V pátek a v sobotu v České republice proběhnou řádné parlamentní volby, jejichž pravděpodobným vítězem bude hnutí ANO Andreje Babiše, které s náskokem vede ve všech relevantních průzkumech veřejného mínění prakticky po celé volební období. Vzhledem k tomu, že strany současné vládní koalice Petra Fialy (ODS) a Babiš vzájemně odmítají jakoukoliv povolební spolupráci, bude se ANO patrně muset spojit s některou ze stran nacionálně-populistické opozice.

Poslední průzkum agentury Median, zveřejněný ještě v pondělí před začátkem moratoria, přisoudil vítěznému ANO 30,5 procenta hlasů, a s odstupem druhé trojkoalici SPOLU pouze jednadvacet procent. Babiš by získal sněmovní většinu sto deset mandátů s SPD Tomia Okamury a uskupením STAČILO! Obdobné počty značil i poslední průzkum Ipsosu.

Na potřebné pětiprocentní hranici pro vstup do sněmovny se pohybují Motoristé sobě, kteří představují dalšího potenciálního partnera. Prakticky všechny relevantní projekce výzkumných agentur tak ukazují, že ANO bude k vládnutí potřebovat minimálně dva partnery. V rámci STAČILO! a SPD ale kandiduje řada dalších menších uskupení či nezávislých solitérů, tudíž není jasné, nakolik stmelené jejich poslanecké kluby po volbách budou.

Hnutí ANO by každopádně s krajní pravicí mělo minimálně těsnou sněmovní většinu. Díky tomu by mohlo prosadit teoreticky jakékoliv změny vyjma ústavních a volebních zákonů, k nimiž by byly potřeba také hlasy části demokratického bloku ve sněmovně a souhlas Senátu, kde mají dosud jednoznačnou převahu současné vládní strany.

Pokud by ale byla nová vládní většina dostatečně koordinovaná, změny běžných zákonů by mohla prosadit i přes případné veto horní parlamentní komory nebo prezidenta Petra Pavla.

Dlouhodobé Babišovy útoky na veřejnoprávní média, Evropskou unii nebo zelenou politiku, jimiž se v uplynulém volebním období stále intenzivněji blížil populistické krajní pravici, i programový profil jeho potenciálních partnerů vyvolávají obavy z možného omezování liberální demokracie v České republice.

Jak upozorňuje politoložka a přední česká expertka na téma liberální demokracie Vladimíra Dvořáková, takový Babišův postup by byl logický a souladný s metodami novodobých autoritářských politiků od Donalda Trumpa po Roberta Fica. Zárodky únosu státních orgánů prostřednictvím dosazených osob, spojených s Babišovým holdingem Agrofert, i nepokrytou inspiraci režimem Viktora Orbána bylo možné sledovat už při předchozím Babišově vládním angažmá.

V následující analýze se tedy pokusíme zmapovat, jak by takový souhrn dílčích kroků omezujících liberálně demokratický charakter země mohl vypadat.

Zestátnění České televize

Bez výraznějších překážek svou moc může potenciální budoucí vláda uplatnit při přizpůsobení veřejnoprávních médií svému obrazu. Opoziční politici shodně útočí zejména na Českou televizi, která podle nich nadržuje stranám Fialovy vlády, a zejména Andrej Babiš (ANO) se i na půdě sněmovny ostře vymezoval vůči konkrétním redaktorům ČT, jako je Martin Řezníček, moderátor prezidentské debaty Babiše a Petra Pavla z ledna 2023.

ANO, SPD i STAČILO! shodně slibují zrušit letos po dlouhých letech navýšené veřejnoprávní poplatky a nahradit financování České televize a Českého rozhlasu přídělem ze státního rozpočtu. Babiš a další politici argumentují tím, že přímo ze státního rozpočtu jsou financované také státní televize v západní Evropě, například ve Skandinávii. Zde však má veřejnoprávní vysílání dlouhou tradici a tamější politická kultura zpravidla znemožňuje ovlivňování obsahu veřejnoprávních médií.

Naopak zkušenosti ze střední Evropy ukazují, že omezení či přímé nahrazení občanských poplatků přímým financováním ze státního rozpočtu — pokud není částka fixovaná ústavně a závisí na každoročním schválení momentální sněmovní většinou — vede k omezení nezávislosti a kritičnosti veřejnoprávních médií.

Tento scénář nastal v Maďarsku po vítězství strany Fidesz Viktora Orbána roku 2010 a v Polsku po vítězství strany Právo a spravedlnost od roku 2015.

„Není důvod nevěřit, že se o zestátnění veřejnoprávních médií skutečně pokusí. Celkově vzato by to mohl být konec médií veřejné služby v podobě, v jaké jsme je dosud znali,“ říká k tomu socioložka médií Marína Urbániková z Masarykovy univerzity v Brně.

Záleží však na tom, kdo bude tvořit výslednou koalici: zatímco ANO, SPD a Stačilo! se na zestátnění veřejnoprávních médií shodnou, další potenciální koaliční aktér, Motoristé sobě, mají k otázce mnohem vlažnější postoj. „Mám výhrady k povinnosti platit koncesionářské poplatky, ale zestátnění určitě není cesta,“ uvedl pro Deník N například europoslanec a sněmovní lídr Motoristů sobě ve Středočeském kraji Filip Turek. Obdobně se vyjadřují i další politici strany.

„Spíše chceme, aby ČT lépe hospodařila, aby koncesionářské poplatky nezatěžovaly firmy a vrátily se k původnímu formátu. Pro zestátnění České televize nejsme, to by občané nic neušetřili a jen by se snížila kvalita a vyváženost vysílání,“ uvedl rovněž pro anketu Deníku N například lídr Motoristů v Moravskoslezském kraji Matěj Gregor.

V každém případě lze očekávat, že minimálně na částečných změnách ve vztahu k veřejnoprávním médiím se nová koalice shodne — a bude je moci prosadit.

Reorganizace veřejnoprávních médií se vstřícným vedením

Nejde ale jen o poplatky. Plány hnutí ANO s Českou televizí a Českým rozhlasem jsou však mnohem konkrétnější: pokud se po volbách dostane k vládě, chce také snížit počet stanic veřejnoprávní televize o polovinu a zrušit hlavní stanici ČT1 i dětskou stanici ČT :D s tím, že jejich programy mohou nahradit soukromí vysílatelé.

Dalším krokem má být sloučení České televize a Českého rozhlasu do jedné instituce, což má údajně posílit jejich efektivitu a dohled nad hospodařením.

Odborníci přitom opakovaně upozorňují, že pro relevanci, vliv a důvěryhodnost veřejnoprávního vysílání je komplexní programový balíček, včetně zábavných pořadů a formátů podobných komerčním televizím, zásadní. Redukce na zpravodajství či dokumenty by mohla vést k poklesu sledovanosti, a tím pádem i dosahu samotného zpravodajství.

Ke zrušení veřejnoprávních poplatků, popřípadě restrukturalizaci České televize a Českého rozhlasu či jejich kontrolních orgánů, přitom budoucí vládě stačí prostá sněmovní většina, kterou by mohla přehlasovat i potenciální veto horní parlamentní komory či prezidenta.

„Zrušení televizních a rozhlasových poplatků by byl jen začátek. Z této části politického spektra zaznívaly i další návrhy, zejména sloučení ČT a ČRo, což by umožnilo okamžitý zánik funkcí obou generálních ředitelů i členů obou rad. To by zároveň otevřelo cestu k tomu, aby si nová parlamentní koalice zvolila radní podle vlastního vkusu, a ti pak vybrali nového generálního ředitele či ředitelku,“ upozorňuje socioložka médií Marína Urbániková.

Na základě novelizace prosazené stranami Fialovy vlády má od roku 2023 Rada ČT osmnáct členů. Zpřísnila se přitom pravidla pro organizace, které mohou radní navrhovat, aby se zabránilo účelovému zakládání právnických osob jenom za účelem formálního návrhu kandidáta.

Nová vládní garnitura si ale může ochočit veřejnoprávní média i v případě, že by na žádné viditelné a zákonné úpravy nepřistoupila.

„Stačí ochotný management, který se bude chtít udržet v pozici, před kamerou, nebo prostě jen splatit hypotéku. Vytěsnit zaměstnance lze například tak, že ho stáhnete z obrazovky, zrušíte mu pořad a tak dále. Jen málokdo zvyklý na pravidelnou dávku mediální pozornosti vydrží pobírat mzdu ve sklepě,“ uvedl loni v rozhovoru pro DR mediální odborník Jaromír Volek.

Česká televize má od června nového generálního ředitele Hynka Chudárka, kterého Rada ČT zvolila po odvolání předchozího ředitele Jana Součka, u nějž se část radních obávala, že má až příliš blízko k silám současné opozice.

Přizpůsobení médií novému kurzu

Nová vláda může vyvíjet tlak i na soukromá média, byť méně přímou cestou než veřejnoprávní média. Česká mediální krajina trpí silnou koncentrací ve velkých domech vlastněných několika málo oligarchy, kteří mají média jako doplněk vedle energetiky, bankovnictví, zemědělství či realit, aby jim sloužila jako mocenský nástroj vůči politikům. Na vztahu s politiky totiž závisí jejich podnikání ve státem regulovaných odvětvích.

Uhlobaron Daniel Křetínský spolu s Patrikem Tkáčem a Romanem Korbačkou vlastní nejčtenější deník Blesk, týdeník Reflex, rozhlasové stanice Frekvence 1 a Evropa 2, stejně jako řadu bulvárních a volnočasových periodik.

Podnikatel v chemickém průmyslu Karel Pražák roku 2023 v souvislosti s novelizací zákona o střetu zájmů převzal od Andreje Babiše vydavatelství Mafra, kam patří deník MF Dnes, řada bulvárních časopisů, jako je Pestrý svět nebo Rytmus života, rádio Impuls nebo hudební televize Óčko.

Skupina Penta miliardáře Marka Dospivy vlastní síť regionálních Deníků a dalších volnočasových magazínů, skupina PPF je vlastníkem komerční televize Nova, podnikatel Ivan Zach vlastní televizní skupinu Prima včetně vlivné zpravodajské televize CNN Prima News.

V posledních letech svá mediální impéria buduje též rostoucí skupina českých technologických miliardářů: majitel Seznamu Ivo Lukačovič vlastní Seznam Zprávy, Televizi Seznam, zpravodajský web Novinky.cz či na ně navázaný tištěný deník Právo. Zakladatelé herního studia Bohemia Interactive Marek Španěl a Slavomír Pavlíček vybudovali vlastní mediální dům SPM Media, kam dnes patří Parlamentní listy nebo časopisy Echo a Hrot.

Náchylnost oligarchizovaných médií vůči politickému tlaku se jasně ukázala na Slovensku po návratu Roberta Fica do premiérského úřadu po volbách 2023. Redaktoři nejsledovanější televize Markíza, vlastněné stejně jako česká Nova skupinou PPF, popisovali sílící politické tlaky na redakci zpravodajství, které vedly i k odchodu některých redaktorů.

„U komerčních médií ukazuje zkušenost z blízkého i vzdálenějšího zahraničí, že možností je hned několik, a často se kombinují: od dlouhodobých soustavných útoků na kritická média a znevěrohodňování vybraných novinářů, přes šikanózní žaloby, až po nátlak na majitele, z nichž část si potřebuje uchovat dobré vztahy se státem kvůli svým dalším obchodním zájmům,“ upozorňuje socioložka médií Marína Urbániková pro DR.

Kromě neformálních tlaků majitelů přicházejí v úvahu i zákonná omezení ztěžující novinářskou práci, k jejichž přijetí stačí prostá sněmovní většina. Takovou možností by mohla být nějaká forma „náhubkového zákona“.

Už letos v dubnu přišel poslanec Radek Vondráček (ANO) s návrhem, aby bylo médiím zakázáno zveřejňovat identitu osob, vůči nimž je vedeno trestní řízení. Tím by se totiž znemožnilo referování o kauzách veřejně činných osob a vytvořil by se rámec pro intenzivnější šikanu novinářů formou žaloby na jejich práci. Novinářské rozkrývání kauz mocných by mohlo výrazně ovlivnit i tak prosté opatření, jako je třeba zrušení zákona o svobodném přístupu k informacím.

Kolonizace institucí „našimi lidmi“

Babišova nová vláda může využít chatrné odolnosti kontrolních institucí a státní správy vůči jejich kolonizaci vládní garniturou. V režimech s nekvalitní nebo neliberální demokracií totiž hrají důležitou roli ekonomické klientelistické sítě navázané na vládnoucí síly.

„Dlouhodobým trendem v této zemi — bez ohledu na to, kdo právě vládne — je deklasování úřednictva a vytváření nástrojů mimo oficiální státní správu, aby se posílil vliv politiků na výkon byrokracie. Toto je velké riziko zejména u Babiše v souvislosti s jeho konceptem ,řídit stát jako firmu‘. Jenže stát není firma a jeho cílem není něčí čistý zisk,“ popisuje pro DR Vladimíra Dvořáková.

Pokud je státní politika nastavena tak, aby pomohla úzké skupině lidí bez ohledu na veřejný zájem, hovoří politologie o „uneseném státu“. Babiš měl tyto tendence zcela zřetelně již dříve. Výměnou dozorčí rady Státního zemědělského a intervenčního fondu, rozdělující domácí i evropské dotace, si pojistil přísun peněz pro svůj holding Agrofert.

Dalším typickým příkladem byla instalace nového ředitele České inspekce životního prostředí Erika Geusse ministrem životního prostředí a někdejším manažerem Agrofertu Richardem Brabcem (ANO). Záhy po svém nástupu do funkce Guess spustil čistky, aby inspekci podřídit politické moci.

Výzkum katedry politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity z roku 2023 potvrdil, že právě na Brabcově ministerstvu životního prostředí byla na nejvyšších úřednických místech největší diskontinuita oproti časům před příchodem hnutí ANO do vlády.

V rámci volebního období bude vláda též rozhodovat o vedení některých významných kontrolních úřadů, jako je antimonopolní úřad nebo Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí, dále potom o novém vedení Národní sportovní agentury, Českého telekomunikačního úřadu, Státního úřadu pro jadernou bezpečnost nebo Správu státních hmotných rezerv.

Vedení všech z nich přitom může mít významný dopad na finanční toky a nakládání s prostředky státu — včetně eventuality, že by jejich vedení mohlo nahrávat konkrétním, spřízněným ekonomickým subjektům.

„Důležitost různých úřadů se může navíc měnit v čase nebo například v krizích. Veřejnost asi příliš nezná Správu státních hmotných rezerv, přestože jde o úřad, který v případě krize, například povodní, ale i za covidu, má mít ve svých skladech klíčové zásoby materiálu, léků a dalších věcí pro jejich zvládnutí v první hodinách a dnech. Z pohledu politiků může být zajímavé, od koho úřad nakupuje například strategické zásoby ropy, obilí, potravin apod.,“ říká pro Deník Referendum programový ředitel občanské organizace Transparency International Ondřej Kopečný.

Z čerstvého výzkumu Transparency International, zaměřeného na nezávislost veřejných institucí, vyplynulo, že mezi potenciálně snadnější způsoby, jak dostat veřejné instituce pod tlak nebo kontrolu, je personální obměna či osekání rozpočtu. I když může mít vláda, případně její ministři, pravomoc měnit relativně snadno vedení některých institucí, zdaleka ne u všech to je kvůli různým zákonným pojistkám snadné.

„Vždy se jako veřejnost musíme ptát po důvodech odvolání, požadovat transparentní výběrové řízení, případně požadovat dostatečnou expertízu, zkušenosti i morální kredit nového vedení. Pokud v některé z těchto oblastí neposkytují aktéři změn důvěryhodné informace a argumenty, nepostupují v souladu se zákony nebo přinejmenším s dosavadními zvyklostmi — třeba když se výběrové řízení, které bylo zvykem, najednou nekoná — je velký důvod k obavám,“ vysvětluje Kopečný.

Nečinnost dosluhující vládní koalice v tom Babišovi připravila cestu. „Fialova vláda neudělala nic, aby posílila profesionalitu a nezávislost státní správy. Právě naopak otevřela prostor někomu, kdo otevřeně prohlašuje, že stát chápe jako firmu,“ shrnuje politoložka Vladimíra Dvořáková.

Zneužívání bezpečnostních složek

Obvyklým nástrojem neliberálních režimů bývá ovládnutí tajných služeb, protikorupční policie a bezpečnostních složek. Současným ředitelem kontrarozvědky Bezpečnostní a informační služba je Michal Koudelka, který dlouhodobě upozorňuje na hybridní válku a vlivu Ruska nebo Číny v zemi. Proto na něj svého času ostře útočil prezident Miloš Zeman.

„Šéf tajných služeb má přístup k utajovaným materiálům, které mohou být snadno zneužitelné jako nástroj vůči opozici. Stejně tak má šéf tajné služby pod kontrolou odposlechy, a i v evropských zemích máme případy, kdy došlo ke zneužití tajných služeb ke sledování opozičníků nebo nezávislých novinářů. Jde však o krajní scénář, neočekávám podobný vývoj, jako třeba na Slovensku, české instituce mají silnější kontrolní mechanismy,“ popisuje pro DR politický analytik a komentátor Jiří Pehe.

Koudelkovi končí mandát v roce 2027, při „závažném prohřešku“ jej však může vláda odvolat i dříve. Nelze přitom podceňovat, že postoje potenciálních Babišových koaličních partnerů SPD a STAČILO! jsou v ostrém protikladu ke Koudelkovým varováním před nebezpečím ruského vlivu v České republice.

Obě nacionálně-populistická uskupení odmítají pomoci napadené Ukrajině a přebírají narativy ruské propagandy o tom, že na Ukrajině vládnou neonacisté a je zkorumpovaná, případně že Rusko k útoku vyprovokovalo NATO. Hnutí ANO je zdrženlivější, ale ve shodě s těmito hnutími plánuje zastavit veškeré projekty boje s dezinformacemi.

Hnutí ANO by mohlo mít zájem na ovládnutí bezpečnostních složek hlavně proto, aby zamezilo vyšetřování politické korupce. V České republice nemůže vláda přímo libovolně a bez závažného důvodu odvolat šéfa Národní centrály proti organizovanému zločinu nebo policejní prezidenta. Může jim ale znepříjemňovat život osobním nátlakem nebo třeba šikanózními kontrolami, aby sami na funkci rezignovali a bylo možné následně vybrat někoho poddajnějšího.

Na rozdíl od Roberta Fica na Slovensku, který se k čistkám v bezpečnostních složkách hlásil dlouho dopředu, Babiš ani jiní politici hnutí ANO nic podobného neavizují.

Šikana občanské společnosti

Útoky na občanskou společnost jsou koloritem rétoriky ANO a jeho potenciálních partnerů. „Zprůhledníme financování neziskových organizací, které čerpají prostředky z českých veřejných rozpočtů nebo od zahraničních dárců — tak, aby byly jejich příjmy transparentní a veřejně přístupné,“ slibuje ANO ve svém volebním programu.

V praxi by šlo o „zákon proti zahraničním agentům“, který skýtá příležitost pro šikanu kritických médií a organizací občanské společnosti. Takový zákon požaduje i hnutí STAČILO!

„Opoziční strany, které o zákonu o zahraničních agentech mluví, ho sice často zdůvodňují požadavkem na větších průhlednost financování neziskovek, problém ale je, že toto není ten opravdový důvod, proč ho chtějí. K tomu by totiž stačilo dodržovat a důsledně vymáhat stávající zákony. Politici, kteří zákon požadují, se ve skutečnosti inspirují ruskou, gruzínskou nebo třeba maďarskou úpravou,“ upozorňuje programový ředitel Transparency International Ondřej Kopečný.

„Cílem obdobných zákonů v těchto zemích je stigmatizace nepohodlné části občanské společnosti, zvýšení administrativní zátěže hraničící s šikanou, selektivní represe nebo omezení těchto organizací nebo jejich zástupců. Takto zamýšlený zákon o zahraničních agentech je určitě zásadní hrozbou nejen pro občanskou společnost, ale i právní stát a demokracii jako takovou,“ dodává Kopečný pro DR.

„Nejsme v situaci Orbána, který měl ústavní většinu a jednokomorový parlament, takže si mohl dělat, co chtěl — tak jednoduché to mít Babiš nebude. Stačí ale, když se začnou schvalovat dílčí zákony, třeba omezující shromažďování. A jak vidíme v dnešních USA, velkým problémem je též autocenzura. Lidé se začnou bát říkat, co si myslí, kritizovat a sdružovat se. Vznikne atmosféra strachu, že lidé jsou snadno postižitelní,“ upozorňuje politoložka Dvořáková.

Institucionální změny totiž nemusí být jediným faktorem potenciálního neliberálního obratu. Vývoj, o němž uvažuje Dvořáková, by mohl nastat bez ohledu na opoziční Senát, nezávislý a odpovědně obsazený Ústavní soud nebo přítomnost kritického prezidenta.

„Pády demokracie v dnešní době nejsou obvykle způsobeny nějakým převratem, ale dlouhodobější evolucí po vítězství v demokratických volbách,“ dodává Vladimíra Dvořáková.