Sociální demokracie si na říjnovém sjezdu zvolila nové vedení. Stávajícího předsedu a starostu Nového Města na Moravě Michala Šmardu nahradila bývalá ministryně práce a sociálních věcí v Babišově vládě Jana Maláčová. Ta se 101 hlasy jednoznačně porazila někdejšího senátora a ministra pro lidská práva Jiřího Dienstbiera i zastupitele Prahy 12 Petra Hůlu, kterým dalo hlas jen třiatřicet, respektive pět delegátů.

Prvním místopředsedou byl zvolen exministr zahraničí a kultury Lubomír Zaorálek, řadovými místopředsedy zastupitel Ústeckého kraje Radek Scherfer, brněnský radní Jiří Oliva a předseda středočeské stranické organizace Jiří Nedvěd, vesměs spojenci nové předsedkyně Maláčové. Sjezd přišel po neúspěchu strany v červnových evropských volbách a po dalším oslabení v zářijových krajských volbách.

V reakci na výsledek sjezdu stranu opustilo několik výrazných tváří: mezi nimi exministr zahraničí Tomáš Petříček či někdejší výrazná oponentka zemanovského křídla Sociální demokracie a ministryně školství Petra Buzková. Vedle nich členství ve straně ukončil krátce po sjezdu také někdejší dlouholetý stratég a poradce předsedů ČSSD Oto Novotný, který byl členem strany s přestávkou zhruba třicet let. Hovořili jsme s ním o tom, co ho k odchodu vedlo a jak odhaduje další vývoj v české sociální demokracii.

Krátce po posledním sjezdu SOCDEM jste se rozhodl ze strany po třiceti letech vystoupit. Zrálo ve vás toto rozhodnutí delší dobu?

Pohár mé trpělivosti přetekl, když se na posledním sjezdu do čela strany dostala dvojice Jana Maláčová a Lubomír Zaorálek, která chystá alianci SOCDEM a KSČM pro příští sněmovní volby. To byl pro mě důkaz, že Sociální demokracie definitivně ztratila pud sebezáchovy a schopnost politické sebereflexe.

Spojení s KSČM mi přitom nevadí a priori proto, že by šlo o porušení bohumínského usnesení, jímž si ČSSD na sjezdu v roce 1995 zakázala spolupráci s extremisty, ale proto, že o takovém spojení na sjezdu ani před ním neproběhla žádná diskuse, která by mohla zvážit poměr přínosů a rizik. Z mého pohledu jednoznačně převažují rizika, které mohou SOCDEM jako stranu hlásící se k evropskému sociálnědemokratickému mainstreamu pohřbít. Jinými slovy, že tu budeme mít jakousi kvazisociální demokracii, tedy sociální demokracii pouze dle názvu.

Nicméně to, že byste ze strany mohl vystoupit, jste zvažoval již před sjezdem?

Určitě, strana ve fázích polistopadového vývoje procházela obdobími, kdy se chovala způsobem, který mě přiváděl k úvahám, proč jsem vlastně jejím členem, ale do posledního sjezdu nikoliv zásadním způsobem.

Sociální demokracie zažila více situací, kdy se dalo o její kredibilitě pochybovat, naposledy, když vstoupila do vlády s Andrejem Babišem. Proč jste se nerozhodl k odchodu ze strany třeba už tehdy?

Vstup ČSSD do vlády s hnutím ANO byl přece jenom rozhodnut na základě vnitrostranického referenda. Já jsem se vstupem do Babišovy vlády samozřejmě nesouhlasil, ale respektoval jsem, že se většina členů demokraticky a po dlouhých diskusích vyslovila pro vstup. Naproti tomu o možném nynějším spojení s komunisty se žádná diskuse nevedla.

Neoslabujete svým odchodem hodnotově zakotvené, progresivní křídlo SOCDEM, jehož jiní zástupci ve straně zůstávají, i když poslední sjezd pro ně byl prohrou?

Nepovažuji svou osobnost vnitrostranicky zase natolik významnou, jejíž odchod by někoho zásadním způsobem oslaboval. Proč progresivisté neuspěli na uplynulém sjezdu, by stálo za samostatný rozbor, jaký měli potenciál a kdo by ho byl schopen mobilizovat. To jsem já určitě nebyl, v žádných významných stranických funkcích jsem nebyl, jsem spíše osobou, která se snaží veřejně artikulovat ideje a program sociální demokracie.

Jak je podle vás progresivní proud v rámci SOCDEM v současnosti silný?

V Sociální demokracii je stále mnoho členů, kteří ji vnímají v intencích evropského sociálnědemokratického progresivního mainstreamu. Jde však v jejich případě o vnímání spíše intuitivní, nedostatečně reflektované a nejasně argumentované. V SOCDEM nevznikla žádná kooperativní platforma, která by přišla s jasným progresivním sociálnědemokratickým programem.

Dosavadní vedení Michala Šmardy se sice k takové vizi sociální demokracie verbálně hlásilo, ale neudělalo pro něj nic. Začalo sice slibně, když v posledních komunálních volbách v Praze přišlo s koncepcí spojení se Stranou zelených, přičemž ale šlo o zárodek a bylo jasné, že výsledky takové spolupráce budou až dlouhodobé a neprojeví se ze dne na den. Když tento narychlo vzniklý projekt ve volbách samotných neuspěl, tak protagonisté progresivního křídla SOCDEM ztratili energii a přestali jej rozvíjet.

Nejen v rámci SOCDEM se navíc před dlouhou dobou rozvinul názor, že progresivní směřování znamená řešit jenom témata kulturních válek, a proto strana začala vyvyšovat socioekonomická témata — a na kulturní a geopolitická rezignovala: tím se otevřel prostor pro ovlivňování členstva a voličů konzervativním směrem. Zvolení Maláčové a Zaorálka do nejužšího vedení je dalším projevem této strategie, která je čistě elektoralistická, za účelem dostat se co nejdříve zpět do sněmovny. Příčin tohoto směřování je ale více a lze je nalézt už v předchozích etapách polistopadového vývoje strany.

Nebyl tento vývoj v podstatě zákonitý, když si vzpomeneme, jakým způsobem tu vznikala silná ČSSD v devadesátých letech pod Zemanovým vedením? Jeho strategií bylo, pohltit co největší množství politických proudů, které spojoval spíš různorodý odpor ke Klausově vládě než levicová, či dokonce sociálnědemokratická orientace.

Myslím si, že dějiny polistopadové sociální demokracie nejsou založené na nějakých pevných zákonitostech. Vývoj se odvíjel podle vůle a schopností aktérů, sehrával tam roli střet různých vývojových možností a jejich protagonistů, jejich schopností mobilizovat.

Důvodů prohry progresivistů na posledním sjezdu Sociální demokracie bylo vícero, ale nemyslím si, že byla historicky předurčena: spíše šlo o to, že v minulosti selhaly pokusy stranu modernizovat, reorganizovat po vzoru tradiční evropské sociální demokracie, přes intenzivní debaty o programu nebyla stranická programová východiska dodržována pod tlakem primitivního elektoralismu a populismu — a nakonec tu chyběl dostatek schopných lídrů mobilizujících pro progresivní orientaci strany.

Tudíž, potenciál vtisknout straně ráz evropské sociální demokracie tu byl, ale kvůli neschopnosti zástupců progresivního křídla Sociální demokracie nebyl využit?

Ano, a byly dokonce i časy, kdy se tomuto směru v Sociální demokracii dařilo a dokázal na svou stranu strhnout většinu členů i voličů — a sice za vedení Vladimíra Špidly a o dekádu později Bohuslava Sobotky.

Kam půjdete nyní, bude vaším cílem jiná politická strana?

Podívejte, jsem sociální demokrat srdcem i svým myšlením. Byl jsem jím vždy a zřejmě celý život budu. Pokud bych se měl dále politicky angažovat, tak leda v projektu, jehož agendu bude významně ovlivňovat sociálnědemokratické myšlení.

Z existujících malých stran si nevyberete, ať už jde o Budoucnost, Idealisty…?

To sice zřejmě ne, ale jsem pro to, aby vznikla demokratická aliance levicových stran, která by tyto subjekty, stejně jako Zelené a Levici a případně levicovější křídlo Pirátů či progresivnějšího křídla SOCDEM, zahrnovala.

Zárodky takového projektu lze možná vidět v nové iniciativě Progresivní Česko, kam ze Sociální demokracie už zamířil Tomáš Petříček. Nepovedou vaše kroky tam?

Budu pozorovat, zda na oné abstraktní ideji Progresivního Česka vznikne nějaký smysluplný projekt s jasným strategickým záměrem a zda a jakou roli v něm budou hrát myšlenky demokratické levice. To bych si přál.

Máte za to, že spolupráce SOCDEM s komunisty a krajní pravicí v rámci značky STAČILO! pro příští sněmovní volby je hotovou věci?

Pokud se vedení bude chtít zamyslet nad základními logickými námitkami, tak k takovému spojení dojít nemusí. Nevím jistě, zda možnost spolupráce s KSČM nové vedení SOCDEM pouze nedomýšlí, anebo k ní cíleně směřuje — buď pragmaticky kvůli co nejrychlejšímu návratu do sněmovny, či pod vlivem ideologů nové takzvané konzervativní či národovecké levice, jejímiž zástupci se ostatně Maláčová i Zaorálek delší dobu obklopují a jež v kulturních a geopolitických otázkách vystupuje podobně jako krajní pravice. Obě možnosti jsou ovšem krátkozraké a v důsledku by byly pro českou Sociální demokracii smrtelné.

Samu myšlenku vybudovat tu širokou levicovou koalice pro příští sněmovní volby podporuji, ale bez účasti komunistů s ohledem zejména na jejich postoje ke geopolitickým otázkám. Problém byl, že na sjezdu k této otázce neproběhla zásadní diskuse a reflexe možných rizik a důsledků, a to kvůli autoritativnímu rozhodnutí vedení, respektive bylo znemožněno hlasování o rezoluci, která by zakázala volební spolupráci se subjekty zpochybňujícími členství v EU a NATO či podporu napadené Ukrajiny. Tato rezoluce měla velkou šanci projít, ale někdo zjevně nechtěl, aby skutečně prošla: především pro to, aby takové ustanovení už předem nekomplikovalo jednání s komunisty.

Proč je spolupráce se STAČILO! a Kateřinou Konečnou problematická?

Koalice STAČILO! získává podporu na tématech, která jsou blízká krajní pravici a která se míjejí s tématy evropské demokratické levice. To ostatně potvrdila i sama Konečná, když po evropských volbách odešla z frakce eurokomunistů a severské zelené levice. Pokud Konečná svůj protievropský, proruský narativ bude zastávat i nadále, bude tomu Sociální demokracie pod vedením Maláčové pouze přihlížet? Takové spojenectví by mohlo vést k zatažení SOCDEM do krajně konzervativní a národovecké fronty a k vyloučení ze společenství evropských sociálních demokratů, jako byli kvůli spolupráci s nacionalisty už dříve vyloučeni slovenský Ficův SMER a Pellegriniho HLAS.

Pokud se při hypotetickém spojení s komunisty SOCDEM do sněmovny dostane, očekáváte, že se opět pokusí proniknout do vlády s Babišem?

Každý pozorný pozorovatel české politické scény musí takový plán vidět a odhalit. Jeho výsledkem má být zajištění sněmovní většiny pro vládu hnutí ANO, ať už v čele bude znovu Babiš, nebo nějaká jeho marioneta. Jeho součástí je seskupování mimosněmovních stran s krajně nacionalistickými a populistickými postoji a mobilizace onoho milionu protestních hlasů, které propadly v minulých sněmovních volbách: a k nim se řadí i KSČM. Ostatně sama komunistická předsedkyně Kateřina Konečná několikrát deklarovala, že se chystá s hnutím ANO po volbách spolupracovat.

Otázkou je, zda by tomu bylo stejně i v případě, že by komunisté vytvořili koalici se SOCDEM. Tomu, že ano, však nasvědčuje, že Jana Maláčová po boku tehdejšího předsedy Jana Hamáčka v roce 2018 podporovala vstup ČSSD do Babišovy vlády. Pokud se SOCDEM znovu uvolí k obcování s Babišem, samozřejmě se nabízí otázka, zda jako druhá politická divize Agrofertu má ještě její samostatná existence vůbec smysl. Maláčová se dnes tváří jako spasitelka SOCDEM, ale byla to ona, kdo zapříčinila, že kvůli spolupráci s Babišem strana ze sněmovny vypadla. A jsem přesvědčen, že kdyby se naskytla příležitost, tak Maláčová vstoupí s Babišem do vlády znovu.

Co říkáte na to, že Michal Šmarda se jako celá SOCDEM na Vysočině účastní krajské koalice s SPD? Vidíte i v tom příznak, že ztráta ideových základů SOCDEM je definitivní?

Přece jenom rozlišuji mezi koalicemi na regionální a na celostátní úrovni, není-li to převažující či velmi častý jev, který má potom nezdravý dopad i na celonárodní působení strany, kde už se řeší otázky národního charakteru. Jako ojedinělý jev by takové spojování šlo tolerovat, ale v dnešním kontextu, kdy hrozí, že se SOCDEM zařadí do konzervativně-nacionalistické fronty, může jít o předzvěst směřování strany i na celostátní úrovni.

A jsou to skutečně ojedinělé jevy? SOCDEM pronikla do zastupitelstev čtyř krajů, z toho ve dvou se spojila s SPD: krom Vysočiny ještě v Královéhradeckém. A to nepočítám Ústecký, kde už do samotných voleb šla rovnou s komunisty pod značkou STAČILO!

Za normálních okolností, kdy se SOCDEM na celostátní úrovni drží svého evropského ukotvení, které je převažujícím postojem i v rámci členské základny, by mě takové ideově nesourodé koalice uzpůsobené lokálním podmínkám příliš neznepokojovaly. Ale nelíbí se mi to v momentě, jako je tento, kdy se rozhoduje o dalším směřování strany a spojování s SPD a KSČM se zdá být trendem.

Co bude v případě definitivního zakotvení SOCDEM v onom národoveckém táboře novou platformou pro sociálnědemokratickou politiku evropského typu? Kde pro ni vidíte institucionální zázemí?

Předně je třeba říci, že ne všichni progresivní členové ze SOCDEM jistě odejdou a nedá se vyloučit, že by uvnitř strany založili progresivní platformu, která může vývoj ve straně dále ovlivňovat a korigovat. Udržení evropského formátu demokratické levice v České republice každopádně určitě může napomoci think tank Masarykova demokratická akademie, která trendy v rámci evropské sociální demokracie dlouhodobě sleduje a prostřednictvím svých akcí a výstupů tyto myšlenky propaguje. Může tak napomoci udržet potenciál demokratické levice, kterého jednou bude moci využít třeba nějaké nové politické hnutí.

A co například odbory a jejich role? Alespoň pokud jde o hlavní českou odborovou konfederaci ČMKOS vedenou Josefem Středulou, nikoliv menší odborové organizace spolupracující s krajní pravicí, jako je asociace vedená Bohumírem Dufkem.

Ano, každá sociálnědemokratická platforma či každá levicová koalice se neobejde bez úzké spolupráce a zapojení a odborů, protože sociální demokracie historicky vždy stála na úzkém spojení s odbory.

Pokud by v nich, jak předpokládám, nepřevážil také národovecký, neliberální proud?

Určitě. V tomto je problémem přístup progresivního křídla SOCDEM, z jehož vystoupení na sjezdu se zdálo, jako by s odbory příliš nepočítali, nekladli na ně důraz. Zdá se pravděpodobné, že i v rámci odborů může začít převažovat konzervativně-nacionální proud, podobně jako v samotné Sociální demokracii. Pokud by to měli zastánci progresivní levice zvrátit, potom by museli s odbory budovat mnohem těsnější alianci.

Konzervatismu jak v odborech, tak v Sociální demokracii, se daří kvůli zvýrazňování socioekonomických témat, na nichž je méně rozporů a mohou se tak stát základní osou pro předvolební alianci. Rozpory týkající se kulturních a ekologických témat nebo zahraniční politiky byly upozaděny, ačkoliv jde o témata neméně důležitá a ostatně s těmi socioekonomickými úzce souvisejí.

Například, chceme-li zlepšovat sociální postavení českých zaměstnanců nebo upravovat nastavení daňové politiky, musíme mít oporu v evropské legislativě. Těžko říct, jak chce Maláčová usilovat o zlepšování sociálních podmínek na evropské úrovni v koalici s komunisty, kteří chtějí referendum o vystoupení z Evropské unie.

Ostatně koalice STAČILO! jako taková nezískává podporu na ekonomických tématech, ale právě naopak na tématech kulturních, jako je kritika EU a NATO, papouškování ruského narativu o válce na Ukrajině či odmítání evropské Zelené dohody. Politika je komplexní záležitost, a dělit ji na ekonomickou rovinu a na rovinu kulturní je dělení umělé.

VOJTĚCH PETRŮ