SOCDEM má na společné kandidátce s hnutím STAČILO! získat dvě místa krajských lídrů: v Praze pro předsedkyni Janu Maláčovou, v Karlovarském kraji pro místopředsedu strany Jiřího Nedvěda. Dvojkou moravskoslezské kandidátky bude Lubomír Zaorálek. Může účast sociálních demokratů pomoci koalici STAČILO!?

Záleží to na tom, jak moc budou voliči SOCDEM ochotni volit koalici STAČILO! a na tom, zda se podaří přesunout hlavní komunikační témata od geopolitiky k ekonomice. Není přitom vůbec jasné, zda jsou zbývající voliči SOCDEM srozumění s kurzem Jany Maláčové a Lubomíra Zaorálka. Nicméně pokud ano, pak jsou tři procenta, jimiž ještě SOCDEM disponuje, při preferencích kolem pětiprocentní hranice pro STAČILO! významným příspěvkem. Mohou přispět k tomu, že preference celého projektu dosáhnou bezpečné hranice kolem sedmi až osmi procent, která zároveň představuje důležitý psychologický milník.

A nemůže STAČILO! částečně uškodit to, že se jakožto antisystémově profilující se uskupení náhle spojuje se SOCDEM, která je silně spjata s polistopadovým vývojem? Toho se obává třeba původně avizovaná pražská lídryně koalice Petra Prokšanová (KSČM), která kritizuje sociální demokraty za to, že na rozdíl od komunistů nežádají vystoupení z NATO.

Záleží na tom, nakolik bude pro současné voliče STAČILO! sociální demokracie skutečně symbolem establishmentu a jejích proevropských a umírněných předsedů anebo si budou SOCDEM/ČSSD asociovat s poměrně nacionalistickou a ve svých opozičních obdobích k vládě kritickou stranou.

Zejména za působení Miloše Zemana v 90. letech až do prvního vstupu do vlády v roce 1998 šlo o stranu vůči tehdejší Klausově vládě vyhraněně opoziční, pro část voličů dokonce antisystémovou, která postupně odčerpala voliče krajně pravicovým republikánům Miroslava Sládka.

Personifikací oné antisystémovosti po celou svou politickou kariéru zůstal právě Zeman, který svou populistickou rétorikou a smyslem pro okázalou provokaci dával najevo, že zde existuje nějaká neviditelná entita, představující „systém“, zpravidla Evropská unie. Není náhoda, že roli při vstupu SOCDEM do koalice STAČILO! sehrál právě Zeman.

Část voličů si zkrátka může říct, že SOCDEM, jakkoliv zmítaná progresivním obratem, když měla v čele Sobotku či Šmardu, se zvolením Maláčové „dostala rozum“ a vrátila se na své přirozené pozice. Příběh o napravených hříšnících patří k nejsilnějším motivům současné evropské politiky.

Je platný argument, že spolupráce se SOCDEM může přesunout hlavní důraz STAČILO! na sociální témata? Nebo zůstanou i nadále hlavním tématem komunikace kulturní a zahraničněpolitické otázky?

Bude hodně záležet na tom, kdo se za STAČILO! skutečně dostane do sněmovny. Pokud budou zvoleny osobnosti z vedení sociální demokracie jako Maláčová a Zaorálek, budou určitě velmi výrazní. SOCDEM v rámci STAČILO! navíc bude mít svůj hlas, který bude ovlivňovat povolební vyjednávání.

Může spolupráce se SOCDEM zvýšit koaliční potenciál STAČILO!?

Předseda hnutí ANO Andrej Babiš, který bude s největší pravděpodobností rozhodovat o podobě budoucí vlády, cítí silnou osobní nostalgii k sociální demokracii — veřejně přiznává, že s jejími zástupci se mu dobře vládlo.

Uvědomuje si to jistě i předseda STAČILO! Daniel Sterzik. Spolupráce se SOCDEM mu může posloužit jako argument, že STAČILO! není natolik vyhraněné uskupení, aby s ním ANO nemohlo spolupracovat. STAČILO! jako celek má sice v programu vystoupení z NATO, ale jednotliví poslanci, třeba právě za SOCDEM, budou pragmatičtější.

Sám exprezident Miloš Zeman přiznal, že to byl on, kdo v reakci na údajnou žádost Andreje Babiše (ANO) Maláčovou s Konečnou usmířil. Proč má na spolupráci obou uskupení zájem Babiš — není spolupráce se STAČILO! pro něj méně preferovanou variantou?

Andrej Babiš usiluje o co nejširší spektrum povolebních koaličních možností. Integrační procesy jsou něco, co vnímá pozitivně: vstup SOCDEM do STAČILO! i znovuspojení Přísahy a Motoristů sobě je v jeho zájmu, hlasy jeho potenciálních koaličních partnerů se zkonsolidují a později bude mít na výběr. Reálné jsou tak obě koaliční možnosti, tedy ANO se STAČILO! či ANO s Motoristy sobě, samozřejmě za předpokladu, že se tam obě uskupení dostanou.

Předseda STAČILO! Daniel Sterzik škodolibě oslavoval odchod některých významných členů SOCDEM, jako jsou Michal Šmarda, Jiří Dienstbier či Martin Netolický, s tím, že strana se konečně vrací do „zemanovských pozic“, kvůli které ji dle něj lidé dříve volili. Má se tedy Babiš o své voliče obávat?

Nemusí, protože návrat SOCDEM do zemanovských pozic neznamená návrat charismatu a celkové programové výbavy, již Zeman ve specifické dějinné situaci reprezentoval jakožto nejvýraznější lídr proti transformační pravicové vládě.

Naproti tomu Maláčová nepředstavuje nic, co by příslušní voliči dávno nenašli v široké konkurenci populistických lídrů. Navíc je znevýhodněna účastí v Babišově vládě v době covidu, v důsledku čehož může být vnímána jako člověk, který říká jiné věci, než reálně prosazuje, když se dostane k moci. Nadto rétorika všech těchto lídrů je velmi podobná: kritika asociální vlády, Green Dealu a pomoci Ukrajině, není příliš prostoru vyniknout vlastními tématy.

U Babiše dlouhodobě sledujeme jistou ostražitost ohledně toho, kdo všechno mu může odčerpat voliče. Proto prošel také tak výrazným nacionalistickým obratem — potřeboval mít pod kontrolou tábor antisystémové opozice vůči vládě. Proto mu prozatím ani před svou integrací antisystémová opozice nepřebírá voliče.

Motoristé sobě mají za sebou mimořádný víkendový sněm, na němž řešili, proč jim začaly padat preference — a co s tím. Proč jim tedy začaly padat?

Byť nikoliv jediným impulsem, který je však třeba zmínit na prvním místě, je absolutně neadekvátní reakce na kauzy spojené s osobou europoslance a čestného prezidenta Motoristů sobě Filipa Turka — konkrétně obvinění ze sexuálního a domácího násilí ze strany bývalé partnerky a rychlá jízda po dálnici D5. Turek je jednou z  mála veřejně známých osobností strany a aktuálně je jeho veřejný obraz velmi špatný. Předsedu Motoristů sobě Petra Macinku si pak lze asociovat leda s arogantní komunikací oněch skandálů, a nikoho jiného voliči už neznají.

Nyní jsou ale zase o něco více vidět poté, co zveřejnili volební kampaň s kontroverzními nápady. Navrhují například, aby si vysokoškolští studenti genderových nebo environmentálních studií museli své studium sami hradit.

S blížícími se volbami je boj o mediální pozornost stále intenzivnější. Na druhou stranu, zveřejnění programu mezi prvními je jistě chytrý krok, jakkoliv se třeba setkává s negativní odezvou — programové kontroverze totiž nejsou to samé, jako skandály. Samo o sobě to však na to dostat se nad aktuální tři procenta, stačit nebude.

Spekulovalo se o opětovných námluvách mezi Motoristy sobě a Přísahou Roberta Šlachty, ten to ale nakonec odmítl.

Býval by to nutný předpoklad, aby se Přísaha do sněmovny dostala. Proto si nejsem jist, zda je odmítavá Šlachtova reakce dobrým krokem. Záleží ale, co je jeho cílem: pokud chce získat státní příspěvek za volební výsledek, tak je to v pořádku strategie, pokud se chce dostat do sněmovny, jediná možnost je obnovit koalici s Motoristy sobě. Je možné, že se do sněmovny dostat nechce: on sám má minimálně na více než pět let jistý senátorský post a v podstatě mu může stačit, když Přísaha obdrží státní příspěvek na provoz.

Kvůli neshodám v kvazikoalici stran kolem SPD vyhrožovalo Rajchlovo hnutí PRO odchodem. Byl to konflikt vyloženě jen o místa na kandidátkách?

Myslím, že to byl konflikt primárně ve strukturách strany PRO. Řadové členstvo si může oprávněně myslet, že strana je jenom nástrojem k získání moci pro jejího zakladatele Jindřicha Rajchla, jestliže jistou účast ve sněmovně bude mít díky spolupráci s SPD pouze on. Část členů PRO proto zkusila podnítit průtahy v jednání s SPD s cílem získat ještě alespoň jedno či dvě volitelná místa navíc.

Pozoruhodný byl spor o místo na kandidátce pro bývalého dlouholetého hejtmana Jihomoravského kraje za ČSSD Michala Haška a dnes výrazného člena hnutí PRO, kterého údajně nechtěli okamurovci.

Michal Hašek hledá cesty, jak se vrátit zpátky k moci, ale zároveň si chce svůj návrat odpracovat, využít svoji expertízu a zkušenost. Pro Rajchla je jako osobnost cenný, protože mu zprostředkovává kontakt s exprezidentem Zemanem: nicméně Hašek za to očekává alespoň volitelné místo na kandidátce, což nedostal. Může to souviset s jistým ochladnutím vztahů mezi Okamurou a Zemanem, což může zase souviset se sblížením exprezidenta s Kateřinou Konečnou.

Hašek se nicméně zatím rozbíjet PRO zjevně nechystá. To by se ale velmi pravděpodobně změnilo, pokud by jeho umístění na hypotetické společné kandidátce okamurovci odmítli i v komunálních volbách příští rok.

Z Okamurova hnutí odešel před několika týdny výrazný poslanec Jiří Kobza. Je to jen další z řady ambiciózních odpadlíků typu Lubomíra Volného či Hynka Blaška?

Je to velmi pozoruhodný odchod, byť jej trochu upozadil souběžně probíhající spor mezi SPD a PRO. Míváme tendenci rozepře v této části politického spektra vnímat jako pragmatické spory o umístění na kandidátce, z čehož Kobzu ostatně obvinil i Tomio Okamura.

Nacionalistická scéna je přeplněná, jde do značné míry o přetahování mezi ambiciózními lídry: k Okamurovi, Rajchlovi a Konečné je třeba přičíst i Ladislava Vrabela. Přitom zejména předseda SPD žádné ideové nastavení zjevně nemá a v případě jeho politických projektů Úsvit a SPD jde o čistý programový oportunismus. To ale neznamená, že zejména v nižších patrech těchto stran se nedějí ideové spory.

Nemyslím si ale, že je to jediný důvod. Kobza úkorně vnímá volební spolupráci zejména se Svobodnými, sám má určité programové nastavení, s nímž jsou názory artikulované pražskou lídryní kandidátky SPD a pravicovou ekonomkou Markétou Šichtařovou (Svobodní) dlouhodobě v rozporu. Nepřekvapivá je proto nejnovější informace, že Kobzu vezme na svou kandidátku uskupení STAČILO! ve Středočeském kraji.

Platí tedy, že příští vláda bude, ať už přímou účastí, nebo externí podporou, záviset na jedné ze stran, o nichž jsme hovořili — tedy SPD a spol., STAČILO! či Motoristy sobě?

Problémem je, že podle stávajících průzkumů by ani jedna z těchto variant nedosáhla na sto a jeden hlas. A navíc tyto možnosti nelze kombinovat, buď jde o STAČILO!, nebo o Motoristy sobě, ale už nikoliv trojkoalici s oběma. Tím se samozřejmě nevylučuje eventualita nějaké formy kombinované externí podpory, což pravděpodobně bude Babišova priorita.

Pokud by STAČILO! posílilo, což nelze vyloučit, a s Babišovým ANO bylo schopno vytvořit dohromady sněmovní většinu, stalo by se pro Babiše nejžádanějším partnerem: nebo minimálně žádanějším než SPD, s jehož předsedou má — kulantně řečeno — komplikované vztahy.

Moje odpověď samozřejmě pracuje s předpokladem, že nevznikne koalice ANO a některé ze současných vládních stran. O to se Babiš určitě v nějaké fázi vyjednávání pokusí, ale pravděpodobnost, že se mu to povede, je velmi nízká.

Všichni potenciální koaliční partneři ANO mají v různé míře personální zdroje v konspirační a dezinformační scéně. Podle poslední výroční zprávy Bezpečnostní informační služby jsou hybridní kampaně prostřednictvím řízených dezinformací zásadní bezpečnostní hrozbou. Co tedy bude znamenat, když se lidé s tímto pozadím dostanou do nejvyšších funkcí?

Vždy když dochází k propojení politické a mediální scény, měla by nám začít blikat varovná kontrolka — a přesně to se nyní děje v případě některých manipulativních platforem. Nejsou to první volby, které jsou tímto fenoménem ovlivněné. Mohu připomenout, jak díky podpoře těchto médií byl do Evropského parlamentu v roce 2019 vykroužkován na kandidátce SPD Hynek Blaško. Lidé napojení na tyto platformy dokážou své publikum účinně mobilizovat k volbám — jejich fanoušci je často vnímají spíše jako influencery nebo celebrity než jako politiky, a právě proto jim jdou dát hlas.

Fenomén dezinformačních politických influencerů vyvolává otázku, nakolik oddělují své mediální působení od reálného prosazování politických cílů skrze účast na moci. Moc influencera produkujícího proměnlivý a na poptávce závislý obsah, je jiná, než je moc běžného politika. Znejasňování těchto hranic může vést k tomu, že politici budou reagovat pouze na poptávku a nebudou mít zábrany své postoje neustále proměňovat. Riziko je v propasti mezi sebechápáním jakožto politika a jakožto influencera.

VOJTĚCH PETRŮ