských konfliktů, CEEGLA reprezentuje velmi materialistické chápání společenských vztahů.
To znamená, že emancipaci chápe jako možnou pouze odstraněním překážek, které kapitalistický systém vytváří a které dopadají zvláště na ženy, ať už jde o špatně placenou prekarizovanou práci, nedostupné bydlení či zdravotní péči. Tím se liší od liberálního feminismu, který se vyčerpává ve chvíli, kdy ženy zaujmou vedoucí role v jinak sociálně nespravedlivém systému.
Komentář●Ondřej Čížek
Levicové strany musí začít znovu vážně mluvit o majetkové a příjmové nerovnosti
Dalším projevem návratu k třídní politice je význam, jaký CEEGLA přikládá odborovému hnutí, jehož jsou členové a členky sdružených stran sami často aktivní součástí a za jehož přirozeného partnera se považují.
Vše, co zde píšu, si dovoluji tvrdit proto, že zakládající členové CEEGLA si při vědomí, že vstupují na poměrně neprozkoumané území, vytkli hned z počátku za úkol sladit ideologické noty — ideologicky se oťukat. Je příznačné, že většina z nich byla dobře obeznámena se západním levicovým provozem a aktéry, ale své podobně smýšlející sousedy příliš neznala. I proto bylo třeba zjistit, kdo jsme a kde stojíme.
Ač to zpětně nahlíženo dává dobrý smysl, byli jsme navzájem příjemně překvapeni, že čelíme velmi podobným problémům a vidíme pro ně více méně stejná řešení. Pochopitelně každá země má či měla svá specifika — Polsko náboženský nacionalismus, Ukrajina korupci — a pochopitelně válku —, Česká republika oligarchy a Maďarsko autoritářský režim. Do určité míry ale lze všechny tyto fenomény chápat jako specifické projevy neoliberálního kapitalismu. Výsledkem roční práce aliance jsou společně přijaté základní ideové a programové dokumenty.
Hlas ze středovýchodu Evropy
Pokud by sdílená historická zkušenost s šokovou transformací raných devadesátých let a osud semiperiferie Evropy nebyl dostatečným důvodem pro vzájemnou spolupráci na středovýchodě, stal se jím rozhodně šok z invaze ruské armády na území Ukrajiny a z reakce významné části západní levice, která v lepším případě neprojevila dostatečnou empatii pro oběť ruského imperialismu.
Spolu s návratem geopolitiky a bezpečnostní politiky do zřetele levicových stran se zvětšila potřeba hledání blízkých spojenců. Luxusní svět levičáků daleko od Ruska — a Běloruska — se najednou jevil zcela odtržený od toho našeho. Cítili jsme, že je třeba, aby v Evropě zazněl a posílil levicový hlas ze středovýchodu Evropy, která je zpravidla přehlížena, jako kdyby stále patřila do druhého světa — mezi bohatý první a chudý třetí svět. Dlužno uznat, že naše politická reprezentace se s touto pozicí převážně spokojila.
Ke středovýchodní perspektivě bylo ale potřeba přidat sociální rozměr bezpečnostní politiky. V tom našla CEEGLA společné téma s dalším levicovým regionálním uskupením na semiperiferii Evropy, která se také často ocitá mimo zorné pole levicové politiky, a tím jsou severské ekosocialistické strany z Nordic Green Left Alliance. Na společném jednání v Helsinkách na jaře tohoto roku hledali zástupci obou organizací odpovědi na výše zmíněné otázky.
Přestože se důrazy liší, panuje shoda, že bezpečnost je třeba řešit holisticky, tedy v souvislosti se sociální situací, a celoevropsky. Dalším regionem, na který se aliance obrací se záměrem navázat určitou formu partnerství, je západní Balkán a pro několik tamních organizací je otevřena možnost členství.
Smyslem CEEGLA není ale pouze vnější komunikace, tedy pozvednutí hlasu levice ze středovýchodu Evropy, byť ten se začal naplňovat prakticky okamžitě a její zástupci se účastnili již několika mezinárodních konferencí a jednání. Smyslem je také působení vzájemné. Není tajemstvím, že členy tvoří organizace v různých fázích rozvoje. Některým stojí v cestě k registraci drakonické podmínky (Kartu), jiné, ač mají zastoupení v parlamentu, jsou spokojené jako nestranické hnutí (Szikra) a některé dokonce odmítly nabídku vládních křesel (Razem).
Možnost mít s kým sdílet a od koho čerpat praktické zkušenosti s politicko-organizačním provozem je při skromných zdrojích nedocenitelná. To samé platí o informacích o problémech, kterým sousední země čelí a které nejsou přefiltrované liberálními sdělovacími prostředky.
Středo a východoevropská aliance zelené levice je kritickou platformou pro navazování osobních vztahů, které jsou pojivem mezinárodní spolupráce. V české situaci, kdy v parlamentu není žádná levicová strana a o moc se přetahuje pouze ODS s ANO, sociálně a environmentálně smýšlející člověk snadno propadá zoufalství. V takových situacích je vědomí, že za humny jsou vám blízcí lidé, kterým se třeba zrovna daří lépe, živou vodou pro jakýkoliv politický projekt.
Skutečnost, že zatímco u nás nadáváme na Fialovu drahotu, přátelé z Ukrajiny jsou na zoomu při svitu svíčky, protože ruská raketa vyřadila elektrárnu z provozu, vám zase připomene, že solidarita musí být mezinárodní. I to je smysl Středo a východoevropské aliance zelené levice.
V komentáři nevidím slova a výrazy jako je: Lenin, třídní boj, respektive obrana proti němu, vysoké daně pro bohaté, anarchokomunismus, hrůzy amerického imperialismu atd. Autor evidentně nemá s levicí nic společného. Je to zrádce! Hanba mu!
Ovšem kdyby byl autor komentáře třeba zvolen do nějaké dobře placené funkce a minimálně 50% platu by dával na chudé a handicapované, tak by se možná za levičáka dal považovat. Zkrátka je nutné si ujasnit, jak by se takový levičák měl chovat v praktickém životě!
Inu soudruzi, ty časy, kdy Gustav Husák zval do Prahy na přátelskou návštěvu Jásira Arafata jsou již pryč. Ale tuhle jsem alespoň našel dva zajímavé texty o Leninovi od Michaela Hausera a Vítka Prokopa, doporučuji!
Jeden z mála levicových programů či prohlášení na které jsem v posledních dobách narazil, který/která stojí za bližší pohled a zájem.
Základní ideová pozice mezi kapitalismem ("neoliberalismem") a mezi nostalgií po minulém (psedo)socialismu je sama o sobě sympatická. Přihlášení se k materialistickému pohledu na společenské dění svědčí o alespoň určité základní teoretické připravenosti a kompetenci, která už takto vysoce převyšuje vše co jinak přichází z tábora mainstreamu. Substanciální a principiální provázání témat ekologických a sociálních - nelze než vyslovit pochvalu a uznání.
Ale abychom pouze nechválili: napřed by bylo nutno si ujasnit, co konkrétně je míněno oním "materialistickým přístupem". Je zde skutečně čerpáno z teoretického aparátu Marxových analýz společensko-ekonomických procesů? Anebo se tento "materialismus" vyčerpává pouze obecným poukazem na souvislost kapitalismu a sociálně-ekonomických témat?
Za druhé: jeví se poněkud příliš přehnaným tvrzení, že "neoliberalismus ztroskotal". Toto konstatování by mohlo být správné pokud by bylo míněno z čistě morálního hlediska; nicméně z hlediska reálného fungování stávajícího systému je bohužel holou skutečností, že tento "neoliberalismus" nejen že neztroskotal, nýbrž je nadále plně při silách. (Kdyby tomu tak nebylo, nebylo by zapotřebí proti němu bojovat.)
Obecně pro současnou radikální respektive autentickou levici platí: bylo by velmi záhodno kdyby se přestala konečně oddávat iluzím, že tento "neoliberalismus" (to jest: autentický kapitalismus) je jenom jakousi deformací dějin, něčím co je možno prostě smést ne-li už novou revolucí (ta už i v levicových kruzích přece jenom dost vyšla z módy), pak tedy alespoň jakousi globální levicovou transformací.
Zkrátka: bylo by zapotřebí aby i radikální levice pochopila a uznala holou realitu, že tento "neoliberalismus" je přinejmenším v současné historické periodě fakticky konstantou ekonomicko-společenského uspořádání. Toto uznání této reality naprosto neznamená se s tímto stavem smířit; ale znamená to proti němu vědomě budovat alternativu, protiváhu.
Proti bezduchému světu zisku a kapitálu budovat alternativní svět ne jenom sociálních a ekologických, ale především vůbec humánních hodnot. Za tímto účelem by ale bylo napřed nutno znovu objevit samotného člověka. Znovu nalézt základní orientační body pro jeho bytostné lidské, společenské a historické směřování. Tradiční boj levice za sociální, dnes i ekologická práva - to je příliš málo, to jsou pouze specifická témata která zasahují jenom ten či onen okruh problémů, ale spolu s nimi se zároveň vyčerpává jejich impuls. Ještě v 19. století bylo do jisté míry uvěřit v Marxův koncept, že tato obnova humánních hodnot splývá v jedno s emancipačním bojem dělnické třídy proti ekonomickému vykořisťování. Tato víra se už mezitím ukázala být iluzí, respektive tento dějinný impuls dělnické třídy a třídního boje vůbec se už v zásadě vyčerpal. Je nutno hledat nové, jiné cesty, jak tento ztracený humánní impuls znovu obnovit.
Zásadní problém těchto levičáckých uskupení je hlavně v tom, že ochranu klimatu od nich můžete koupit pouze v jednom balení společně s "Palestinou od řeky až k moři".
Co se týče opravdové levice, tak všechny cesty nevedou do Říma, ale ke klasikům jako Marx či Lenin. Ostatně ty římské antické cesty vydržely mnohé, přičemž inovacím se pochopitelně nikdo nebrání.
O takové KSČM si můžeme myslet mnohé, ale v jejím programu autentické levicové strany se stále píše:
"Právo na práci, bydlení, přístup k pitné vodě, bezplatné vzdělávání i zdravotní péče! Bezplatnou městskou veřejnou dopravu pro všechny...Minimální mzda 20 000 Kč a její automatický růst nad míru inflace. Pravidelná valorizace a rychlejší růst podprůměrných důchodů! Evropské ceny máme, nyní je na řadě evropská úroveň odměňování..." Atd.
Jejich program obsahuje i ekologický aspekt: "Reálná zelená energetická politika, kterou si bude moct dovolit každý! Energie vyrobené v českých elektrárnách dodávat domácnostem ČR bez prostředníků a burzovních spekulantů." Ten je ostatně obsažen i v požadavku na hromadnou dopravu zdarma, viz výše.
A konec konců, KSČM je i stranou mírovou, válka na Ukrajině či třeba genocida v Gaze je mimo jiné i obrovskou ekologickou katastrofou, o čemž všichni ti rádoby levicoví liberálové podlézající USA a zbrojní či energetické lobby na Západě vůbec mlčí.
Takže za mě je tedy volba jasná.
Autor píše: "To znamená, že emancipaci chápe jako možnou pouze odstraněním překážek, které kapitalistický systém vytváří a které dopadají zvláště na ženy, ať už jde o špatně placenou prekarizovanou práci, nedostupné bydlení či zdravotní péči. Tím se liší od liberálního feminismu, který se vyčerpává ve chvíli, kdy ženy zaujmou vedoucí role v jinak sociálně nespravedlivém systému"
Jaké ženy má autor na mysli? Ty ženy, které v Česku tvoří (možná už výraznou) většinu vysokoškolsky vzdělaných lidí? Ženy, které jsou podle všech těch zmatených pay gapů údajně špatně placené? Ale cožpak ženy v období mateřství nemají ve velké většině případů zejména finanční, ale pokud si dobře vyberou tak i jinou, podporu muže? Ty ženy, které tvoří výraznou menšinu bezdomovců v ČR? Ženy, které mají na rozdíl od můžu k dispozici muži chtivé tělo a často s ním umí sakra dobře zacházet a dost z toho pak vytřískat, včetně některých obskurních buržoazních a falešně levicových feministek, které se někdy tváří jako Panny Marie?
Ne! Kapitalismus nedopadá zvláště na ženy, ale na všechny chudé a handicepované, ba možná snad spíše na chudé a handicapované muže. Středostavovské liberály typu autora článku je třeba ze skutečně levicového prostředí už jednou provždy vyobcovat.
Levice, to je obrana proti třídnímu boji, to je rovnost, to je solidarita s bližním svým nejen falešným slovem na stránkách všech těch liberálních Deníků Referendů, A2larmů či obskurních feministických a buržoazních Heroinů, ale především činem. Levice to je společnost fungující pokud možno jako celek a hledící zejména na zájem jejích nejslabších členů!
Ten výčet bodů z programu KSČM má s pravým Marxem ovšem jen velmi málo společného, pane Krupičko.
Co se zaměstnání žen a otázky spravedlnosti týče: nejsem si zcela jistý jestli jste plně pochopil intence autora, on postavení žen uvádí spíše pouze jako příklad obecné mizérie respektive nespravedlnosti kapitalismu (která tedy postihuje i muže, jenom u žen se to projevuje ještě více).
Bob Čáp naprosto správně kritizuje ideové pozice liberálů podle nichž je žena "svobodná a emancipovaná", když se dostane do nějaké vedoucí (a bohatě dotované) pozice v (kapitalistickém) koncernu; ovšem vzápětí i on se víceméně omezuje pouze na sociální otázku. Což je sice v zásadě v pořádku, ale zcela se tak ztrácí pohled na všeobecné odcizení práce za kapitalismu. Ovšem - toto "odcizení" (a že právě tohle je jeden z centrálních Marxových pojmů) je něco čemu dnes už nerozumí téměř vůbec nikdo, a to i na levici. A tak se levice s pravicí neustále dohadují jenom o tom, kdo z nich dokáže průměrnému občánku nasypat více peněz.